-Moldavské knížectví, dva dny po překročení hranic, léto 1473-

Sousední země přivítala Vladovu družinu příjemným, teplým počasím. Slunce stálo vysoko na obloze, laskalo zemi pod sebou svými zlatavými paprsky. Hustý les, kterým výprava projížděla, se zelenal proti azurově modrému nebi. Šumění větru v korunách stromů s sebou neslo zpěvavé ptačí štěbetání, mezi větvemi se proháněly veverky, jejichž ladnost a jistota pohybu přiměly zdatné válečníky na moment obdivovat eleganci skrytou ve všem kolem nich. Koně spokojeně ukrajovali vzdálenost mezi panským sídlem a jejich současnou polohou. Nikdo nikam nespěchal. Muži mezi sebou zvesela rozprávěli, obdivovali se okolní kráse, vtipkovali nebo přemítali, co je na konci jejich cesty čeká. Nikdo se neodvážil pochybovat o tom, že by snad Vlad knížecí dceru nezískal. Přestože jeho vojáci znali krutou a nelítostnou tvář svého vůdce, vůči přátelům a ženám se Vlad choval obzvlášť uctivě. Na jeho panství se nenašlo člověka, který by jej nemiloval.

Dutá rána, kdy zlomený klacek udeřil o kmen stromu, vyplašila nebohou veverku a sametový kožíšek rychle zmizel mužům z očí.

„Netrap to zvíře, Ione," Vlad se ohlédl po svém věrném druhovi s výtkou, ovšem i tak se usmíval.

„Říkala si o to," opáčil kudrnatý muž a přidal se ke smíchu dvou vojáků za svými zády.

Poklidná cesta jej začínala zmáhat – byl to bojovník, zoufale toužil po rozptýlení. V námluvách svého pána sice stále spatřoval nádech dobrodružství, ovšem cesta k jejich cíli, tak klidná a pokojná, nebyla tím, co by jej zajímalo.

Vlad se smíchem zavrtěl hlavou a znovu se otočil po směru cesty. Seděl uvolněně na svém černém hřebci, otěže mu jen ležely v rukou a klidné, rytmické pohyby jeho koně jej naplňovaly dlouho nepoznaným mírem. Hnal se z bitvy do bitvy, z výpravy do výpravy. Na každém konci čekala krvavá řež, nebo dlouhé hodiny jednání s knížaty a šlechtici. Ač byl mladý a v těžkých bojích předčil nejednoho zkušeného vojáka, za poslední týdny i na něj dopadala tíha vyčerpání. Vydat se na poklidnou cestu za případnou nevěstou bylo požehnání. Dračí tlama na hlavici jeho meče se šklebila do temnoty pod dekou a nebylo potřeba tasit. Užíval si klid okolní přírody, její neměnné, kolébavé tempo. Nastavoval tvář slunečním paprskům, jež se prodíraly skrze koruny stromů. Zbavil se těžkého kabátce a jen v košili si užíval vlahý vánek, který mu zalézal pod látku šatů a svým jemným dotekem zklidňoval tepající jizvy z bojů dávných i současných.

„Jak se má Anita?" Ionův hlas přerušil Vladovo rozjímání, „určitě už se kolem ní motá spousta nápadníků."

„A můj meč je stále ve střehu," z hloučku za Vladovými zády se ozval chraplavý Nordův hlas. Jeden z jeho nejschopnějších velitelů byl pověstný tím, že svou dceru a její počestnost hlídal jako ostříž.

„Kdo ví, co všechno se může stát, zatímco budeme pryč," přisadil si Ion. Podobné pošťuchování si oblíbil – skoro vždy totiž skončilo nějakým soubojem, po kterém tolik prahl, přestože šlo o přátelskou rozmíšku.

„Aby se něco nestalo právě zde," Nord po něm střelil káravým pohledem. Podrbal se v šedivých vousech a jako by mimoděk poklepal na jílec svého meče. Starý muž vždy rád vyškolil nějakého mladíčka, který si příliš dovoloval, ač v tom nebylo nic osobního.

„V pořádku?" Assanid pobídl svého hnědáka a zařadil se vedle Vlada. Přátelský rozkol nechali za sebou a jejich koně nyní kráčeli bok po boku.

„Ovšem," přitakal Vlad a upravil si otěže v rukou.

