Když je toto taková moje brožurka toho, jak byl (a ještě bude) tvořen Dracula, řekla jsem si, že bych se mohla pokusit zmapovat tu cestu tvorby, aby to tedy jaksi splnilo účel této celé věci. Na začátek říkám, že to nebude snadné, protože se toho dělo tolik, stalo se toho tolik, v hlavě jsem toho měla tolik a moje myšlenkové pochody jsou tak všudysměrné, že nemám šanci je přesně zachytit. Ale pokusím se. Protože je to pro vás. A svoje malé netopýrky mám ráda. Jů, uděláme takovou tu rádoby family, co má svůj hashtag! :D

Jak to tedy bylo? Asi jste už četli o tom, jak jsem nápad dostala, ale sesumírujeme to znovu celé. Normálně lidé očekávají sáhodlouhé výpravné eposy s hromadou ilustrací o tom, jak autor svůj příběh piplal od samého začátku, jak se probíral haldami, ba dokonce kvanty různých věcí, až se dopracoval k jádru příběhu (ano, jenom jádru), a poté se probíral dalšími hordami dat, aby vznikl celý koncept. Já vám bohužel žádný epos o získání nápadu nenapíšu, protože to bylo tak spontánní, až by to kde koho bolelo. Možná už víte, že nápad na Draculu si ke mně našel cestu 1.9.2017, v podvečer, kdy jsem se vrátila z poklízení (myšleno večerní práce kolem zvířat) a šla jsem do pokoje věšet prádlo. Není to tak epické, jako když skočíte bungee jumping a ten nápad vás dole mrdne do hlavy, ale každý má svou cestu. Já měla tuhle. Psala jsem si s takovou už prakticky patronkou tohoto příběhu –  – tímto zdravím – ach bože, pamatuji si to, jako kdyby to bylo včera. Na něco jsem jí odepsala, položila mobil na sušák, sehnula se pro další kus a najednou to bylo. Drákula ve dvacátém prvním století! Kus šatstva letěl zpět do lavoru, mobil do mé ruky a hned jsem dala echo své parťačce. Co udělala ona? I když věděla, že mám rozepsané dva příběhy, z nichž jeden mě těžce týral, místo odrazování začala s povzbuzováním. A dělá to doteď, mimochodem.

Jak to šlo dál? Striktně jsem odmítla psát další příběh, zejména proto, že jsem si nevěřila. Jeden z tehdy rozdělaných příběhů mě dostal do těžkého autorského bloku, ze kterého jsem nebyla schopna se vyhrabat. Ronila jsem slzy nad vším, co jsem se snažila dát dohromady, takže jsem logicky neměla zájem podílet se na mrvení dalšího nápadu. Jenže to bych v hlavě nesměla mít svůj mozek.

Zbytek večera a následující den jsem se bránila úvahám nad Drákulou. Nakonec jsem ovšem kapitulovala. Tedy, spíše jsem to jen tak letmo zkusila. Zasedla jsem k noťasu a zopakovala jsem si koncept prologu, který jsem si nastínila přes den. Hned od začátku mi byl inspirací seriál Dracula stanice NBC, byť podvědomě. Nahodila jsem Google a začala hledat představitele svého upíra. Samo sebou, že se po pár minutách objevil Jonathan, já si již vědomě vzpomněla na seriál a mohla jsem směle začít. V noci z druhého na třetího září jsem napsala prolog, přičemž jsem si zjišťovala detaily ze života Vlada III. Byla to celkem haluz, chtělo se mi na záchod a odmítala jsem vylézt z pokoje, protože to bylo prostě hrozné! Číst si ve dvě ráno o napichování na kůl, o vyřezávání plodu z těla matky a jeho následném vystavení v pracovně, to není zrovna ukolébavka. Taky jsem se pořád ohlížela, jestli za mnou něco není a civěla jsem na pás světla na stěně, jestli se tam něco v pláštíku nevzdouvá a nejde mě to sežrat. Pochopte, mám prostě moc živou fantazii a lidé jsou schopni si hodně věcí vsugerovat. Nekecám vám, když se přiznám, že jsem schopná vsugerovat si pocit, že se mi něco hýbe pod matrací. Fakt to cítím! Fuj.

Ale zase zpátky. Napsala jsem prolog a záhy na to také první kapitolu, abych se měla od čeho odrazit. Nastínila jsem případ zmizelé dívky, představila Mínu a už jsem do Londýna uvedla upíra. Druhý den dopoledne jsem prolog publikovala a čekala jsem, co se stane. Šoupla jsem menší reklamu na facebook, kde jsem už během minulého dne s lidmi dumala nad tím, jaký žánr tomu přiřadit. Příběh už byl tedy v povědomí a já jsem dala oficiální echo, že byl stvořen.

