-část třetí-

Poté, co se autorce podařilo všechny uklidnit, se zadýchaná sveze podél dveří na zem a nejraději by se vším práskla. Krotit bandu upírů je horší, než divoké šelmy – ono to stejně vyjde nastejno. Definitivně tak kapituluje a prostě zůstává na svém místě na zemi u dveří, připomínající odrbaný hadr pohozený u koše (ten koš u dveří fakt je), který nikdo nechce.

Tak jo. *sípe a nemotorně mává rukama* Můžeme pokračovat. Budou to zas otázky na tělo, takže jestli chce někdo spoilerovat, zaručuju mu, že se do volného pokračování už nepodívá a věřte mi, že já přesně vím, jaké postavy v něm chci mít, tak si dejte pozor, abych to nezměnila. Buďte hodní a nechte mě umřít, když bude potřeba, ale hlavně nic neprozrazujte. Což stejně děláte, ale nemůžu vám za to useknout hlavy, protože to neřeknete naplno.

Otázky od Deathead:

1. Ilono, nelitovala jsi někdy, že tě neposlali pryč od dvora a ty bys tak nepotkala Vlada?

*Ben jako dobře informovaný klučík přisouvá popcorn k autorce-hadru na zemi, protože ví, že tohle ji bere*

Ve skutečnosti ne. *Ilona, chcete-li pro lepší orientaci Amelie, se pořád usmívá tím svým letmým, přesto dosti výmluvným úsměvem, který se podle všeho Gabrielovi líbí, protože na ni pořád čučí* Asi jako v každém smutném příběhu existují chvíle, kdy si člověk nad něčím takovým posteskne, ale přestože jsem si prošla osobním peklem, nelituji toho. I v těch nejhorších chvílích jsem pořád měla krásné vzpomínky. Ať už se stalo cokoliv, Vlad mě také mnohému naučil.

To je doják. *potáhne autorka a jelikož vzala nedávno pinterest útokem, očumuje fotky Toma Hardyho*

2. Tušila jsi, že je tvoje sestra tak zlá?

*Ameliin úsměv mizí*

Věděla jsem, co je zač. Kromě našeho bratra jsem byla prakticky jediná, kdo věděl, jaká ve skutečnosti byla. Ale i tak jsem měla určité iluze, nečekala bych tedy, že by byla schopná i tak podlého útoku na Vlada, jen aby si zajistila výhodný sňatek. Tak či tak, byla to má sestra a přes všechny její chyby jsem ji milovala.

Hlavně je fajn, že se to ani nikdy nedovíš, ale teď dělejme, že to víš. *přizvukuje uslintaná autorka*

3. Assanide, nelitoval jsi někdy, že sis vybral život válečníka?

*stříbřité vlasy se zalesknou v prosvítajících paprscích mezi závěsy, načež se Nora inteligentně pohne a závěsy upraví, aby nedošlo k nehodě*

Muži v naší době neměli příliš na výběr, zvláště pokud se narodili tak, jako já nebo Vlad. Měl jsem však to štěstí, že jsem byl dobrým bojovníkem, měl jsem skvělé přátele, jež by za mne položili život. Mohl jsem se tak stále vracet domů, kde jsem založil rodinu a ať už byla doba sebevíc krutá, měl jsem všem, po čem jsem toužil. Ne, nikdy jsem svých rozhodnutí nelitoval, zvláště poté, co jsem svou loajalitu po smrti Vladova otce přenesl na jeho syna.

Sooo lovely! *vzdychá autorka*

4. Schvaloval jsi to, co se dělo mezi Ilonou a Vladem, pokud jsi o tom věděl?

Merde, to je nebezpečná otázka. *kroutí autorka hlavou* To vyznívá, jako kdyby už někdo všechno věděl. To se mi celkem líbí. Já pořád říkám, že je to průhledné. Tak pojď, brouku, věřím ti!

