-Brašov, Sedmihradsko, Rumunsko, počátek října 2018-

Noční klub Balaureus patřil k těm místům, která doslova žila přes noc. Nenápadný, časem oprýskaný vstup za jasného dne každý přehlížel, ovšem sotva padla tma, nad rozvrzanými, plechem pobitými dveřmi se rozzářila neonová dračí hlava a pronikavé oči plaze vábily kolemjdoucí do útrob budovy, aby se ponořili do oparu zhýralosti, který v sobě udusil veškeré zábrany a dal lidem pocítit to pravé vzrušení. Několik večerů v týdnu měl každý možnost pobavit se, opít se, zapomenout.

Dunivé basy, linoucí se z reproduktorů, cítili i obyčejní lidé, kteří nevládli zostřenými smysly. Hlasitá hudba otupovala sluch tančících, nutila každého, aby si vykřičel hlasivky, chtěl-li něco říct. Široký taneční parket byl zaplněný do posledního místa – svíjející se mladé ženy, nenechavé ruce mužů, které se dravě probíjely tam, kam by se jinak nedostaly, potácející se studenti, kteří již měli značně upito. Všichni ze sebe setřásali stres uplynulého týdne a páteční večer si užívali naplno – žádná práce, žádná škola. Další den mohli beze studu vyspávat divokou noc. Šikovně umístěná zrcadla po stranách budila dojem, že celý prostor je mnohem větší, než ve skutečnosti byl. Všemu poté vévodil široký bar v zadní části klubu. V dlouhém zrcadle pod poličkami s lahvemi alkoholu všech možných tvarů, barev i velikostí, se odrážel noční rej na parketě. Jasné, ledově namodralé světlo nad barem poté lákalo návštěvníky jako chtivé můry lačnící po dalších doušcích ostrého pití.

Balaureus byl tím posledním místem, kam by se uchýlil někdo, jehož smysly registrovaly i ten nejnepatrnější zvuk z okolí. Hlučná muzika, překřikující se hlasy – to všechno působilo bolest i lidem, ovšem on neznal jiné místo, kde by se tak snadno ztratilo to, kým ve skutečnosti byl.

„Skočím si dozadu," dívka v bílé košili, jejíž knoflíčky jen stěží udržovaly bujná ňadra na svém místě, musela pořádně zařvat, aby přehlušila hudbu. Netušila, že její kolega by v tom humbuku slyšel i ten nejtišší šepot.

Barman jen kývl a koutkem oka sledoval Marion, jak se prodírá k vedlejším dveřím nedaleko baru. V ruce dál držel čistou skleničku, kterou otíral utěrkou. Jeho modré oči připomínaly ledovou pustinu – vyhaslé, prázdné, bez jiskry nadšení.

Dvě mladé studentky o několik židliček dál studovaly zdejší nabídku, čímž se jen bezúspěšně pokoušely skrýt, jak po něm pokukují.

„No tak už něco řekni."

„Neblbni, na to ještě nejsem dost opilá."

„Jestli ne ty, pak já."

Jejich tlumené štěbetání mu neuniklo. Hruď se mu zdvihla předstíraným nádechem a prudce z nosu vyfoukl přebytečný, už dávno nepotřebný vzduch. Schoval sklenku na místo, zastrčil si utěrku do zadní kapsy kalhot a pár kroky se přesunul k nerozhodným dívkám. O flirtování zájem neměl, ale svou práci dělat musel.

„Co to bude?" jeho hrdelní hlas připomínal vzdálené hřmění. Ani se nenamáhal přinutit svou tvář vykouzlit alespoň mdlý úsměv. Na první pohled působil výhružně, takřka nebezpečně, což mnoho lidí děsilo. Sám ale poznal, že určitý typ žen jeho vzezření přitahuje. Takovým se snažil vyhnout.

„Co je ten Dračí oheň?" vyjekla menší z dívek s pomalu se rozpadajícím se drdolem hustých vlasů. Barman bolestí přivřel oči, jak se mu i přes hlasitou hudbu zavrtal vysoký pískot až do mozku.

„Při dobré vůli si druhý den budete pamatovat své jméno," odvětil.

Dívku taková odpověď zjevně vyděsila, ale její kamarádka se tomu z neurčitého důvodu smála. Podle všeho jí alkohol pomáhal překlenout nízké sebevědomí. Ač nebyla zrovna ztělesněním půvabu, hned se vrhla do víru flirtování.

