-Moldavské knížectví, knížecí hrad, počátek srpna 1473-

Vladova družina byla ohromena pohledem na majestátní sídlo moldavských vládců. Malebnou rokli obíhaly bytelné kamenné hradby, z nichž vybíhal dřevěný most přímo k hlavní bráně do hradu. Čtyři masivní sloupy podpíraly tuto lávku a pod ní bok po boku obíhaly hrad říčka s křišťálově průzračnou vodou a malým splavem spolu s úzkou pěšinou kol kolem. Háj smutečních vrb poté dodával celé rokli svými převislými korunami pohádkového dojmu.

Samotný hrad představoval impozantní stavbu. Hrubé vojenské věže střídaly ty menší, okrasné. Červená střecha zářila do dálky a fasády zdobené geometrickými tvary jako by svému okolí ukazovaly, s jakou pečlivostí byl hrad postaven. Nesčetné množství oken vnášelo do útrob dostatek slunečního svitu, na mnoha balkonech se poté slunily dvorní dámy nebo vedli své odlehčené diplomatické řeči vážení šlechticové. Vše dozdobily kamenné sochy, představující velké hrdiny moldavské historie.

V trůnním sále to šumělo směsicí nejrůznějších hlasů. Dvořané, dvorní dámy, šlechtici v bohatě zdobených oděvech – ti všichni si mezi sebou špitali a hleděli pojednou na svého knížete, podruhé na muže, kterého dovedl jejich budoucí vůdce. Vysoké stropy shlížely na celou scenerii a zdobné sloupy se staly svědky nadcházejících událostí.

Kníže Štěpán, muž vyššího věku, ovšem stále čilý, seděl na vyřezávané židli se zdobnými opěrkami a vysokým čelem. Shlížel na šlechtice, jenž pod ním klečel na koleni. K trůnu vedlo několik širokých stupínků, Štěpán tak měl přehled o dění v celém sále. Černé vlasy již poznamenal věk, který o sobě dával vědět stříbřitými prameny stáří. Vrásčitá tvář působila přísně, ovšem kníže nebyl žádný tyran. Své zemi se snažil zajistit bezpečí, jak nejlépe svedl.

Po jeho pravici seděla na podobné židli, jen o něco menší, žena pronikavého pohledu. Ruce jí klidně spočívaly na opěrkách a i ona si se zaujetím prohlížela jejich nečekaného hosta. Vlasy černé jako uhel měla stažené do složitého účesu, ze kterého spadávalo několik volných pramenů. Rámovaly její bledou tvář, z níž vystupovaly rty rudé jako krev a zářivé, smaragdové oči. Její šat, zbarven podobně, jako její oči, působil okázale a ona dívka byla bezesporu tou nejpůvabnější v sále. O její kráse se nesly zvěsti i do sousedních knížectví. Irina, dcera moldavského knížete, se však vdavkům umě vyhýbala. I vůči svému otci si dokázala prosadit svou.

Ačkoliv její krása uhranula také Vlada, ten dál pokorně klečel před jejím otcem a vyčkával na jeho verdikt. Lucian stál po jeho pravici, jen kousek od něj, ruku opřenou o svůj meč. Připomínal kata, který zde čeká na jediné – na povel, se kterým by tasil a uťal hlavu obviněnému.

„Musím říci," pravil kníže hlubokým hlasem, jenž se rozléhal sálem, „že jsem vskutku potěšen. Setkat se s mužem, jenž přišel naší zemi na pomoc v té nejhorší době, je pro mě skutečně čest."

„I pro mne je to čest, pane," odvětil Vlad, vnímaje za sebou dech Iona s Assanidem, kteří klečeli po stranách dva kroky za ním.

Kníže Štěpán se pustil do dlouhé řeči o tom, jak si cení Vladovy pomoci v těžkých bojích proti Osmanům. Neopomenul vyzdvihnout také význam jeho mužů.

Vojenské řeči ovšem jeho dceru příliš nezajímaly.

„Je docela pohledný," Irina se odklonila od svého otce a se zrakem stále připoutaným k mladému šlechtici promluvila ke své sestře.