Přestože jsme se k tomu v příběhu zatím nedostali, *z Assanida prostě přímo volá Mads* ano, věděl jsem o tom. A jestli přeci jen něčeho ve svém životě lituji, tak toho, že jsem nemohl Vlada podpořit v tom, aby následoval své srdce. Kdyby to bylo možné, udělal bych leccos jinak. Naše doba si ale žádala dobrou strategii – a to byl sňatek s Irinou.

Nakonec to ale moc dobrá strategie nebyla. *zabučí autorka*

Vskutku ne. *souhlasí Assanid* Částečně jsem rád, že jsem se toho okamžiku, kdy zjistím, jak hrozně Vlad nakonec dopadl, nedožil. Něco takového bych mu nepřál. Raději bych obětoval sebe, než aby musel kráčet takovou cestou.

Bože, já nemám kapesníky! *autorka se svíjí u dveří a snaží se nebrečet, protože ty kapesníky fakt nemá*

5. Bene, měl jsi někdy chuť vrazit Declanovi, i když je upír a mnohem silnější, než ty?

No jasně. *prohlásí Ben bez zaváhání, za což si vyslouží tázavé pohledy a nadzvednutá obočí od všech* No co. Bylo by divný, kdyby ne. Někdy je vážně na zabití, akorát to zabití není zrovna snadné, když je to upír. Už jste někdy zkoušeli vrazit upírovi do hrudi kůl? Vždyť má smysly vyhnané na max!

Pomlčíme o tom, že by ses dříve poblil, než abys do někoho něco vrazil. *přeruší jej autorka další sarkastickou poznámkou, za což si naopak vyslouží Benův potutelný škleb* Ty prase! Tohle mělo být seriózní!

6. Čím jsi chtěl být jako malý kluk?

To je snadný a zároveň složitý. Rodiče mě pořád tlačili k titulu a nějakýmu fakt nóbl povolání, které by odráželo, do jaký třídy jsem se narodil, na což jsem většinu času stejně kašlal. Ale já jsem se vždycky zajímal hlavně o sport a auta. A i když jsem měl sportovní stýpko na univerzitě, nakonec vyhrála moje láska k autům. Takže já jsem si svůj sen splnil – mám svou malou dílnu, kde se můžu od rána do večera kopat v motorech.

A univerzitu jsi nedokončil. *skočí mu do toho autorka*

Já myslela, že nechceš spoilery. *Ben nesouhlasně vrtí hlavou, čímž se snaží imitovat povýšenost autorky*

Nechci. Jenže tohle je celkem zajímavé. Těším se, až se o tom bude mluvit. *nenápadně trhne hlavou k Noře a skoro pukne smíchy, když se tentokrát začervená Ben*

7. Nicku, chtěl ses někdy vykašlat na svůj lov upírů?

Nikdy. *odpovídá Nick tak rychle, až to zavání arogancí a sebejistotou, což u něj stejně není nic neobvyklého* Zavázal jsem se zbavit svět toho, co do něj nepatří.

Ale houbelec. *autorka po něm mrská prázdný kyblík popcornu* Seš hajzl a sobec, žádnej mesiáš nebo co. Ale já tě mám třeba právě proto ráda. Přijde mi cool, co všechno uděláš, i když jsi děsný zmetek.

Díky. *odtuší Nick ironicky, takže ho to moc nebere*

8. Jak moc tvé utrpení změnilo tvou povahu?

To byl obrat o sto osmdesát stupňů. *přizvukuje autorka*

Mohl bych odpovědět i já sám? *osopí se na ni Nick*

Mohl, jenže ty nepřiznáš, že ta svině v době žila celou dobu, jen dostala impuls k projevení. Dobře, to jsem možná moc krutá. Ale svině jsi. *jde do tuhého, autorka se nebojí se svými postavami mluvit tak, že by si mohla vysloužit sama kůl v srdci*