„To znamená, že kdyby došlo na nejhorší, mohl byste mi ho ráno připomenout, že?" blýskla po něm něčím, co asi sama vydávala za svůdný pohled, ale její hluboko posazené oči, ještě k tomu daleko od sebe, mu připomínaly spíše výraz hrůzy před smrtí. Dost takových viděl.

„Promiňte, ona už je jen..."

„Opilá?" dořekl za tu nesmělou z dvojice. Dívka s provinilým pohledem sklopila zrak.

„Já myslím, že si to dám," vytáhlá bruneta přešla nezájem z barmanovy strany a oči jí zasvítily novým vzrušením.

„Já panáka vodky. Tohle střízlivá nezvládnu," dodala mumlavým hlasem druhá.

„Hned to bude," barman jen přikývl a přesunul se k lahvím na poličkách.

Přípravu drinku si ani příliš neuvědomoval. Každý pohyb měl zažitý, naučený, jako kdyby to dělal už od pradávna. Raději ignoroval rozhovor dívek, které si právě objednaly pití. I bez toho měl docela slušnou představu o tom, co nebo kdo je hlavním tématem.

„Byla by sklenička něčeho ostřejšího i pro mě?" mužský hlas za jeho zády jej zamrazil v půli pohybu.

Bylo tomu už pár týdnů, kdy toho protivného slídila viděl naposledy. Doufat, že odjel ze země, bylo stejně bláhové jako myslet si, že jej nechá na pokoji. Lidé jako on byli neúnavní. Vytrvalí. A ze všeho nejvíce byli nebezpeční.

„Musíte počkat," zamručel a jen zpola se ohlédl.

Nechtěl, ale musel se otočit. Namíchané drinky musely doputovat ke svým majitelkám a on se nemohl vyhýbat přímému kontaktu moc dlouho. Se skleničkami v rukou se obrátil zpět čelem k tanečnímu parketu. Zamířil ale rovnou ke dvěma dívkám. K jeho smůle jej jeho pronásledovatel provázel až k nim.

„Tady to je," postavil sklenky před dívky a otřel si ruce o utěrku zastrčenou v kapse.

Studentky se uculovaly a vrhaly na barmana kradmé pohledy, ovšem jakmile promluvil muž vedle nich, i přes alkoholové opojení vycítily závan nepřátelství a raději se rychle klidily z cesty.

„Tak?" nadhodil host a opřel si složená předloktí o pult, „bylo by něco i pro mě?"

Z jeho očí sršely jiskry na všechny strany. Vinné zastrašovaly, nevinné, především ženy, okouzlovaly. Přísné rysy jeho tváře dodávaly jeho vzezření na vážnosti. Rozložitá ramena, nasvalené paže mučící látku přiléhavého trika, krátce střižené vlasy – barman už dávno pojal podezření, že ten muž sloužil v armádě. Nebo také v útvaru, který nejednal zrovna v rukavičkách.

„Co to bude?" barman nic neměnil na své apatii, ač toho muže nerad viděl.

„Rád bych se pobavil, ale mám ještě práci. Noc teprve začíná," koutek zvednutý v úsměvu nikoho neošálil. Přestože se usmíval, jeho oči jako by zvěstovaly smrt.

„Tak dlouhý název by se nám do lístku nevešel," odpálkoval ho barman suše.

Muž sklopil hlavu a zasmál se.

„Těžko říct, kdo z vás dvou se ovlivňuje více. Někdy jste otravní oba stejně, ale na tvého kamarádíčka stejně nikdo nemá," podle všeho se muž dobře bavil, i když by možná raději svůj protějšek na místě zlikvidoval.

„My v tom máme docela jasno," barman na něj bez výrazu hleděl, „pro nás pro oba jste otravný stejně." Vytáhl zpod baru hranatou skleničku s hrubým dnem a natáhl se pro lahev skotské.

„Říkal jsem si, jestli bys konečně neměl náladu zakopat válečnou sekeru a trochu mi pomoct. Čímž samozřejmě pomůžeš i sám sobě a toho tvého kamaráda by taky jistě nemrzelo, kdyby to všechno skončilo," muž si k sobě přitáhl sklenku a svou řeč prokládal občasným zvlhčením rtů, „je to výhodná nabídka pro všechny, Declane."

