Pozdě, ale přece.

Ano ano, je to tady! Vyvěste vlajky, tleskejte, rozezvučte fanfáry! A potom mi zahrajte umíráček. :D I když to byly jen tři práce, rozhodování bylo složité, protože mám pocit, že za každé místo mě někdo ukamenuje. Nebo probodne srdce dřevěným kůlem, aby to bylo tematické.

Naše trojčlenná porota se sešla, dala hlavy dohromady (přičemž Gabriel stejně odmítá spolupracovat) a jala se rozhodovat, co kdo kdy kde a proč. Z celé srdce děkuji úžasné Monii3155, mé čestné porotkyni, která nám všem věnovala svůj čas, všechno přečetla a probrala a pomohla mi s rozhodováním. Děkuji ti, bez tebe bych se v tom ještě teď motala. <3

Nuže, tohle bude dosti zdlouhavá cesta, protože k mému nesmírnému potěšení si všechny dívky na své práci daly záležet a vrhly se do toho s vervou sobě vlastní. Všechny práce dosáhly či přesáhly 2 000 slov, to je neuvěřitelné! Moc vám za to děkuji! Ale tyhle kecy vás asi nezajímají, že? :D Vrhněme se tedy na vyhlášení!

 3. místo si vysloužila *bubny a chvíle napětí* Deathead!

Sídlo transylvánských knížat – léto 1476

V těsné místnosti, kam nepronikl ani jediný paprsek slunce, panovala naprostá tma. Zdála se opuštěná, ale nebylo tomu tak. Na špinavé zemi pokryté zvratky, krví a výkaly ležel schoulený muž. V té tmě připomínal mrtvolu, již strážní zapomněli pohřbít. Ovšem, ten muž nebyl mrtev. Jeho hrudník se stále zvedal v touze po trošce vzduchu. Celé jeho tělo pokrývaly nesčetné jizvy po hrozivém mučení, a ještě krutějším výprasku, když si na něm strážní vybíjeli zlost za útok na jejich pána Jana.

Vlad nesmírně trpěl. Ne kvůli svým zraněním. Ta byla bezvýznamná. Trpěl pro Aryu, svou milovanou Aryu, od kterého ho odtrhli a které Jan ublížil, což chtěl Vlad potrestat, leč přesila byla velká. Proto Vlad ležel v téhle kobce a čekal na svůj rozsudek smrti, jemuž se nevyhne. To věděl dobře, ale bylo mu to jedno. Nebál se smrti. Nehodlal dopřát tomu zrádci, kterého kdysi nazýval bratrem, pohled na jeho slzavou tvář a dopřát mu pocit nadřazenosti, když by ho prosil o milost jako nějaký zbabělost. Ne, Vlad se chtěl smrti postavit s hrdostí a opovržením.

Vlad ještě netušil, jak hrozný trest ho čeká. Mnohem horší než smrt. Ale v tu chvíli Vlad nic nevěděl a jen se snažil nezvětšovat bolest, kterou cítil. Ve chvíli, kdy se Vlad pokusil změnit svou pozici a ulevit svému pravému boku, se ozvalo zavrzání tlustých dveří. Vlad neměl dost sil, aby vzhlédl a pohlédnul na nezvané návštěvníky. Proto jen tiše vyčkával.

„Vstávej!" ozval se posměvačný hlas strážného. „Tak bude to! Nemáme na tebe celý den!" zařval po chvíli, kdy Vlad i nadále nehnutě ležel zády k nim. Strážný si neodpustil surový kopanec. Nebýt Vlad svou pýchu a hrdost jistě by teď křičel bolestí. Jenže to Vlad ani na pokraji smrti nehodlal dopustit. Vzápětí na to oba strážní surově popadli vysíleného Vlada a prudkým trhnutím ho postavili na nohy. Kdysi mocný muž měl, co dělat, aby neomdlel. Všechna ta mučení ho nesmírně vysílila. Bez opory v těch dvou by se jistě už skácel k zemi.

Ačkoliv zdejší hrad znal dokonale a mnohokrát tu pobýval, nyní netušil, kam ho vedou, až natolik byl vyčerpán a většina okolí mu zakrýval mlžný závoj. „Míříš na smrt, Vlade," pronesl posměšně strážný podpírající ho z levé strany. „Být to na mě nechal bych tě zbičovat! Jak se jen opovažuješ vzít do pusy mé jméno! Taková drzost!" Ve Vladovi se vzedmula vlna vzteku a pokusil se strážím vysmeknout, ovšem neúspěšně. Strážní se Vladovi nepokrytě smáli a dál ho táhli k jeho poslednímu soudu.

„Tak jsme tady." Trojice zastavila před tlustými dveřmi pobytými železnými nýty. Jeden ze strážných zaklepal a dveře se skřípěním otevřel. Aniž by již cokoliv řekli, hodili Vláda dovnitř a hlasitě za ním zabouchli. Vlad se jen s vypětím všech sil dokázal posadit a zaměřit zrak na osazenstvo sedící na vysokých lavicích. „Vlade Tepeši, rečený Napichovači, jsi tu proto, abys byl potrestán za svou zradu vůči knížeti Janovi a pokus o jeho vraždu. Také budete souzen za všechny své hříchy, kterých jste se za svůj život dopustil," spustil muž veprostřed. Vlad se rozhlížel po místnosti. Jana nikde neviděl. A co bylo důležitější ani Aryu. Nedokázal by snést pomyšlení, že jeho milovaná musí přihlížet jeho trestu.

„Máte k tomu, co říct? Chcete se omluvit za své odporné činy?" ozval se další ze soudců. Vlad jim, každému po jednom, věnoval výraz toho největšího odporu a nadechl se nejvíc, jak mu zlomená žebra dovolovaly. „Jste odporní! Samozvaní soudci a kati v jednom, kteří mě chtějí potrestat, za něco, co jsem neudělal. Nemáte žádné důkazy! Nikdy jsem Jana nezradil ani slovem jsem nešel proti němu, ba naopak jsem mu vždy věrně sloužil a pomáhal chránit hranice proti Turkům! Bojoval jsem po jeho boku v mnoha bitvách. Byl pro mě jako bratr! A vy mě teď trestáte za zradu? To je naprosto směšné! Celá tahle situace! Nejvěrnějšího bojovníka, svého přítele nechal zbičovat jako prašivého psa. Ani neměl dost odvahy postavit se mi tváří v tvář a čelit mému hněvu a pomstě!" Vlad křičel na plné hrdlo! Zloba a všechna bolest, jež cítil ve chvíli, kdy ten zpropadený Jan udeřil bičem svou sestru, vyvěraly na povrch a domáhaly se pozornosti. Mít dost sil, vrhne se na ně a všechny je pozabíjí holýma rukama. Soudci beze slov přihlíželi jeho běsnění. Nebylo pochyb, Vlad zaslouží ten nejhorší trest, který existuje. „Skončil jste?" zeptal se po pár vteřinách ticha jeden ze soudců.

„Všichni shoříte v pekle!" Vlad se vším opovržením, jehož byl schopen, plivnul směrem ke svým věznitelům. „Ne, peklo čeká tebe." Vlad ani v nejmenším netušil, jakou mají pravdu. „Tak mě zabijte, vy ubožáci! Vše už je ztraceno!" poslední větu pronesl Vlad téměř neslyšně. Jeho mysl zaplavily tisíce myšlenek a vzpomínek na Aryu. Už nikdy ji neuvidí, už nikdy se nedotkne její hebké tváře, nespočine v její náruči a nepolíbí její medové rty.