Assanid jej znal až příliš dobře na to, aby mu uvěřil.

„Jsem si vědom toho, že zásnuby jsou pro tebe vody dosud neprobádané, ale v současné době je to to nejlepší, co můžeš udělat," jeho rozvážný hlas doléhal jen k Vladovu sluchu, „to, co děláš pro svou vlast a své panství je chvályhodné, ovšem jen sňatek ti pomůže střežit to, co ti patří, i v budoucnu. Vyhraj bitvu dnes a zajistíš svým lidem klid nazítří. Ožeň se a zajistíš jim mír i po své smrti."

„Já vím," odtušil Vlad a s tváří staženou pochybami hleděl před sebe.

Od překročení hranic musel neustále myslit na svou matku. I ona byla vehnána do sňatku s mužem v domnění, že láska si je časem najde a i kdyby ne, jejich svazek posvětí vzájemná úcta. Nestalo se tak. Vladův otec neznal slitování ani vůči své ženě. Jako dítě mnohokrát vídával rozložitou postavu otce, která se prohnala kolem jeho komnaty a zmizela ve vedlejší, kde dlela jeho matka. Slýchával to jediné štkavé zaúpění, když neurvale popadl svou ženu a mrskl s ní na postel. Poté už slyšel jen vrzání a sípání utlumené těžkými dřevěnými dveřmi. Jeho matka se zuby pevně zaťatými snášela to ponížení, které jí její choť připravil. Už nevydala ani hlásku. Nebylo duše, která by nevěděla, jak jeho matka trpí. Stín soucitu vídával ve tvářích služebnictva, ovšem záhy jej přebil strach. Kdokoliv by se odvážil vznést proti svému pánu námitku, se zlou by se potázal.

„Myslíš na své rodiče," nebyla to otázka, Assanid to dobře věděl. Poznal to na něm.

„Nechci být jako můj otec. Věříš mi?" modré oči plné obav se stočily k Assanidovi.

„Věřím," prohlásil pevně jeho druh, „nebudu ti lhát – každý z nás si v sobě nese něco ze svých rodičů. Ne vše můžeš ovlivnit. Jsem však přesvědčen, že právě díky příkladu svého otce budeš jiný. Možná ne ve všem, ale pamatuj na svou matku. To díky ní jsi lepším člověkem, než býval tvůj otec. Omlouvám se za tu přímost." Assanid si v omluvném gestu přitiskl ruku na hruď, když ve Vladově tváři nalezl temný stín.

„To je v pořádku. Vždy jsem si tvé upřímnosti vážil," jiní by svým vojákům patrně netolerovali očerňování bývalých pánů, ovšem Vlad svého otce v lecčem předčil. Všichni věděli o jeho nenávisti vůči němu, stejně jako o jeho těžkém osudu po smrti matky.

Družina vyjela z lesa. Otevřela se před nimi rozlehlá louka vysoké trávy, obehnána ustupujícími smrky z levé strany. Sluneční záře je nyní ostře bodala do očí a příjemné teplo se náhle změnilo v prudkou, spalující výheň, sotva se ocitli v proudu zlatavého světla. Na modrém nebi kroužil dravec, patrně ve vysoké trávě zpozoroval svou kořist.

„Snad je ta žena opravdu taková, jak se o ní povídá. Aby tohle stálo za to," zafuněl Ion, který zaujal místo po Vladově druhém boku. Přehlížel slunné prostranství a k zářícímu kotouči nad jejich hlavami okamžitě pojal silné nepřátelství. Další část cesty se jevila jako úmorná pouť rozpálenou krajinou.

„Můžeme zeptat," nechápavé pohledy několika mužů doprovodil Assanid kývnutím hlavy. Naznačil tak směr, kterým měli pohlédnout.

Zpoza stromů, které několik metrů před nimi končily, se vyřítila družina jezdců. Dusot koní vyplašil ptáky v korunách a dravec na obloze upustil od plánovaného lovu. V sedlech sedělo na dvacet mužů, všichni divoce pokřikovali a hnali koně vpřed. Hloučku postávajícího na prahu lesa si zatím nikdo nevšiml.

