Houstnoucí atmosféra v klubu Balaureus citelně dopadala zejména na Bena. Náhlé ticho rozklíčoval i on – Gabriel tu ženu znal lépe, než se na první pohled zdálo. Jediného člověka si však nikdo nevšímal. Declan s nelibostí vepsanou ve tváři sledoval prvního z upírů, v duchu mu vyčítal veškeré prohřešky, kterých se na jeho dobré přítelkyni dopustil a přemýšlel, kolik si toho kvůli němu bude muset ještě vytrpět. Látka modrého trika, kterou přítmí klubu barvilo do černa, se na jeho hrudi napínala pod hlubokými nádechy. Declan si stále zachovával zdání člověka – reagoval tak, jak by se od živého jedince na jeho místě očekávalo.

Zato Gabriel na tom byl o poznání hůře. S nevěřícným výrazem sledoval ženu, o níž byl přesvědčen, že je mrtvá stejně dlouho, jako je on sám nemrtvý. Vypadala pořád stejně, jako když ji viděl naposledy – když z knížecího hradu odváděl její sestru, v té době už jeho choť. Přesto však na ní bylo něco jiného a Gabrielovi netrvalo dlouho, aby poznal, co to je. Tlukot srdce, který neslyšel, mu odhalil děsivou pravdu. Byla jako on a to vědomí bylo snad ještě horší, než volba, kterou musel kdysi učinit. Její bledou tvář zvýrazňovaly dlouhé vlasy lesknoucí se dravou černí. Průzračná modř jejích očí, kdysi oplývající nevinností, zhrubla. Nečitelný výraz bodal jako kopí, které vrážel do těl svých nepřátel. Toužil vědět, co se jí honí hlavou, zároveň se však toho poznání bál.

„Ilono," její jméno mu vyklouzlo ze rtů samovolně, už podruhé.

„Ilona zemřela už dávno," smyslné rty, vykrojené jako dokonalá práce toho nejlepšího sochaře, se pohnuly. Držela hlavu lehce zdviženou, jako kdyby na něj pohlížela z patra. Působila nepřístupně, jako by pamatovala na slova své sestry o tom, aby nikdy snadno nepodléhala.

„Jak je to možné?" Gabriel postoupil o krok blíže, ovšem vstříc mu vyšel Declan. Rozhodnut ji chránit za každou cenu předstoupil kousek před ni, ruce sevřené v pěst.

„To je v pořádku. Zvládnu to," zadržela jej, ruce schované v kapsách svých volných šatů. „Už je to dávno."

„Až příliš dávno," přisvědčil Gabriel, koutkem oka pozoruje muže, který mu tak odhodlaně stál v cestě.

„Tak jo. O co tady jde?" jasný Benův hlas takřka násilně rozčísl okolo se stahující smyčku.

Gabriel s Ilonou ze sebe nespouštěli oči. On se snažil proniknout skrze její chladnou masku odtažitosti, ona se zoufale snažila si ji udržet. Setkání pro ni bylo mnohem bolestivější, než si kdo mohl myslet. Snad jen Declan alespoň tušil.

„Má sestra byla jeho ženou," odpověděla mu sama Ilona, když už ticho začínalo být neúnosné, ba dokonce trapné.

„To už odvál čas," poznamenal Gabriel poněkud rozladěně.

Poprvé za celou dobu se Ilona usmála. Jen lehce zdvihla koutek rtů nahoru, neodhalovala své pocity zcela. Vidět znovu muže, do něhož se jako mladá dívka zamilovala, přestože jí nebyl souzený, patřilo k okamžiku, o kterém za jasného dne, skrytá v temnotě, s otevřenýma očima snívala. Přesto se jej zároveň zoufale bála.

„Tak to chce panáka," zahučel Ben rezignovaně a obešel pult, aby zaujal pracovní místo svého kamaráda. Začal se přehrabovat mezi lahvemi a cinkot skla dováděl Gabriela k šílenství.