No, zde se jasná cesta vzniku příběhu rozchází. Pak už to totiž šlo ráz na ráz. Ještě té noci, kdy jsem napsala prolog a první kapitolu, mi mozek nahodil spoustu scén, protože to on místo spánku dělá moc rád. Ten příběh se v tom nejširším měřítku začal plánovat už v té chvíli a já nejsem schopná určit, co bylo dřív, natož v jakém pořadí.

S jistotou mohu říct, že jako první jsem měla stvořený konec. Věděla jsem, jak skončí společná cesta Gabriela a Míny a hned jsem také věděla, jak dopadne Jonathan. Detaily jsem ovšem ladila za pochodu a tvořily si to i samy postavy, takže jsem netušila, jak přesně ke kterým úmrtím dojde. Ve své vlastní verzi jsem uvažovala, že Jonathan půjde proti Gabrielovi s kůlem, ale do rány se mu postaví Mína a on ji probodne. No vidíte, stalo se to jinak. Ty postavy a jejich svobodná vůle, pche.

V návaznosti na konec jsem přemýšlela i nad tím, jak dopadnou ostatní postavy. Že zemřou, to jsem měla jasné hned. V mžiku jsem měla hotovou i vidinu Renfielda jako zrádce. Záhy na to se přidalo spojení Gabriela a Van Helsinga, přičemž má původní verze pracovala s tím, že z Van Helsinga bude kožoměnec a on bude tím havranem, co tam pořád lítal. Měla jsem v hlavě i první setkání, kdy vyčerpaný chlapec padne na zem jako pták, začne se měnit, až skončí jako unavená troska na zemi a nad ním se bude tyčit Gabriel. Od tohoto záměru jsem ale po dlouhých úvahách upustila a nechala Van Helsinga žít jako obyčejného, smrtelného člověka, byť jsem mu v první verzi přisuzovala věk v řádu stovek. To jsem na facebooku pátrala mezi lidmi po stvořeních schopných odolávat zubu času.

Všechno se to sbíhalo až příliš rychle, než abych byla schopná to sledovat. V hlavě se mi vytvořilo nespočet klíčových scén, které byly přelomové a já k nim postupně musela dojít a všechno propojit. Takhle můj mozek tvoří – sestaví nejpodstatnější scény a na to nabaluje zbytek a spojuje. Ale ještě drahnou chvíli po prvních deseti kapitolách se měl příběh ubírat zcela jiným směrem. O tom vám teď povím!

Když jsem se tedy rozhodla Draculu psát, pracovala jsem s verzí, že Gabriel bude zkrátka chladnokrevný zabiják, který jde po Míně spíše z čirého rozmaru a takové povýšené nutnosti mít po boku nevěstu, než že by šlo o lásku. Měl být skutečným, krvelačným monstrem, které si svou sílu a nesmrtelnost užívá. Ráda bych řekla, že vím přesně, jak se to stalo, ale to bych lhala. Jak se do příběhu dostala Arya, to nemám ani nejmenší tušení. Možná to bude mít co dělat s písní použitou ve druhém traileru. Tak či ona, Gabrielova minulost dostala zcela nové rozměry a změnila se také jeho podstata. A já jsem tomu ráda. Zlý člověk je zlý proto, že jej k tomu něco dohnalo. Jak jsem to předala Míně do myšlení: za každým špatným činem se skrývá dosud neodvyprávěný příběh, který je třeba poznat. Gabrielova osobnost získala úplně nový rozměr a díky tomu se mi podařilo, alespoň to tak cítím ve svém srdci, stvořit výjimečnou postavu, která je možná podobná mnohým takovým zlomeným duším, ale pro mě má v sobě něco víc. Gabriel je zkrátka můj, hodně jsme toho spolu prožili, zaryl se mi pod kůži a lecčemu mě naučil.

Při závěrečné korektuře příběhu jsem přemýšlela, zda-li první kapitoly nejsou až moc vzdálené tomu, jaký Gabriel vlastně po změně minulosti je. Své první oběti vykládal, jaký dar ve skutečnosti věčnost je a mně to přišlo divné, když to vlastně vnímal jinak. Po dumání s mou parťačkou jsme se nakonec shodly na tom, že je to přirozený vývoj postavy a Gabriel to ještě podpořil svými řečmi o tom, že svým obětem vlastně pořád jen lže, když je proměňuje a sám to jako dar vůbec nevnímá. Tohle by bylo.