„Nechte mě hádat. Necháte mě rozčtvrtit a mou hlavu pak napíchnete na kůl? Nebo mě snad upálíte jako obyčejného zrádce?" Vladovi se zase vrátil jeho jízlivý tón. Nevěděl, co ho čeká, ale hodlal tomu jít vstříc se zdviženou hlavou. Očividně hlavní soudce zavrtěl hlavou, na tváři se mu přitom usadil až šílený výraz. „Ne, tebe čeká trest mnohem horší, než kdy existoval." Místnost prořízl ostrý smích. Vlad se smál. Jaký trest si on nedokáže představit? On, řečený Vlad Napichovač, který dle legend pojídá ještě teplá srdce, která vyrve svým nepřátelům z hrudi holou rukou. On, který své muže přísně trestá za každou maličkost. Naprostý nesmysl.

Odněkud se zničehonic začal ozývat dunivý zvuk bubnů a prostupoval celou místnost. Vlad se zmateně rozhlížel kolem sebe. Ať kroutil hlavou, seč mohl, nikde žádné bubny neviděl. „Za svou zradu a hříchy budeš potrestán. Budeš prvním, kdo bude takhle potrestán, jako výstraha pro další. Již nikdy nebudeš moci cítit teplé paprsky slunce, tvé srdce se navždy zastaví, a přesto nebudeš mrtev!" Soudci mluvili jako jeden a s přísným výrazem pozorovali zmučeného Vláda. Ten nechápal, o čem mluví. Srdce se zastaví, a i tak nebude mrtvý? Co je tohle za výmysl!? „Asi jste toho moc vypili," uchechtl se Vlad pohrdavě. Ani nebyli schopni odsoudit ho střízliví.

„Stále to nechápeš! Ty nezemřeš. Budeš žít věčně a lačnit po krvi svých nejbližších. Tvá duše nikdy nenajde klid a nikdy nespočineš. Stane se z tebe vyvrhel navždy skrytý ve stínu a pod rouškou tmy. Budeš pronásledován a mučen při marné snaze tě zabít. Věčný život se stane tvými okovy a tvým prokletím," soudce mluvil velmi pomalu a užíval si každý okamžik svého proslovu a nechápavého pohledu Vlada. Zvuk bubnů sílil a trhal Vladovi uši. Nechápal, co ti zbabělci chtějí provést. Ale čím dál víc se ho zmocňoval pocit, že to bude mnohem horší, než předpokládal. Vlad se pokusil postavit. Nohy se mu nesmírně třásly, i když se to snažil nedávat najevo. Ovšem v jeho stavu to téměř nešlo a po pár okamžicích Vlad s bolestí znovu klesnul na kolena.

Víření bubnů ustalo. Soudci sestoupili ze svých lavic a obestoupili Vláda. Dva z nich ho necitlivě vytáhli na nohy a začali odříkávat jakési věty, ale Vlad jim nerozuměl, ten jazyk byl pro něj zcela neznámý. Vůdce celé skupiny mu na čelo začal kreslit tajemné runy a svůj prst pravidelně namáčel v misce s čirou tekutinou, kterou držel v druhé ruce. Vlada začal spalovat jakýsi vnitřní žár a doslova mu rozežíral vnitřnosti. „Dost," šeptnul v bolestech, jaké ještě nikdy nezažil. Ani jeden z mužů mu však nevěnoval pozornost a dál odříkávali své formulky.

Jednomu z nich se v dlani zaleskl stříbrný nůž a hned na to Vlad pocítil, jak se mu ledové ostří zabodává do kůže na levé ruce a postupuje pomalu směrem k srdci. Dost! Dost už! Zabijte mě už! Vlad v duchu prosil a křičel, ale navenek se snažil zachovat svou hrdou a nezlomnou tvář. Nechtěl jim dát pocit vítězství. Nemohl.

Soudci jeden po druhém utichli. Místností se nyní ozýval jen tlukot srdcí, jedno z nich mělo už za pár chvil utichnout. „Te voi blestema, Vlade Tepeši, și te condamn pentru trădarea ta. Sufletul tău nu va găsi niciodată pace și mântuire. Nu vei mai fi niciodată calm," hlavní soudce s hlubokým hlasem odříkával zaříkávadlo mající připravit Vláda o jeho lidskost a s každým slovem pořezal Vladovi hruď, která se brzy zabarvila jeho krví. „Pedeapsa va fi executată imediat!" zvýšil hlas. S posledním slovem zabodl nůž Vladovi do srdce. „Aaa!" Vlad naříkal, proudy slz mu zmáčely tvář. Soudce ale neskončil a nožem ještě několikrát otočil. Ostrá bolest Vlada naprosto paralyzovala a připravila ho o schopnost, jakkoliv reagovat nebo se jen pohnout. Soudci držícího ho za paže udělali krok do strany, Vlad i nadále zůstával v jejich sevření, jen měl ruce více natažené ve vzduchu. Bolest nepolevovala, naopak rostla.

Co ovšem Vlada naprosto ohromilo, bylo vědomí, že z místa, kam mu soudce zabodnul nůž, netekla žádná krev. Ani kapička, nic. Jen syčení vycházelo z rány v jeho hrudi. „Co co?" koktal Vlad ohromeně a pro pár chvil zapomenul na tu příšernou bolest. „Stal si se nestvůrou! Nestvůrou, kterou je těžké zabít! Ale ještě není konec. Ceremoniál ještě neskončil. Teď teprve zažiješ muka, během nichž si budeš přát, abys zemřel." Soudci Vlada pustili a ten se s úpěním zřítil na chladnou podlahu. Neměl dost sil ani zvednout hlavu. Každý sval ho bolel milionkrát více než v nejhorší bitvě, ve které kdy bojoval. Dosud nic takového nezažil.

Soudci se k němu sklonili. Každému se v ruce třpytil nůž, stejný jako ten, který mu před chvílí zabodli do srdce. „Tohle je pomsta za každou duši, kterou si zabil a vrhnul do pekel. Za každého muže, jehož si zabil," šeptal mu jeden ze soudců do ucha. Vlad ucítil další bolest. To už dál nešlo vydržet! Vladovi z úst vyšel výkřik postupně se měnící v táhlé vytí, jenž neustávalo. S každým říznutím se bolest znásobovala, až měl Vlad pocit, že to už prostě nevydrží a omdlí. Jakési kouzlo ho ale drželo při vědomí a dávalo mu možnost i nadále vnímat ta muka.

Hodina míjela hodinu a Vladovo mučení neustávalo. Už ani nevnímal všechnu novou bolest, která přicházela. Vladovi se zdálo, že to nikdy neskončí. Jeho pohled se zakalil a přes slzy neviděl své mučitele, jen vnímal jejich přítomnost. Až po dnu strašlivého utrpení se osud konečně slitoval nad Vladem a uvrhnul ho do sladkého nevědomí.

