Zda byl z očekávaného setkání nervóznější Ben či Gabriel, nebylo možno odhadnout. Nesourodá dvojice kráčela potemnělými ulicemi Brašova, v těch částech, které svým ponurým a stařičkým vzezřením připomínaly dobu útlaku a nedostatku. Špinavé činžáky s oprýskanou fasádou se kolem nich tyčily jako stíny soudců, jež chladnokrevně vynáší rozsudky nad kolemjdoucími. Ona tísnivá atmosféra Gabrielovi připomínala dávné časy, kdy se prostý lid obával osmanských nájezdů. On byl jedním z těch, kteří se postavili na odpor a nedovolili své zemi padnout. Ovšem tak jako vše, i svoboda všech knížectví musela jednoho dne skončit. V té době to však už nebyl jeho problém. Toho času jej už lidské plémě odvrhlo.

Ben šel o krok napřed a vedl svého nemrtvého společníka k baru. Výjimečnost celé chvíle podtrhovalo jeho mlčení – Ben jen málokdy držel jazyk za zuby. I on však vnímal tíhu okamžiku, když kráčel ulicemi se středověkým válečníkem za zády. Netušil, co jej znepokojuje více. Zda přítomnost muže, který tuto zemi znával lépe, než kdokoliv jiný a cedil pro ni krev, nebo nadcházející setkání, které mělo vnést nové informace o jeho příteli i do jeho života. K tomu všemu měl poznat ženu, jež se dokonale skrývala přede všemi a ani jemu se o ní Declan nezmínil.

„Kde je ten klub?" mrazivý hlas vehnal Benovi do srdce závan strachu. Skoro by zapomenul, že za ním někdo jde.

„O dvě ulice dál," zamumlal v odpověď.

„Tvůj neklid mě znervózňuje. Srdce ti bije jako o závod," zkonstatoval Gabriel. S rukama v kapsách se ploužil za svým průvodcem. Dokonce i jemu se zdálo divné, jak jsou zdejší ulice pusté a prázdné.

„Možná to má co dělat s tím, že se máme setkat s dalším upírem a já mám za zády zrovna toho nejhoršího. Budu tam jediný člověk. To není moc fér," zavrčel za sebe Ben přidušeně. Kdo by je však mohl slyšet? Možná Aldrich, napadlo jej. Ani by se nedivil, kdyby se potloukal někde kolem a špehoval jej.

„Nebuď jako malý," jeho uštěpačné poznámky lezly Gabrielovi na nervy.

„Já?" Ben se za chůze pootočil. I v pozdní hodinu okolní vzduch těžkl, v tom dusnu se člověku špatně dýchalo. Ben si několikrát zatřásl trikem, aby se mu tolik nelepilo ke kůži. Nechápal, jak Gabriel může přežít v obleku, ale konec konců, on už změny teplot příliš nevnímal.

„Já tady nejsem ten, kdo po pěti stoletích někomu hodlá vytrhnout srdce z těla."

„Na mém místě bys udělal to samé," odtušil Gabriel nevzrušeně. Pomalu se dostával do role, v jaké chtěl být – neotřesitelný, bezcitný vůdce, schopný pro svůj záměr učinit cokoliv. A to si žádalo rozvahu. Ta se však měla brzy otřást v základech.

„My lidi normálně neřešíme vztahové problémy vraždou," zaprskal Ben v obraně, „teda...lidi se sice zabíjejí, ale takové vendety už vyšly z módy."

„Ten člověk zabil ženu, jež jsem miloval. Rovněž zabil mne, shodil mne z hradeb a nechal mne napospas osudu. Vyvraždil vězení v horách, kde mne drželi a kvůli němu padli i lidé v mé pevnosti. Dobří lidé. Nevinní. Kvůli němu ze mne učinili zrádce, zbičovali mne jako divé zvíře a nechali všechny věřit, že jsem zaprodal vlastní duši jen kvůli moci. V neposlední řadě jsem kvůli té stvůře prožil pět set let v zatracení. Mám pokračovat? Nebo je ti to dost?" Gabriel svým pohledem vypaloval do Benových zad díry a on to dobře cítil.

Ač to byl jen stručný, takřka neosobní výčet prohřešků, na Bena zapůsobil. Všechno to znělo příšerně a pomsta možná nebyla od věci. I tak ale pro Bena násilí nepředstavovalo řešení. Byla to složitá otázka. Ten, kdo tohle všechno zapříčinil, podle všeho nebyl tak úplně člověk a vyžíval se v utrpení jiných. Zabíjel, ničil, rozvracel – všechno jen z čirého rozmaru, protože zkrátka mohl. To bylo špatné. Ale ani Gabriel nebyl bez viny, toho si byl Ben dobře vědom. I on zabíjel a mnohdy to také byli nevinní lidé. Hodlal-li se ospravedlňovat tím, že za to všechno tak jako tak mohl ten čaroděj, to byl pro vraha dost špatný argument.

