Malebné náměstíčko v srdci historického jádra Brašova lákalo obyvatele k posezení i v pozdních večerních hodinách. Pouliční osvětlení ozařovalo prostor příjemným světlem, které připomínalo narudlou záři zapadajícího slunce. I to byl jeden z důvodů, proč měl to místo Declan rád. Posedával u kulatého stolečku, který obíhaly čtyři zahradní židle. Tři stolky ve dvou řadách přiléhaly k malému stánku s pitím, který stál pod sochou vojáka uprostřed náměstí. Socha z nazelenalého kamene stála s jednou nohou vykročenou, dlouhou pušku s bodákem připravenou k boji. Declan si jí byl až moc dobře vědom, ale snažil se jí nevšímat. Až příliš mu připomínala dobu, ze které pocházel. Místo toho pohledem zabloudil ke kamennému vstupu do areálu kostela, jehož bílá věž se tyčila proti zčernalému lesu, který vystupoval v pozadí jako mohutný vrch klikatících se pahorků Karpat.

Návrat Nicka Aldriche cloumal Declanovou neklidnou duší, jako si prudký vichr na rozbouřeném moři pohrával s plachtami obchodních lodí. Vzpomínal si na ten pocit, kdy poprvé v životě vstoupil na dřevěnou palubu. V žaludku cítil podivné chvění, které přičítal vzrušení z nadcházejícího dobrodružství. Sotva se však loď dostala na otevřené moře, žaludek jeho domněnky vyvrátil, stejně jako svůj obsah. Mořská nemoc jej zasáhla celou svou mučivou silou a on proklínal ty vysoké vlny, které do jejich trupu narážely a houpaly s lodí na všechny strany. Přesně tak se cítil, když myslel na Nicka Aldriche. On byl jeho největší vlnou, která hrozila, že jej smete do hlubin a navždy pohřbí na dně oceánu.

Namátkou zkontroloval mobil, který před ním ležel na stolku. Už dlouho se neozvala. Declan byl zvyklý, že často mlčela a stranila se vší pozornosti, ale s návratem lovce do Brašova se obával, zda se o ní náhodou nějakým nedopatřením nedověděl a nezabil ji. Ale to byl nesmysl! Obvyklý inzerát, který následoval každou smrt příslušníka jeho druhu, se toho dne v novinách neobjevil. Byla v bezpečí, alespoň prozatím. Začínal být příliš paranoidní.

Z myšlenek jej vytrhlo až hlasité havraní zakrákání. Pro jeho citlivý sluch znělo až příliš blízko. Jeden pár a čtveřice přátel, kteří pod zavřenými slunečníky posedávaly kolem něj, se po něm ohlédli, když sebou prudce trhl. Záhy se však zase každý věnoval svému. Declan zvedl hlavu a všiml si černého tělíčka ptáka, který seděl na stožáru složeného slunečníku přímo nad jeho stolem. Zabodával do něj svá korálková očka, natáčel hlavu ze strany na stranu a pojednou naprázdno zaklapal ostrým zobákem.

Ano, začínal být až moc paranoidní. S nevyřčenými slovy, aby se uklidnil, sklopil zrak v touze prohlédnout si přívětivě vyhlížející domky lemující náměstí, místo toho se však setkal s pronikavým pohledem ledově modrých očí.

Náhlý závan starých časů, který s sebou přinášel i pocit nebezpečí, přiměl Declana sevřít opěrky zahradního křesílka plnou silou, až nábytek zanaříkal.

„Neprozrazuj se tak snadno," hrubý hlas v sobě skrýval sametový podtón, díky kterému člověka nenapadlo okamžitě utéct.

Jako na povel Declan pustil skřípějící kov a hrudník mu klesl, když skrze nosní dírky se zafuněním vypustil zadržovaný vzduch z plic. Nic však neříkal. Jen si toho muže prohlížel.

V lecčem mu připomínal Nicka. Tvářil se stejně nepřístupně, ovšem rty zkroucené do úsměvu naznačovaly skryté potěšení, o kterém mohli vědět jen zasvěcení. V jeho modrých očích se ale zračilo vědění, jaké viděl jen u jedné osoby na celém světě. Kromě tlukotu srdce, který neslyšel, si díky tomu uvědomil, že hledí do tváře upíra, jehož existence několikanásobně předstihla tu jeho.

