Ačkoliv se Benova přítomnost ukázala býti svazující, ba dokonce nepříjemnou, Gabriel byl rád, že nemusí v zemi, kterou nenáviděl, přebývat sám. Nahlas by to nikdy nepřiznal, ale bylo tomu tak. Nechtělo se mu přečkávat den o samotě v jednom z místních hotelů, nerad by pobýval u svého nemrtvého přítele, k němuž schoval veškeré potřebné věci, které si chtěl vzít s sebou do Rumunska. Ta země stále čpěla zradou a hříchy, které na jeho osobě spáchali jiní. Nevydržel by zde sám. Nyní alespoň mohl naslouchat šelestu a řinčení nástrojů dole v garáži, stejně jako tepajícímu srdci, mumlavým nadávkám a hlubokému dechu. Za celá staletí byl Ben asi tím nejhlučnějším člověkem, s jakým se kdy Gabriel střetl a přestože mu lezl na nervy, oceňoval jeho přítomnost, minimálně jako dobré rozptýlení.

Ben jeho nevyřčené komplimenty nesdílel. On byl naopak představou Drákuly ve své svatyni klidu a pohody nanejvýš rozlícen. Ještě před úsvitem musel zakrýt všechna okna, aby nějakým nedopatřením neměl na rukou krev prvního z upírů. Nebo spíše prach, jak Ben očekával při rozpadu na malé částečky s prvním dotekem slunečních paprsků na zledovatělou kůži toho parchanta. Oba muži neskrývali vzájemné antipatie, ovšem Ben byl mnohem napruženější. Přišel dokonce o svůj laptop, který si Gabriel tak autoritativně přivlastnil, aby mohl svůj den ve vězení něčím proložit a pátrat také na vlastní pěst. Ben se pro jistotu uchýlil dolů do garáže a mohl jen doufat, že se nikde v okolí neobjeví Aldrich.

„Maník, který nám tady zatápí."

Gabriel vzpomínal na Benův popis muže, o němž předpokládal, že se ho bojí. Zrychlený dech a stažené hrdlo jeho lidského společníka tomu napovídalo.

„Nikdo. A jestli někdo, tak to ti řekne Declan, pokud to uzná za vhodné."

Těmito slovy jej zase odbyl, když se dotázal na Amandu.

„Nevím."

Tak shrnul své informace o záhadné Declanově spojenkyni. To byl také jediný moment, kdy mu Gabriel věřil. Nelhal. O záhadné ženě neměl tušení dokonce ani Ben.

Usazený u nenápadného jídelního stolku, který stál přiražený ke stěně trochu moc daleko od kuchyně, se Gabriel pustil do pátrání. Ignoroval četné záložky v Benově prohlížeči, které pojednávaly buď o autech, nebo o náhradních dílech.

Pověsti starého Rumunska

Gabriel pochyboval, že by dokázal o Silasovi něco zjistit jen tak, ale zkusit to musel. Za svého života i on slýchával zvěsti o zlu, které dalo vzniknout Zapovězeným horám. Tam, vysoko mezi ostrými skalisky zahalenými v mléčné mlze, se skrývalo nepopsatelné zlo, jemuž se každá živá duše vyhýbala. Jeho dávná žena se však vydala právě do těchto míst, aby jej zničila.

Vzpomínka na Irinu vehnala do Gabrielovy tváře nenávistnou grimasu. Nikdy jí nedokázal odpustit. Nemohl. Připravila jej o vše a zároveň se sebou navěky spojila jeho život. Kam se hnul, tam se za ním táhl její stín, neboť to byla právě ona, kvůli komu zakusil příkoří nesmrtelnosti. I kdyby chtěl, nemohl by zapomenout. Její odkaz vídal den co den ve slunečních paprscích, do nichž nemohl vkročit.

Než si Gabriel stačil uvědomit, co dělá, vyvstaly před ním zářící fotografie obrazů, které zvěčňovaly bolest jeho minulosti. Vysoký muž se zrzavými vlasy za knížecím stolcem, stále ještě po boku nahrbeného, prošedivělého starce – svého otce. Jasné nebe nad střechou transylvánského knížecího sídla. Nádvoří pravidelného půdorysu s branou otevřenou dokořán – ta, která byla zavřená, aby skryla utrpení, jehož se mu dostalo, když spoutaný ve středu onoho nádvoří zakusil ostré zuby biče. Mírné uspokojení mu přinesly současné fotografie – trosky knížecího sídla, strávené požárem přesně tak, jako jeho pevnost. Oplatil jim stejnou mincí. Vyhladil veškerý život, jakkoliv nevinný, a pohřbil mohutné zdi pod plameny, aby z nich zbyly jen neobyvatelné trosky.