„Dobře, to zní hrozně," uznal Ben a jako smírčí gesto lehce pozdvihl ruce. Přestože již slunce zapadlo a desátá hodina se blížila, vládlo kolem příšeří, které ještě nezviklala noc. Ben věděl, že jej Gabriel vidí.

Ten vzhlédl k pouličnímu osvětlení. Lampy v dlouhých rozestupech lemovaly rozpraskaný chodník, ale žádná nesvítila. Jen kdesi vpředu postřehl skomírající svit žárovky, která se z posledních zbytků sil držela při životě. A jakmile k ní oba muži došli, Ben se vydal do vedlejší uličky mezi dvěma věžáky.

„To je ono," po několika krocích zastavil, počkal, až jej Gabriel dojde a s hrdostí vepsanou ve tváři sledoval potemnělé linie barového loga nad plechovými dveřmi.

„Myslel jsem, že je to vtip," s dotčeným výrazem se Gabriel obrátil na Bena, jako by od něj požadoval vysvětlení.

„No co," nebylo pochyb, že Ben si to užívá. Smál se. „Legenda je tady pořád ještě živá."

Gabriel s nechutí sledoval dračí hlavu, z jejíž rozevřené tlamy se vinul rozeklaný hadí jazyk. Instinktivně přejel prstem po svém pečetním prstenu, který se mu skvěl na pravém prsteníčku. Ačkoliv byl symbol draka spojený s jeho otcem, Gabriel ho miloval. On v pověstné dračí síle spatřoval svou matku. Drak zaséval do srdcí protivníků strach mnohem dříve, než jeho vojáci vytáhli do boje. Dopisy opatřené dračí pečetí s sebou přinášely vážnost – každý takový byl otevřen přednostně, aby lidé zvěděli, co mocný šlechtic píše. V logu klubu ovšem nespatřoval nic vznešeného. Považoval to za vlastní zesměšnění. Nepochyboval o tom, že lidé už ani pořádně netuší, co symbol draka vlastně znamenal. Zkomolenina slova balaur jej poté v názvu Balaureus urážela. (balaur – rumunsky drak, pozn. autora)

„Líbí?" Ben se skoro dmul pýchou, jako by to sám vymyslel.

„Možná bych to dokázal pochopit ve Valašsku. Ale tady v Transylvánii ani zdaleka," odpověděl chladně.

V Transylvánii, dnes známé jako Sedmihradsko, jej zatratili. Ocejchovali jej jako zrádce, zbičovali, uvrhli do prohnilého vězení a právě zde se zrodil Drákula, který posléze nešetřil nikoho ze zdejších obyvatel. Byli to transylvánští šlechtici, kteří na rozkaz Jana, svého knížete, vytáhli ke hranicím, kde na valašské straně stála jeho pevnost – Arges. To na jeho rozkaz jej vyplenili a vyvraždili, aniž by znali pravdu. Přežívající symbol draka právě v této zemi byl jev stejně fascinující, jako pošetilý.

Ben, lehce dotčený nedoceněním nápaditosti zdejších lidí, stejně jako Declanova výběru místa působiště, s táhlým zavrznutím otevřel dveře, které pro ně zůstaly nezamčené. Gabriel s nelibostí vstoupil za ním.

Ztichlý a vylidněný Balaureus působil děsivým dojmem. Prázdný taneční parket, všudypřítomné ticho. Hudba utichla, šum lidského křiku, jak se každý snažil dorozumět, rovněž zmizel. Duté kroky dvou návštěvníků se rozléhaly celým prostorem, který ovšem stále působil díky zrcadlům mnohem větším dojmem.

Ben se zastavil v půli cesty k baru. Zíral na svůj odraz do zrcadla a s jistou nervozitou pohlédl i na Gabriela.

„Myslel jsem, že upíři v zrcadlech nejdou vidět."

„Pouhá smyšlenka," odvětil Gabriel a došel k podlouhlému baru. Lahve alkoholu odrážely neonové, ledově namodralé světlo, které už při jejich příchodu svítilo. „Lidé si často rádi vymýšlejí podobné báchorky. Jako u čarodějnic. Když se žena se svázanýma rukama vhozená do vody potopí, je čarodějnice. Sám si odpověz, zda je možné, aby se spoutaný člověk ve vodě neutopil. Stejné je to i s upíry. Lidé si pověsti přikrášlují, činí je zajímavějšími, aby byly děsivější a lépe se za tmavých večerů poslouchaly."

