Sama s Wattpadem opět trochu válčím, takže pro jistotu upozorňuji, že se před pár dny objevila minulá kapitola - střihli jsme si vraždu v tmavé uličce.

*

Ani přes rozmáhající se závoj opilosti Benovi neušla vážnost celé situace. Gabriel zmizel, aniž by mu něco řekl. Nečekal, že by se mu první upír zpovídal, ale svým způsobem cítil, že má za něj odpovědnost, když už ho musí skrývat ve svém bytě. Ploužit se temnými ulicemi Brašova ale nemělo smysl. Nemohl by ho najít ani za střízliva, natož podnapilý. Vrátil se tedy k sobě domů a ani jej nepřekvapilo, když tam na něj nikdo nečekal. Stačil pochopit, že Gabriel nepodléhá nikomu, možná jen sám sobě. Proč by měl tedy brát ohledy na nějakého člověka, kterého musí jen trpět.

Ačkoli Bena ještě trochu bolela hlava, vyšel toho rána do ulic, přímo pod zlatý kotouč na nebi, který už získával na síle. Nechtěl se zdržovat v bytě, kde měl až příliš dobrý výhled na zakrvácenou košili svého nového podnájemníka.

Vydal se na trh nedaleko svého bydliště. Dlouhá ulice svažující se dolů, křivě se klikatící, připomínala řeku lidských těl. Z obou stran lemována zdmi budov poskytovala ulice všem dostatek stínu, dokud se slunce nevyhouplo přímo nad jejich hlavy. Stánky se tiskly ke chladnému kameni zdí a lidé se proplétali mezi sebou a snažili se ukořistit to nejlepší zboží. Ben se s rukama v kapsách zapojil do ranní špičky, jak tomu sám říkal, a mžoural na obě strany.

Jeho ustupující vnímání jen stěží dokázalo zaregistrovat vyzvánějící mobil v jeho kapse. Zvuk si k jeho sluchu nakonec cestu našel, ale Ben drahnou chvíli předpokládal, že je to mobil někoho jiného. Nakonec se otráveně rozhlédl kolem, připraven spražit pořádnou dávkou sarkastických poznámek toho pitomce, který své vyzvánění neslyšel, když tu mu došlo, že to vyhrává právě jeho kapsa. Se zaklením vytáhl tu proklatou věc na světlo.

„Co je?" ohlásil se podrážděně.

Na druhé straně bylo chvíli ticho. Declan tak prudkou a jasně nenávistnou reakci nečekal.

„Jsi v pohodě?" tušil, že ta otázka vyvolá vlnu nepřívětivé reakce, ale náhlá příkrost jeho přítele jej zahnala do slepé uličky.

„Ne, to fakt nejsem," zavrčel Ben a zastavil u stánku s ovocem. Posunky prodavači, nízkému chlapíkovi s baretem na hlavě, ukázal, co po něm chce. Raději se ani nesnažil přemýšlet nad ním, proč má ten muž baret.

„Kdybych mohl mluvit, pěkně bych ti vysolil, proč fakt nejsem v pohodě."

„Kde jsi?" když už něco dokázalo Bena umlčet, pokládal to za dar z nebes i Declan.

„Na trhu. Ty?" ani jej to příliš nezajímalo, spíše jen potřeboval nahnat čas, než se dostane hlouběji do trhu, kde bylo překvapivě méně lidí.

„U Amelie," odpověděl Declan popravdě.

„To mě tedy nepřekvapuje," odtušil Ben suše, „po včerejšku mám dojem, že vedeš už dokonce trojí život, kámo." Do posledního slova vložil tolik ironie, kolik jeho alkoholem otupělá pusa dokázala.

Vytáhl z kapsy peněženku a podal drobné prodejci. Slova díků nevnímal, vzal si od něj sáček hrušek a pokračoval dál.

„Já ti to nemohl říct," Declan ani netušil, proč se vlastně začíná obhajovat, „je to složité. Už ti muselo dojít, že není jen tak někdo. A s Aldrichem za patami o ní nemůže nikdo vědět. Bez rozmýšlení by ji zabil."

„Já bych mu zase tolik nefandil," zavrčel Ben podrážděně, sotva se vyhnul stařence s chodítkem, která se ploužila přímo středem ulice, „tebe za ty dva roky ani neškrábl, pochybuju, že by ji hned rozprášil na prach."