„Taky si něco dám," Ilona se odpoutala ze svého místa, obešla Declana i Gabriela a dala si přitom dobrý pozor, aby se k prvnímu upírovi nedostala příliš blízko.

Jako kdyby se snad všichni, vyjma Gabriela, domluvili, i Declan se přesunul k barovému pultu a zaujal místo vedle své kamarádky. Ben, dosti překvapený jejich reakcí, zůstal přimrazený na místě, v rukou lahev vodky a zátku v půli cesty k osvobození štiplavého pachu čiré kapaliny. Těkal pohledem z jednoho na druhého, zatímco Gabriel stál na svém místě a civěl do dveří, z nichž Ilona vyšla.

„Hodně jsem o tobě slyšela," začala žena, když se usadila.

„Vážně?" Benovi vystřelilo obočí vzhůru, ale konečně se probral natolik, aby odzátkoval lahev.

„Declan o tobě často mluvil," usmála se. Tentokrát to byl jasný úsměv, plný vřelosti, té, jakou Gabriel kdysi dávno sám vídával.

„Můžeš mi říkat Amelie," natáhla štíhlou ruku přes pult.

„Ben. Verdes," s jistou zdráhavostí přijal nabízenou ruku. Polila jej vlna horka, ale ne kvůli okolnímu vedru. Její chladný dotek byl jako příslib lepších zítřků, podivně jej uklidňoval, ale jako někdo, kdo již měl s upíry zkušenosti, jej to spíše zneklidňovalo.

„Amelie?" to už se vedle její stoličky zjevil Gabriel, vpíjel se jí do tváře, kterou od něj tak sveřepě odvracela, rozladěná jeho náhlou blízkostí.

„Každý z nás musí mít nějaké jméno. Viď, Gabrieli?" blahosklonně na něj pohlédla a s letmým kývnutím přijala malou skleničkou s hrubým dnem, kterou k ní přisunul Ben,

„Jak se to stalo?" naprosto ignoroval oba přítomné muže. Zajímalo ho jediné – jak se ta křehká dívka mohla stát něčím tak odporným, jako byl on sám. Na to byla až příliš dobrá. Čistá. Nevinná.

„O proměně bys toho měl vědět nejvíc," utrhl se na něj Declan. Okamžitě do sebe překlopil vlastní skleničku a jako už mnohokrát, i nyní si tiše přál, aby se mohl opít. Někdy zkrátka člověk potřeboval otupit mysl a alespoň na chvíli zapomenout.

„Má proměna tě nemusí zajímat," odvětila Amelie, jak před známými vystupovala, a její tvář se opět skryla pod hávem neproniknutelnosti. „Chceš najít Silase. S tím mohu pomoci."

„Podívej se na mě," Gabriel se už neudržel. Sevřel jí drobné zápěstí ve své hrubé ruce a otočil ji k sobě.

Stačilo málo. Declan se ihned vymrštil na nohy, sápal se po jeho ruce, až přitom převrhl obě skleničky na pultu. Sklo se roztříštilo o podlahu a některé střepy se topily v malé kaluži alkoholu. Ben odskočil stranou s rukama zdviženýma do půli těla.

„Hou hou, hlavně klídek, jo?" věděl, že trio upírů sám jako člověk nezkrotí, ale nehodlal přihlížet bitvě nesmrtelných a možná u toho i sám umřít.

Než se Declan dostal ke Gabrielově paži, Amelie jej zarazila.

„Dej ze mě tu ruku pryč," zasyčela na Gabriela.

K údivu všech i sebe samého ji skutečně pustil. Tón jejího hlasu, podbarvený vztekem, nezněl jako ta dívka, kterou znal. Byl mnohem ostřejší a ráznější, nedával prostor ke smlouvání. Hleděla na něj se vzdorem, jaký u ní ještě neviděl, byť mu už jednou držela dýku u krku.

„Dobře," stáhl se a o krok ustoupil.