Hodnocení:

Na začátek musím říct, že mě potěšilo, s jakou vervou ses do toho pustila. Tvá práce přišla první, takřka obratem, ale na druhou stranu možná to bylo to, co nakonec „uškodilo". Tvá vize je rozhodně zajímavá, situace a okolí jsou hezky popsány, ale chybí tomu celkem podstatná věc: kontext samotného příběhu.
Několikrát bylo psáno, jak Gabriel z duše nenávidí Silase za to, co mu provedl, stejně tak nenávidí Irinu, protože u ní to všechno začalo. Vypustit tyhle dvě postavy z celé proměny, to nám přišlo jako vypustit jádro celého příběhu. Jejich přítomnost v příběhu musí mít nějakou dohru, i kdyby nestáli na samotném konci Vladova života.
Samotná proměna byla zajímavá, oceňuji přítomnost formulí v jiném jazyce, avšak až příliš nám to připomínalo seriálovou verzi, kde Vlada proměnil Řád draka svým rituálem. Z tvé verze až příliš čišel samotný seriál (i když si zrovna nejsem jistá, jestli ho znáš) a také skutečný předobraz Vlada III.. Já se touto historickou postavou velmi inspiruji, ale neztotožňuji jej se svým Vladem. Já mu ponechala jeho krutost, ovšem vztáhla jsem ji jen na nepřátele. Obyvatelé jeho panství a jeho družina jej měli rádi, on se k nim choval dobře a své území spravoval, jak nejlépe mohl (bylo psáno v příběhu). Což se vymyká úryvku, cituji: On, řečený Vlad Napichovač, který dle legend pojídá ještě teplá srdce, která vyrve svým nepřátelům z hrudi holou rukou. On, který své muže přísně trestá za každou maličkost. Vidím v tom skutečného Vlada III., ne Gabriela, tehdy tedy Vlada.
Snad mne za to taky neprobodneš stříbrnou dýkou. :D I když o nic nejde, tohle třídění mi není zrovna příjemné. Předem se omlouvám za tu krvesajku, která si vážně nebere servítky. -_-

Gabriel:
*po očku sleduje autorku, která se na něj významně dívá* Dělat si z mého utrpení pouťovou atrakci, jak odporné. *zasyčí vztekle*

Klidni hormon. *uzemní jej autorka*

Osobně tedy musím říct, že být to na mně, raději bych přijal tuto verzi toho jejich zpropadeného trestu. V mnoha ohledech je to přijatelnější a raději bych do sebe nechal bodat, než podstoupit to, co jsem zažil. Ale jako vždy, na mém názoru nezáleží, jinak by můj příběh nikdo ani nepsal. *nebezpečně střelí pohledem po autorce*

 2. místo obsadila ladytauris! *chybí fanfáry, Gabriel měl...hlad*

-Transylvánia 1476-

Mesačné svetlo ožiarilo postavu zahalenú v dlhom plášti, snažiacu sa zostať skrytá pred zrakmi ľudí. Pohybovala sa v tieni, svižne ale opatrne sa približovala k svojmu cieľu. Chôdza jej spôsobovala nemalú bolesť. Rana spôsobená bičom sa ešte ani zďaleka nezahojila. Ale Arya bola odhodlaná vytrvať. V šere noci začala rozoznávať svoj cieľ. Väzenie. Cela, v ktorej väznili osobu, jej srdcu veľmi blízku. Pomaly prišla k pevným dreveným dverám. Na moment zaváhala. Naposledy sa poobzerala, či sa v blízkosti nenachádza nepovolaná osoba. Stálo ju veľa síl presvedčiť svojho brata, že v takomto stave nemá Vlad šancu uniknúť, takže stráže nie sú nutné. Možno stále cítil vinu za to, čo jej spôsobil, možno len uznal pravdivosť sestriných argumentov. Každopádne, nakoniec privolil. Arya vytiahla kľúč, ktorý ukradla jednému strážnemu a strčila ho do zámku. Kľúč zarachotal a mechanizmus zámku sa dal do pohybu. Otvorila dvere a vošla dnu. Pohľad, ktorý sa jej naskytol ju stisol pri srdci. Vlad ležal na chladnej, kamennej podlahe. Vyzeral takmer ako mŕtvola. Oči mal úplne bez života a sotva dýchal. Obväz, ktorým mu previazali rany, aby nevykrvácal bol už takmer celý nasiaknutý krvou. Keď začul zvuk odomykania dverí, namáhavo otočil hlavu. Aj napriek tme rozoznal postavu svojej milovanej Arye, ktorej prítomnosť si nedokázal vysvetliť. Pohľad do tej krásnych, smutných očí ho aspoň na chvíľu zbavil bolesti. Kľakla si k nemu a pohladila ho po tvári. Vlad cítil, že sa mu do tela pomaly vracia sila. Arya ho podoprela a pomohla mu posadiť sa. „Ako...."začal Vlad, ale mal v ústach príliš sucho na to, aby pokračoval. Arya sa naňho ustarane pozrela. „Neplýtvaj silami. Musíme odísť." „Kam?" „Ver mi." Vlad nevedel, čo má Arya v pláne, ale jej slová ho napĺňali pocitom, že by to mohlo vyjsť. Že by mohli byť spolu, niekde ďaleko odtiaľto, niekde, kde ich nikto nepozná. V okamihu by sa pre ňu vzdal všetkého, čo mal. „Potrebuješ vodu." Povedal a skôr, ako ju Vlad stihol zastaviť sa Arya stratila vo dverách. Arya ale v tú noc nebola jediná, ktorú halili tiene noci. Je čas. Tento jednoduchý odkaz od Silasa, ktorý Irina dostala vo chvíli, keď zbadala Aryu zakrádať sa k cele jej manžela jej stále rezonoval v hlave. Pomaly sa zakrádala po chodbe za nič netušiacou Aryou. Musí všetko dokonale načasovať. Pridala do kroku. Našľapovala na špičky, až sa dostala priamo za Aryin chrbát. Jednou rukou jej bleskurýchle zakryla ústa a druhou jej priložila nôž ku krku. „Buď ticho, lebo ťa zabijem!" zasyčala jej do ucha. Arya sa pokúšala brániť, ale Irine stačilo len zatlačiť na ostrie noža, aby ju skľudnila. Samozrejme, nemala v pláne ju zabiť. Zatiaľ. Teraz hlavne potrebovala vylákať Vlada na miesto, kde sa mal raz a navždy spečatiť jeho osud.

Pomaly postupovala chodbou, stále pevne zvierajúc Aryu. Zbadala pootvorené dvere do jednej z ciel. Do tej, v ktorej bol Vlad. Nepatrne povolila svoj stisk, čoho Arya okamžite využila a vykríkla. Dobre, to by ho malo vylákať. Teraz svoj stisk naopak ešte zosílila a odtiahla Aryu smerom k stajniam, kde jej zviazala ruky, zapchala ústa a vysadila ju pred seba na koňa. Následne tryskom vyrazili von z hradu, smerom k Silasovej jaskyni. Verila, že sa Vlad chytí do pasce, ktorá sa mu stane osudnou.

Vlad sedel vo svojej cele a čakal. Začínal mať obavy. Arya bola až príliš dlho preč. Jeho obavy sa potvrdili vo chvíli, keď z chodby začul Aryin krik. Jej hlas by spoznal kdekoľvek. Do tela sa mu vrátila všetka sila, cítil sa odhodlaný, ale aj naštvaný ako nikdy v živote. Na pozadí toho všetkého sa však ukrýval strach o ženu, ktorú miloval.