„Ty musíš být Declan," muž si upravil klopy ocelově modrého saka a urovnal si černou kravatu. Budil dojem, že se právě chystá k úřednímu vyjednávání. Domněnka to nebyla zcestná. Smlouva s ďáblem s sebou přinášela hlavně rizika. Ta nejvyšší.

„Podle toho, kdo se ptá," odpověděl Declan neurčitě. Pohledem na okamžik znovu zabloudil k havranovi, který jim stále seděl nad hlavami.

„Znal jsi člověka, který mi byl velmi blízký," přestože si muž všiml jeho roztěkanosti, pokračoval.

„Jak jsem řekl. To záleží na tom, kdo se ptá," Declan spojil ruce na břiše a díval se svému protějšku zpříma do očí. Vnímal pohled ženy o dva stoly dále, která po nich pokukovala, přestože ji její přítel právě zahlcoval snad těmi nejnudnějšími detaily z práce, jaké kdy Declan slyšel.

„Omluv mou nezdvořilost," muž natáhl ruku přes stolek, „Gabriel Morgenstern."

To jméno si Declan vybavoval. I toho muže, který jej s ním seznámil. Beze slov přijal jeho nabídku a potřásl si s ním rukou, ovšem jeho typická obezřetnost nabyla na síle. Příchod někoho takového byl ten spouštěč, na který čekal a o kterém věděl, že zákonitě jednoho dne musí přijít.

„Kde máte svého společníka?" instinktivně očekával i starcovu přítomnost.

Jen co se Gabriel zase pohodlně usadil, tvář se mu zkroutila špatně skrývanou bolestí.

„Zemřel," i to jediné slovo jej stálo příliš mnoho úsilí.

„To je mi líto," Declan obrátil. V tónu jeho hlasu se skutečně odrážela lítost. „Byl to dobrý člověk, alespoň podle toho mála, co jsem o něm věděl."

„To byl. Jeden z nejlepších," přisvědči Gabriel, doufaje, že o Van Helsingovi nebude muset dál mluvit takto zpříma, „obětoval svůj život něčemu vyššímu. A jsem si jistý, že ty víš, o co jde."

To už se mladý upír znovu zachmuřil. Poškrábal se v ďolíčku na bradě. Jakmile si prohrábl i dlouhé vlasy, ne nepodobné Benovým, jen čistější a upravenější, Gabrielovi bylo jasné, že tenhle upír toho ví dost, ale jen tak něco neprozradí. Z jeho nervózního chování vyčetl, že toho o Silasovi ví víc, než bude ochoten přiznat.

„Já žádné sebevražedné mise nepodnikám," odbyl jej Declan tlumeně.

„Ne. Ale víš, kdo jsem. Stejně tak víš, že jestli má někdo šanci tohle všechno ukončit, pak jsem to já," v umění vyjednávání býval Gabriel nejlepší, ale po prožité bolesti se těžko dostával zpět do formy.

„Ukončujete svůj vlastní boj. Tohle je váš osobní problém, ne můj," pro Declana rozhovor skončil a už se zvedal z místa.

„Lžeš," Gabriel jej zmrazil v půli pohybu jediným slovem. To přimělo Declana znovu klesnout zpět do židle.

„Možná jsi nesmrtelný, ale ještě se máš hodně co učit," Gabrielova prvotní přívětivost se vytratila. Čišel z něj chlad a poprvé od svého vzkříšení se zase cítil být tím, za koho jej svět tehdy měl. „Neovládáš vlastní hlas. U lidí ti to možná prochází, ale ne u mě. Nejsi dobrý lhář, alespoň ne ve srovnání se mnou. Že to není tvůj boj? Kdy začala tvá cesta? Někdy před stoletím? Ne. Tvá cesta začala stejně, jako ta moje, hodně dávno, před více jak pěti sty lety. Tehdy se ta stvůra rozhodla stvořit nový druh, který zamořil celý svět a na kterém by on mohl parazitovat. Už tehdy bylo rozhodnuto, že tak jako já, jednoho dne i ty zemřeš jen proto, abys žil v ještě větším utrpení. Už tehdy započala cesta vedoucí k tvému stvoření. Možná nepatříš k mým potomkům, ale rozhodně jsi jedním z těch, kterým má bolest, má ztráta, můj život a moje smrt vdechly své prokletí. Jestli cítím vinu za to, že jsi tak dopadl? Ano, to skutečně cítím. Ale nehodlám tě ušetřit toho, co bys měl vnímat jako svou povinnost."

