42. Překonávání sebe sama


Miluji své čtenáře, opravdu. Neuvěřitelně si vážím vaší podpory, všech ohlasů a zejména toho, jak příběh Dracula prožíváte. Na počátku cesty mě vůbec nenapadlo, že by se ten příběh mohl takhle uchytit. Čekala jsem, že se ztratí v záplavě novodobých upírů na styl Twilight nebo mezi přeslazenými upířími příběhy, kde hraje prim láska tak okatá a sladká, až by z toho jednomu padaly zuby. Takže jsem každým dnem překvapenější, když si příběh nachází nové a nové čtenáře, kterým se to líbí. Jak jsem již zmínila, hlavně to prožívání je pro mě velkou odměnou, protože co víc si přát, než prostřednictvím svého příběhu vzbudit emoce? Vyšší metu neznám, ať si každý říká co chce.

Ale i přesto – tohle je Wattpad. Víte, že za tím příběhem někdo stojí. Někdo, kdo až do jedné ráno vysedává za počítačem v polohách, které snad ani lidská kostra nedovoluje. Ten někdo je žena (a co když ne?) a je stejně švihlá, jako kdokoliv jiný. Ta žena je úplně stejná, jako vy. Má své problémy, radosti i strasti. A když začínala, její sebevědomí bylo totálně v háji. Přiznávám, že s úspěchy na poli psaní jsem si konečně dokázala alespoň v něčem věřit. Nebojím se svou tvorbu veřejně prezentovat, jsem na ni hrdá a stojím si za ní. Ale!

Jaké ale, říkáte si. No jedno velké ale tady je. Pořád je to internet. Na něm se anonymita zachovává opravdu dobře, když se člověk snaží. Já nemám problém říct vám, kolik mi je, co jsem vystudovala a co studuji, jaké mám koníčky nebo co nemám ráda. Upřímně vám řeknu také názor na dílo. Ale je to jen malá část, kterou ze mě znáte. Někteří znají mou tvář z facebooku (RIP profilovka ze sedmé třídy), jiní ne, stejně tak jméno. Ale i tak jsem stále částečně anonym. A osobně mi to vyhovuje například v tom, že se s vámi nepotkávám tváří tvář.

Co tím myslím? Neberte si to špatně, to vůbec ne. Jde o to, že jsem ještě nedošla do bodu, kdy bych byla schopna čelit tváří tvář člověku s vědomím, že četl můj příběh. Kdybych kohokoliv z vás potkala třeba na nějakém Wattconu (kéž by tak byl), neměla bych problém. Protože jsem pro vás pořád anonym. Ale lidé v mém bezprostředním okolí, to je něco jiného. Z rodiny o mém psaní ví má sestra, u které jsem se zapřísahala, že jí nikdy nic přečíst nedám. Jediný, kdo jinak ví, že píši a má přednostní právo četby, je moje sestřenka. Ta mě také na Wattpad a do světa psaní dostala. Kam tím směřuji a co jsou vlastně ty posuny?

S příchodem na novou vysokou jsem sebrala malý kousek odvahy na to, abych svým kolegům (na univerzitě jsme kolegové, protože už prý nejsme žáci – to se na univerzitě nenosí) veřejně přiznala, že píši. Z nouze jsem byla ochotna ukázat malinkatý kousíček ze svého tvorby během hry, kdy jsem použila novinový článek z příběhu. To ale není nic světoborného, podobné věci se píší i jako slohovky. Víc jsem ale nezvládla. Až donedávna.

Ani nevím, jestli jsem vůbec sebrala odvahu nebo jsem byla jen tak zaskočená, ale ve čtvrtek jsem seděla na přednášce a moje spolužačka (jděte se s tím termínem kolega bodnout) se na mě podívala s povzdechem: „Já bych si někdy chtěla přečíst něco od tebe." V té chvíli jsem kulila oči do monitoru a během setiny vteřiny jsem se snažila zpracovat, co jsem to vlastně teď slyšela. Že bych si věřila, o tom není ani řeč. Nevěřím si. Nějakými podivnými posuny jsem se ale při procitnutí stala svědkem toho, že jí dávám odkaz na příběh Dracula. Tímto zdravím úžasnou , protože má spolužačka se dvěma dalšími označily cover za naprosto parádní a moc se jim líbil. :D

Možná to někomu přijde jako úplná pakárna, ale pro mě to byl vážně zásadní krok vpřed. A možná teď couvnu hodně dozadu. :D Doteď jsem se bála toho, že bych byla v jedné místnosti s člověkem, který by četl můj příběh a pravidelně se s ním vídám a dotyčný mě trochu zná! A nemyslitelné je to pro mě doteď. Takže se celkem bojím pondělka a myslím, že se dotyčné začnu vyhýbat. :D To bude hrůza! A ne, neříkejte mi, jak je ten příběh boží, protože pro mě je těžká už jen ta představa, že bych měla sedět vedle člověka, kterého znám a on čte můj příběh! Já asi umřu. Ne asi, ale určitě. Zas budu přemýšlet nad tím, jestli mě má za psychopata nebo si myslí, že si něco z toho myslím nebo se s něčím ztotožňuji a zastávám takové stanovisko.

Ááá, co jsem to zase provedla?! Na tohle nejsem připravená! Já se bojím!



P.S.: Na CharacterAsku se snažím pracovat, ale momentálně jsem vytížená doma (jakýpak odpočinek o víkendu, kdy se vracíte z univerzity) a navíc těch otázek je prostě TOLIK, že z toho taky panikařím. :D


Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top