9. Kdyby ses do někoho zamiloval, přestal bys se svou honbou za upíry?

*Autorka propuká v hurónský záchvat smíchu, až se stěny otřásají, erasmáci zděšeně utíkají a skoro se spouští požární poplach, který tam snad ani není. Té švihlé osobě vůbec nevadí, že na ni její postavy čumí jako na naprostého idiota zralého na Carfax.*

Tak to je gól, Nick a zamilovat se! Já padnu! *autorka smíchy doslova brečí*

Nevím, co je na tom vtipného. *Nick se zdá býti dotčený, ale to mu stejně nikdo nežere*

Všechno! *ječí autorka jako pomatená* To je snad ještě šílenější představa než to, že by někoho miloval Silas! To je gól.

Abych odpověděl, *Nick přebírá iniciativu, zatímco se autorka svíjí v křečích u dveří* nepřestal bych v žádném případě. Zavázal jsem se slibem a ten také dodržím. Navíc, být lovec znamená být také sám. Bylo by nezodpovědné ohrozit život někoho jiného tak malicherným způsobem.

To říká ten pravý. *odtuší Gabriel ironicky za autorku, která už pozvolna vypouští duši*

10. Declane, zabil jsi někdy čistě z rozmaru a pocitu moci nad lidskými životy? Případně z pocitu naprostého zoufalství ze svého osudu, kdy ti bylo jedno, kolik škody napácháš?

O tom jsem už v podstatě mluvil. *Declan neupouští od svého socha stylu* A ve stručnosti – zabil jsem z každého zmíněného důvodu. Nejsem na to hrdý a nerad o tom mluvím. Ale ano, udělal jsem to. A byly to špatné věci.

11. Gabrieli, je něco, co se ti na tvé, nyní již mrtvé, manželce Irině zamlouvalo a vyloženě ti to imponovalo?

*Amelie vrhá kradmý pohled na dotazovaného*

Vskutku zvláštní otázka. *Gabriel hloubá* Upřímně, ve skutečnosti jsem o Irině nikdy nepřemýšlel jinak, než jako o nutném kroku k zajištění svého panství a naplnění slibu, jímž je vázán každý šlechtic z vyšší třídy. Naší povinností je bránit svou zem, zajistit si výhodným sňatkem dobré spojenectví, ze kterého je možno v budoucnu těžit, a nakonec také zajištění potomka, jenž by v našem díle pokračoval. Tak je to dáno, tak jsme činili z otce na syna a pořád dokola. Dvořil jsem se jí, to ano, ale většinu času jsem v Moldavsku přemýšlel nad jinými věcmi, než byl sňatek, byť vím, že to byla chyba. A když jsem se oženil...řekněme, že jedna povinnost byla splněna. Zaměřil jsem svou pozornost jinam, více jsem se staral o válčení a své pozemky, než o vlastní ženu. Ano, zní to barbarsky, ale když se na to zpětně podívám, můj milostný život nebyl nikdy zrovna dvakrát růžový. V podstatě jsem Irinu neznal. Věděl jsem toho o ní jen velmi málo. Uznávám, že to byla chyba. Kdybych se více zajímal, možná bych tu nemusel nyní sedět a po pěti stech letech spřádat plány na poražení mého nepřítele.

To bylo vyčerpávající. *odkašle si autorka, která se už konečně posbírala do sedu, ale nikdo neví, jestli mluví o svém záchvatu, nebo o Gabrielově odpovědi*

12. Představ si, že jsi uprostřed líté bitvy, všude krev a viděl bys, že Ion a Assanid jsou v ohrožení života. Koho by ses rozběhl zachránit? Při podmínkách, že k oběma bys to nestihl.

