Kavárna za rohem neposkytovala takový chlad, jaký by si Ben přál. Rozbitá klimatizace je z malého prostoru vyhnala ven, kde bylo přeci jen dýchatelněji. Dvojice se usadila naproti sobě u malého stolku z dřevěných prken a Ben se obával, že tenké nožičky kovové židle jeho váhu neunesou. Nedokázal se uvolnit tak, aby nemusel kontrolovat každý šroubek. Uvítal by svou měkkou pohovku, do které se mohl svalit jako pytel brambor a nábytek neprotestoval. Taková vzpomínka jej však dovedla k zakrvácené tváři jeho dočasného podnájemníka a to ho znovu poslalo skoro do mdlob.

Servírce se podle všeho nechtělo vracet do dusna uvnitř kavárničky, proto u jejich stolu okouněla, jak nejdéle to šlo. Postavila před ně sklenice s džusem a čistou vodou, které neznámá dívka objednala. Její pomalé pohyby a ochota hraničící s otravností neklamně ukazovaly na to, že je jí lépe venku, než uvnitř. Než byla nucena skutečně odejít, ještě jim nad hlavami roztáhla sytě zelený slunečník, za což jí Ben v duchu odpustil ty zdlouhavé řeči o zákuscích.

„Je to lepší?" dívka jej pozorovala velkýma očima, ze kterých nemizela starost.

V ten moment Ben věnoval veškerou svou pozornost vychlazené vodě, která mu s pocitem příjemného zamrazení protekla hrdlem. Orosenou sklenici sevřel v obou rukou a teprve v té chvíli si svou zachránkyni pořádně prohlédl.

I v sedě působila drobně, výšky moc nepobrala, což v kontrastu s Benovou vytáhlostí působilo až roztomile. Raději nepřemýšlel, jak by vypadala vedle rozložitého Declana. Volná blůza a šortky se shodovaly s oděním zdejších lidí v letních měsících – letos bylo takové parno, jaké nikdo nepamatoval. Na rozdíl od ostatních jí však tváře slunce nespražilo – její kůže si držela svůj obvyklý, světlý tón.

„No...jo," na něco se ptala a Ben musel odpovědět. Vlastně ani netušil, co mu bylo, jestli vůbec něco. Nějaká chvilková slabost, to se stává. Zvláště tehdy, zjeví-li se vám před dveřmi zkrvavená tvář vraha, který právě zabíjel v ulicích.

Dívka si opřela lokty o stůl a pohrávala si s brčkem ve své sklenici.

„Myslím, že jste právě prodělal menší záchvat úzkosti. To se za vypjatých okolností stává," mluvila, ale nedívala se na něj.

„Vy jste doktorka?" to bylo první, co Bena napadlo.

„K tomu nedošlo," vzhlédla a pokusila se o úsměv, „studovala jsem medicínu, ale pak jsem přešla na jiný obor. Tady bohužel čerpám z vlastních zkušeností."

Její slova zahnala Bena do kouta. Netušil, co říct. V projevování silných, upřímných emocí nebyl dvakrát zběhlý. Vůči ženám už vůbec. V těžkých chvílích dokázal Declana podpořit, ale chlapi mezi sebou podobné záležitosti prožívají jinak. U žen se očekává skutečné projevení vlastní citlivé stránky a to bylo Benovi zkrátka cizí. Oplýval mnohdy otravnou schopností všechno nevhodně komentovat, i kdyby tím měl pohoršit své okolí.

„To je mi...líto," vypadlo z něj nakonec, příliš přesvědčivě však nezněl. Bylo načase změnit téma. „Nerad bych vás oslovoval hej, ty nebo tak nějak. Máte jméno?"

Malý úspěch se dostavil – usmála se. Opravdu se usmála. Jeho hravý tón ji pobavil a ukázala mu tak svou veselejší stránku.

„Jsem Nora," natáhla k němu přes stůl ruku.

„Nora," Ben její jméno chvíli převaloval na jazyku. Líbilo se mu. A musel si přiznat, že ona se mu také líbila.

„Moc hezké jméno. Já jsem Ben," stiskl jí ruku a bylo to snad poprvé, kdy se zastyděl za ty své odřené a hrubé. Ruce někoho, kdo se většinu času hrabal v motorech a jemná práce mu nic neříkala.

„Ben," zopakovala, aby jí jméno i tvář utkvěly v paměti. Záhy si ale vzpomněla, kdy naposledy takové jméno slyšela.

„Verdes?" stáhla ruku k sobě a její veselý úsměv nahradila ostražitost.