Zejména jezdec v čele družiny se činil. I na tu dálku si Vlad všiml jeho ráznosti, s kterou pobízel koně a řídil své muže. Nepochybně to byl velitel. Čišelo z něj odhodlání vůdce, ovšem také prudkost, jakou si Vlad pamatoval u svého otce. Záhy mu bylo jasné, že s takovým mužem by se jen nerad setkal. Tentokrát však štěstěna nestála při něm.

Jezdec si brzy povšiml vzdálené skupiny u lesa a bez jediného zaváhání, jako kdyby to měl v plánu celou dobu, změnil směr jízdy a otočil koně zpříma proti neznámým vetřelcům. Pohybem zdvižené paže a mocným křikem přikázal svým mužům učinit totéž.

„Sláva, možná se nějaké té potyčky dočkáme," Ion si olízl rty zkroucené v nadšeném úšklebku. Napřímil se, poposedl si v sedle a prsty se mu chvěly potlačovanou touhou sáhnout po meči.

„Nikdo se bít nebude," zahučel Vlad věcně a bez vzrušení pozoroval přibližující se družinu. Nenechával se jen tak rozhodit, ovšem jeho typická rozvaha a ostražitost se s příchodem něčeho nového opět probraly k životu. I jeho hřebec zaryl kopytem do země, nastražil uši, připraven splnit jakoukoliv pobídku svého pána.

„To nebudou obyčejní lovci," odtušil Assanid polohlasem směrem k Vladovi.

„To ne," přisvědčil šlechtic. Elegantní oděv skupiny jezdců v něm probouzel sílící pocit jistoty – ti muži bezesporu patřili ke knížecímu sídlu.

„Kdo jste?" vyštěkl jezdec v čele družiny, když se přihnali až k nim a diví koně zběsile pohazovali hlavou, přešlapovali na místě a vstřebávali uběhnuté míle.

Vlad neodpovídal, čímž si vysloužil posměšný Ionův úšklebek. Patrně očekával, že se co nevidět strhne krvavá bitka. Vlad si však místo toho jezdce prohlížel. Tón jeho hlasu byl uvyklý rozkazování – patrně se jednalo o někoho významného, kterého v hierarchii knížecího hradu předčilo už jen málo lidí. Přísné linie jeho tváře bezesporu odrážely jeho letoru – povýšený, arogantní šlechtic, pro nějž je jediným smyslem života jeho postavení. Špičatý nos jen dokresloval dojem muže, který si nezískává přátele, nýbrž podmaňuje davy.

„Ptám se ještě jednou a naposledy: kdo jste a co tu pohledáváte?" s těmi slovy sjela mužova ruka k jílci meče. Ion jeho pohyb sledoval s hořící jiskrou v očích.

„Vlad III., syn Draculův," oznámil Vlad stroze, „s kým máme tu čest?" Znělo to tak samozřejmě, jako kdyby zvuk jeho jména měl znát celý svět.

Možná tomu tak i bylo. Mužova ruka se ještě chvíli opírala o jílec, ovšem po krátké chvíli znovu pevně sevřela otěže.

„Vlad III.," zopakoval a znělo to více pohrdavě, než obdivně, „Osmany tak bázlivě nazýván Narážeč," jeho družina zahučela smíchem, který sám vyvolal, „co přivádí Narážeče do mé země?"

Prohlížel si jej posměšným výrazem, který vyvolalo jeho sporé odění. V jeho zemi se mocní šlechtici neproháněli na koních ve zpola rozepnutých košilích. Vladova družina i Vlad sám neodráželi punc urozenosti, kterým on sám naopak hojně oplýval. Vladova pověst dosáhla až do moldavského knížectví, ale jakmile legenda stanula přímo před ním, z obávaného válečníka se v jeho očích stal šlechtic-sedlák.

Vlad při zvuku svého nevyžádaného přízviska nehnul ani brvou. Více jej překvapila mužova poslední věta.

„Smím být tak troufalý a nepovažovat vás za knížete Štěpána?" iniciativu převzal Assanid, který byl s panovníky okolních knížectví obeznámen obšírněji. A na knížete Moldavska byl muž před nimi stále poněkud mladý.

„Jsem jeho syn Lucian," vyštěkl jezdec, jemuž se nelíbilo, že by s ním měl mluvit někdo jiný než Vlad, byť mu i přes svůj vliv a pověst nebyl roven.