„Ale ty nejsi smyšlenka," skočil mu do řeči Ben. Přiloudal se zpět k němu a co chvíli se ohlédl po dveřích do skladu, na jehož konči byl i zadní vchod.

„Řekni to světu a budou tě mít za blázna."

Na tom něco bylo a nemohl proti tomu nic namítnout ani Ben.

Gabriel zkontroloval čas na svých hodinkách. Dvě minuty před desátou. Kdyby mohl, cítil by splašený tep svého srdce. Byl rád, že na jeho nemrtvé schránce nikdo nedokázal poznat, jak se ve skutečnosti cítí. Neměl rád nejistotu, vždy všemu sám velel a řídil kroky ostatních, lidí i upírů. Tentokrát tomu bylo jinak a jen stěží se s tím smiřoval.

Ručička na malém ciferníku se posunula vpřed. Gabriel slyšel to tichounké, pro lidi nepostřehnutelné tiknutí.

„Máš tušení, kdo by to mohl být?" Ben se zhoupl na patách a s notnou dávkou váhání vyřkl svou otázku. Prsty bubnoval o desku pultu a krátil si dlouhou chvíli, byť zatím stačila uběhnout jen minuta.

„Ne. A to se mi nelíbí," Gabriel sledoval blyštivou jiskru na povrchu lahve s vodkou. Odrážející se světlo byl jeho záchytný bod. Soustředil se na něj, vytěsňoval Bena a vnímal okolní zvuky, aby mu příchod těch, které očekávali, neušel.

Nemusel tak činit příliš dlouho. Sotva se vteřinová ručička jeho hodinek posunula na dvanáctku a nastala desátá hodina, zaslechl skřípot za dveřmi, které vedly do skladu. Ozýval se zdálky – zadní vchod. Ben si zatím ničeho nevšiml. Gabriel však nepatrně natočil hlavu a pátral všemi smysly.

Šli mlčky. Nikdo nepromluvil. Těžké kroky vpředu patřily Declanovi – jeho trhané nádechy odrážely jeho nervozitu. Jeho doprovod byl mnohem klidnější. Ladné kroky ženy provázela jistota, ale i mírná zdráhavost. Bojovala sama se sebou. Záhy Gabriel ucítil i jemný odér parfému. Příjemná a svěží vůně polechtala jeho zostřený čich a ovanula jej neočekávaná vlna minulosti.

Kroky se zastavily za dveřmi. To už zaslechl i Ben. Společně s Gabrielem se natočili ke dveřím, napjatě očekávali, koho s sebou Declan přivede. Gabriel slyšel, jak Benovi prudce vystřelil tep a srdce se mu splašilo. Vnímal drobné perličky potu na jeho čele, stejně jako ruku, která sebou letmo škubala, jak se snažil potlačit reflex, aby si otřel čelo.

Klika dveří se pohnula. Budova musela prožít už mnoho let, neboť i tyto dveře slabě zaskřípaly. Zvenčí se opravdu zdálo, že ošlehaný dům brzy lehne k zemi.

Cvaknutí ohlásilo nevyhnutelné a ve dveřích se objevil Declan. Okamžitě se setkal s Gabrielovým pohledem a on poznal, že se něco děje. Declanova tvář se změnila v chladnou, nepřístupnou masku, která světu dávala na odiv jen svou nelibost a jistou nevraživost vůči svému upířímu protějšku. Vykročil vpřed, jeho statná postava stále ještě zakrývala ženu, která jej následovala.

Zastavili několik kroků před nimi. Ben ani nedutal. Olízl si rty a na jedné ruce mu zakřupaly klouby. Hypnotizoval svého přítele, ale i tak se neubránil sledování prostoru za jeho zády.

Nikdo nepromluvil. Všechno se odehrálo během několika málo vteřin.

Declan ustoupil na stranu.

V témže okamžiku se Gabriel napřímil, ve tváři překvapení a v očích směsici bolesti, vzpomínek a stín dávno zapomenutých citů. Jeho nitro se bouřilo. S pootevřenými ústy sledoval přízrak ženy, která mu oplácela nečitelným pohledem.

Zmohl se jen na jediné slovo. Minulost mu uštědřila ránu tak prudkou, až by na místě klesl na kolena. Zvuk jejího jména se nesl mezi všemi přítomnými a zaplavoval jeho mysl nesčetným množstvím otázek.

„Ilono."