Při vyslovení svého jména se barman napřímil, ale nepřestával v čištění skleniček.

„Já tady žádnou válku nevedu," prohlásil s očima upřenýma na sklo, které leštil, „možná že rád zastrašujete lidi skrze skryté výhrůžky vůči jejich blízkým, ale jak jsem řekl: já žádnou válku nevedu. Nic jsem nezačal. To vy se šťouráte v minulosti."

„Přestaňme si už hrát, Declane," muž do sebe kopl celou sklenku najednou, s rozvahou ji položil zpět na pult a trochu se předklonil, „ty moc dobře víš, o co jde a já to dokážu."

Declan několikrát zamrkal a zadíval se do stropu s výrazem opravdu hloubavého přemýšlení: „Já jen vím, že vy víte, že já vím, jak nehorázně každého otravujete tím svým pátráním. Ale jestli vy víte, že já něco vím, tak to nevím. To byste totiž nevěděl a vlastně byste se mýlil. Takže vlastně víte, že nic nevíte. Četl jste Sokrata?" Zadíval se na něj s neskrývanou vážností, ale stopou výsměchu v očích i ve hlase.

„Vidím, že tvůj kamarád ti už stačil vymýt mozek," jeho nevítaný společník se usmál, ale tentokrát nepůsobil přátelsky, ale vražedně.

Declan jen pokrčil rameny: „Nikdy jsem neměl nic, co bych vám mohl říct. Máte svou vlastní utkvělou představu o něčem, co se ve skutečnosti neděje. Vidíte přeludy tam, kde nejsou."

„Nějaký problém?" vedle Declana se zjevila jeho kolegyně, která před několika minutami odešla. Uvazovala si černou zástěru kolem pasu a s neskrývaným zájmem si oba muže prohlížela. Drby doslova milovala a tady se rýsovala zajímavá příležitost.

„Žádný," odpověděl Declan, ale nespouštěl zrak z muže před pultem, „jen jsme tady s pánem trochu filozofovali nad otázkou vědění. Ale už je na odchodu, že?"

Marion, nízká žena hruškovité postavy s brýlemi na očích, které měly až příliš hrubé obroučky, aby jí ladily ke tváři, těkala očima z jednoho na druhého a v duchu se s nepřítomnou druhou stranou vsázela o to, čí pěst vyletí vpřed jako první. Oba muži vypadali jako vzteklí kohouti před bojem – tvrdý, kamenný výraz, ve kterém se nedalo číst, ale jejich oči mluvily jasně. Nenáviděli se a oba to o tom druhém moc dobře věděli.

Neznámý muž se na Marion usmál: „Pravda, měl bych jít. Mám ještě práci."

Jeho slova Declanovi hýbala žlučí. Byl si vědom toho, co to znamená, ale nemohl mu v tom zabránit, jinak by prozradil sám sebe i další. O svůj vlastní život mu příliš nešlo, ale odmítal ohrozit ostatní. Pořád měl své zásady.

Cizinec barmana ještě chvíli sledoval. Nakonec se k němu se šepotem sklonil. Věděl, že ho slyší.

„Už brzo srovnáme účty, kamaráde. Ty i ostatní, o kterých jistě víš. Přijde čas, kdy to poslední, co uvidíš, než se rozpadneš v prach, budu já."

Declan sledoval povýšený úsměv, který zmizel spolu s oním mužem. Tiché lupnutí, které narušilo dunění bas z reproduktorů, mohl slyšet jen on. Sklopil hlavu a pohledem se zabodl do drobné pavučinky, která se rozběhla po skle pod jeho palcem.

„Musím si odskočit," zamumlal směrem k Marion, která ho nemohla slyšet. Už se věnovala obsluze.

Spěšně prošel kolem ní a zamířil ven z baru.

Už pár let mu ten odporný člověk otravoval život a on se ho nemohl zbavit. Divil se, že se vůbec všichni udrželi takhle dlouho. Bylo jen dobře, že ten hlavní nápor byl mířený jen na něj. Kdyby něco zjistil i o její existenci, mohli by prohrát během několika málo dní. Nechránil jen sebe a ji, ale také své lidské přátele, ač jich bylo poskrovnu. Raději ale bral všechno na svá bedra, než aby trpěli ostatní. To bylo to nejmenší, co za posledních sto let mohl udělat.