„Povinnost?" Declan se musel zasmát, „já se o tohle neprosil. O věčnost, o krev, o nic z toho. Nehodlal jsem vést nějakou skrytou válku proti prvnímu hříchu nebo jak si to označujete. Máte s tím parazitem problém? Fajn. Můj problém to ale není."

Gabriel si opřel loket o opěrku židle a promnul si rty. Tušil, že mu ten mladík poleze krkem, ale že tomu tak bude už od prvních minut jejich rozhovoru, to nečekal.

„Nechci po tobě, abys bojoval," začal, tentokrát o něco smířlivěji, „jen chci informace. Van Helsing byl přesvědčený o tom, že právě ty bys mi mohl pomoci najít toho, kdo nám to udělal. Kvůli komu oba trpíme. A nejen my. I naši bratři a sestry. Nežádám tě, abys kvůli mně nasazoval život. Chci jen informace. Doveď mě k němu a jakmile dojdeme na rozcestí, můžeš odejít. Je to tvá volba. Tvá svobodná vůle. O to tě nemůže připravit žádný člověk. Ani já ne."

Declan na něj celou dobu zíral, poklepával nohou o dlažební kostky a proplétal si prsty.

S tím, jak se jeho slova stočila ke svobodné vůli, si všiml změny v Gabrielově postoji. Zprvu se zdálo, že mu účast v jeho pomstě nařizuje, jako by to byla jeho svatá povinnost. Teď ale podle všeho sám pochopil, že tomu tak není. V jeho hlase slyšel skutečnou prosbu. A to, oč žádal, možná bylo prakticky nemožné, ale zároveň zcela přirozené. Každý z nich si zasloužil svůj díl spravedlnosti. Zároveň myslel na ni. I pro ni to byla příležitost. Jestli jí něco dlužil, pak tohle. Díky ní nepřišel o rozum a zničení stvůry, která z nich tohle učinila, to bylo to nejmenší, co mohl udělat. I ona kvůli Silasovi trpěla.

„Co po mně chceš?" kývl směrem k němu, jako by mu snad měl předložit smlouvu k podepsání.

Gabriela samotného překvapilo, jaké odhodlání v něm ona otázka probudila. Vyhledal pohledem svého nového spojence, pokud jej tak tedy mohl nazvat, a přiklonil se k němu.

„Potřebuji informace," jeho tlumený hlas se ztratil v nadšeném zavýskání čtyřčlenné skupinky, kterou právě pobavilo video na mobilu jednoho z nich, „jsi potomek linie, o které nikdo neměl ani tušení. Potřebuji vědět všechno. O vašem původu, o tom prvním z vás. Já vzešel ze zrady, bolesti a pomsty. Proč to ale ten červ zkusil znovu, to netuším. Za celou svou existenci jsem ani nepochopil, proč jsem byl tak důležitý já. Pomoz mi poznat vaši linii. Van Helsing se domníval, že klíč k nalezení toho čaroděje jsi právě ty, tvůj původ."

Prásknutí židle, jež za Declanovými zády dopadla na dlažební kostky, bylo dokonalým podtržením výjevu exploze, který se mu prohnal hlavou. Tohle byl ten výbuch, o němž tušil, že zákonitě musí přijít. Nevnímal halasný smích skupinky, která sbírala ze země svého kamaráda, nevnímal ani dotčený pár vedle, jemuž se řádění výrostků nelíbilo. Přemýšlel.

Od návštěvy Van Helsinga uplynulo už mnoho vody. Declan předpokládal, že jej starcův upíří spojenec vyhledá mnohem dříve. Podle všeho to byla jejich priorita číslo jedna. Ovšem Gabriel Morgenstern se objevil až po dlouhých dvou letech. Z toho usuzoval, že se muselo stát něco vážného, když první upír na světě tak dlouho odkládal svou pomstu. Teď se však konečně ukázal. A chtěl informace. Dostat se k nim by nebylo nic těžkého, ale Declan nechtěl ohrožovat právě ji a k tomu všemu ji vystavovat takové bolesti.

„Znám někoho, kdo je schopný ti odpovědět na všechny otázky," i on se přiklonil blíže přes stůl a zároveň se ostražitě rozhlížel, zda se kolem nepotuluje Aldrich. Tajil ji před ním dost dlouho, než aby mu ji teď vydal. „Mohla by ti pomoci, ale otázkou je, jestli bude chtít."

„Žena?" to slovo Gabriel pronesl s neskrývaným odporem a ještě se stačil nechutí ušklíbnout.

