My feelings.

Poslední dny (v podstatě brzy už celé dva týdny) jsou doslova na palici. Rekonstrukce je v plném proudu (pokud tedy plným proudem počítáme dlouhé pauzy řemeslníků a udělání jen jedné věci za celou pracovní dobu s tím, že se řekne, že přijedou po sedmé, ale místo toho přijedou přes osmou a končí ve tři - před třetí - protože manželka šéfíka musí na jógu). Jestli chcete brát velké prachy a mít pracovní dobu prakticky nulovou, dejte se na řemeslníka. Fakt to vynáší těžký prachy a uděláte tam hovno. Pardon, jsem naštvaná, muselo to ven. :D Pracovní morálka těm chlapům fakt nic neříká. Nemáme koupelnu, místo záchodu máme holé stěny, dveře se pořád nevyrobily, ale tak aspoň ta nová podlaha v obýváku už je! A bordel všude jak v tanku. A já jen můžu pořád všechno vysávat a vytírat a říkat si, že jsem to mohla udělat sama. Položit novou podlahu není nic těžkého. Ostatně, já už jsem byla svou matkou oficiálně zproštěna potřeby mužského protějšku, protože zvládnu všechno, co chlapi. :D Jenže já bych byla ráda, aby ty těžké věc někdy někdo udělal za mě! Pořád se se vším mořit jen já, chudák ženská! Se šroubovákem to umím jako Dejv (zdravím, Kapitáne!), ale já nechci všechno pořád dělat sama! :D

Pardon, to jsem se trochu moc rozjela. Už mi z toho všeho hrabe. Nejen z té rekonstrukce, ale taky z toho být doma. Už se těším na kolej, nutně potřebuju vypadnout, je to úmorné a být tady v kuse od začátku května je k zbláznění. Sbírám modřiny, škrábance a řezné rány jak na běžícím pásu. Ale kurňa, to jsem zase odbočila!

No, zkrátka a dobře, jak se teď všechno takhle děje, čímž je myšleno to, že pořád něco dělám a když nedělám, tak uklízím bordel po zednících, nové kapitoly se píšou ukrutně pomalu. Vlastně už čtyři dny pracuji na jedné a pořád se jí nechce ven.

Kapitola měla začínat přátelským rozhovorem, který by se po pár větách přerušil příchodem Nicka, ale místo toho se ten rozhovor natáhl na tři strany a Nick přišel až pak. A během toho se mi z původně obyčejné Nory podařilo udělat příslušnici vyšší třídy. Netuším, jak se to stalo, ale stalo se. To vrhá nemilé světlo na celé další působení Bena kolem Nory, protože až ten se to doví, jeho největší starostí budou otázky, k čemu patří jaký příbor na těch honosných večeřích a k čemu přesně slouží nachlazená vidlička. No potěš koště. Z toho také díky mé kamarádce vyvstal nápad vypustit Bena na nějaký ples nebo podobnou akci, takže jestli se to stane...bude to horší než Silas osamotě s jaderným tlačítkem. :D

Budu dělat všechno, co je v mých silách, abych novou kapitolu publikovala alespoň do pátku, i když moc šancí tomu nedávám, protože středa a čtvrtek budou zase hektické a já budu drahnou dobu s těmi neschopnými individui doma sama. Nejpozději se snad další kapitola představí o víkendu. Je to na hlavu, už mi dochází i předepsané kapitoly Úsvitu a nestíhám tvořit další. Nikde. Dokonce ani mozek nemá náladu tvořit nějaké scény. Většinou jen sám nadává, jak je to na prd a jak už chce zpátky do Ovy.

To by bylo asi tak všechno. Rozloučím se s vámi sérií gifů z filmu, který přesně vystihuje naši momentální situaci doma. :D

Zrovna před pár dny jsem film Dům za všechny peníze zase viděla a pořád se z něj válím smíchy. :D Toho večera při páčení parket z podlahy obýváku mě ale smích přešel, protože mi došlo, že jsme na tom stejně bídně. :D