I Declan rovněž klesl zpátky na svou stoličku. Ben si všiml jeho podrážděného pohledu, stejně jako si jeho kamarád všiml toho, že jej odhalil. Němě zavrtěl hlavou. Tohle proberou později.

„Tak. A teď všechno můžeme probrat jako dospělí, ne?" i přes očividnou nevraživost všech zúčastněných nasadil Ben svůj bezstarostný tón. Hodil na zem utěrku a ledabyle tak zakryl mokré místo po pultem. „Takže. Někdo tady pořádá hon na nějakého...prastarého týpka a prý nám v tom můžeš pomoct."

„Nám," Declan pohybem paže obsáhl sebe, Gabriela a Amelii, „ty se do toho nepleť. Tohle není pro lidi."

Ben si přehodil utěrku přes rameno a vytáhl další dvě skleničky. Ta jeho naštěstí útok rozlíceného upíra přestála bez úhony.

„Tak aby bylo jasno," pokračoval zvesela, „co se týká tebe, kámo, týká se i mě. Kolikrát jsem ti kryl ten tvůj nesmrtelnej zadek? Mockrát. Možná nejsem...co já vím, děsně starý šlechtic z Valašska, ale lidská pomoc by vám taky bodla. Já se třeba můžu pohybovat i na slunci, což by mohla být výhoda."

„Nežádám tě o pomoc. Tentokrát někdo může i umřít," odtáhnout Bena od dobrodružství bylo prakticky nemožné, ale Declan to zkrátka musel zkusit.

„Nebylo by to poprvý," zamumlal Ben a sklopil hlavu.

„Tohle je jiné," opáčil Declan.

„Fakt?" Ben se dostával do ráže, „a v čem to tehdy bylo jiný? V čem se tohle liší od toho, kvůli čemu za námi pořád dolízá Aldrich?"

„Jestli to chceme udělat," vložila se do jejich malé slovní přestřelky Amelie a mnula si zápěstí, na němž vnímala Gabrielův pálivý dotek, „znamená to odhalení. Nick Aldrich všechno ví, jen nemá dostatečné důkazy. Pátrat po Silasovi ale znamená odkrýt karty. Válka je nevyhnutelná."

„Tohle není žádná válka," to slovo Declan nesnášel.

„Omyl," Amelie složila ruce v klíně a hloubka jejích slov dokreslovala vážnost situace, „jsme ve válce po celá staletí. I když žijeme skrytě a zabíjíme málo, pořád po nás pasou lovci. Silase ale nemůžeme hledat skrytě, po nocích a tehdy, kdy se nám to hodí. Musíme využít všechno, co máme." S těmi slovy se na moment zastavila u Bena. I on měl sehrát klíčovou roli. „Hledáme toho, kvůli komu to všechno začalo. K tomu potřebujeme vědět všechno."

Jen s nelibostí se obrátila ke Gabrielovi, který celou dobu zarytě mlčel a hypnotizoval její rudé rty.

„Chceš ho najít? Nebo ne?"

Gabrielovo pracně sbírané odhodlání se otřásalo v základech. Kdyby se dnes večer setkal s kýmkoliv jiným, bez jediného zaváhání by přikývl. Ale ona nebyla jen tak někdo. Seděla před ním žena, s níž prožil příliš málo času, který mu toho však hodně dal. Oba byli epizodními postavami v životech toho druhého, ale zanechali po sobě nesmazatelnou stopu. On však pro dobro svého rodu musel všechno, co cítil, potlačit. Dostál svému slovu, odvedl si jako svou ženu Irinu a vzpomínky na Moldavské knížectví, stejně jako na Ilonu, pohřbil hluboko na dně svého srdce. A poté přišla Arya. Zacelila tu prázdnotu, kterou cítil, dala jeho životu nový smysl a najednou bylo všechno jiné. Jenže zmizela. A náhle, zcela bez varování, stanul tváří v tvář ženě, která byla tou úplně první.

„Asi chceš říct ano," pobídl jej Ben, když se Gabriel neměl k odpovědi.