Po Irinině boku stála, skrytá za vyřezávaným dřevem, její nevlastní sestra Ilona. Tak jako její sourozenci, i ona se vyznačovala pobledlou pletí a vlasy v barvě havraních křídel. Ovšem tak jako z tváří a očí jejích sourozenců sálala síla a vzrušující divokost, Ilona působila jako bázlivé děvčátko. Nedokázala zapřít vlídnost, kterou jí dala do vínku její matka. Rozpuštěné vlasy stáhla jen nachovou čelenkou a její šat vypadal prostší, než její sestry. Volné rukávy jí splývaly podél útlých paží, látka v sobě pohlcovala její smyslné křivky. Kdyby se na ni lidé podívali, viděli by v ní krásu, která by předčila i Irinu. Její úděl však tkvěl ve skutečnosti, že byla na hradě spíše trpěna, ač i ona byla modré krve.

Ilona se sklonila ke své sestře, jednou rukou se opírajíc o její trůn. „O jeho krutosti se nesou zvěsti i mezi Osmany," zašeptala, sledujíc směr sestřina pohledu.

Vlad vycítil pohledy obou žen. Dovolil si jen na moment stočit zrak jejich směrem, jinak se dále věnoval knížeti. Přestože si přijel pro Irinu, čímsi jej zaujala nenápadná dívka po jejím boku.

„Nebuď hned zlá, sestro," popíchla ji Irina a její plné rty se roztáhly do úsměvu. Připomínala šelmu, která právě lapila svou kořist.

„Má na svědomí životy nevinných, nejde jen o Osmany," jemný Ilonin hlas se v šepotu skoro ztrácel.

„Někdo musí činit ta těžká rozhodnutí," vzdychla Irina, očividně okouzlena pověstí mocného šlechtice, „jen se na něj podívej. Obávala bych se, že to bude muž tvrdý, starý a nevlídný. A on je ve skutečnosti docela jiný."

Ilona se nenechávala svést jejím zalíbením. Sotva její sestra utichla, napřímila se a prohlížela si upraveného muže nedaleko svého bratra.

Lucian při příchodu neopomenul svými posměšky velkého válečníka znemožnit. Když vyběhl až ke své rodině a spravil je o tom, koho přivedl a kdo na ně za dveřmi čeká, Ilona z jeho strany vycítila zjevné nepřátelství. Více než o to, že by se jeho milovaná sestřička mohla dobře vdát, se staral pouze o nejapné poznámky na účet jeho neupraveného vzhledu, když na něj narazil. Před knížete už ovšem předstoupil sebejistý muž v kabátci ne tak okázalém, jako měl její bratr, ale o to více v něm Ilona spatřovala zejména válečníka. Toužila pohlédnout do těch modrých očí, přála si, aby vyvrátil předsudky, jimiž vůči němu trpěla. V každé duši se snažila najít to nejlepší – doufala, že i Vlad ji přesvědčí, že není jen stvůrou, jíž se báli dokonce i nenechaví Osmané. V momentě, kdy jej sledovala a zpola naslouchala slovům svého otce, v ní vyklíčil náhlý pocit sounáležitosti. Vlada zde čekalo z několika stran neskrývané nepřátelství, s jakým ona sama bojovala celý život. Kromě jejího bratra se měl další překážkou ve Vladově boji o srdce její sestry stát také její další nápadník.

Brunátný muž, jenž pyšně stál na druhé straně pod trůnem, takřka naproti Lucianovi, soptil vzteky. Byl váženým šlechticem na severu, jeho bohatství provázely nejrůznější legendy a jeho původ předstihl už jen kníže. Nevyhlížel nijak nebezpečně – velký nos posetý pihami jako by do jeho malého obličejíku nepatřil. Přílišná okázalost jeho šatu měla odrážet jeho bohatství, ovšem pro obě sestry byl spíše kašparem k pobavení. Ve dvoření se nebyl příliš zdatný, ale věřil, že jeho věhlas a jméno mu zajistí ruku knížecí dcery. Jen s nelibostí sledoval příchod svého nového soka.

„Tvůj ctitel asi nebude nadšený," Ilona se znovu sklonila ke své sestře a tentokrát se neubránila úsměvu, když sledovala ošívajícího se muže.

„Chce-li odejít, bránit mu nebudu," pronesla Irina zpěvavě, „uvidíme, co se z našeho válečníka vyklube, ale už při svém příchodu našeho drahého Matyáše porazil. Nehodlám svou ruku přenechat tomu vzteklému dítěti."