„Mohla většinou odkazuje na ženu," Declan si opět vzpomenul na Bena, který by takto jistě odpověděl. S tím, jak se jeho myšlenky stočily k nejlepšímu příteli, mu také v hlavě vyvstal odvážný a vpravdě nebezpečný nápad.

Spolupráce s mladým upírem byla něčím, co Gabriel vstřebával jen s největším sebezapřením. Přidat k tomu ženu bylo snad tím nejhorším scénářem, jaký jen mohl nastat. Netoužil po příslušnici něžného pohlaví, která by se mu opět stavěla do cesty. Vzpomínka na Mínu byla stále ještě dosti čerstvá a navíc měl pořád v živé paměti Irinu.

„Je to problém?" Declan si všiml jeho zaražení.

„Hádám, že když mi má osvětlit původ vaší linie, patří potom k našemu druhu," byla to zbytečná poznámka, ale pro Gabriela představovala oddálení nutného svolení.

„Jste bystřejší, než jsem čekal," odtušil Declan s neskrývanou ironií.

„Je to důvěryhodná osoba?" Gabriel nehodlal svou budoucnost svěřovat pod něčí křídla tak lehkovážně.

„Věřte mi," poprvé od započetí jejich rozhovoru se Declan upřímně usmál, „ta nejdůvěryhodnější. Je toho víc, před čím vás budeme muset varovat. Možná si tu svou malou vendetu rozmyslíte. Ale pokud ji mám kontaktovat, musíte vydržet. Přes den."

Kladení podmínek bylo blízké Gabrielovi. Nyní se ocitl v opačné pozici a to se mu ani za mák nelíbilo.

„Nebojte se. Mám pro vás místo, kde můžete bez obtíží přečkat den," Declan si všiml, jak se Gabriel ošívá a rozhlíží se kolem, „dlouho jste v Rumunsku nebyl. Je to tu jiné. Radím vám, abyste přijal, jinak tady možná nepřežijete dlouho."

Jeho náhlá kurážnost Gabriela popudila. Tentokrát měl navrch skutečně Declan a zjevně si to užíval.

„Věř mi, hochu," pronesl s co největší jízlivostí, „tahle země je pořád stejná. Stejně prohnilá, jako když jsem ji opouštěl. Kaz jen tak nezmizí. Dám na tvou radu, ale nemysli si, že jsi teď hrozně chytrý, když zde žiješ. Já se tady narodil. Vyrostl. Půda, po které chodíš, v sobě stále ještě uchovává krev mých vojáků, mých bratrů, stejně jako krev, kterou jsem za svou vlast prolil já. Viděl jsem, jak povstává z popela a viděl jsem, jak hoří v plamenech. Možná jsem zde po celá staletí nebyl, ale duch téhle prokleté země ve mně pořád přežívá."

„Jasně," Declan s hlasitým zavrzáním odsunul svou židli a postavil se, „prostě jste zase doma. Ale za dobu, co jste tady nebyl, se toho hodně stalo. Raději mě alespoň pro tentokrát poslechněte. Zítra večer se snad dozvíte víc."

„Kam mě chceš vůbec vzít?" Gabriel se pohodlně opřel v židli na znamení, že má stále navrch. Úsměv, který projasnil Declanovu jinak zamračenou tvář, se mu nezamlouval.

„Na bezpečné místo," odpověděl, nechal na stolku pár drobných za drink, který číšník odnesl ještě před Gabrielovým příchodem a posunky naznačil, aby jej následoval.

Gabriel však zůstával sedět. Sledoval vzdalující se záda svého nového spojence a snažil se přijít na jiné řešení svého problému. Pravdou bylo, že toho upíra potřeboval. To vědomí se mu nelíbilo. Nerad býval na někom závislý. Za celou svou existenci byl on ten, kdo stál na počátku a na konci všeho. Alfa a omega, dva konce provazu. Byl vůdcem, prvním ze všech, nejvyšším, který zodpovídal za jednání svého druhu. Byl soudcem, žalobcem i katem. Poprvé ve své historii ale potřeboval pomocnou ruku.

V momentě, kdy se Gabriel zvedl, vznesl se do vzduchu také černý havran, který je celou dobu bedlivě sledoval. Jeho blízkost Gabrielovi připomínala staré jistoty, které ještě donedávna míval. Vyprovázen zvídavým pohledem ženy, která už nevnímala vyprávění svého přítele, se vydal za Declanem.