„Nemám jistotu, že jej najdu tady," odsekl mu, probraný jeho vlezlým hlasem.

„Ale máš," Amelie si s Declanem vyměnila pobavený pohled.

„Co tím chceš říct?" Gabriel naklonil hlavu na stranu. Její slova v něm podněcovala zvědavost, touhu prohledat třeba i celou zemi, jen aby ho našel. Něco v jejím výrazu jej však přesvědčilo, že její odpověď se mu líbit nebude.

A měl pravdu.

Amelie se natočila čelem k němu a zase vyhlížela jako tvrdá, nepřístupná žena.

„Kde bys měl hledat člověka, kterého nenávidíš? Před mnoha lety jsi odešel. Otočil ses, snažil ses zapomenout, odešel jsi a víckrát jsi do země svého původu nevkročil. Kam jinam by se měl uchýlit tvůj nepřítel, než do země, kterou jsi zavrhl a od svého odchodu se o ni víckrát nezajímal?"

Dopad jejích slov byl drtivý. Ani s podporou Van Helsinga takto uvažovat nedokázal. Nikdy si to neuvědomil, nikdy si to nepřipustil. Nenáviděl Silase a svou domovinu tak moc, až úplně zapomněl, že by stálo za to, podívat se i do země, ze které vzešel. Selhal. Neustále, porážka za porážkou.

„Měl jsem zde své věrné," vzdoroval, aby se alespoň pokusil odvrátit neodvratné.

„Nikdo není ve hledání tak úspěšný a nikdo tak snadno nepřestává, jako člověk, kterému bylo nejvíce ublíženo," odvětila Amelie obratem.

„A ty? Kdo ublížil tobě?" Gabriel se pořád snažil zjistit více zejména o ní.

Ameliina tvář se stáhla do špatně potlačované grimasy bolesti a ublížení.

„Na první příčce jsi ty," odbyla jej chladně.

Gabriela překvapilo, jak moc jej ta slova ranila. Nikdy jí nechtěl ublížit. Ale nemyslel na to. Zapřel sebe i ji jen proto, aby jeho panství mohlo přežít. Ukázalo se, že to tak jako tak bylo k ničemu. Pro svou zemi potlačil vlastní city a touhy, obětoval za ni životy svých nejlepších mužů, dokonce i ten svůj. A stejně to bylo málo.

Ben mlčky přihlížel jejich debatě a stačil už do sebe s kyselým šklebem obrátit dvě vodky. Declan si hrál se svou skleničkou a pořád ji otáčel ze strany na stranu. Tiše pěnil a snažil se plnit Ameliino přání – nezasahovat.

„Přestože bych se ráda otočila a na tohle všechno zapomenula, pomůžu ti," Amelie stočila hovor k tomu podstatnému, „s Declanem známe člověka, který by nám mohl pomoci zjistit víc. Já sama toho o Silasovi vím velmi málo, naše linie s ním nepřišla do přímého styku, alespoň ne po té první."

„Kdo to je?" poznámky o první ženě z nové linie upírů se Gabriel okamžitě chytil.

„Byla. Zemřela," odpověděla mu a pokračovala, jako kdyby o nic nešlo, „můžu nám domluvit schůzku. Nebude zrovna nadšený, ale věřím, že nám pomůže. O upírech leccos ví a máte toho společného více, než by se na první pohled zdálo."

Gabriel se opřel předloktím o barový pult a promnul si oči. Bylo by bláhové myslet si, že se všechno vyřeší jedním krokem. Další setkání se mu ovšem příčilo. Obával se, že by se opět mohla ozvat dávná minulost.

„Nemusíš se bát," Amelie jako by vycítila jeho obavy, neudržela úsměv, „je to člověk. Velmi schopný a svým způsobem bude rád, že tě pozná."