Barbarská otázka. *Gabriel se skutečně směje – ano, on se opravdu směje!* Takové smělosti si cením. Nepopírám, že pro mne oba znamenali mnoho. I tak bych ovšem přemýšlel tak, jak mi bylo neustále vštěpováno do hlavy, abych jednal. Strategicky. Proto jsem činil vše, za co mne lidé nenáviděli. Byly to nezbytné oběti pro vyšší záměr. A v takové situaci bych jednal stejně. Musel-li bych zachránit jednoho, pak Iona. Je to logická volba. Přestože Assanid představoval nejvyšší moudrost v našich řadách, učil nás rozhodovat se správně po celou dobu, tudíž bychom i bez něj jednali, jako kdyby s námi stále byl. Potřebná je ale také síla paže vedoucí ostří meče. V boji se mnohem více osvědčí mladý a čerstvý válečník, jako byl Ion. Assanid nám předával svou moudrost. Pokračovat bez něj by bylo bolestivé, ale ne nemožné. Jeho učení by přežívalo v nás.

Velice poetické. Skoro sektářské. *brblá si autorka spíše sama pro sebe, protože už má dost nasbíráno*

Otázky od AnnKraus:

1. Gabrieli, proč ses vlastně rozhodl pro Irinu? To jsi se alespoň jednou nemohl řídit svým srdcem?

Moc se mi líbí, jak to do tebe perou. *autorka zaujímá pozici mučedníka v tureckém sedu, kdy trpí její kolena a zejména kyčle* Chápeš, prostě žádné: jo, úplně ti rozumím, proč jsi to udělal a naprosto to schvaluji. Hezky od podlahy ti řeknou, že jsi pako a měl jsi udělat něco jiného!

Jsem skutečně rád, že se tak bavíš. *Gabriel nevypadá, že by to myslel vážně, ale who cares*

Vraťme se tedy k otázce. Proč jsem to udělal? Protože, jak jsem již zmiňoval, šlo o strategické rozhodnutí. V době, ze které pocházím, není v důležitých volbách pro srdce místo. Více se o tom ale dozvíte v příběhu.

Hodný kluk. *autorka ho imaginárně poplácává po hlavě, protože je moc daleko*

2. Jak na tebe teď působí Amelie? Jsi na ni naštvaný, protože ti nechce říct pravdu o své minulosti?

Těžko říct. Částečně na mne působí stejně, jako když jsem ji poznal prve. Ukazuje světu svou nebojácnost a sílu, přesto se v ní ale skrývá křehkost a neutuchající potřeba věřit někomu, kdo by ji ochránil. Nelíbí se mi, že mi nechce nic prozradit, ale zlobit bych se na ni za to nemohl. Nedokázal bych to.

To si jen myslíš. *autorka už se zase ďábelsky usmívá* Věř mi, až zjistíš, co se stalo, tak ty svoje podělaný emoce zase zapneš a budeš jo že vzteklý. A já se na to kure-lala těším. Muhahá!

3. Přemýšlel jsi někdy nad tím, že mohl Ion žárlit na Lucy a Mínu?

Nenazval bych to zrovna žárlením. O to u něj nešlo. Byl přesvědčen, že musíme žít tak, jak nám naše schopnosti dovolovaly – bez hranic. Vládnout a využívat všeho, co můžeme, protože nám to naše síla zkrátka umožňuje. Odvažuji se říct, že proti Lucy nic neměl. Zapadala do celkového konceptu jeho myšlení – vášnivá upírka toužící jen po tom, aby mohla projevovat svou sílu a moc. U Míny to bylo naopak. Tam nesnesl to, že mne dle jeho mínění oslabovala. Příliš jsem se odklonil od jeho vize vůdce nadřazené, silnější rasy. Nebylo to o žárlivosti. Bylo to o moci, síle a jeho přesvědčení, že naším jediným posláním je neustále podmaňování si světa.

Byl to magor. *souhlasně pokyvuje hlavou autorka*

4. A poslední otázka trochu mimo mísu, ale odpověď by mě velmi zajímala :D - jak to u vás upíru funguje s milostným aktem, když vám v žilách nekoluje krev?

