Benovu dílnu ve skutečnosti představovala zaneřáděná garáž se zadním dvorkem, kde parkovalo vždy jedno auto, pokud bylo uvnitř plno. Neustále tak musel řešit problémy s vyjížděním, ovšem rozhodit člověka Benova ražení bylo takřka nemožné. Byt nad garáží poté sloužil výhradně jeho potřebám a on celý svůj malý komplex obyvatelného doupěte naprosto zbožňoval. Zejména proto, že byl zkrátka jeho. Jeho největším snem bylo vymanit se z okovů rodičovských očekávání, do kterých jej spoutali matka s otcem. Ben nikdy nevyznával jejich zásady, touhy, přání, jako puberťák ani nerespektoval jejich příkazy. Chtěl žít vlastní život přesně tak, jak by si ho nalajnoval sám. Každý den se těšil z toho, že se mu to povedlo.

Jeho čtyřkolový miláček, kterého se snažil zprovoznit, parkoval na dvoře a vyhříval se na slunci, zatímco Ben se snažil alespoň trochu utřídit své nářadí v garáži. Prokopával se plastovými boxy, krabicemi se součástkami, hledal v šuplících a během toho ono místo vždy trochu přerovnal, aby alespoň působilo, že je v něm systém. Za páskem kalhot měl zastrčený starý hadr s mastnými fleky od motorového oleje a vždy, když si dřepl, s ním vytíral podlahu a tvořil za sebou stopu jako slimák.

V jednu chvíli se s výrazem naprostého opovržení ohlédl po staré Hondě, která stála uprostřed garáže a čekala, až se jí dostane patřičné pozornosti.

„To ty za to můžeš," obvinil nehybné auto a znovu se vrátil k pátrání, přestože jeho zastaralý zákazník neměl se zmizením klíče číslo dvanáct pranic společného.

Ben se ještě chvíli přehraboval ve svém haraburdí, než se znovu otočil.

„Do hajzlu," ulevil si a škubl sebou, když si všiml postavy vedle auta.

„Omlouvám se, Bene. Snad jsem tě nevyděsil?" muž, kterého mechanik postavil na první příčku lidí, které s největší upřímností nesnášel, postával vedle stařičké Hondy s rukama v kapsách své kožené bundy. I tak se zdálo, jako kdyby držel paže kousek od těla.

Ben po chvíli zaváhání zdráhavě zavrtěl hlavou: „Ne. Jen jsem uklouzl. To víte. Tady všude je olej."

Vyškrábal se zpět na nohy a hlavou mu probleskla bláhová myšlenka, že by se snad mohl natáhnout pro šroubovák na stole a hodit ho po něm v dobré víře, že se mu třeba zabodne do hlavy. O takovém štěstí si ale mohl nechat jen zdát. Nedivil by se, kdyby letící vražednou zbraň dokázal ten chlápek chytit se stejnou jistotou, jako Declan.

„Jistě," muž přikývl a pobaveně se usmál. Odhalil tak bílé zuby. Ty vedle řezáků byly trochu ostřejší, špičatější, skoro jako upíří.

„Můžu nějak pomoct, pane Aldrichi?" v záchvatu skrývané paniky Ben netušil, kam s rukama. Máchal s nimi tedy kolem sebe, jako kdyby na něco ukazoval.

„Stačí Nicku," odvětil muž a dlaní přejel po oprýskané kapotě auta, „divím se, že ho majitel ještě nevyhodil."

„Jistě. Pane Aldrichi," Ben si nemohl odpustit dramatickou pauzu při pronesení jeho jména, aby mu ukázal, že s ním se kamarádit nebude. Ve tváři mu škubalo potlačovanou zlostí, když sledoval jeho pohyby. Po posledním karambolu, kdy mu zase na dlouhou dobu odstavil jeho miláčka, by mu nejraději při každém doteku uřízl ruku.