S příchodem Aryi bylo třeba Gabrielovi vytvořit minulost pro Vlada. Jak přesně se v příběhu ocitly flashbacky, to taky nevím. Vím jen, že jsem se jich zprvu obávala, protože to bylo dobové prostředí a na to jsem se necítila, proto jsem také Drákulu přivedla do moderního století. Nakonec mě ale flashbacky nehorázně bavily a já se k nim ve větším měřítku moc ráda vrátím ve druhém díle. Každopádně jsem chvíli přemýšlela nad tím, co se muselo stát, aby nějaká třetí strana proměnila Vlada v upíra. Ztracená láska byla dílem okamžiku, ale jak by za to mohla jeho žena, kterou miloval? Pak mi došlo, že v tehdejší době vlastně manželství moc spokojená nebyla a z Aryi se stala milenka. Do příběhu se dostala Irina a bylo hned jasné, že ona bude hlavní hybnou silou proměny. Vytvořit Silase už byla maličkost. Minulost byla daná a spojitost s Mínou jasná.

Proto jsem také nakonec propojila dívky typově. Světlá pleť, zrzavé vlasy, jen ty oči byly jiné, čímž jsem spíše jen pro sebe jako autora závislého na detailech symbolizovala ono pověstné rčení oko do duše okno. Dívky měly jiné oči, jiné duše, každá byla jiná, ač si byly v lecčem podobné. Z prvotního poblouznění kvůli podobě s mrtvou láskou se stala cesta, která Gabriela dovedla k tomu, že byl schopen se jistým způsobem odpoutat od minulosti, znovu se zamilovat a ne kvůli vzhledu a podobě, ale kvůli duši. Láska k Míně byla jakýmsi pálením mostů, kdy za sebou Gabriel nechal svou minulost a sic váhal a možná se i bál, byl schopen začít něco nového a zase se někomu odevzdat. Božínku, já tu symboliku miluji!

Když jsem zmínila tu lásku k detailům, rozvinu trochu i tuto stránku příběhu. Stephen King mě ve své knize Memoáry o řemesle naučil, že každý detail musí mít v příběhu svůj přesah. To znamená, že když se vaše postava podívá jistým stylem na něco kolem, když na to něco zkrátka dáte důraz, mělo by to přesáhnout do budoucnosti a znovu se to objevit s nějakým významem. Takto jsem tedy dávala důraz na některé věci, které měly pro příběh význam, jako třeba Gabrielův prsten nebo křížek po jeho matce, který nakonec věnoval Van Helsingovi. A nebojte se, bude mít přesah i do dalšího dílu. Dokonce i meč je hodně důležitý artefakt. K tomu všemu jsem si ještě hodně ráda hrála s faktickými záležitostmi kolem Vlada Tepeše. Pro své vlastní potřeby jsem ho zbavila knížecího stolce a ponechala si jej jako mocného šlechtice, ale s některými aspekty historie jsem stále pracovala a začlenila je do příběhu jinak. Použila jsem tedy Dračího řádu, jehož byl Vlad Tepeš členem, a v moderní společnosti jej přeměnila na jakousi detektivní organizaci. V mnoha ohledech mi navíc pomohla průprava, kterou jsem získala od pánů Moffata a Gatisse a jejich seriálového Sherlocka. Ano, oni jsou takoví mí mentoři. Naučili mě, že detaily jsou mocná zbraň. A já ji moc ráda používám! Každý kradmý pohled, každý stín, který se někomu mihne přes tvář, má svůj význam a skrývá svou vlastní dějovou linku. Jsem tak zažraná do detailů, kterých si všímám všude, že jsem potom mnohdy dosti smutná, když je nevidí nikdo jiný. Ale snažím se s tím smiřovat, i když to jde těžko, protože tyhle detaily dají dost práce a když si jich nakonec nikdo nevšimne, tak to zabolí.

Obecně lze říci, že Dracula byl psán za pochodu, což jde vidět už jen z prodlevy mezi nápadem a psaním. Někdy mám svůj mozek ráda, protože mi umožňuje někdy až nemožné věci. Plánuje za pochodu, nahazuje scény, nápady, které používá nebo přetváří do vyhovující podoby, spojuje a napojuje a zvládá to všechno třeba i v řádu minut. Nezřídka kdy se stávalo, že jsem šla po louce pro krávu, hlavou mi bleskla myšlenka co kdyby něco, já se zaradovala, načež než jsem došla ke krávě, měla jsem celou novou skupinu událostí spojených s něčím jiným hotovou. Takhle třeba vznikl nápad s Van Helsingem jako adoptivním synem a nápad na druhý díl. Ve sprše na kolejích jsem totiž dostala nápad: co kdyby profesor ve svém posledním dopise (ten byl v plánu celou dobu) napsal něco o tom, že má třeba syna? To jsem zavrtěla hlavou a řekla, že ne. ALE! Co kdyby mu napsal, že je někde nějaký upír, který by mu mohl pomoci, že jej znal už dříve? Ne, to je krkolomné. V tu ránu mi hlavou probleskl Sebastian Stan a dávná konverzace s mou parťačkou o tom, že by byl skvělý upír. Mozek to spojil a stalo se něco takového: co kdyby mu napsal, že existuje upír z úplně nové linie, kterého našel! A druhý díl byl na světě. A to se, prosím, celé odehrálo během dvou minut.