Ben, který se znovu napil, postavil sklenici zpět na stůl a i v něm se probudila obezřetnost.

„Jo," přitakal, ale znělo to spíš jako otázka, „my se...známe? Já bych si vás určitě pamatoval."

Tentokrát ji nepobavil. Prohlížela si ho s nic neříkajícím výrazem a byť tušil, že by to bylo nebezpečné, chtěl vědět, co si myslí. Poprvé by ocenil, kdyby ženám viděl do hlavy. Zvláště této.

„Ne. A jste už druhý, kdo se mě na to ptá," odpověděla. Podle všeho se rozhodovala, jak naloží s informací, o které zatím věděla jen ona.

„A kdo byl ten první?" zeptal se Ben nejistě. Něco mu říkalo, že odpověď už znal. Kdo jiný by to taky mohl být.

„Někdo, kdo mě děsí víc, než byste měl podle jeho názoru asi vy," odvětila s překvapivým klidem.

To už byl Ben dokonale zmatený.

Zhluboka se nadechl, než spustil: „Nechcete mi raději říct, o co jde? Podle lidí nejsem zrovna ztělesněním trpělivosti a v kombinaci s mou zvědavostí je to dost výbušná směs. Proč o mně mluvíte s někým, kdo vám nahání strach a teď zas děsíte mě?"

Vysypal to ze sebe s plnou vážností, ale Nora v sobě přesto dusila smích.

„Co je?" rozhodil rukama, „čemu se smějete?"

„Ale nic," zamávala rukou ve snaze skrýt přitom svůj úsměv, „jen mi došlo, že od vás nic hrozného čekat nemusím."

„Můžeme už přestat mluvit v hádankách? Prosím," žadonil, doslova. Byl by ochoten plazit se po kolenou, jen aby tomu už porozuměl.

„Někdo se mě na vás ptal. Jestli vás znám," když se uklidnila, ztišila hlas. Už podle toho se zdálo, že přechází do seriózní roviny, kde humor nemá místo.

„A kdo?" kontroval Ben, ačkoli teď už si byl odpovědí jistý.

„Nevím," pokrčila Nora rameny, „neřekl, jak se jmenuje, ale ptal se mě na vás. Jestli mi něco říká vaše jméno. Podle všeho si ho spojuje s jednou mou dávnou známou."

I to málo Benovi stačilo na to, aby se mu úplně rozsvítilo. Nick Aldrich, ten za tím stál. O tom nepochyboval. A zmínka o dávné známé ve spojení s Aldrichem dovedla Bena k očekávanému závěru.

„Jaké známé?" přestože to věděl, nemohl to říct sám.

Noře se ve tváři usadil stín smutku. Sklopila hlavu a nehtem škrkala o dřevo.

„To je jedno. Už je to dávno."

S takovou by se nikam nedostali. Ben musel zariskovat.

Přiklonil se blíže a vyslovil jméno, které tolik zajímalo i Nicka Aldriche: „Nejmenovala se Amanda?"

Nora prudce zdvihla hlavu, velké oči doširoka vytřeštěné. Brada se jí chvěla. Zda potlačovanou zlostí či smutkem, to Ben raději vědět nechtěl.

„Znal jsem ji. Trochu," přiznal dříve, než se mohla zeptat, „ten člověk, se kterým jste mluvila, nám už pár let zatápí."

Ke stolu za Benovými zády si sedlo trio nadšených dívek v krátkých vzdušných šatech, tílečkách a šortkách. Hlasitě mezi sebou mluvily, překřikovaly se a zabodávaly své dlouhé nehty do menu zataveného v ochranné fólii. Nora s Benem však okolní ruch nevnímali.

„Nám?" zopakovala po něm rhaně, jak se nadechla, „kdo je nám? Vy a ten...ten druhý? Declan se jmenuje, ne?"

Ben svěsil hlavu a poškrábal se ve vlasech. Měl chuť si z plných plic ulevit, dost možná i sprostě. Aldrich znovu utáhl smyčku. Vyptával se a jeho touha dovědět se pravdu nepolevila, právě naopak. Stala se ještě silnější.

„Máte bod za to, že si jeho jméno pamatujete. Jiní by si na něm vylámali jazyk," zamumlal, když se narovnal, aby nahnal trochu času a promyslel si, co udělá dál. I kdyby na to měl celou věčnost, nepřišel by na to.

„Proč se mě někdo, z koho nemám dobrý pocit, ptá, jestli vás znám? To kvůli Amandě?" Nořin hlas divoce přeskakoval, jak se snažila ovládnout. Ben netušil, proč to udělal, ale přisunul k ní po stole svůj ubrousek, na který servírka postavila jeho sklenici.