„Mě možná nezabil, ale nezapomeň, že jiné jo," v Declanově hlase se mihl smutek, ale objevilo se v něm i něco jiného, co za celou dobu Ben neslyšel. Vztek. Kdykoliv Aldrich zabil nějakého upíra, Declanovi to bylo hlavně líto. Podle všeho ale začínal zuřit.

„Co vůbec chceš?" Ben ve svém momentálním rozpoložení neměl zájem klíčovat prapodivné emoce svého přítele, vrátil tedy rozhovor k původnímu tématu, které ještě ani pořádně nenačali.

„Jak je na tom? Nevypadal moc klidně. Užil si ten pitomec svou chvíli selhání?" z nějakého důvodu si Declan Gabrielovo současné rozpoložení užíval, protože věděl, že setkání se ženou silně spjatou s jeho minulostí jej zasáhlo.

„Neužívej si to tak," tentokrát se musel usmát Ben, byť to s jeho dalšími slovy muselo vypadat morbidně, „v obýváku mi sedí zombík. Jako doslova. Prostě jenom sedí na gauči, čučí před sebe a ani se neobtěžoval se převlíct. Mám zasviněný celý potah!"

„Cože?" jeho příteli to nějak nedocházelo.

Ben zastavil u stánku s domácími šťávami. Zíral na vysokou sklenici rudé tekutiny a před očima se mu opět zhmotnil Gabriel, když se vrátil do bytu. Nepřítomně zíral před sebe, prakticky si jej vůbec nevšímal. Objevil se nad ránem, sedl si na pohovku a nedbal tuhnoucí krve na své bradě, cákanců na tváři a na zkrvavené košili. Jenom si sedl a zůstal nehybný i ve chvíli, kdy Ben opouštěl byt.

„Jsi tam?" dlouhé ticho Declana znepokojilo.

„Hmmm," dostalo se mu v odpověď, „nemůžu to říkat nahlas, ne zrovna mezi lidmi. Ale být tebou, neměl bych radost, žes ho dostal. Nebo ona. To je stejně fuk, kdo. Prostě se v noci pěkně vyřádil a ty bys měl nejlíp vědět, jak to myslím."

Nastala další dlouhá odmlka. Ben uvažoval, zda Declan tak dlouho přemýšlí nad jeho nepřímým vyjádřením, nebo ho to natolik šokovalo.

„On někoho zabil?" vyjel hlas na druhé straně tak burácivě, až Ben raději zakryl mobil dlaní. Tohle se nemuselo rozléhat celou ulicí.

„No krev asi darovat nebyl," odpálkoval ho.

Na druhé straně to supělo vzteklým dechem. Občas to Benovi připadalo zvláštní. Ve své poťouchlosti jej na začátku jejich přátelství a tajného paktu člověka a upíra zajímalo, jak Declan vypadá, když nedýchá. Prostě musel vidět, jak se mu po několik minut nezdvihá hruď. Jeho potřeštěnost poté dosáhla nové hranice, když s výkřikem - to je naprosto hustý – přitiskl Declanovi ruku na hruď a testoval jeho mrtvé srdce. Tentokrát, obklopený životem trhu, mu výjimečně připadalo nesnesitelně morbidní, že mezi tolika lidmi poslouchá předstírané supění.

„Koho?" zajímal se Declan. Podle všeho naštvaně přecházel sem a tam.

„Nevím, já nejsem jeho deníček nebo kněz, aby se mi zpovídal," zaprskal Ben a odpoutal se od červené šťávy, za niž musely položit život jen jahody, ne lidská bytost. Pokračoval z mírného kopce a přemýšlel, proč sem vlastně šel. Nic nepotřeboval, ale zase nechtěl sedět vedle zakrváceného upíra.

„To nemůže myslet vážně. Vždyť upozorní policii," Declanovi se nic z toho nelíbilo.

„Shrňme si to," zafuněl Ben a vmáčkl se do výklenku ve zdi, který vytvořila nepozornost architektů, ale možná i zub času. Linie domů za jeho zády nebyla v dokonalé rovině. Kolem něj proudili lidé a nikdo si jej výrazně nevšímal. Mohl nerušeně mluvit.

