Za denního svitu byly i Declanovy možnosti omezené. Na druhou stranu měl alespoň celý den na to, aby se svou spojenkyní prodiskutoval nastalou situaci ze všech stran. Setkat se s Drákulou tváří v tvář bylo něco, o co za celý svůj dlouhý život nestála. Bolest byla stále ještě čerstvá. Přesto však Declan věděl, že svolí. Neuměla někomu odmítnout pomoc.

Sluneční paprsky možná zabraňovaly upířímu druhu konat přes den, ne však Nicku Aldrichovi. Svou cestu si zvolil již dávno a nehodlal z ní sejít. Jako člověk možná neoplýval zostřenými smysly svých protivníků, ale jeho nesporná výhoda tkvěla ve schopnosti beze strachu vystavit tvář slunečním paprskům. Jeho protivníci museli čekat skrytí v temnotě a do ulic se vypravili až za soumraku. Díky tomu měl náskok. Za dobu, kdy se oni museli skrývat ve stínech, on měl dostatek času shromáždit vše, co potřeboval.

Budova volnočasového střediska pro mládež prošla nedávnou rekonstrukcí. Oranžová fasáda působila mezi šedivými stěnami činžáků a starých domů jako pěst na oko. Prosklené dveře i okna ve většině poschodí zkrášlovaly ozdoby, které samy děti vytvořily ve svých kroužcích nebo lektorům jen tak pro radost. Malé nádvoří před budovou se ocitlo v obležení skupiny dětí, která se právě chystala zaútočit na dětské hřiště kousek od střediska.

Nick stál na protější straně ulice a pozoroval vstup do budovy. Čekal jen na jedinou osobu. Jeho zatvrzelý výraz nepřipouštěl žádný sentiment. Nevšímal si dovádějících dětí, nevnímal jejich hlasité pokřiky a hašteření. Jen proto, aby nemusel vzpomínat na rozhovory se svým nejlepším přítelem, které spolu často vedli v hospodě nad dobře vychlazeným pivem. Posledních několik setkání se točilo jen kolem básnění o tom, jak chce jeho přítel se svou ženou založit rodinu a jaké neshody panují při výběru barvy do pokojíčku, kdo by chtěl holku a kdo kluka a jakou roli v tom zběsilém rodinném kolotoči sehraje Nick...dost! Zavrtěl hlavou, aby se zbavil úvah, kterým se tolik bránil.

K jeho štěstí se právě v té chvíli z budovy vynořila žena s mikádem senově zlatavých vlasů. V náruči nesla navršenou hromádku krabic a sotva ji děti spatřily, s nadšeným výskotem se vrhly k ní. Žena zářila štěstím, když se snažila proplést se mezi davem nezbedných uličníků. I proti malým dětem působila křehce, nebyla moc vysoká a zdálo se, že se její náklad co nevidět zřítí k zemi.

To byla Nickova šance. Přeběhl cestu a zařadil se na chodník kousek od ženy, která se cestou ke svému autu zpola skláněla k chlapečkovi, jež ji doprovázel a na tu vzdálenost něco nesrozumitelně žvatlal.

„Ukažte, pomůžu vám," ve chvíli, kdy žena došla k autu, přidal Nick do kroku a už se natahoval po jejích krabicích. Výraz zoufalství v ženině tváři záhy zmizel, když získala oporu a už nemusela přemýšlet, jak vyloví klíčky.

„Děkuju," její úlevný vzdech doprovázel chlapeček u jejích nohou významným pohledem.

„Vy jste slečna Astier?" Nick doufal, že nezasvěceného kolemjdoucího nebude muset hrát příliš dlouho.

„Ano," žena se na něj usmála a z kabelky, která jí křížem visela přes trup, vytáhla klíčky od auta, „vy jste rodič?"

„To potěšení jsem už dávno podřídil práci," odtušil suše, čímž svému falešnému úsměvu nedodal na důvěryhodnosti.

„No, tak třeba jednou," pokrčila žena rameny a kufr auta se otevřel. Nick bez váhání uložil krabice na místo.

„No...děkuju," náhlá ochota ženu zarazila, přesto však příjemně překvapila. Nebyla zvyklá na podobné projevy galantnosti.

„Mohl bych se vás na něco zeptat?" Nick už nehodlal dále čekat. Navázal kontakt a to mu stačilo.

„Samozřejmě," žena se pořád usmívala. Sklonila se k chlapečkovi, který se právě rozhodl, že kufr jejího auta bude skvělým bunkrem pro jeho plastikovou figurku superhrdiny a již se ji tam snažil umístit. Něco mu zašeptala do ucha a klučík rázem ustal. Místo toho rejdil s figurkou ve vzduchu v improvizovaném letu.

„Říká vám něco jméno Amanda Morris?" Nick svou otázku vypálil do prostoru tak zostra, jako dokázal nočnímu přízraku prorazit srdce bodcem.

Žena ztuhla v půli pohybu, lehce nahrbená, jak se chtěla znovu narovnat, než ji jeho slova spražila. Nick si ji prohlížel a odhadoval, jak moc bude zatajovat pravdu.

Na pohled to byla půvabná žena, to nemohl popřít. Výrazné lícní kosti dodávaly jejímu vzhledu na dravosti, ale v modrozelených očích se odrážela něha a vřelost matek, ač ona ještě své vlastní děti jistě neměla. Letní sukně až k zemi s motivy květů v pastelových barvách se jí v mdlém vánku mihotala kolem dlouhých nohou. Nick si všiml, že špičkou sandálu tvoří malé kroužky. Zatoulané kamínky pod její botou vydávaly skřípavý zvuk.