Přibližující se kroky za dveřmi doprovodilo chrastění klíčů v zámku. Tlukoucí srdce se za Gabrielovými zády splašilo.

„Co to je?" při cestě do kuchyně Benovi neušly výjevy ze zříceniny.

„Rodiště zrádců a pomatených slabochů," odvětil Gabriel, jemuž se v hase mihl tón pobavení.

„Aha," ne že by z toho byl Ben moudřejší, ale v přítomnosti prastarého upíra se cítil nesvůj i on. „To bylo asi...smutný."

„Jak pro koho," Gabriel k němu nevzhlédl. I tak si ale Ben všiml záblesku nebezpečného úsměvu. Viditelně jej to znepokojilo.

„Řekl bych, že pro ně asi ne," přisadil si a pokračoval do kuchyně, odkud ke své nelibosti na Gabriela stále viděl. Jeho malý byt svým otevřeným prostorem nepřinášel příliš mnoho soukromí, pokud se nezavřel ve své ložnici.

„Dostali, co si zasloužili," probuzená bezcitnost Gabriela opět zcela ovládla.

Benovi vystřelilo obočí vzhůru. Zatím toho o detailech z Drákulova neživota moc neslyšel. Přestože byl jeho nejlepším přítelem upír a Ben byl poměrně zvědavý člověk, vycítil, že debaty o nesmrtelnosti, původu celé rasy a způsobu jeho obživy jsou tabu. Jako každý potomek Rumunska, i Ben slýchával legendy o upírovi, který celou zemi nechvalně proslavil. Nepřičítal tomu však velkou váhu. Dokud nepoznal Declana, byla to jen obyčejná smyšlenka. S jeho příchodem se zase nehodilo rozpitvávat první století nového druhu. Na Declanovi šlo vidět, že se mu to příčí. Brzy měl také přijít na to, proč tomu tak bylo.

„Když už jsem u sebe tedy přechodně ubytoval někoho, kdo nabodával lidi na kůl, vypaloval vesnice a stal se asi nejnebezpečnější legendou vůbec," začal zlehka, zatímco upíjel z vychlazené koly, „nebylo by na škodu určit si pár pravidel."

„Nepřepadnu tě za nadcházejícího soumraku a nevysaji ti krev z těla, pokud ti jde o tohle," odtušil Gabriel takřka nezúčastněně. Raději zavřel odkazy na fotografie a vrátil se zpět k původnímu pátrání.

„To bylo sprostý," zamumlal si Ben pro sebe, dotčený, že od něj očekává podobné stereotypy.

„Raději mi pověz, zda se v tomhle na pohled zpustlém městě najde někdo, kdo toho o zdejší historii ví více, než jen staré povídačky," Gabriel se ani neobtěžoval vyhledat svého společníka pohledem. Internet mu zatím nabídl jen dva historiky. Pro jednoho z nich si před osmi lety přišla smrt a u druhého se rozmáhala demence.

„Sám jsi stará povídačka," zabručel si Ben pod nosem, nedbaje toho, že to upír bezesporu slyšel. „O nikom nevím."

Gabriel protočil očima. Neočekával žádné podnětné informace. Přeci jen si ale dovolil doufat, že když už je nejlepším přítelem člověka upír, bude se o historii jeho druhu zajímat. A přestože by Bena dokázal zabít během vteřiny, přemáhaly jej obavy.

Nebylo tomu tak dávno, kdy si dovolil označit člověka za přítele. Tohle zařadil k těm největším chybám, jakých se dopustil. Vytáhl Renfielda ze dna a na oplátku se mu dostalo kůlu vraženého do srdce. Už nevěřil, že by člověk dokázal zcela nezištně pomáhat upírovi, považovat jej za přítele a nemít přitom postranní úmysly. Nedokázal odhadnout, jaké záměry vedou k jeho rozhodnutím Bena, ale nevěřil mu. Ne jeho klidnému přijímání veškerých podivností, jež provází upíří druh.