Každý krok mu spôsoboval nesmiernu bolesť. Napriek tomu stále zrýchľoval krok a mieril k miestu, kde začul Aryin krik. Z diaľky k nemu doľahol zvuk konských kopýt. Pocítil v tele nový nával energie a aj keď ho to stálo nemálo úsilia, rozbehol sa k stajniam. Vysadol na prvého koňa, na ktorého narazil a vycválal do temnoty za svojou milovanou.

Arya v sedle koňa sa divoko vzpierala a hádzala so sebou zo strany na stranu. Pramene hrdzavých vlasov jej padali do tváre a zakrývali jej výhľad na cestu. Nevnímala, ako jej ostrý vzduch šľahá do tváre. Jediná jej myšlienka bola tá na oslobodenie. Irine, sediacej za ňou to už začínalo liezť na nervy. Najradšej by ju zhodila z koňa priamo doprostred cesty. To ale urobiť nemohla, pretože arya bola dôležitá súčasť jej plánu. Jej smrť spôsobí Vladovi nesmiernu bolesť. Bude to daň za všetka tie roky utrpenia, ktoré jej spôsobil. Ale Aryina smrť jej nestačila. Vlad bude trpieť. Tak ako si had ako on zaslúži. Cesta sa stávala čoraz temnejšou a desivejšou. Viditeľnosť sa znižovala a chodník bol čoraz strmší. Irina ale presne vedela, kam má ísť. Pri pohľade na cieľ jej cesty sa jej stiahol žalúdok. Ale to ju nezastavilo, práve naopak. V diaľke za sebou začula dupot konských kopýt. Ten, ktorého nenávidela si prichádzal po svoj osud.

Počul pred sebou dupot konských kopýt. Arya nebude ďaleko. Zaslepený hnevom a strachom nespozoroval, že sa rúti čím ďalej, tým hlbšie do temnoty. Nakoniec prišiel k vchodu do jaskyne. Zosadol z koňa a nohami dopadol na zablátenú zem. Prineskoro si uvedomil, že si mal vziať nejakú zbraň, ale Aryu bol odhodlaný brániť aj holými rukami. Tesne pred vchodom sa zastavil. Mohla by to byť pasca. Ale Aryu tam nehodlal nechať. Vykročil dnu. Šiel tmavou chodbou až sa dostal do priestrannej miestnosti, z ktorej bolo cítiť množstvo negatívnej energie. Vzadu pri stene stála Irina, držiaca nôž pri Aryinom krku. Jej vydesený pohľad ho na okamih prikoval na mieste. Rýchlo však získal späť svoje stratené odhodlanie a prehovoril pevným hlasom. „Pusť ju." „Myslíš, že odvaha stačí na to, aby si získal späť tú, na ktorej ti záleží?" Desivý hlas preťal v miestnosti napäté ticho. Silas ako vždy vstúpil do dej v pravý čas. „Čo cheš?" Tá veta z neho vyletela akoby mimovoľne. Inokedy obávaný vojvodca bol teraz ochotný vyjednávať s neznámou osobou o slobodu jedinej ženy. „Si silný. To sa musí uznať." Silas sa pohol smerom k Irine a Aryi. Aryi po tele naskočila husia koža. Tušila, že toto sa neskončí dobre. Vo Vladovi vrela krv. „Tak čo chceš?!" „Tvoje utrpenie!" Silas sa rozhodol ísť rovno k veci. Irine zaiskrili oči. Čas jej pomsty sa blížil. „Ľudia ako ty si myslia, že sú neporaziteľný, že im patrí svet." Sila pomalým krokom obchádzal Vlada a postupne zmenšoval priestor medzi nimi. Obvykle by si zbytočné reči odpustil, ale skrátka musel udržiavať dramatickú atmosféru. Jeho plán dokonale vychádzal. „Takéto správanie si zaslúži trest. A jediným možným trestom je smrť. Teda.....ak by tvoj trest trest neprijal niekto iný.... Potom by si odtiaľto mohol aj odísť živý..." Koniec vety nechal visieť vo vzduchu, pričom s poslednými slovami otočil na Aryu. Vladovi stuhla krv v žilách. Pochopil, kam tým mieri. Silas naznačil Irine, aby Aryu pustila. Tá len veľmi neochotne poslúchla. „Nie!!" vykríkol Vlad a chcel sa vrhnúť na Silasa, ale zrazu ho nejaká neznáma sila odhodila k najbližšej stene, kde ho uväznila tak, že sa nemohol ani pohnúť. S hrôzou v očiach sledoval, ako sa Arya blíži k mužovi, ktorý mal ukončiť jej život. Chcela sa obetovať. Pre neho. Musel jej v tom zabrániť. Začal sa vzpierať, ale nemalo to žiaden účinok. Chcel kričať, ale neznáma sila mu stiahla hrdlo. Všetko, čo mohol, bolo sledovať, ako rovnaká sila, ktorá ho držala prikovaného na stene berie život jeho milovanej Aryi. Pozrela sa naňho. V jej očiach však nebo, strach, ale láska. Láska k nemu. Jej mŕtve telo padlo na zem. Bola preč. Umrela kvôli nemu. Pretože ho milovala. Vladovi sa zaleskli oči. Ešte nikdy neplakal. Neznáma sila prestala pôsobiť a on sa zrútil k zemi. Silas si so spokojným úškľabom kľakol k telu Arye a vzal do ruky prameň jej vlasov. Vlada v okamihu opustil všetok žiaľ a takmer okamžite ho nahradil hnev. Bleskurýchle sa postavil a rozbehol sa proti nemu. Proti tomu vrahovi, ktorý ju zabil. Bol odhodlaný odstrániť ho z tohto sveta. Silas sa postavil, ale nevyzeralo to, že by sa chcel brániť. Už bol takmer pri ňom, keď pocítil ostrú bodavú bolesť v boku. Otočil sa. Za ním stála Irina a diabolsky sa usmievala. Vlad chcel zareagovať, ale znova ho zachytila tá istá sila a otočila ho čelom k Silasovi. Spomenul si, že o ňom počul príbehy, ale neveril im. Až doteraz. Jeho myšlienka pretrhla vlna bolesti, ktorá mu prešla celým telom. Stupňovala sa. Cítil tlak na celom tele, ktorý sa takmer okamžite zmenil na príšernú bodavú bolesť. Nevedel, ako dlho to trvalo, ale bolesť zrazu prestala a on sa bezvládne zrútil na zem. Posledné, čo videl predtým, ako ho pohltila tma bol diabolský úsmev jeho manželky. Takmer okamžite po tom, ako Vlad padol polomŕtva na zem sa Irina zmocnil hnev. Naštvane sa otočila k Silasovi. „Čo to má znamenať? Povedal si, že bude trpieť!" „Smeť jeho milovanej ženy s ti zdá málo?" odpovedal Silas pokojne. „Ešte netrpel dosť!! Nemal si ho tak skoro zabiť!" Silas ho prepálil pohľadom. Vzdorovitá šľachtičná si začala až príliš dovoľovať. „Nie je mŕtvy...." „To je lož!!" Prerušila ho Irina prudko. „Mala som vedieť, že nedodržíš slovo! Nemala som sem vôbec chodiť!" Naštvane sa otočila smerom k východu k jaskyne. Bola podráždená a naštvaná, zatínala päste. Bola na seba naštvaná, že tomu zákernému čarodejníkovi tak ľahko uverila. Aspoň, že sú Vlad s Aryou mŕtvy. Nakoniec jej budúcnosť nevyzerala až tak zle. Čoskoro však bola veľmi kruto vyvedená z omylu. Zrazu pocítila prítomnosť niečoho temného. Len okamih na to ju uchopila neznáma sila, ktorá ju odniesla späť k Silasovi. Zloba v jeho očiach mladú ženu paralyzovala. „Niečo ti o sebe poviem. Chodí ku mne veľa takých, ako si ty. Úbohých, zúfalých ľudí, ktorí nechcú nič iné, len naplniť svoje pokrytecké túžby a želania. Ale vieš, čo majú všetci spoločné? Umierajú. Mojou rukou. Všetci do jedného. A ja som ten, ktorý z ich smrti ťaží najviac. Tí hlupáci nikdy nevedia, k čomu sa upísali. Vždy ich nakoniec dostanem aj keď sa naivne snažia uniknúť. A ty.....ty sa k nim čoskoro pridáš."