*Gabriel maskuje pobavení a otáčí se na autorku* Skutečně nám trvalo dvě podobná setkání, než jsme se dopracovali k této otázce?

No na mě nekoukej. *brání se autorka* Neměli bychom to dát jako 18+ nebo tak?

Divili bych se. *do debaty se přidává také Ben* Někdy si myslím, že jsi větší psychopat, než tenhle děda. *trhne hlavou ke Gabrielovi, který to nijak nekomentuje*

I když se mi to možná příčí, *pouští se do ozřejmování sama autorka* dneska prostě všechno prodává sex. Všechna čest mistru Stokerovi, že dokázal napsat strhující dílo i bez toho, ale přiznejme si to – koho by celá má verze Draculy bavila, kdyby se Gabriel pohyboval městem pouze v noci s tím, že přes den by spal v rakvi a jeho jediné citové vzplanutí by byla snaha proměnit nějakou ženu v sobě rovného, aniž by nad ní přemýšlel jako nad objektem svých tužeb? Ano, zachovávám nesnášenlivost slunce, ale v podstatě jsem na tom jako v seriálu – přímé sluneční paprsky upíra zabijí, ale v pokoji osvětleném denním svitem být může, když jsou okna zastřená. To jsme si ukázali při příchodu Marisy v prvním díle. Ale vezměte rozum do hrsti – kdybychom, a to dokonce i Bram Stoker, zachovali logiku podstaty věci a považovali upíra skutečně jen za mrtvolu, víte, jak by to dopadlo? Třeba při krmení by jeho tělem krev prostě jen profičela od hrdla až dolů, protože je to zkrátka mrtvola vyznačující se ochablými svaly (třeba i tím svěračem) a nedokázala by tak v sobě nějaký přísun potravy zadržet. Ano, zkoumala jsem i toto. Takže je jasné, že ne všechno může být podle pravdy, protože pak by vlastně upír ani nemohl chodit, když je to jen ochablá mrtvola. Tudíž se proto ani nijak logicky nemůžeme zabývat prokrvováním určité mužské části těla, protože s takovou by vlastně upír nemohl jíst, natož třeba i chodit. Proto se třeba dle mého upír nedá považovat za doslovnou mrtvolu. Ano, zemřel, ale zase ožil, přičemž se ale jeho tělo vyznačuje některými znaky mrtvého – krev v žilách neproudí, nedýchá, srdce mu netluče. Kdybychom se o vzkříšení bavili striktně v rovině přísné logiky, pak by všichni oživlí nemohli fungovat jako lidské bytosti – ať už mluvíme o jakémkoliv žánru, přičemž momentálně mě napadá jen Peter. Ale něco by se našlo i v tom Marvelu...ano! Třeba Agent Phil Coulson s křestním jménem Agent! Ten je na vstávání z mrtvých doslova expert.

To bylo vyčerpávající. *poznamená Ben*

A to jsi to nemusel celé říct. *autorka si stírá pomyslnou kapku potu z čela*

5. Amelie, dokázala bys někdy Gabrielovi odpustit?

*Gabriel se už zase nervózně ošívá a Amelie si přivlastňuje Declanovu osobitost sochy s tím rozdílem, že nějakou mimiku přeci jen má*

Nemám mu co odpouštět.

*autorka nadšením hvízdá* Pecka, zamotává se nám to ještě víc a čtenáři jsou z toho úplně mimo.

Je to přeci pravda. *krčí Amelie rameny*

Já vím. *autorka se culí* Ale čtenáři to neví.

6. Líbí se ti Edward Cullen (Eda Čurin) ze Stmívání?

To je zatím to nejdokonalejší označení, jaké jsem u Edy kdy slyšela. A to jsem mu říkala edafon. *autorka opět přispěchává s něčím, co nikoho nezajímá*

Mně třeba ne. *odpovídá Ben, i když se ho o to nikdo neprosil*

Popravdě, netuším, o koho jde. *odpovídá velmi aristokraticky Amelie, která tu knížecí dceru v sobě prostě nezapře – nikdy nikoho neurazit a být hodná na všechny* Nevím, co si představujete, ale my upíři netrávíme většinu našeho času zkoumáním knih a filmů o nás.