„Můžu se na něco zeptat?" Ben se odvážil přerušit rozmáhající se nepříjemné ticho.

„Zabráním ti v tom snad?" opáčil Gabriel suše. Ač byl rád za trochu rozptýlení, tohoto člověka si neoblíbil.

„Ne. Co ten černý pták? Pořád mi sedí před garáží," zvědavost nebylo možno jen tak přehlušit, zvláště pak u Bena ne.

„Je to havran. A zároveň neocenitelný pomocník," osten bolesti se Gabrielovi zabodával hlouběji do srdce. Jeho opeřený společník byl jedním z mála, co mu po Van Helsingovi zůstalo.

„Čekal jsem spíš...já nevím. Netopýra, možná? Nebo psa. Existují vlkodlaci?" Ben pálil jednu myšlenku za druhou. Ani vzájemná nevraživost jej nedokázala umlčet.

Gabrielova slova doprovázel těžký povzdech: „Netuším. S žádným jsem se nikdy nesetkal. Na druhou stranu, po celá staletí jsem nic netušil ani o nové linii upírů. Nedivil bych se, kdyby se skrývali i vlkodlaci."

Nad tímhle musel Ben chvíli přemýšlet. Zprvu mu přišla šílená i existence upírů, ale jako optimistický kluk tento fakt přijal jako něco zcela přirozeného a začal se zajímat. Navíc, podle toho, co mu Declan stačil v rychlosti prozradit, hledají nějakého prastarého čaroděje. Kdyby k tomu připočítal i vlkodlaky, jeho svět by se úplně změnil. Na rozdíl od upírů, u vlkodlaků spatřoval řadu výhod. Problémy mají jenom jednou za měsíc, když nastane úplněk, mohou chodit na přímé sluneční světlo a jen stěží by je tak dokázal někdo podezřívat. To dávalo smysl. Pokud vlkodlaci existují, nikdo o nich neví – jejich možnosti skrývání se jsou prakticky neomezené.

„Jak je možné, že zrovna Drákula nic netušil o novém druhu upírů?" pokračoval dále ve svém bádání, civěl přitom někam do obýváku a alespoň na chvíli nemyslel na to, jak moc se cítí nesvůj.

„O tuhle zemi jsem se po svém odchodu více nestaral," Gabriel projížděl webové odkazy a kosti v sevřené pěsti zakřupaly, jak zadržoval vztek.

Další příval Benových hlasitých úvah jej přiměl k ještě většímu sebeovládání. S každým dalším slovem jeho vztek rostl. Tohle stěží mohl vydržet. Už jen ta představa, že mu zakroutí krkem, ho uklidňovala. Jestli tady bude muset trčet déle, neudrží se. I kdyby tak měl riskovat Declanovu pomoc. Raději bude na všechno zase sám, než poslouchat nesmyslné řeči jednoho otravného kluka. Jenže sám tohle nikdy zvládnout nemohl. Dosud se mu to nepodařilo.

Než jeho skrytý hněv stačil propuknout či ustoupit, ozvalo se zapípání mobilního telefonu.

Ben sklapl. Nastalé ticho Gabriel uvítal takřka s posvátnou úctou.

„To je Declan," stačilo málo a jeho lidský protějšek si vysloužil veškerou pozornost, „prý se sejdeme večer kolem desátý v baru."

„V baru?" to už se Gabriel ohlédl a sjel Bena kritickým pohledem. Páchl tak, jako vypadal. Jeho otrhané, umolousané oblečení plné mastných skvrn vyvolávalo pochyby.

Ben si byl jeho pohledu vědom, ale pro tentokrát spolkl svou hrdost. „Tam Declan pracuje. Dneska mají zavřeno, jedou jen v noci od čtvrtku do neděle, takže tam nikdo nebude. A prozatím je to nejlepší místo, které můžeme hlídat."

„Co vás oba tolik zneklidňuje?" Gabriel se paží opřel o opěrku židle a vpíjel se do Bena svýma modrýma očima.

„Nedělej to. Vypadá to divně," odbyl jej. Pod jeho rentgenovým pohledem podtrženým ďábelskou zuřivostí se cítil nesvůj.