Hovorí sa, že nikdy nie je neskoro priznať si chybu. Až tu, v temnej, špinavej jaskyni, na praku smrti si Irina uvedomila, čo spôsobila. Bola to len a len jej vina a ona už nebude mať čas svoju chybu napraviť. Svoj posledný pohľad plný utrpenia venovala Vladovi, bezvládne ležiacemu na podlahe. Zrazu sa jeho ruka pohla. Žije.... Tak, ako jej to len bolesť dovolila si vydýchla. Možno Vlad bude ten, kto nakoniec napraví jej chybu. Zatvorila oči a odovzdala sa temnote. Jej mŕtve telo so žuchnutím spadlo na zem. Dopad jej tela rozvíril prach okolo Silasových nôh. Čarodejník sa uškrnul a otočil sa k polomŕtvemu Vladovi. Nastal čas na konečnú časť jeho plánu.

Vzduch v jaskyni bol presýtený temnou mágiou. Vlad ležal uprostred miestnosti. Po jeho bokoch ležali mŕtve telá Iriny a Arye. Okolo Vlada boli ich krvou nakreslené symboly, ktoré mali dopomôcť k Vladovej úspešnej premene. Miestnosť osvetľovali desiatky sviečok. Obyčajného človeka by z toľkého svetla pálili oči, ale Silas rozhodne nebol obyčajný človek. Stál tesne za Vladom, oči mu žiarili a tlmeným hlasom opakoval stovky rokov staré zaklínadlá. Proces, na ktorý sa chystal, bol veľmi náročný a bude ho to stáť veľa síl. On však už od začiatku vedel, že sa mu to mnohonásobne vráti. Zbaviť človeka duše bol proces, ktorý dokázalo len veľmi málo mágov. Čo on vedel, bol už posledný, ktorý to dokázal. Intenzita zaklínadiel sa zvýšila. Sklopil zrak ku trom telám pred sebou. Dve ženy, dve nevyhnutné obete, aby bol proces úspešný. A priamo v strede, medzi nimi ležal muž, ktorý sa mal stať jeho najmocnejšou zbraňou. Keď Vlada zbaví duše a on sa stane stelesnením temnoty, jeho sila mnohonásobne vzrastie. Nový Pán temnoty zabije milióny ľudí a on načerpá temnú energiu z ich smrtí. Stane sa neporaziteľným a samotný Pán temnoty sa pred ním pokloní. Pred ním a pred nikým iným. Nastalo čas na zavŕšenie obradu. Silasov hlas zosilnel tak, že znel ako z iného sveta, zaklínadlá zaplavili temnotou celú miestnosť. Telá Iriny a Arye sa povzniesli do vzduchu sa rozpadli v prach. Silas zrazu pocítil obrovský príval energie. Oči mu zčernali, pokožka zosivela. Sústredil všetku svoju silu do jediného okamihu. Zrazu Vlad prudko otvoril oči. Oči sa mu sfarbili krvavou červenou a jeho telo sa napínalo od intenzívnych návalov bolesti. Rany od biča na jeho chrbte sa začali hojiť. Neľudský rev naplnil miestnosť a prenikol ďaleko za steny jaskyne. Každý, kto by bol v tej chvíli nablízku by strnul hrôzou. Zrazu všetko utíchlo. Hrobové ticho zavládlo v okolí, ako keď na bojisku zahynie posledný vojak. Silas sa zapotácal. Stálo ho to veľa síl, ale premena bola úspešná. Muž pred ním sa pomaly začal zdvíhať zo zeme. Jeho pohľad sa stretol so Silasovým. Ale už to nebol Vlad Tepeš. Namiesto toho pred Silasom stála bytosť zrodená z temnoty. Pán temnoty upieral na Silasa svoje červené oči. Podišiel bližšie. Silas sa ani nepohol. Medzi oboma mužmi vládlo napäté ticho. Chvíľu sa zdalo, že Pán temnoty čaká na rozkazy, ale potom sa jeho oči naplnili hnevom. Arya. S týmto slovom v mysli prebodol Silasa Irininým nožom. V Silasových očiach sa po prvý raz za celý jeho život zrkadlilo prekvapenie. Uvedomil si, že Vlada podcenil. Než stačil zareagovať, zrútil sa mŕtvy k zemi. Vlad sa s opovrhnutím a hnevom pozeral na mágovo mŕtve telo. Následne sa otočil a vyšiel von z jaskyne. Moc dobre si uvedomoval, že aj keď boli mŕtvi, jeho nepriatelia dosiahli, čo chceli. Zničili ho. Aj keď bol Pánom temnoty, bol zároveň aj Pánom ničoho. Vykročil do tmavej noci, cez ktorú sa začali predierať prvá slnečné lúče. Práve tu, na tomto mieste sa zrodila legenda, ktorá zaseje strach do sŕdc tisícov ľudí a jej odkaz prekoná stovky rokov. Nikto ale nevedel, že Irina v tú noc nebola jediná, ktorá Aryu zbadala. Aryin brat Jan, ktorý to všetko z diaľky sledoval mal teraz v hlave len jedinú myšlienku. Vlad musí zomrieť.

Hodnocení: 

 Inu, jako první nás překvapilo, že někdo naznal, že už Vlad není nebezpečný a Jan odvolal stráže. :D Jedná-li se o zrádce, tam by asi bylo aspoň deset chlapů pravidelně. :D Ale to je detail, na kterém příběh nestojí.
Oceňuji zejména přítomnost Silase a Iriny. Bez nich to prostě nejde. Tvůj nápad je vážně hodně zajímavý, však jsme přímo v Silasově...ehm...příbytku. :D Ten je sice vzdálený několik dní jízdy od hradu, ale budiž, to nebudeme řešit. Na tom to taky nestojí. Osobně mi přišlo Silasovo argumentování zvláštní, jeden by skoro řekl, že je to zastánce spravedlnosti na zemi a chtěl vymýtit takové ty zoufalce, co po něčem lační. :D Na to nemůžu nic namítnout, protože Silasova postava se teprve svého rozpracování dočká. Ale i tak...k němu zrovna moc lidí nechodí. :D Pro lidi je mýtem, kterého se bojí a přichází za ním jen ti, kdo skutečně věří. A ti mají většinou prohnilé srdce. Viz Irina. :D Usmívala jsem se jako debílek u části, kdy Silas zemřel. :D To osvětlí Gabriel.
Každopádně jsme se rozhodli udělit ti druhé místo, protože tvůj nápad a jeho spojitosti je zajímavý a ke všemu, což takové krvelačné bestie těší, tam prakticky skoro všichni umřeli. :D A dokonce před Vladovýma očima! Správná bolest! A k tomu pomsta od Jana! Nejsem moc sadistická? Ale což. :D
Můžeš se těšit na osobní korespondenci od Gabriela. Snad tě to potěší a nestane se z tebe lovec upírů. :D

Gabriel:
Musím říct, že část se zabitím Silase jsem si velmi užíval. Nic by mne nepotěšilo víc, než toho proradného červa nabodnout na kůl a sledovat, jak jej život pomalu opouští. Nicméně...nic není tak snadné. Rád bych jej viděl mrtvého, avšak po mnoho staletí mi není přáno. Musím také vyzvednout část, kde umírá ta bestie, která si kdy říkala má žena. Bylo to velmi potěšující. Za tyto dvě pasáže se pro mne tato vize stává tou nejlepší.