„Po nějakých pěti stech letech se tenhle týpek vrátí do země, kterou nenávidí. Potká tebe, ty ho ubytuješ u mě a ještě mu před nos postavíš ženskou, o který patrně uvažoval už jen jako o vzpomínce, pokud vůbec to. Fakt si myslíš, že ho teď zajímá policie? Být na jeho místě ty, jednal bys stejně. A připomínám ti, že ty taky po sobě necháváš vypuštěný lidi."

„Ale já nezabíjím pro zábavu nebo z frustrace. A nikdy ne nápadně," ohradil se Declan zostra proti takovému nařčení.

„A uvažoval jsi vůbec někdy," pokračoval Ben, aniž by si ho všímal, „že je docela divný, jak snadno ti to prochází? Jasně, určitě děláš službu společnosti, když eliminuješ násilníky a zločince, ale ta těla po tobě stejně zůstanou. A jak je možný, že se nikdy nic podobnýho neobjevilo v novinách? Nepřijde ti to divný? Zločincům se moc velká pozornost nevěnuje, když je někdo zabije, noviny mají lepší věci na psaní, ale i tak. Žádná policie, žádné upozornění, že se něco děje. Tady něco smrdí."

„Nad tím přemýšlíš už dlouho, nebo je to jedno z tvých náhlých prozření?" reagoval Declan obratem, ale nemohl popřít, že jej taková teorie zaujala.

„Drž hubu," vyjel po něm Ben, „když se ti před dveřmi objeví Čachtická paní, tak nad tím začneš taky přemýšlet."

„Já to nijak neshazuju, je to vlastně docela zajímavé," Declan cítil potřebu, že se musí bránit. A zachránit si zdravý rozum před další salvou výčitek mohl jen tak, že je umlčí dříve, než se jeho kamarád zase rozjede.

„Mám ještě práci. Zavolám později," Ben se odrazil od zdi a znovu se vmísil mezi lidi.

Už chtěl zavěsit, když jej Declan stačil přerušit: „A co máš za práci?"

„Já nevím, musím koupit mlíko!" vyštěkl a zavěsil. Zastrčil mobil do kapsy a s nabubřelým výrazem opravdu zamířil ke stánku s mlékem.

V hlavě jej bodalo a díky uplynulému rozhovoru jeho podrážděnost ještě vzrostla. Všechny ty příšerné tajnosti, kdy se nic nedozvěděl ani on. Teď mu navíc v bytě seděl aktivní vrah, na záda mu šlapal Aldrich, lehká kocovina nemínila ustoupit a ke všemu měl pocit, že teď hraje roli jakési podivné mámy, která musí udržovat křehké příměří mezi vzteklými a ublíženými upíry.

Nahrnul se k rozvrzanému stolku, kde byly v bednách naskládané lahve mléka. Nevnímal okolí a byl tak rozlícený, že neodhadl svou rychlost, natož aby ji vůbec dokázal zkorigovat.

„Pozor!" ženský výkřik odkudsi ze strany doprovodila bílá šmouha rychlým pohybem a strhla jej stranou dřív, než mohl porazit a rozšlapat proutěný košík u nohy stolu, nedejbože k tomu i roztříštit jeho vratkou konstrukci a křehké sklo lahví.

„Do háje," zavrčel sám k sobě, když našel ztracenou rovnováhu.

„Jste v pořádku?"

Ta otázka by ho už přiměla k výbuchu vzteku, kdyby si konečně nevšiml drobné dívky, která jej svírala za paži a druhou rukou se zapíral o jeho hrudník, jak se mu snažila pomoct zase udržet balanc.

Pronikavý pohled jejích modrozelených očí ho na moment vyděsil – připomínal mu spalující pohled Gabriela. V dívčiných očích se však odrážela upřímná starost a prozatím neprojevená vlídnost. Úplný protipól Gabriela. To jej uklidnilo.

„Jsem," přikývl a uvědomil si, že se zrakem upřeným na ni to myslí upřímně. I tak ale zatěkal očima znovu k její ruce na své hrudi. „Myslím, že už to mám."

„Ou, promiňte," dívka s rozpačitým úsměvem stáhla obě paže k tělu.

Ben si uvědomil, že mu škube v ruce. V sevřené pěsti drtil sáček s hruškami, který si koupil. Uvolnil se. V dlaních cítil bodavé otisky nehtů a zároveň mu došlo, jak mu tepe ve stehně. Praštily jej hrušky, to se vážně mohlo stát jen jemu. Stejně jako se zbrkle vrhnout proti stolu a nemyslet na to, že by ho mohl rozlámat.