„Já nevím," zalhal.

„Ale víte," odbyla jej rázným vyštěknutím a praštila přitom dlaní do stolu, až se po ní ohlédly právě příchozí dívky. To bylo Noře od srdce jedno. „Co o ní víte?"

„Moc jsem ji neznal," jeden z mála pravdivých faktů, s nimiž se Ben mohl veřejně svěřit, „podívejte, nechte to plavat. Netýká se vás to."

„Pokud jde o Amandu, tak se mě to sakra týká," přerušila jej zostra Nora. Opět se projevila její skrytá ráznost, bojovnost, kterou před světem běžně skrývala.

„Budete mi věřit, když vám řeknu, že ten člověk, se kterým jste mluvila, není zrovna dvakrát milý a vhodný společník pro dlouhé noci?" Ben to zkusil znovu, do hlasu se mu vkradla nejistota a tvářil se tak, že brzy dostane pořádnou ránu.

Nora chvíli přemýšlela. Kousala se zevnitř do tváří, nohou zběsile klepala o dlažební kostky a v hlavě se jí všechno přelévalo. Na lidi si tvořila vždy vlastní úsudky, ale pravdou bylo, že muž, který se jí tolik vyptával, v ní důvěru příliš nevzbuzoval. Normálně by se asi vyděsila, kdyby potkala někoho, na koho se jí ptali, ale tentokrát ji více znepokojoval právě onen záhadný tazatel. Nelíbil se jí. Cítila z něj nebezpečí a když nad ním toho večera přemýšlela, dospěla k přesvědčení, že nebýt veřejného prostranství a dětí kolem, bez váhání by z ní odpovědi třeba i vymlátil.

„No...ano," přisvědčila po chvíli poněkud zdráhavě, „abych pravdu řekla, neměla jsem z něj dobrý pocit. A nerada stavím na něčím podezření, zvláště pak ne člověka, co vypadá jako nájemný vrah."

„To máte pravdu. Vypadá tak," ta podobnost Benovi ani nedošla, za což si teď v duchu nadával. S něčím takovým mohl toho otravu setřít při každém rozhovoru.

Chvíli seděli mlčky. Nora upíjela ze svého džusu a Ben točil se sklenicí. Nebýt právě v tak choulostivé situaci a ještě k tomu před tak krásnou dívkou, asi by si zbytek vody vychrstl do obličeje. Potřeboval ledovou sprchu, která by ho probrala a znovu nahodila vnímání. Takovou slabost, jakou projevil před chvílí, si už nesmí dovolit.

Nora po očku sledovala Bena, který se na ni pro jistotu nedíval a zarputile sledoval stékající kapky na orosené sklenici. Ať se snažila sebevíc, z tohoto muže nebezpečí vycítit nedokázala. I přes bolestivé téma, jakým se zabývali, se jí zdál sympatický. Kdyby si měla vybrat, věřila by spíše jemu, než záhadnému cizinci, který ji studoval ostřížím pohledem jako dravec připravený zaútočit. A ona si také vybrat mohla. Nemusela důvěřovat ani jednomu, ale už jen z jakéhosi podivného pocitu vzdoru byla rozhodnutá připojit se na Benovu stranu, ne proti němu. V jeho hnědých očích viděla odrazy bolesti, které vzdáleně připomínaly tu její, zatímco v očích toho cizince viděla jen chlad a zlobu.

„Vypadáte už mnohem líp," nechtěla se přímo pouštět do dalšího sporu, vlastně se hádat vůbec nechtěla, „asi toho teď bylo moc, že?"

Ben k ní vzhlédl a setkal se s pohledem jejích barevných očí. Jako by se její duhovky nedokázaly rozhodnout, kterou barvu si zvolí. Chvíli se v nich třpytila světle zelená, po chvíli zase převládala modrá. Když se v židli opřela a k její tváři si našly cestu sluneční paprsky, v očích jí jiskřilo jako ve dvou diamantech. Tím pohledem byl Ben fascinovaný až příliš dlouho.

„Jo, no...jo, ani nevíte, jak," vypravil ze sebe nakonec se zavrtěním hlavou a pořádným odkašláním.

Co to s tebou je, nadával si v duchu. Řeč ztrácel jen zřídkakdy a bez rozmyslu dokázal na místě vymyslet ty nejrafinovanější lži, přestože jim ne každý vždycky věřil. Teď se mu ale jazyk zadrhl skoro až v krku a nebyl s to ze sebe vypravit kloudnou větu.