Kéž by tak ty knihy alespoň byly o nás, ale to jsou jen zjednodušené náhražky. *Gabriel skoro dští oheň*

Tys to četl?" *Ben překvapením skoro rozrazí obočím strop*

Ne. Ale jsem s autorkou už tak dlouho, že mi o tom řekla.

To nezní zrovna jako poklona. *autorka přivírá oči a srší na Gabriela nenávistné jiskry*

7. Silasi, jsi srab, který se bojí vylézt ze své čarovací kadibudky, nebo bys byl ochotný svést s někým nějaký ostřejší boj?

*dotazovaný při slově srab skřípe zuby, čemuž se Gabriel směje*

Vaše sympatie k mému výtvoru zahalují váš úsudek – zvítězil jsem pokaždé, kdy jsme se střetli.

To se nepočítá. *hučí do něj autorka*

Počítá. *Silas kategoricky odmítá jakékoli pochyby* To, že se někdo nepouští střemhlav do boje neznamená, že je zbabělec. Ve skutečnosti je to nejúčinnější postup – zasít semínko sváru a už jen čekat, až se ostatní zničí. Je to prosté, ale nikdo to příliš nechápe.

No ale když se budeme bavit o obyčejném šermířském souboji, kde musíš používat meč, ne svoje čáry máry? *autorka se v tom rýpe, prostě ho dostane na lopatky!*

Zapomínáš, kde leží můj původ. *Silas se blahosklonně usmívá, za což by ho autorka nejradši nakopala do prdele tak, že ho trefí do držky a prokopne se až dolů* S mečem jsem uměl zacházet dříve, než se vůbec zrodil rod Drăculești.

Nemachruj. *bručí autorka uraženě*

8. Irino, kdyby sis měla vybrat mezi Gabrielem a Silasem, koho by sis zvolila za manžela?

*dívka doslova ohrnuje nos nad představou Silase jako svého chotě*

Dobrý bože. Proč bych měla stát o takového starocha? Gabriel se ve své podstatě, jakou jsem znala, možná nejeví jako ideální partie, ale stále bych raději volila jeho. Silas je jen obyčejný psychopat, i přes naši dohodu jsem si stejně skoro všechno musela zařídit sama. Gabriel se možná nenechá jen tak ovládat, ale je ovladatelný snáze, než Silas. Přeci jen jsem ho sama vehnala do svých spárů.

To byla Ilona. *opravuje ji autorka*

Jedna hloupá lež. Zvládla bych to i bez ní. *opáčí Irina nezúčastněně*

Boha jeho, ty jsi ale mrcha. *autorka se plácá do čela* Co jsem to zase stvořila?

9. Ublížil ti někdy někdo tak moc, až jsi z toho dočista zešílela (kromě Gabriela samozřejmě)?

Na její obranu, *vystartuje autorka* Irina nezešílela, ona byla prostě mrcha a to už od narození. A kdyby co, Gabriel jí vlastně nijak neublížil.

To je dost povrchní názor. *Irina si zakládá ruce na hrudi a její povýšený výraz štve všechny okolo*

Ne, to je pravdivý názor. *autorka se konečně sbírá na nohy, aby mohla čelit případnému výpadu, i když na to je Irina moc měkká* Že tě nějaký chlap nemiloval, to není žádná tragédie, v politických svazcích to bylo celkem běžné. Ale choval se k tobě slušně a zajistil tě, takže všechna obvinění jsou křivá.