A našim výhercem se stává... *žádné překvapení, však zbývá jen jedno jméno* Hanush1!

Již několik hodin, nebo snad dní, ležel Vlad na chladné kamenné zemi obklopen tmou, vlhkem a krysami. Zázrak, že ještě žil, po tom všem, co vytrpěl. Bylo to ale nic proti bolesti, kterou cítil uvnitř. Jakmile nabyl vědomí, před očima se mu stále přehrával onen hrůzný výjev jeho milované, bezmocně ležící na nádvoří hned vedle místa jeho potupy. Aryiny oči se na něj s láskou a utrpením dívaly, zatímco její tělo paralyzovala štiplavá nekončící bolest. V uších mu jakoby znovu zazněl její výkřik, když jí bič roztrhl kůži. Zavřel oči ve snaze zadržet slzu, jež se drala na povrch. Tak si přál, aby utrpení té rány mohl vzít na sebe.

Lítost vystřídal vztek. Vlad se prudce nadechoval, až se mu chřípí rozšiřovalo. Dosud neznatelné zvedání hrudníku by nyní ujistilo každého, že šlechtic jistě žije. Rány po celém těle o sobě dávaly palčivě vědět. Mysl mu obstoupila Janova překvapená tvář. ,,Slabochu, vrahu!" řval uvnitř Vlad. Neměl sílu k tomu, aby jeho hlas zahřměl sklepením beztak opuštěným.

,,Dostanu se odsud a živý!" začal se slibem pomsty, ,,pak už nebude jediný z nich klidně spát. Zaplatí mi za vše, za zradu, ponížení, za bolest! Připlížím se jako stín a pohltím jejich světlo, vše co milují, na čem jim kdy záleželo. Tak odplatím jejich věrnost."

Jakmile v duchu stanovil sám sobě další cestu, sebral všechny síly a posadil se. Krysy kolem něj začaly utíkat a schovávat se do děr ve zdi. V tu chvíli uslyšel odkudsi cinkání železa a následně spatřil světlo. Šlechtic s námahou vstal a sledoval jak se k němu volným krokem blíží vysoká postava zahalená v plášti.

＊

Ve velkém sále již druhý den rokovala všechna vysoká šlechta nad osudem Vlada III. ,,Jeho zrada jako taková, je již pádným důvodem k popravě můj pane," vyslovil již po několikáté jeden z přítomných mužů. Stejně jako jeho druzi se i on dostavil na hrad neprodleně, aby byl svědkem nejen veřejného potrestání zrady, ale posléze i útoku na samotného knížete. Všechny přítomné zamrazilo, když se hrot Vladova meče blížil k Janovu srdci. Bylo to nejen neodpustitelné, ale hlavně usvědčující. Potvrdilo to nejen pravdivost listu, ale také slova jeho ženy, která byla samozřejmě pro své činy vyjmuta z jakéhokoli trestu. Irina hrála svou roli bezmocné a zoufalé oběti velmi dobře.

Místností se nesly tlumené hovory všech. Čekalo se pouze na vyjádření samotného Jana. Ten seděl v čele dlouhého stolu se zkroušeným a soustředěným výrazem ve tváři. Pozoroval a naslouchal dění kolem sebe. Věděl, co má udělat. Ale i po tom všem, co se stalo, nechtěl vynést rozsudek. Myslel na toho, ve kterém se mýlil. V bolestné úzkosti mu Vladova zrada svírala srdce.

Kníže náhle vstal a vysoká zdobená židle se s táhlým skřípotem sunula po podlaze. Zvuk ještě umocnila akustika sálu. Všichni přítomní se na svých místech napřímili a pohledy viseli na Janově tváři. Vzduch jiskřil napětím a ticho, jež se rozhostilo narušovaly jen poryvy větru narážejícího do okenních tabulí. ,,Vlad III., Vlad Tepes, valašský šlechtic, se vzhlede k závažnosti svých provinění odsuzuje k trestu smrti oběšením," Jan se zhluboka nadechl, aby zklidnil své emoce a polkl. Po té pokračoval, ,, majetek bude ponechán jeho choti Irině, kterou tímto tato rada zavazuje postavit na svém panství kostel. Snad se tím obměkčí srdce Nejvyššího a nechá projít duši jejího manžela očistcem," Jan na okamžik pohlédl stranou a pak se opět pevně zadíval do obličejů všech přítomných, ,,trest bude vykonán ode dneška za dva dny. To jest mé rozhodnutí a doufám, že i vaše." Jakmile dozněla jeho poslední slova, šlechtici začali vstávat, souhlasně přikyvovali a počali tleskat.

Vítr venku se utišil a z oblohy se jako drobné pápěří začaly na knížecí hrad a jeho přilehlé okolí snášet první sněhové vločky.

＊

Arya nic z toho, co se právě dělo v prostoru jen pár metrů pod její komnatou netušila. Jak by také mohla. Již druhým dnem jí cloumaly zlé sny, které ji násilím držely, dokud se s křikem a pláčem z nich neprobrala. Jakmile se tak stalo, celá upocená a vyděšená se na lůžku rozhlížela kolem sebe a hledala Vlada. Služebné byly v mžiku u ní a snažily se jí uklidnit. Cítily s ní a litovaly své ubohé paní. Arya si jejich péče a oddanosti nesmírně cenila, však útěchu jí to přinášelo pramalou.

Dívka se nikdy nesdílela, co se jí ve snu událo. Jejich obsah byl pro ni děsivý a až mučivě pravdivý. Ženy jí po té vždy ošetřily nehezkou ránu od biče. Ale ani ta nejzázračnější mast z orientu, kterou ji dal Jan okamžitě poslat, nezhojí to, co zasáhlo její duši uvnitř. Bylo jasné, že jizva ji bude navždy připomínat den, kdy se vše v jejím životě změnilo. Den, kdy se v duchu zřekla svého rodu i poslušnosti knížeti, který nejednal spravedlivě a neměl slitování.