Nick Aldrich dělal kolem Bena a Declana dusno už tak dlouho, až se to i upírovu lidskému příteli zdálo jako věčnost. Neustále slídil kolem, vyptával se, vyhrožoval, ale nikdy neudělal ten zásadní krok – nezaútočil přímo. Byl to zabiják, ale o tom, že někdy někoho zabil, věděli jen zasvěcení. A oba muži už dávno přišli na to, že Nick Aldrich sám chce, by to věděli jen oni dva. Všechny ty podivné inzeráty v novinách byly určené pro ně. Stahoval kolem nich smyčku.

„Jak jsi na tom se svým kamarádem?" Nick po chvíli vzhlédl a jeho mrazivý pohled nepřipouštěl odpor. To by ovšem nesměl stát proti mechanikovi s prořízlou pusou.

Ben vytáhl hadr a otřel si ruce. „Myslíte jako, jak nám to klape? Jo, vlastně docela dobře. To víte, dlouhodobé vztahy. Chce to trpělivost. Tak se to říká – nikdo není dokonalý, každý máme své chyby, miluj bližního svého," ani se nesnažil být vážný.

Nick měl dost času na to, aby si na jeho dětinskou nevyzrálost zvykl. Nestalo se. Pořád doufal, že mu bude moci konečně zakroutit krkem, ale ve vzduchu viselo až příliš mnoho otazníků, které potřeboval objasnit předtím, než zakročí. Proto tedy jen sklopil hlavu a zasmál se nuceným smíchem.

„Pokud nejste auto, tady toho moc nenajdete," odbyl jej Ben, zastrčil si hadr zpátky za pásek a přešel ke kapotě auta. Dostal se tak do těsné blízkosti svého protivníka a to se mu ani za mák nelíbilo.

Když s jasně projevenou nevraživostí otevřel kapotu, Nick musel ustoupit. Sjel ho pohledem od hlavy až k patě, čehož si byl Ben dobře vědom. Pro Nicka nepředstavoval hrozbu. Jeho arogantní mysl byla přesvědčená o vlastní důležitosti a významu svého poslání. Ve vytáhlém mladíkovi v otrhaných džínsech s mastnými fleky od oleje a špínou z výfuku nespatřoval překážku, spíše možnou páku, kterou mohl ve správný čas využít. K jeho nelibosti se ovšem k něčemu takovému pořád nedostal.

„Jen bych se rád zeptal na pár otázek. Třeba sis na něco vzpomněl, na něco, co ti celou dobu unikalo," Nickův slizký, nepříjemně vlezlý hlas se Benovi omotával kolem hlavy a zabodával se mu do ucha, kde se prodíral až k mozku.

„Nemyslím si," odtušil s hlavou zabořenou do motoru.

„Zkusíme to," Nickovými hlavními přednostmi byly vytrvalost a trpělivost, „pořád ještě si nevzpomínáš na Amandu?"

Dívčí jméno vzbudilo v Benovi jen pramálo zájmu. „Ne," odbyl jej a vrátil se ke stolu, kde se začal probírat papíry.

To Nick si s klidem založil ruce na hrudi a opřel se bokem o dveře na straně řidiče.

„Vážně?" promnul si bradu a neskrýval přitom výsměšný tón.

„Tak hele," Ben se obrátil na patě, což jeho staré kecky nesly nelibě, „už jsem vám říkal, že Declanovou povinností není sdělovat mi všechno o svém životě. Jestli jsem to jméno někdy slyšel? Jo, slyšel. Dost dlouho se míhalo na předních stránkách novin. Jestli ji znal Declan? Nemám páru. Zeptejte se jeho. Nejsem kněz, aby se mi zpovídal."

„Ale jsi jeho nejlepší kamarád. A nejspíš i jediný," Nick ťal přímo do živého. Ben si zase přál, aby někdo ťal do toho povýšeného bastarda.

„Jak jsem řekl," odtušil odměřeným hlasem, „zeptejte se jeho." Obrátil se zpět ke stolu, popadl tužku a zuřivě si zapisoval poznámky k opravám, které je potřeba na autě udělat.