Gabriel střelil pohledem po Benovi, jemuž něco takového nemohlo ujít. Zrovna dopíjel třetí skleničku a ta mu zůstala okrajem v ústech, když si toho všiml. Jen vteřinu přemítal, o co jde – zda se na něj teď vrhne, nebo je to další skrytá urážka. Vybral si to druhé a nemýlil se. Gabrielovi se opravdu příčila představa, že by se měl vydávat všanc dalšímu člověku. Užil si s nimi už dost.

„Kdo to je?" otázku ze sebe vypravil jen s největším sebezapřením. Znamenalo to, že potřebuje pomoc. Že potřebuje člověka.

„Je to doktor přírodních věd, ale tohle tě zajímat nemusí," Amelie sklouzla z barové stoličky, rozhovor byl patrně u konce, „zná naši minulost. Tvou, mou, nás všech. Ne že by o to zrovna stál, ale neměl na vybranou. Jestli ti to pomůže smířit se s jeho přítomností, pak věz, že prožil bolest ne nepodobnou té naší. Ztratili jsme ty, které jsme milovali. On rovněž. I on má důvod se mstít."

Otočila se, chtěla odejít. I Declan se zvedl.

„Dozvím se někdy, co přesně se ti stalo?" nalomený Gabrielův hlas všechny zadržel na místě. Dokonce i Ben, přes svou zjevnou podnapilost, s překvapením sjížděl Gabriela pohledem. Tolik citu v jeho hlase ještě neslyšel. Normálně by to přičítal alkoholu a své fantazii, ale soudě podle výrazů obou zbylých upírů se mu to nezdálo.

Amelie chvíli váhala, než se k němu dokázala znovu otočit. Podívat se na něj a čelit těm dávným vzpomínkám. Hledět do tváře muže, který ji okouzlil, odkryl jí své nitro a odhalil srdce. A stejně odešel a nechal ji za sebou, ani se neobrátil. Ani si nevzpomenul.

„Věř mi. Nechceš to vědět," přiměla se k mdlému, skoro povzbuzujícímu úsměvu, „prožil sis dost bolesti a je mi to upřímně líto. Nechtěj čelit další."

Odešli. Bez dalších slov, bok po boku, upírka stejně stará jako on a její o celá staletí mladší ochránce. To na tom bylo nejděsivější. I přes svou zjevnou převahu potřebovala Amelie ochránce.

„Tak to bylo divný," zahučel Ben a podepřel si bradu rukou. Mžoural do tmavé stěny, ve které se mu už ztrácely dveře do skladu. „Myslím, že doktůrek se ti bude líbit. Nemá nás rád. V tom si budete rozumět," žvatlal.

Gabriel se nedokázal přimět k jakékoliv reakci. Získat informace z přiopilého člověka mohlo být snadné a za jiných okolností by to udělal. Teď ale bylo všechno jinak.

„Hej! Kam jdeš?" Ben se vypotácel zpoza pultu, přidržoval se ho rukou, když se Gabriel bez jediného slova vydal pryč.

„A co mám jako dělat já?" zamručel trucovitě, jen co osaměl. Zadržet nejmocnějšího upíra by nedokázal ani příslušník jeho druhu, natož pak Ben, ještě k tomu opilý.

„Bena nikdo nepotřebuje. Ben je jen člověk. Ben na to nemá. Tohle není tvůj boj, Bene. Tady nemáš co dělat, Bene," hučel si sám pro sebe, když se i on vypotácel z baru. Zarazil si ruce hluboko do kapes džínsů a ploužil se pryč.

Nesnášel, když jej nedoceňovali. Dělali to jeho rodiče, dělal to jeho nejlepší kamarád, kvůli kterému si nechal skoro lámat prsty od psychotického maniaka, který se rozhodl je všechny do jednoho zabít. Alespoň ždibec důvěry očekával na oplátku, snad toho nechtěl tolik. Skrývalo se v něm mnohem víc, než si ostatní mysleli. Nebyl to jen sarkastický, jízlivý a otravný kluk. Byl mnohem bystřejší, než si jeho okolí myslelo.

Jeho výhoda tkvěla v tom, že mohl překvapit. Nejen ostatní, ale i sám sebe.