Po nepolapitelném vrahovi se slehla zem

Je tomu už více jak dva měsíce, kdy v pražském luxusním hotelu našla smrt poslední oběť záhadného vraha. Osm měsíců se objevovala těla zavražděných žen ve vybraných hotelech, ale za poslední dva měsíce vrah mlčí. Zmizel snad nadobro?

Otázky ohledně úmrtí osmi obětí nebyly dosud uspokojivě zodpovězeny. Příčinou smrti bylo vždy zlomení vazu, kam se však poděl litr krve z těla oběti, to policie stále netuší. Žádné stopy, které by muže zákona dovedly k pachateli, se již neukázaly a ty stávající jsou nejasné. Podle slov tiskové mluvčí nelze potvrdit, ovšem ani vyvrátit, zda vrah zmizel ze země, případně zda stále dlí v pražských ulicích.

O případy zavražděných prostitutek se nejvíce zajímaly naše noviny. Pátrali jsme, vyptávali se, zjišťovali podrobnosti, ale policie veřejnými prohlášeními šetří. Jde snad o uraženou hrdost? Když se mužům zákona něco nedaří a nejsou schopnosti veřejnosti předložit uspokojivé závěry, raději mlčí úplně? I mlčení je forma odpovědi, drazí čtenáři. Nulové pokroky ve vyšetřování uvěznili policii na mrtvém bodě, ze kterého nejsou schopni se vymanit. Důležitá otázka nám však stále nedá spát: jsou všechny další ženy v bezpečí, ať už byla jejich pověst jakákoliv?

(...)

*

David s opovržením zmuchlal noviny do neforemné koule, kterou zahodil do koše. Ta se však odrazila od jeho okraje, spadla na zem a odkutálela se kousek vedle. Pohyb zaujal zrzavého kocoura, který se obezřetně připlížil ke své kořisti. Jen chvíli váhal, než po zmačkaném papíru skočil a začal do něj šťouchat packou.

„Aspoň ty z toho něco máš," zamručel David, pozoruje hrající si zvíře.

Od doby, kdy si případy zavražděných prostitutek převzali muži, které nikdo nikdy neviděl a nikdo je ani neznal, ale oháněli se příkazy „seshora" a tvářili se přitom nadmíru úředně, uplynul už více jak měsíc. David jen nerad upouštěl od pátrání a ještě více byl podrážděný z toho, že neuspěl. Zoufale si přál spoutat tomu parchantovi ruce za zády, třeba i násilím ho nacpat do policejního auta a přibouchnout za ním těžké mříže jeho malinkaté cely. Chtěl vystavit tu zvrácenou tvář novinářům a nechat je, aby ho alespoň na stranách svých ubohých plátků rozcupovali na kusy. Nic z toho se už ale nestane.

S naprostým nezájmem prošel kolem kocoura a kopl do jeho nové hračky. Zvíře vidina nohy jen centimetr od jeho hlavy vyděsila. Se zaprskáním se vyškrábal na všechny čtyři a pelášil pryč, čímž se Davidovi zamotal mezi nohy.

„Chlupatá koule zatracená," zanadával, když málem skončil na zemi, zatímco kocour bez úhony zmizel za dveřmi kuchyně.

David cestou do ložnice trousil jednu urážku za druhou. Zprvu osočoval nebohé zvíře, ale sotva vstoupil do svého pokoje a plácl sebou na postel, jeho nadávky se stočily k vrahovi, aby najednou skončily u těch byrokratů, kteří jim případ vzali.

Nejhorší na tom všem bylo vědomí, že se nikdy nedočká odpovědí. Muži v černém, jak posměšně nazýval ty uhlazené úředníky, kteří k nim vtrhli, sebrali veškeré důkazy, které policie nastřádala, ač jich nebylo mnoho, ho štvali. Zamávali jim papírem před očima, všechno si vzali a zmizeli. Dveře za nimi třískly a v tom okamžiku David věděl, že se nikdy nedozví, co se stalo. Případ vraha, který lámal vaz prostitutkám a zbavoval každé tělo litru krve, převzali tihle nekňubové a je odstavili na vedlejší kolej. I poručík Tříska mu jasně a dosti hlasitě nařídil, aby do toho už více nestrkal nos, protože už to nespadá do jejich kompetence. A stejně tak měl učinit v případu zavražděné Viktorie Kralupové.

Při vzpomínce na mrtvou dívku, která zemřela přímo na Štědrý večer, se v něm vzdouval vztek. Zatnul ruce v pěst a mačkal v nich záhyby pelyňkově zeleného povlečení.

„Jak říkám, nestaral jsem se o to, co dělala ve svém volném čase."