„Víc se bojíš něčeho jiného," dohnat jej do krajnosti, to byl Gabrielův plán. Jestli se měl od někoho něco dozvědět, pak to byl Ben. Člověka zlomí snadněji, než upíra.

Ben si založil ruce na hrudi, mobil nechal na popraskané kuchyňské desce. Bojoval sám se sebou. Neměl by mluvit, ale kdo jiný by se vypořádal s Aldrichem, než ten nejsilnější upír? Declan se stále zdráhal zakročit, nechal lovce kroužit kolem a pátrat na vlastní pěst. To nemohlo fungovat věčně. Gabriel by se určitě tak zpátky nedržel. Musel mít s lovci bohaté zkušenosti, proč by nezvládl i toho současného? Rozhodně by se jim pracovalo lépe, kdyby jim nikdo nečmuchal za zády.

„Máme tady menší problémy i bez nějaké několik staletí staré pomsty," načal ožehavé téma.

„A?" Gabriel jen nadzvedl obočí, aby jej pobídl. Zatím to bylo to nejinteligentnější, co z toho člověka vypadlo.

Ben převaloval slova na jazyku jen chvíli: „Je to někdo dost vytrvalý. Ono je to vlastně na dlouhý povídání a já nejsem zrovna ten, kdo by s tím měl začínat. To by měl Declan. Jde tady o jednoho týpka, co se pořád potlouká kolem a nijak neskrývá, že ví, co je Declan ve skutečnosti zač."

„Takže lovec?" nadnesl Gabriel, kterého něco takového zaujalo.

Ben pokrčil rameny: „Asi. Já sice nevím, jestli mají i lovci nějaká svoje poznávací znamení, louče a vidle, ale u tohohle něco smrdí."

„To je zajímavé."

Zavládlo ticho.

„To je jako všechno?" Ben rozkládal rukama jako divý, „to zní zajímavě? Víc jako nic?"

„A co jsi čekal? Že se bez zaváhání vyřítím ven a roztrhnu mu hrdlo?" jeho naivita přiměla Gabriela k úsměvu.

„Já nevím. Možná. Nešlo by to?" přestože se Ben v násilí nevyžíval, tohle mu znělo jako docela dobrý nápad.

„Zabij lovce a přijdou další. V mnohem hojnějším počtu. Smrt jednoho ze svých řad si berou příliš osobně," Gabriel se otočil zpět k laptopu.

„Tohle říká i Declan," zamručel Ben rozmrzele.

„Pak je tvůj přítel moudřejší, než se zdá."

Bylo evidentní, že rozhovor skončil. Nikdo se již neměl ke slovu, ačkoliv Ben ještě chvíli setrvával na místě, zda upír něco neřekne. Když se tak nestalo, s nesouhlasným bručením sebral plechovku coly i mobil a vydal se zpátky dolů do garáže. Gabriela nechal u stolu se svými vlastními myšlenkami.

Přítomnost lovce činila vše mnohem komplikovanější. Patrně se nejednalo jen o náhodného horlivce, ale člověka, který postupuje systematicky a míří k jasně vytyčenému cíli. To bylo něco, čemu musel Gabriel přijít na kloub. Lovci byli různí. Štvali jeho druhy čistě kvůli přesvědčení, že jsou nepřirozenou rasou, pro kterou na světě není místo. Jiní se hnali za pomstou – osobní vendeta, která nakonec každého takového jedince přivedla do záhuby. Někteří si vytyčili vlastní cíl, k němuž se přibližovali celý život. Zabití určitého upíra, spravedlnost, cokoliv. Každý motiv byl svým způsobem jedinečný. Gabriel potřeboval vědět, co pohání brašovského lovce. Jakmile najde jeho cíl, najde také jeho slabinu. A zbaví se ho.

Zároveň se neubránil myšlenkám na ženu, se kterou se měl toho večera setkat. Tolik tajemství většinou obklopovalo někoho velmi důležitého. Setká se s první upírkou nové linie? Doufal v to. Možná by si byli v lecčem podobní – zahubeni a stvořeni stejně, připraveni o stejné možnosti tím samým hadem.

Po dlouhé době se Gabriela zmocnila silná zvědavost. Netušil, že celé setkání pro něj bude mnohem překvapivější, než se domníval.