„Problém je," Nick se odpoutal ze svého místa, přešel až k Benovi a chytil jej za krkem, což mechanikovi vůbec nebylo příjemné, „že jsem se ho na to ptal. A stejně jako ty, i on si tvrdošíjně stojí za svým. Nevypadá, že by chtěl něco říct, ale Bene, no tak," rozhlédl se kolem, „ty by sis mohl značně polepšit. Pomoz mi a můžeš mít, cokoliv budeš chtít. Pořádnou dílnu, pořádné zákazníky, kteří ti nebudou platit tak žalostně málo, jako zdejší ztracené existence. Udělej něco i pro sebe. Declan to určitě pochopí. Přece by nechtěl, aby jeho nejlepší kamarád žil v takovém nedostatku."

Nick střelil pohledem po mladíkově ruce, která v děsivém sevření drtila nebohý kus dřeva.

Jestli něco Ben nenáviděl, byly to právě takové řeči o bohatství a nedostatku. Kdyby to chtěl pořád poslouchat, zůstal by u rodičů. Jistota byl pedantský otec, který mu tohle neustále předhazoval. Právě proto, aby už tohle všechno nemusel poslouchat, odešel a začal žít svůj život tak, jak chtěl on. Žádná privilegia, tučná konta, dobré postavení. Zkrátka obyčejný život obyčejného kluka, který konečně mohl dělat to, co jej baví.

Prudkým škubnutím ramen ze sebe setřásl jeho ruku. Otočil se k němu, až si stáli tváří v tvář. Oba muži byli takřka stejně vysocí, ale proti rozložitému, vypracovanému Nickovi působil Ben dojmem teprve odrostlého vysokoškoláka, kterým mohl být, kdyby nepráskl se studiem.

„Já myslím," řekl Ben a dloubl špičkou tužky do hrudi svého protějšku, „že mi je dobře tak, jak mi je. Rád si vydělávám poctivou prací. Ale chápu, že vám to slovo nic neříká. Poctivost. To asi nemáte ve slovníku, že? Nevypadáte jako někdo, kdo si poctivě vydělává."

Nick shlédl na hrot tužky, který se mu stále zabodával do bílé látky trika. Usmál se. Byl to nebezpečný úsměv, ten, který lidé běžně vidí ve tvářích zvrácených násilníků.

„Ty nemáš ani tušení," sevřel Benovu ruku a drtil ji ve své mohutné dlani, „kolik jsem toho už pro trosky, jako jsi ty, udělal. Nepokoušej se mluvit o poctivosti, když sám kryješ toho hada. Já vím, co je zač a až ho nebudu potřebovat, zabiju ho. A nebude mi v tom bránit ani ta tvoje prořízlá pusa."

Několik kůstek prstů zakřupalo, když sevření zesílilo. Ben se za každou cenu snažil udržet kamenný výraz ve tváři, zatínal zuby a přešlápl, aby odvedl pozornost od bolesti, kterou zakoušel. Na začátku jejich přátelství měl tu čest pocítit sílu Declanovy pěsti a doteď byl ochoten přísahat, že mu kolem hlavy poletovala barevná světýlka jako ve filmech. Tohle nebylo tak tvrdé, ale rozhodně to bolelo.

Neuběhla ani minuta a Nick jej pustil. Ben neudržel syknutí, když měl ruku opět volnou a mohl protáhnout zmučené prsty.

„Nejsem zrovna expert," hekal a na čele se mu perlil pot, „ale myslím, že vyhrožovat někomu smrtí není zrovna zákonem povolené. A policie má moc ráda svědectví o takovém vyhrožování, když se někde objeví mrtvola."

K údivu Bena i staré Hondy se Nick rozesmál. Smetl neviditelné smetí z Benova ramene a zakroutil hlavou s lítostivým výrazem přesně tak, jako to dělává člověk, který vám zpříma neřekne, že jste ve skutečnosti naprostý budiž k ničemu, ale jeho grimasa mluví za něj.