Ve Vladově družině to zahučelo. Nikdo nečekal, že tak brzy narazí na příslušníka vládnoucí linie. Očekávali nikým nepovšimnutý průchod zemí až ke knížecímu sídlu, kde by rozptýlili pochybnosti o tom, že snad jsou obyčejní potulní jezdci. Místo toho se připletli do cesty Lucianovi.

Všichni po vzoru Vlada sklopili hlavy v improvizované úkloně. Odkudsi za Lucianovými zády se ozval přidušený smích.

„Co tady pohledáváte?" Lucian dál útočil, jeho hřebec se neklidně vzpouzel, ale nezdálo se, že by to jezdci překáželo. Jako by zvíře odráželo charakter svého pána.

„Spojenecká návštěva," utrousil Ion, jemuž se povýšenost toho muže nezamlouvala. S kyselým šklebem mu dával najevo, že on bude mluvit s kýmkoliv bude chtít.

Přestože Luciana příliš neznali, všichni muži z Vladovy družiny očekávali prudký výbuch zlosti. I za tak krátkou chvíli si o něm stačili udělat docela jasný obrázek – privilegovaný syn, který nikdy nezakusil nedostatek a byl přesvědčen o vlastní důležitosti. Lidé a vojáci milovali Vlada zejména proto, že jemu byly podobné manýry cizí.

„Tvůj pán snad neumí mluvit?" Lucian se Ionovi do očí vysmíval a jeho povýšený úšklebek to dokazoval. Iona přepadlo silné nutkání vyřídit si to s ním v přímém střetu, přesto však jako voják nadále zůstával sedět v sedle, neboť žádný rozkaz nepadl.

„Jak řekl můj přítel," Vlad se konečně ujal slova a pokynul k Assanidovi, „spojenecká návštěva. Naposledy vám naše přítomnost přišla vhod, když jsme za vás proti Osmanům nasazovali své životy. Tentokrát jsme se doslechli o jiném nebezpečí. Vaše sestra má prý potíže s jedním nápadníkem."

Lucianovi zmizel úsměv z tváře. Vzpomenul na Irinu a toho hanebného šlechtice ze severu, který žádal o její ruku. Vidina jeho odjezdu byla lákavá, ovšem on ve Vladových slovech četl lépe, než by se na první pohled zdálo.

„Ty ses přišel ucházet o ruku mé sestry?" úsměv se znovu vrátil na své místo. Lucian ale při smíchu vypadal ještě nebezpečněji a dravěji, než když si držel kamennou tvář. „Co tě vede k přesvědčení, že o Narážeče stojí?"

„Zeptal bych se raději jí," opáčil Vlad s pokrčením ramen.

Ion vedle něj nesouhlasně funěl. Nelíbila se mu povýšenost toho člověka, stejně jako neustálá snaha urazit jeho přítele tak posměšně proneseným přízviskem.

Zdálo se, že Vlad představoval pro Luciana vhodné rozptýlení. Velmi rád se bude dívat, jak jej jeho sestra vytrvale odmítá. A on jí bude zdatně sekundovat ve snaze poslat šlechtice zpět do jeho domoviny jako spráskaného psa.

„Nuže dobrá," pravil zvesela, „uvidíme, jak si má sestra oblíbí obávaného Narážeče. Následujte mne, pánové. Bude nám ctí doprovodit vás na knížecí hrad."

Lucianova družina se na povel obrátila a vzduch opět naplnil dusot koňských kopyt.

„Z vás budou určitě nejlepší přátele," zkonstatoval Ion jízlivě, propaluje pohledem knížecího syna.

Vlad na to neřekl nic. Kývnutím dal svým mužům povel a všichni se vydali za jejich nevyžádaným doprovodem.

Cesta ke sňatku byla pro Vlada trnitá už v době, kdy opouštěli Arges. S Lucianem v zádech ale měla být ještě složitější. S Irinou je k sobě poutala podobná letora i zájmy. V mnoha ohledech si byli velmi podobní a neštítili se ničeho. Oproti svému bratrovi však Irina oplývala tou největší zbraní – jako žena se uměla dokonale přetvařovat a hrát tak svou hru.

A to mělo Vlada jednoho dne přivést ke zkáze – do skalního vězení, ze kterého se neměl dostat jako lidská bytost.