Marisa už je kdoví jak dlouho po smrti a stále mě děsně, ale opravdu děsně prudí.

Tedy...ahoj. Jsem tady zase. Pomalu umírám, to víte, zkouškové. Ale vezměme to hezky od prapočátku (to slovo se mi líbí).

Před pár dny jsem si to takhle mašírovala skrze papíry s hromadou textu, které jsou ve skutečnosti okruhy ke zkoušce z předmětu Literatura pro děti a mládež. Psaní mi vázne, protože přes den se musím učit a večer číst, jinak nestihnu seznam knih, který je ke zkoušce nutný. Většinou začnu v osm a končím kolem 0:10. Fakt, tři večery jsem skončila se čtením v úplně ten samý čas! Magie!

Suma sumárum: nemám teď čas psát. Což o to, čas by byl, kdybych odsunula zkoušku, že. Ani se neptejte, jak to bylo u té první se psaním. Nu a proto, že nemůžu psát, se můj mozek patrně rozhodl, že mě totálně vyšťaví. Jako vážně. Takhle mi mozek už dlouho nepracoval. Ani za zlaté prase do něj nedokážu pořádně dostat okruhy ke zkoušce, ale přemýšlet si nad příběhy, to bude! I když jdu spát o půl jedné ráno, usnu asi až za hodinu a půl, protože mozek se po zhasnutí světla rozjede epickou rychlostí a sází mi scény k příběhům tak rychle, jako když na obloze padá Wattpad. To se pak těžko spí. Jenže ono se to děje i ve dne!

Seděla jsem si hezky u stolu, poslušně si dopisovala poslední poznámky k otázkám, než je vytisknu a v tom se to stalo. Čučím do monitoru, dodělávám si etapizaci dětského čtenáře a najednou BUM!

Mozek mi vyhodí myšlenku: a víš, že ti Marisa vlastně úplně dokonila dějovou linku u Draculy?

Ztuhla jsem, napřímila se, čučela dál na monitor, nakrčila obočí: Co tím myslíš?

Mozek se rozvaluje v mé hlavě jako kočka na parapetu a má z toho upřímnou radost: Nevychází ti to s Lucy. Gabriel ji přece už kousl, jenže se měly dostavit výčitky od třetí strany.

Napřímila jsem se snad ještě víc, div jsem nepřekonala mistryni světa v gymnastice, až mě záda zabolela, protože mě teď z toho všeho prostě bolí záda: To jako myslíš...

Mozek se hihňá: Nemyslím, já to vím.

Celý tenhle můj vnitřní rozhovor se odehrál během vteřiny, načež jsem lupla hlavou o stůl a začala nadávat.

To se totiž učíte na zkoušku, ale mozek vám do toho přemýšlí nad příběhem. Fakt nevím, jak to dělá. Asi si to ty hemisféry dělí.

Každopádně, tato velmi podnětná myšlenka se objevila ve chvíli, kdy si zbytky Marisy hezky létají po větru a všem už je putna, že tam ta mrcha není. Ale bordel bude dělat pořád! Vážně mi totálně dokonila dějovou linku! Pomotala to! A s Lucyinou přeměnou mi došlo, že je to zkoněné ale že úplně!

Ano, já si včera v tom malém volnu dovolila načít novou kapitolu Draculy, kterou jsem dnes vydala (načít znamená napsat za půl hodiny 1 377 slov). A protože jsem prostě nepoučitelná, dneska jsem neodolala a dopsala ji. Po jejím dopsání mi došlo, že mi ani nesedí příchod další postavy.

Mám chuť probodnout Marisu dřevěným kůlem!

...

To se už vlastně stalo. Tak nic.

Vůbec v tom příběhu neměla být, ale objevila se a způsobila takový chaos, až mám chuť uzavřít obchod se Silasem (to není dobrý nápad, fakt to nedělejte, protože zákonitě umřete a nic vám v tom nezabrání).

Musela jsem si vylít své bolavé srdíčko. :D Takové peripetie já si zažívám. Až mi to kazí tu ukrutnou radost, že jsme se po padesáti kapitolách UŽ ZMÍNILI (čtěte jako teprve zmínili) o zásadní postavě pro příběh!

A teď se jdu zase učit. A pak jíst. A pak číst. A pak si asi hodím mašli, protože už mi ty zkoušky lezou na mozek.

Post Scriptum: Možná se zase neudržím a ve čtvrtek po zkoušce publikuji nový příběh (který má zatím jen prolog, ale je už kompletně vymyšlen), který si díky Draculovi sice počká, ale...prostě to ohlašuji. :D