„Vážně?" Nick konečně zvedl zrak, „chceš proti mně poštvat policii? Hochu, já ovládám prakticky celý sbor a stačí mi k tomu tak málo. Vážně myslíš, že by někdo věřil slovům floutka, který nechal školy, vzdal se zářné budoucnosti a zakotvil v rozpadající se garáži, místo toho, aby se svým životem něco udělal? Kdo je víc důvěryhodná osoba? Ty? Nebo já? Nevím, jak to vidíš ty, Bene, ale tvé šance nejsou moc vysoké. Ne proti mně."

„Takhle mluvil každý magor předtím, než ho někdo zabil," odpověděl Ben tiše, jako kdyby to byla jeho vlastní předpověď, „však víte. Silácké řeči před bitvou. Takoví se většinou už nevrátili živí."

„No, to je rozhodně zajímavé," Aldrich vypadal spokojeně, „mluvíš o bitvě, ale tvůj kamarád přitom neustále opakuje, že v žádné válce není. Asi byste si měli společně sednou a ujasnit si, co mi řeknete příště. Začíná se vám to trochu bortit."

Ben nikdy nebyl násilnický typ, ale v té chvíli ho přepadla neukojitelná potřeba zarazit tomu parchantovi nos co nejhlouběji do hlavy. Sevřel ruku v pěst a přemýšlel, jestli to má skutečně udělat. Nickovi jeho jednání nemohlo zůstat skryto. Těkal pohledem z Bena na jeho ruku a čekal, zda ho ten výrostek něčím překvapí.

Uhodit jej by znamenalo poslat všechno do háje i s Declanem. Na druhou stranu – ulevil by si. Ten člověk Bena štval už příliš dlouho na to, aby mohl dále odolávat. Možná by ho ani neuhodil, protože by ten svalovec stačil uhnout a vrátit mu to dřív, než by se Ben vůbec nadál. Ale aspoň to zkusit, jen se o to pokusit – už jen za tu zkoušku to stálo. Ukázat mu, že si nenechá všechno líbit. Cítil, jak se mu ruka chvěje potlačovanou touhou. Jeden výpad, jen jeden jediný.

„Jak jsem řekl – když chcete něco vědět o tom, s jakými lidmi se Declan stýká a co ho k tomu vede, zeptejte se jeho," nakonec přeci jen zvítězila loajalita vůči příteli a Benova sevřená pěst povolila. Sklonil se zase nad stůl a s těžkým povzdechem si k sobě přitáhl zatoulané poznámky.

„Tak možná příště," Nick ho tvrdě poplácal po zádech, jako by snad byli staří přátelé. V jeho slovech se skrýval dvojsmysl. Věděl to. Věděl, že ho chtěl udeřit a možná i doufal, že to udělá, aby mu to mohl pořádně spočítat. A teď se mu vysmíval.

„Snad víš, co děláš," ozvalo se ještě ode dveří.

Chvíli bylo ticho. Ben nechával čas kolem plynout, nehýbal se a jako divý klepal koncem tužky o desku starého stolu. Civěl před sebe do malého, špinavého okénka a drolící se omítka vedlejšího domu se najednou zdála být tím nejzajímavějším, co za poslední dobu viděl. Teprve po pár minutách se ohlédl. Kromě staré Hondy, která na něj pomrkávala rozbitým předním světlem a neseřízenými zrcátky, byl v garáži sám. Se zlostným mručením se vrátil zpět k práci.

Oba s Declanem věděli, že Nick Aldrich zná pravdu. Bena ale nejvíc štvalo, že byl v jeho očích obyčejným, průměrným člověkem. Jako kdyby od něj nic nečekal, jako by nemohl nikoho překvapit. Snadná překážka, se kterou se vypořádá, až nastane čas. To se Benovi nelíbilo. Mohl být stejně nebezpečný, jako Declan. Možná za sebou neměl století života, vražedné špičáky v ústech a hojení tkání skoro na povel, ale rozhodně nebyl bezbranný. A uměl překvapit.

I přes své nedoceněné kvality si ale uvědomoval, že sám by na toho člověka rozhodně nestačil. Zneklidňoval i Declana a to bylo něco, co se nedařilo každému. Jenže Aldrich byl nevyzpytatelný. A takový lovec byl nebezpečnější, než denní světlo.