To jsi asi nebyla u všeho. *Irina se kysele šklebí*

Ty k tomu jako nic neřekneš? *autorka se otáčí na Gabriela, teď by se jí hodila pomoc*

A co mám říct? *Gabriel se tím nijak nevzrušuje* Že jsem se místo své ženy zamiloval do někoho jiného? Sám jsem přesvědčen, že jsem podvědomě tušil, že všechno v Moldavsku bylo jinak, ale v rámci povinností ke svému panství jsem na to nedbal. A zajistit si dědice je na seznamu povinností šlechticovou prioritou, stejně jako by to tak mělo být pro jeho ženu.

Vůbec mi tady nepomáháš. *vrčí autorka*

Nepotřebuji obhajobu. *Gabrielovi je to vážně šumák* Sám vím, jak moc jsem se otci přiblížil a nenávidím se za to dosud. V porovnání a s tím, co nakonec udělala Irina, jsem byl ale ještě krotký beránek.

Ty vole. *uleví si autorka a znovu se sesune podél dveří na zem* Stvořila jsem samé sociopaty.

A odpoví někdo na otázku? *Ben se začíná nějak moc zapojovat a je to celkem otravné*

Houbelec, nikdo jí nikdy neublížil. *vyštěkne autorka*

Už asi vím, po kom má Gabriel takovou povahu. *šeptá Ben k Declanovi*

10. Milovala jsi někdy někoho?

*autorka se uštěpačně zasměje*

Pokud jde o mileneckou lásku...ne, to jsem nikdy nikoho nemilovala. *Irina se zamýšlí, ale nevypadá, že by to brala vážně* Ale milovala jsem svého bratra a sestru.

Úspěch. *mručí si autorka pro sebe*

11. Ione, záviděl jsi někdy Vladovi přízeň nějaké ženy?

*hlasitý smích skoro otřásá celou budovou univerzitních kolejí*

Tak to ještě neznáte Vlada! Ten se o ženy tolik nezajímal, vlastně se spíše zabýval svými povinnostmi, než aby za nějakými běhal. Příkoří vůdce – povinnosti nepřipouští zábavu. To já jako voják jsem na tom byl o dost lépe...

Fajn, tvoje zážitky z postele vážně znát nepotřebujeme. *autorka rychle ukončuje jeho výpověď, jinak by měla noční můry do konce života*

*Ion si dotčeně odfrkává* No, ženy mezi nás určitě nevnášely nějaký konflikt.

12. Jsi rád, že tě Gabriel proměnil v upíra?

Ovšem. *rychlá odpověď psychopata* Neprávem nás odsoudili, barbarsky napadli a povraždili jako nějaká podsvinčata. Nezbylo mi nic. Ale díky němu jsem se mohl pomstít.

Je moc hezké, když tě někdo zachrání a ty ho potom chceš zabít. *autorka si dál brblá pod nosem a tváří se, že vůbec nevidí, jak na ni Ion zabijácky kouká* Nech si ten svůj ksicht Haringtona nebo koho to pro někoho, koho to zajímá. Na mě tohle neplatí.

Autorka se sbírá se znovu sbírá ze země (už přijala identitu smetí u dveří), i když se sotva drží. Jestli někdo už zase nezkrátí její utrpení, tak se možná i rozbrečí. Hlavně její kyčle a kolena.

Nu, co mám říct na závěr? Bylo to šílené a já teď vypadám jako schizofrenní maniak, ale už jsem si na to zvykla. :D Děkuji všem za otázky, bylo to pestré, barvité, šílené a zvrhlo se to v naprosto bláznivou jízdu. Pokud se vám to podaří dočíst až do konce, pak jste mí hrdinové! Mluvit o všem a přitom o ničem, načež se to rozvede do tak dlouhých odpovědí, to už je můj styl, mé prokletí. Taková neporušitelná kletba. Doufám, že jste si první CharacterAsk pro druhý díl užili a já se na vás se svou partu budu zase těšit u dalších kapitol! Báj báj, mí netopýrci! <3