Když osaměla, vydala se pomalým krokem k oknu. Jakmile před ním stanula, její pozornost upoutalo počasí venku. Vítr ustával a začínalo sněžit. Ticho v pokoji protínalo praskání ohně v krbu a její dech. Nejvíce jí dopaloval postoj jejího bratra. Při vzpomínce na něj, zaryla nehty do okenního parapetu až jí za nimi zůstaly dřevěné třísky. Musí Vlada osvobodit a zmizet odtud, jinak ho šlechta zahubí. Prudce se při té myšlence odvrátila od okna a rázně vykročila k truhle s oblečením. Nebyla na tom tělesně nejlépe, ale láska jí dodávala sílu a probouzela v ní zpět k životu odvahu, kterou vždy oplývala. Oblékla si černý plášť a druhý dala do brašny. Ze stolu u postele sebrala zbytky obvazů a léčivé masti. Přelétla očima rychle pokoj a vydala se k veřejím. U nich se na okamžik zastavila. "Už není cesty zpět." Blesklo jí hlavou. Vzhlédla a zašeptala do ticha:,,Za Vlada položím i život," jemně se usmála a sáhla do skrýše v obložení dveří. Vyjmula odtud váček s penězi. Vše pečlivě schovala a vyběhla do tmavých chodeb hradu míříce ke stájím. Tam snad její věrní obhájí oddanost své paní a pomohou jí v útěku s její zbědovanou láskou.

＊

,,Kdo jsi?" zeptal se sípavým, ale pevným hlasem Vlad a pak se rozkašlal. Musel se pod tím náporem opřít o mříže a vypadalo to, jakoby se měl každou chvíli sesunout k zemi. Muž, kterému nebylo vidět do tváře, navzdory hořící louči se pro sebe spokojeně usmál. ,,Jsem ten, kdo ti dovede obstarat, po čem tvé srdce touží," odpověděl mu vtíravým šepotem, který Vladovy okamžitě pronikl až do morku kostí. Po zádech mu přeběhl mráz, ale rychle jej setřásl a pevně uchopil prut mříží. ,,Jestli to opravdu víš, tak mě dostaň odsud," řekl, jak nejvýhružněji v tomto stavu dovedl a znovu se ho zmocnila vlna kašle. Neznámý ho pozoroval jako had svou kořist a vyčkával až dlouhou chodbou dozní všechny zvuky. Pak nahlas a pomalu vydechl proud vzduchu, čímž šlechtice popudil. Byl to však jeho záměr. Vychutnával si každé jeho gesto, cítil zvědavost a touhu jeho srdce. Snad jedinou, která byla na okamžik silnější, než ta po ženě, jíž miloval.

Muž v kápi si přehodil louč do levé ruky a pravou zapátral v širokém rukávu. Vlad se natiskl na mříže a se zaťatou čelistí hypnotizoval jeho pohyb. Světlo ohně po nekonečném čekání ozářilo titěrnou lahvičku s temně rudou tekutinou. Snad to bylo sporým osvětlením, snad samotným obsahem nebo silou chvíle. Vězni se zdálo, jakoby se rudá tekutina náhle změnila na černou a líně se převalovala v prostoru nádobky.

Muž v kápi uchopil lahvičku v půli ukazovákem a palcem a nabídl ji Vladovi. Ten na ni hleděl s přimhouřenýma očima. Sváděl právě vnitřní boj. Nevěřil muži, ani za mák. "Co když je to vrah?" Napadlo ho. V zápětí ale tuto myšlenku zapudil. Jan by si nenechal ujít byť jen jedinou vteřinu z jeho dalšího ponížení, které pro něj jistě teď plánuje. Vlad k smrti toužil po odplatě. Cizinec se náhle tlumeně zasmál. Jakoby snad slyšel, co si šlechtic myslí. Vězeň se zarazil, ale nakonec přisoudil jeho reakci svému váhání a hmátl bez dalšího rozmýšlení po nádobce. Nebyl mu nikterak kladen odpor.

Tepes poodstoupit do stínu a tam si ukořistěnou látku prohlížel. Po té otočil hlavu směrem k muži, který se ani nepohnul a ačkoli mu neviděl do tváře, cítil, jak se do něj zabodává jeho soustředěný pohled. Šlechtic se zamračil a chopil se korkové zátky, jež jediná bránila jeho vysvobození. Nahnul skleněnou nádobku nad ústa a vlil do nich její obsah. Pak polkl. Muž s louči přistoupil až k mřížím a kostnatou rukou sevřel jejich železo. Vězen párkrát zavrávoral a couvl k vlhké kamenné stěně. Otřásl se a vzápětí se napřímil. Chutnalo to jako krev. Jako velmi hutná krev. Vlada ozářilo světlo z louče, a tak mohl začít pozorovat a pociťovat, jak se jeho tělo hojí. S údivem v očích shlížel na své ruce, kde se narovnávaly a srůstaly zpřerážené kosti a hojila se kůže. Vnímal plně zacelování ran na zádech po divokém řádění biče i ústup bolesti, způsobený bodnými ranami a kopanci na svých nohou a žebrech. Vlada zachvátila panika, ale byl to voják a tak se rázem uklidnil a předchozí emoci vystřídal obdiv. Pozornost od vlastního tělo odtrhl až ve chvíli, kdy se chodbou sklepení rozezněl smích, jež připomínal tříštění skla a snad ještě více smích samotného ďábla.

Dveře kobky byly otevřené, louč připevněná na zdi a cizinec nikde. Šlechtici trvalo jen chvíli, než mu došlo s kým měl tu čest. Netušil proč a trochu se obával, že každá pomoc od něj si později vybere svou odměnu. Ozval se v něm ale opět bojovník a s nově nabitou silou vyrazil z cely ven. Uchopil rukojeť louče a směle vyběhl za tou, kterou miluje, aby mohli být konečně spolu a svobodní.

＊

Jan klopýtal spoře osvětlenými chodbami hradu. Před očima se mu přehrávaly obrazy vyhraných bojů, Vladova přátelská a bratrská tvář a nemohl uvěřit ani teď, že to vše byla jen dobře promyšlená hra a přetvářka. Hlava mu třeštila, snad to bylo vínem a nebo na něj dolehla tíha nedávných událostí. Ponořen plně sám do sebe, procházel tiše kolem dlouhého schodiště ústícího dolů do rozlehlé chodby se vstupními dveřmi. Minul vrchní kamenný stupeň a náhle se zastavil. Natočil se bokem zpět ke schodům a naslouchal, jestli se mu spěšné kroky dole pod ním jen nezdály. Snad to mohli být stráže a proto, raději posečkal, aby zvěděl více. Někdo v kápi proběhl kolem paty schodiště. V těsném závěsu za ním rozpoznal ještě další dvě postavy též skryté v pláštích. Jan zpozorněl na maximum. Celé tělo se mu napjalo a ruka mu bezděky vystřelila k dýce za opaskem. Vyčkal, než poslední z nich zmizí za rohem a pak se tiše vydal za nimi.

Trojice se zastavila před vchodem do sklepení. Jan se duchapřítomně skryl do nejbližšího kamenného výklenku a sledoval je. "Kde jsou k čertu stráže." Zaklel v duchu. Je jisté, za kým se chystají, máme jen jediného vězně. Jan rozčilením dýchal o něco rychleji, ale snažil se zklidnit, neboť taková neopatrnost by se mu mohla stát osudnou. "Takže zde máme další zrádce. Nepochybně někdo z jeho věrných. Rozprchly se jako krysy, když byl Vlad uvězněn a teď jim špatné svědomí nedovolí klidně spočinout." Ujistil sám sebe.