Myslím, že by už bylo dobré zahájit konec. Na finální bitvu jsem se dlouho těšila, přestože jsem neměla dosti podstatné detaily, které by mi vytvořily kompletní obrázek. Nezachytitelným způsobem jsem dostala Mínu z Londýna, poslala za ní Gabriela a oba je odvedla úplně někam jinam, přičemž původně to měl být kostel nebo katedrála, ale v Exeteru to bylo složité. Po hodině hledání na mapách jsem nakonec usoudila, že se nemusím pořád striktně držet faktů (což je můj velký problém, který mě mnohdy brzdí) a můžu si to místo sama vymyslet. Tak vzniklo Drakeovo panství a místo posledního boje bylo určeno. Dostat tam postavy nebylo nic těžkého, jen jsem netušila, jak se která dopracuje ke svému konci.

Když se mě někdo zeptá, jak to dělám, že takto píšu a jak to všechno popisuji, odpovídám, že to není nic světoborného. Celý děj se mi v hlavě přehrává jako film a já jen popisuji, co vidím. Proto jsem nakonec taky po nějaké době přišla na to, jak zemře doktor Seward, s jehož skonem jsem si dlouho nevěděla rady. V hlavě jsem viděla, jak kouká do kamery, umírá a vrah (jakože kamera) odchází. A bylo jasno. Takové postupné odkrývání. Boj v horním patře už byl potom spíše dílem postav. Nakonec jsem si řekla, že nemá cenu se tím zaobírat, že si to ty postavy stejně udělají samy. S tím jsem začala psát úvod a už to jelo. Ten přišel, ten upadl do bezvědomí, ten překvapil, Gabriel tamto a Ion zas tohle, mezitím jsem já dumala, co se sakra stane dál, když tam je takový bordel, načež ten byl omráčen, ten byl zabit, toho popadl amok a tak dále a tak dále, až se objevil havran a Mína byla...no, Mína nebyla. S přítomností Silase jsem vlastně vůbec nepočítala, měl se ukázat až Gabrielovi, ale když jsem zase nechala Jonathana, ať si tam někam sám dojde, najednou se objevil Silas a mně se to vlastně i líbilo.

Předposlední kapitola z Carfaxu pro mě byla jasná a ještě jsem si tam mohla pohrát s dalšími detaily. Jelikož jsem už měla v hlavě základní linku druhého dílu, popustila jsem uzdu fantazii a byla jsem překvapená, jak každý očekával, že se v pokračování ještě objeví (nebo by mohla) Lisa. A já se tam tak drbu s popisem drsného zevnějšku někoho jiného. To jsou ty detaily, co mě někdy štvou, když zůstanou opomenuty.

Epilog jsem měla také jasný už v první čtvrtině příběhu, ovšem sama jsem si představovala opět odlehlé místo v horách, kam se Van Helsing vyškrábe. Jelikož se z Jonathana záhy po bitvě stal nesvéprávný jedinec, který jako jediný přežil, došlo mi, že by nebyl schopen zařídit převoz těla, takže by bylo logické, aby Gabriel zůstal v Exeteru. I tak ho ale musel profesor dlouho hledat, i když většinu toho času pátral po jiných nápovědách v Rumunsku. Jeho oběť byla také dlouho předem daná a byť to bylo kruté, ono to tak prostě mělo být. Závěrečný dopis poté nahazoval mnoho otázek a informací, které jasně dokládaly, že další díl zkrátka bude.

A co víc říct? No, asi už vás to dost štve a voláte po konci, protože já jsem děsná kecka. Už to bude!

Víc asi vážně není co dodat. Pokusila jsem se zaznamenat alespoň fragment plánování, ale jelikož tím mozek překvapuje i mě samotnou, je těžké to zaznamenat nějak chronologicky. Snažila jsem se popsat každý aspekt alespoň v základu, abyste skutečně nahlédli za tu oponu, tam za příběh, kam se čtenář hotového díla ne vždy dostane.

Dracula je pro mě srdcová záležitost, protože to byl příběh, který mě vytrhl z mého bludného kruhu autorského bloku a prožila jsem díky němu devět šílených, ale naprosto úžasných měsíců, během kterých jsem se dozvěděla kvanta zajímavých informací, poznala skvělé lidi, kteří si k příběhu našli cestu a snad jsem ukázala, že upíři nemusejí být jen přeslazená stvoření. I když jim jde o lásku, pořád v sobě mají bestii.

Já vám děkuji za pozornost, za vaši výdrž a s Gabrielem se na vás budeme těšit u dalšího dílu.

P.S. Ústřední píseň druhého dílu byla nalezena, vyhodnocena jako naprosto se hodící a brzy dojde k jejímu odhalení!