„To bude záležet na knížeti, zda-li svolí k sňatku," Ilona vždy oplývala jasnou myslí, nenechávala se zlákat pozlátkem a sladkými slůvky.

„Svolí, drahá sestřičko," Irina se ušklíbla, „ovšem náš Narážeč musí prve prokázat, že si mou ruku zaslouží. Otec se nebude bránit – je to příslib spojenectví. Zajistí tak své zemi ochranu.

Je to i tvá země, pomyslila si Ilona. Její sestra se však o svět za hradbami nikdy příliš nezajímala.

„Bude nám ctí přivítat vás v našem hradě jako vzácného hosta!" silný hlas knížete Štěpána rezonoval celý sálem, aby jej každý slyšel. Hned nato kníže povstal, pokynul Vladovi a jeho mužům, aby tak rovněž učinili a přivítal se s nimi jako se sobě rovnými.

„Nepřidáš se?" popíchla Ilona sestru, když se rozešel také přihlížející dav, který s dychtivostí debatoval a v očích všech přítomných plálo nezměrné očekávání.

„Nemysli si, že mu to usnadním," Irině se ve tváři usadil zvláštní výraz, kterému na dálku porozuměl jen Lucian. S pohledem upřeným na sestru přikývl. Bylo načase zbavit se neschopného Matyáše a spojit se se silnějším ze šlechticů.

Kníže Štěpán se zatím seznamoval s předními Vladovými bojovníky – Assanid, Ion a Nord se stali středem zájmu nejen knížete, ale také přítomných žen. Zálusk si však mohli činit jedině na Iona a ten o ženách neměl valného mínění. Jeho srdce stále tlouklo pro válku.

„Lucian vypadá nadšeně," zasmála se Irina a pohledem propalovala svého bratra, který zaujal místo po boku svého otce. Na jeho slova chvály však reagoval jen nuceným úsměvem. Vyšel z toho pouze podivný škleb.

Ilona nemohla skrýt úsměv. Bratrovo zjevné utrpení bylo na jednu stranu roztomilé, na druhou nevhodné. Ať už se jejich hostem stal kdokoliv, měl právo na slušné zacházení, i kdyby to byl muž, který proslul svou krutostí vůči nepřátelům.

„Pojďme se projít," Irina se náhle zvedla a vydala se opačným směrem, než jakým stáli muži.

Její sestra zprvu zaraženě pohlédla na rozprávějící muže, záhy se však vydala za svou sestrou.

„Takhle se přeci nemůžeš chovat. Měla by ses jít představit," nabádala ji.

„Má drahá Ilono," Irina se za chůze otočila a věnovala své sestře náznak pohlazení po tváři, „ještě se máš hodně co učit. Je to válečník. Jeho jediná touha patří dobývání. Nepadnu mu kolem krku, jen co se na mě podívá. To si dobře pamatuj – nikdy muži nepodléhej snadno. Možná jsme ženy, ale stále máme svou úctu. Neskláněj se před nimi tak snadno. Uvidíme, zda po mé ruce prahne více, než jen jako po výhodném sňatku. Ať přijde sám."

Obě dívky mezitím vyšly z trůnního sálu a točitým schodištěm mířily ke svým komnatám. Ilonu sestřina slova nepřesvědčila. Seznámit se s váženým šlechticem bylo zcela přirozené, neznamenalo to, že by v jeho očích náhle klesla její hrdost. Věděla, že otci se to jistě líbit nebude. S Irinou však málokdy někdo dokázal pohnout. Dala pouze na rady svého bratra a ten častokrát uvažoval stejně prohnaně, jako ona. Jen Ilona se vyznačovala pokornou povahou, vlídností a vřelostí, ovšem nic z toho jí milejší zacházení nezajistilo.

Hlasy sester pohltil opracovaný kámen zdí, zatímco v trůnním sále se kníže snažil skrýt své rozhořčení z Irinina odchodu a ujišťoval Vlada, že své dceři domluví. Ten s chápavým úsměvem jen přikyvoval a občas si dovolil vyslat k Assanidovi pohled, kterým se dožadoval záchrany.

Ani Ilona, ani Vlad ještě netušili, že se jejich cesty propletou a vytvoří pozoruhodné pouto spříznění, jež přetrvá věky.