„Mně to nevadilo," ani netušil, kde se to v něm vzalo. Ta slova z něj vypadla zcela nepředvídatelně.

Dívce se do tváří nahrnula červeň a sklopila hlavu. Usmívala se, což bylo dobré znamení. Podle všeho se ho nechystala za ta slova nakopat.

„To jsem ráda, ale raději už proti ničemu nevybíhejte jako vzteklý býk," odpověděla a přeci jen se na něj odvážila pohlédnout.

V té chvíli do Bena vší silou vrazil zvláštní pocit, až zase zavrávoral. Tu ženu znal. Ne osobně, ale někdy ji už viděl. Kdy a kde, to si jeho mozek nedokázal vybavit. Detaily se nedostavovaly, ale on si byl přesto jistý, že se už setkali. Nějak. Jakkoliv. V ranním slunci jí vlasy zářily jako zlato. Možná se spletl. Patrně ji neznal, jen mu díky své blonďaté hřívě připomínala Amandu. Ano, to bylo určitě ono.

„Vážně jste v pořádku?" dívka si ho s nakrčeným obočím prohlížela. Její obavy byly upřímné, až by to Bena dojalo, kdyby dokázal vnímat.

„Cože? Jo, jsem...jsem," vypravil ze sebe, když se probral ze svého chvilkového transu a přesvědčoval o svém stavu i sebe, „díky za...za všechno."

Otočil se a razil si cestu mezi lidmi, ale po pár krocích se vrhl k jednomu ze stolků, které stály bokem a už nemusely nést tíhu nabízených, teď už vykoupených věcí. Opřel se o jeho hranu rukama, svěsil hlavu a rychle oddechoval.

„Co to s tebou, sakra, je?" nadával sám k sobě.

Nechápal to. Najednou se ho zmocnila jakási svíravá síla, která mu nedovolovala pořádně se nadechnout, přemýšlet, nic. Kdyby rychle nezareagoval, vsadil by se, že by se složil přímo uprostřed ulice. Tupá bolest se mu rozlézala hlavou, ale tohle už nebyla kocovina. Najednou si připadal úplně střízlivý. Srdce mu zběsile tlouklo a snažilo se probít si cestu ven skrze hrudní kost. Bolelo to. Jako by mu zevnitř někdo mlátil do hrudníku kladivem.

„Ty jsi vážně ubohost sama," pronesl k sobě polohlasem a stále opřený rukama o stůl zaklonil hlavu, aby se protáhl.

„Nevypadáte v pořádku," ozval se za ním ten jasný hlas, až to s ním škublo.

„Do háje, ženská," polekaně se otočil a přistihl se, jak si tiskne ruku k hrudi. S tichými nadávkami v hlavě ji rychle svěsil zase k pasu.

„Jestli mě takhle budete děsit, dostanu z vás infarkt."

Ženu jeho slova nepobavila, i když on se jim smál, což stejně předstíral. Poznala roztřesenost v jeho hlase.

„Potřebujete pomoc," oznámila mu to jako hotovou věc.

„Já jsem v pohodě," odsekl, možná až příliš ostře. I tak jí už ale nevěnoval pozornost a chtěl se kolem ní protáhnout, ale opět se málem zamotal do vlastních kroků. A jako před chvílí, i nyní ucítil dotek cizích rukou.

„Půjdeme si někam sednout, ano?" žena jej chytila za paži a podepřela jej. Byl o dobrý kus vyšší než ona, příliš drobná blondýnka se ho snažila dostat přes ulici. Připadal si trochu trapně, že sám nedokáže ani rovně stát, zrovna před tak krásnou dívkou.

Vlekli se spolu dolů ulicí. Ben se mátožně rozhlížel kolem sebe. Zdálo se mu, že je pod vodou. Okolní ruch k němu přicházel z velké dálky, rozostřený. Zcela jasně vnímal jen drobné tělo dívky pod svou paží. Mluvila, ale on jí nerozuměl. Zvuky a obrazy mu nic neříkaly.

Doufal, že je to jen chvilková slabost. Záleželo mu hlavně na tom, aby se o tomhle nikdo nedozvěděl. Kdyby se to doslechli jeho upíří kolegové, jistě by jej vyškrtli z plánů. A on se toho velkého dobrodružství hodlal účastnit. Stůj co stůj.