„Možná by pomohlo se svěřit?" nabídla Nora nejistě, s tváří zkřivenou pochybami. Nepředpokládala, že by jí na místě vyklopil všechno, co ho tíží.

Pravdou bylo, že nad tím Ben chvíli uvažoval. Upíři, lovci, mrtvá těla, hon za nějakou prastarou entitou, setkání s lidmi několikanásobně staršími, než by kdy on sám mohl být. Bylo toho tolik a začínalo mu to přerůstat přes hlavu. Ještě před několika dny všechno zvládal. Šlo jen o Declana a o ochranu jeho tajemství. S Aldrichem se dokázali vypořádat vždycky. Jenže teď tu byl sám velký Drákula, kterého podle všeho emočně zasáhlo setkání se ženou, která už měla být dávno mrtvá, ale ukázalo se, že je z ní upír. Začínal v tom mít pořádný zmatek. Na jednoho člověka toho bylo příliš. Podělit se o to s někým by mu možná skutečně ulevilo, ale byla by to hloupost. Nesměl připustit, aby tu krásnou dívku do něčeho takového zamotal. Mohli by ji chránit před Aldrichem, nějak z dálky, to by jistě šlo. Ale zatáhnout ji do toho všeho? Ani omylem!

Podepřel si bradu rukou a zamumlal: „Někdy možná ani ne."

Nora do sebe najednou vyklopila zbytek džusu ze sklenice a olízla si rty. Z malé kabelky, kterou si pověsila přes opěrku, vytáhla propisku. Popadla ubrousek, který k ní onehdy Ben přisunul.

„No, kdybyste snad někdy s někým mluvit potřeboval, stačí zavolat. Člověk nemusí být na všechno sám," s vlídným úsměvem k němu po stole přistrčila ubrousek s načmáraným číslem.

„To je dobrý," Ben zvedl ruku, když se na stole objevila i její peněženka, „já to zatáhnu. Jako poděkování."

„Díky, to je milé. Tak se opatrujte, Bene," Nora se zvedla, ještě si ho prohlédla, jestli mu náhodou nehrozí další nečekaný kolaps, a poté už se vydala po svých opačným směrem. Párkrát se ještě s pátravým výrazem ohlédla, než se ztratila mezi domy.

„Vy taky," zamumlal Ben do prázdna a natáhl se pro ubrousek s oblými číslicemi.

Ačkoli to byl nejobyčejnější zážitek jeho života, přišlo mu to zvláštní. Získat číslo od krásné dívky se neřadilo mezi mimořádné životní události, ale Amandino jméno, které se vznášelo nad jejich rozhovorem a vlastně nad celým jeho životem od doby, kdy se mu Declan svěřil se svým tajemstvím, s sebou přinášelo punc čehosi výjimečného. Očekával, že se s tou dívkou – s Norou – ještě setká. To pomyšlení bylo příjemné, okolnosti už ovšem tolik ne. Zapletl-li se do něčeho Aldrich, nikdy to nemělo být klidné. Zkontaktoval další osobu, která měla něco společného s Amandou. Bena zajímalo, jak moc si byly obě dívky blízké a co všechno je spojovalo. Pokud si dobře vzpomínal, Declan se o žádné Noře nikdy nezmiňoval a to znal celé Amandino okolí. Nebylo to nijak těžké. Se svou nevyrovnanou duší se Amanda nikdy s mnoha lidmi nestýkala.

Co to setkání s doktorem?

Ben rychle do mobilu naťukal zprávu pro Declana. Ve svém špatném rozpoložení se vlastně ani nedostali k tomu podstatnému a Ben pochyboval, že se ho jeho kamarád chtěl zeptat jenom na Gabrielův nevyrovnaný emoční stav.

Až zítra večer. Odpověď přišla obratem. Moc nadšený není, ne zrovna ze mě. Potřebuje čas.

„Super," zavrčel si Ben pod vousy, „a co mám já dělat ještě jednu noc a celý den s tím volem?"

S těžkým povzdechem vylovil z kapsy peněženku a připlácl pod prázdnou sklenku bankovky za pití. S hlasitým zaúpěním židle na dlažbě se zvedl, ke zkoumavému pohledu dívek za sebou a jejich hihňání byl netečný.

Prošel kolem nich a pokud už měla jeho mysl přemýšlet nad nějakou dívkou, pak jedině nad tou, jejíž oči zářily jako odlesky slunce na vodní hladině a ve tváři se jí snoubila skrytá divokost s něžnou poddajností.