Slova toho starého nekňuby hnula Davidovi žlučí. Netušil, jak se mohla Viktorie dostat k práci pro toho hnusáka, ale nelíbilo se mu to. Viděl v tom jakési zvrácené potěšení jejího zaměstnavatele. Přestože se neprokázalo, že by ji ten muž týral, bil nebo nedejbože znásilňoval, David byl přesvědčen, že si ten dědek společnost mladé dívky zvráceně užíval a honil si tak ego. A možná nejen to. Bylo nanejvýš podezřelé, že se spakoval a zmizel do jiného státu zrovna v době, kdy se našlo její tělo. Jenže na něj nemohli. Nemohli na nikoho. Každá stopa vedla do slepé uličky a případ zavražděné Viktorie Kralupové vyšuměl do ztracena.

David se vzepřel na loktech a zadíval se do zrcadla vsazeného do pojízdných dveří šatní skříně před postelí. Pod očima se mu rýsovaly den co den tmavší fialové fleky od věčného bdění. Strniště začínalo přerůstat ve vousy a zahalovat hranatou bradu. Z očí se mu vytratila typická jiskra, kterou dokázal oslňovat dívky, stejně jako přimět zločince k přiznání.

„A seš stejnej, jako Tříska," zamručel sám k sobě. Stal se z něj ten apatický policista, kterými sám vždycky opovrhoval.

„Tohle s tebou udělá neúspěch. Nebo mrtvoly, co pořád vídáš," pokračoval, ale jeho slova nakonec odezněla v tichu, které naplňovalo malý byt.

Sotva to řekl nahlas, začaly jej nahlodávat pochybnosti. Mělo to vážně cenu? Chtěl chránit nevinné a trestat vinné. Jenže když se pokoušel něčemu vyššímu opravdu pomoci, nahrnuli se na stanici kravaťáci, u kterých by klidně vsadil všechen svůj mizerný majetek na to, že nikdy neohledávali místo činu, nikdy se nedívali na mrtvé tělo, které ještě donedávna dýchalo, hýbalo se, cítilo. A tihle úředníčkové mu všechno, na čem tak tvrdě dřel, seberou a odstřihnou ho. Znechucovalo jej to.

Původně vlastně ani nechtěl být policista. Jelikož měl ale jen starší sestru, která se vydala po lékařské dráze, jako jediný mužský potomek se od něj očekávalo, že dodrží rodinnou tradici. Jeho otec patřil ke sboru, jeho děda byl dokonce voják. Všichni muži se zkrátka jakýmkoliv způsobem pohybovali v této sféře. David už jako malý vybočoval tím, že chtěl být architekt. Líbila se mu myšlenka, že bude stavět budovy, které poslouží potřebným a budou tady stát ještě dlouho poté, co on tady už nebude. Jenže jeho rodiče mu dali jasně na srozuměnou, že tohle dělat nebude. Hledal pak různá povolání, kterými by se jim zavděčil, dokud mu nedošlo, že odznak v kapse a zbraň za pasem je to jediné, co v jejich rodině smí jako muž dělat. Nikoho nezajímalo, že na to vlastně nemá povahu. Ani jeho samotného. Zatvrdil se, že zkrátka dostojí očekávání své rodiny. Dovedlo jej to do opuštěné postele, kam každého večera ulehal sám, před zrcadlo, ze kterého na něj civěla apatická, bezduchá tvář člověka, z nějž jeho práce dokázala během několika málo měsíců vysát veškerou životní energii.

Zažil si toho už dost. To bylo ono. Možná se nikdy nemohl rovnat veteránům či svému dědečkovi, který v důchodu tak rád vyprávěl o tom, jaké hrůzy viděl, aby malého Davida zocelil, ale on sám cítil, že dospěl k přelomovému bodu svého života. Takhle už žít nechtěl. Podřizovat vše práci, vídat pořád jen samé mrtvoly, nechat se sebou zametat svými nadřízenými. Ne. Chtěl klidnou práci, která by jej bavila, rodinu, která by jej milovala a někoho, koho by mohl milovat on. Nemohl hájit bezbranné, když sám cítil, že na to nemá. S takovou by svou práci nemohl dělat dobře. Nastal čas pro změnu.

Davidovi všechny myšlenky hýřily hlavou a do tváře se mu začínala vracet barva. Každou vteřinou ožíval, ale pocit bezmoci z nevyřešených případů jej měl v budoucnu stále stíhat. Každý člověk našel ve své minulosti něco, za co se styděl, co jej mrzelo a u čeho věděl, že to mohlo dopadnout jinak. Osm mrtvých prostitutek a jedna zavražděná mladá dívka byly jeho kostlivcem, kterého skrýval ve skříni.

Pravdu se David neměl nikdy dozvědět. Ani to, kdo za všemi úmrtími stál, dokonce ani to, kdo převzal oba případy. Úředníci v černých oblecích patřili do světa, jaký David nemohl nikdy poznat a sám by o to ani nestál.

Za vším stál člověk, který si šel tvrdě za svým, odhodlaný vymýtit ze světa zlo, které zde nepatřilo. Jeho zápal a bezcitnost z něj činily stvoření mnohem horší, než jakým kdy mohli být upíři.