„Proč vás to zajímá?" konečně k němu vzhlédla a její úsměv byl ten tam. Najednou mu svým vzdorným pohledem připomínala ty kreatury, proti nimž se rozhodl bojovat.

„Prošetřuji znovu její případ," odpověděl jí.

„Po takové době?" žena pochybovačně zdvihla obočí.

„Nerad vidím, když policie nechává práci nedokončenou," Nick sjel pohledem k chlapečkovi, který do něj, zabraný do hry, vrazil. Žena se k němu znovu sklonila a na její tichou pobídku hoch odběhl a vrátil se zpět ke svým kamarádům.

„Takže jste od policie?" zajímala se, když osaměli.

„Ne tak docela," přiznal, „nepatřím ke sboru, berte to tak, že jsem spíše něco jako...soukromý detektiv."

„Vy asi moc čtete detektivky," opáčila žena chladně a zavřela kufr auta. Pro ni rozhovor skončil a chystala se odejít. Nick jí však svým rozložitým tělem zahradil cestu. Proti němu vypadala žena jako porcelánová panenka, s jejímž odstraněním by neměl problém.

„Jen chci zjistit pravdu. To vy přeci také, ne? Kvůli ní děláte tohle všechno," pohledem naznačil budovu za jejími zády, hlouček dětí před ní, dokonce i její auto.

„Otevřela mi oči. Víc vám nemám co říct. A teď mi uhněte z cesty," žena v sobě zcela nečekaně probudila prudkou stránku své osobnosti. Přestože byla drobná, zdálo se, že by neměla problém postavit se i výrazně silnějšímu muži.

„Věnujte mi alespoň pět minut a já vás nechám jít. Slibuji," Nick se nehnul ani o píď. Přežil toho dost, než aby couvl před malou blondýnkou, u níž tušil, že svou sílu jen předstírá.

„Takže když řeknu ne, budete mě tady držet? To mi nezní moc legálně," zaútočila na něj.

„Noro," oslovil ji a žena ztuhla, „buďte rozumná. Pomozte mi a dejte sobě i její rodině klid."

„Já jsem klidná dost," opáčila Nora a založila si ruce na prsou, „co chcete vědět?" Z nějakého důvodu s ní ale jeho slova pohnula. Možná v tom byla čirá zvědavost. Amandino jméno neslyšela už dlouho, přestože na ni často myslela.

„Vy jste se teď vrátila z Francie, že ano?" Nick od ní kousek odstoupil, snad aby jí dal pocit, že ji na místě nedrží násilím. Potřeboval si udržet její pozornost.

„Ano," Nora nakrčila obočí, ta změna tématu ji zaskočila, „byla jsem u rodičů. Dlouho jsem doma nebyla."

„Jméno Declan Slade vám něco říká?" další otázka na sebe nenechala dlouho čekat.

„Mělo by snad?" Nořin postoj se uvolnil. Pokud nemusela mluvit o Amandě, neměla problém mu odpovídat. Přeci to s tím nesouviselo.

Nick studoval její reakce. Podle všeho to jméno skutečně slyšela poprvé v životě. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mu lhala. Za jiných okolností by byl vděčný, že se ta nevinně vyhlížející dívka nezapletla s upíry, ale v tomto případě už jej všechno okolo Declana začínalo štvát. Nedokázal najít ani jedinou spojitost, která by jej posunula blíže k pravdě. Všechny informace, které získal, byly roztroušené a nic je nespojovalo dohromady, aby vytvořily celistvý obrázek. S její odpovědí se viditelně zachmuřil. Nahrbil se a vstrčil hlavu mezi ramena, ruce schoval v kapsách kalhot.

„A co Ben Verdes?" zkusil to ještě odjinud.

„Netuším," Nora zavrtěla hlavou, „mají s tím snad něco společného? Jestli se mě chcete ptát na lidi, o kterých jsem v životě neslyšela, tak vám nemám co říct. Když mě teď omluvíte, musím už jít. Mám ještě výtvarnou lekci."

Obešla jej a on jí ani nebránil. Nemohl na ni útočit zpříma se vším, co měl k dispozici. Pochyboval, že by si zajistil Nořinu důvěru, nezdála se zrovna přesvědčená a ochotná pomoci. Náhodná setkání s cílem zjistit více bylo potřeba dávkovat. Nesměl ji vyděsit, to byl hlavní bod této části plánu.

Zavrčení motoru přimělo Nicka ustoupit. Nora, která chtěla dát najevo svou částečnou neohroženost, nedbala na zpětná zrcátka. Klidně by do něj nacouvala, kdyby neuhnul. Nad tím zoufalým výkřikem do temnoty Nick jenom s pobaveným šklebem zavrtěl hlavou. Vyprovázel pohledem vzdalující se černý vůz a přemýšlel, kolik toho ta žena asi ví.

Dokud neodbočila za roh, sledovala Nora tmavou siluetu rozložitého muže, jehož zájem a pocit nebezpečí, který z něj cítila, ji zneklidňoval. Nelíbil se jí už jen proto, že jí připomenul Amandu. Prožitý otřes znovu vyplouval na povrch.