Trojice se na něčem šeptem domlouvala a po té první z nich zmizel ve dveřích, za ním šel další a třetí trochu otálel. Janovi připadal o něco menší, než jeho kumpáni . Ve snaze si ho lépe prohlédnout přivřel oči a mírně se vyklonil ze své skrýše. Osoba se letmo rozhlédla na všechny strany, jestli je vzduch čistý a při tom jí z pod kápě vyklouzl pramen rudých vlasů. Pak zmizela i ona ve vchodu k celám. Jan překvapením rozšířil oči a musel se přidržet studené zdi vedle sebe. Každý úder srdce ho bolel a nevěřícně kroutil hlavou. "Nemůže to být ona, snad nějaká náhoda." Nalhával si. Jeho rozum však už věděl, jaká je pravda. Odlepil se od stěny a rozeběhl se k poslednímu místu, kde viděl strážné. Musí tomu zabránit. Arya je ubohou loutkou jeho nyní úhlavního nepřítele a ani o tom ubožačka neví. Láska ji zaslepila zdravý rozum. Jan to tak nehodlal ponechat. "Vlad Tepes nesmí uprchnout. Zaplatí za vše, co provedl!" Vztek jej ovládl a nedal místo jediné pochybnosti, kterou možná někdy v nedávných chvílích měl

＊

Jaké bylo překvapení milující milenky, když jí muž jejího srdce běžel v ústrety. Podivila se nad jeho tělesným zdravím a měla spoustu otázek. Nejvíce však ji přemohl pocit štěstí, že Vlad žije a není na tom bídně, jak předpokládala. Ještě než se objali, už se na ni z dálky usmíval. Když ji pak přivinul k sobě, oba dojetím plakali. Vladova pochodeň padla k zemi a přestala hořet, ale na tom nezáleželo, ještě tu bylo světlo třímané v rukou Aryiných pomocníků.,,Tolik, tolik jsem se bála, že jsi zemřel," vypověděla mu a začala plakat při představě, že by to mohla být pravda. Sklopila zrak a hřbetem ruky si otírala slzy. Vlad zvedl její obličej dlaněmi k tomu svému a když jí pohlédl do očí a něžně jí zastrčil vlasy za ucho, řekl:,,Nejsem, mrtvý má lásko. Cítím se živější, než kdy před tím. Jsi mým důvodem k životu a o to víc mě těší, že jsi mě přišla vysvobodit. Že ti na mě záleží a tvé city nejsou jen planými řečmi." Arya se usmála, pohladila ho po vlasech a políbili se. Když se odtáhli a s úsměvem si znovu pohlédli do tváře, chtěla se ho zeptat, jak to, že je schopen vůbec stát. Nadechla se, ale byla přerušena jedním z podkoních: ,,Má paní, už je čas. Musíme být nenápadní a rychlí," otočila se k němu a souhlasně přikývla. Z brašny vyndala černý plášť, jako měla sama a podala jej Vladovi. Vlasy si pečlivě stáhla a přes hlavu přehodila kapuci. Po té všichni vyběhli k postrannímu vchodu, který sliboval svobodu.

Vlad držel Aryu při běhu za ruku tak pevně jak jen si mohl dovolit. Dobře věděl, že se musí o kus vrátit a pak už jen otevřít dřevěné dveře a budou volní. Knížecí hrad znal stejně dobře, jako ten svůj. Bylo slyšet jak všichni zrychleně dýchají. Arya náhle pustila jeho ruku a jala se otevírat vstup. Tam, kde chyběl práh, byl uvnitř nafoukaný sníh, a tak si šlechtic v očekávání chladu přitáhl plášť těsněji k tělu. Ze zadu na něj promluvil jeden z mužů:,,Ve stájích na vás čeká povoz s koňmi." Vlad stihl jen souhlasně kývnout, než se těsně za nimi ozval rámus. Arya v té samé chvíli otevřela dveře a leknutím na okamžik strnula a vytřeštila oči. ,,Jan," splynulo jí ze rtů. To už ji ale čísi ruka uchopila a táhla ji ven z hradu směrem ke stájím.

Oba se lačně nadechovali studeného vzduchu a co nejrychleji běželi k cíli. Hluk a křik za nimi sílil:,,Támhle jsou! Chyťte je!" Arya se ohlédla a hrůzou otevřela ústa. Jeden z jejích věrných se právě kácel probodnutý mečem k zemi. Druhý zpomalil a vztáhl ke své paní naposled ruku, než padl na kolena a z úst mu vytekla krev. Byl střelem šípem do zad. Hleděla na tu scénu a bála se, ale tažena Vladem pokračovala dál. Otočila hlavu zpět a slzy se jí začaly koulet po tvářích. Další se snažila mrkáním přemoci, ale padající sněhové vločky jí bodaly do očí jako střepy. Cítila zimu a lítost.

Jen doběhli celí uřícení do stájí, Vlad se jal sedlat koně a Arya zrovna tak. Povoz by je zdržoval. Najednou však dívka vykřikla. Šlechtic sebou prudce trhl a zvedl hlavu. Vytřeštil oči a otevřenými ústy se nadechl. Jeho milované se pod krkem blyštila stříbrná dýka, kterou sám kdysi daroval Janovi. ,,Jestli se nevzdáš, zabiju jí a věz, že dokonce svých dní toho oba budeme hořce litovat," Jan Měl tvrdý výraz ve tváři a pevný postoj. Pronesená slova myslel vážně.

Arya se snažila i přes zakloněnou hlavu a čelo přišpendlené na Janově klíční kosti jeho rukou alespoň nějak spatřit Vladovu tvář. Bála se i víc dýchat, aby se náhodou ostrá čepel zbraně nezanořila do jejího hrdla. Za knížetem se ozval hluk a do stájí se přiřítili stráže. Jan, aniž by ze zrádce spustil oči, k nim vydal rozkaz:,,Nechte nás a počkejte venku." ,,Ale pane..." pokusil se o mírný odpor velitel. Byl však přerušen podrážděným a důrazným:,,To je rozkaz!" pak všichni ostatní zmizeli.

Vlad se díval na Aryu, které hrozilo nebezpečí a na toho, kdo to všechno zapříčinil. ,,Podívej se na sebe," promluvil uprchlík přes zaťatou čelist. Krev se mu vařila v žilách, ,,ty, který ses do nedávna chlubil titulem mého nejlepšího přítele. Ty kníže!" přistoupil blíž a věděl, co musí udělat. Musí ji dostat z Janova dosahu. Proto pokračoval:,,Uvěříš cáru papíru, výpovědi závistivé mrchy. Nedal si mi ani šanci se hájit. To si říkáš přítel!" zařval na něj nyní už rudý vzteky.

Jan při těch slovech zbrunátněl a zesílil stisk na Aryině čele. ,,Jak se opovažuješ!" Opáčil mu stejnou intenzitou hlasu kníže a odhodil svou sestru stranou. Ta upadla bolestivě na ruku, ale hned se hlavou otočila, aby viděla, jak se oba do sebe zakliňují zlostným pohledem. Měla strach a uvědomila si, že dnes jeden z nich nevyhnutelně zemře přímo před jejíma očima.

Muži na sebe vztekle vrčeli, těla našponovaná a pak se do sebe pustili. Jan sekal po Vladovi dýkou a ten se úskoky snažil čepeli svištící vzduchem uhýbat. Protivník ho nezastavitelně tlačil až k dřevěnému bednění, za kterým měl stání další kůň. Ten při nárazu Vladových zad do dřeva zaržál a vzepjal se. Jan přestal ustal s výpady a šel si pro zrádce. S očima zúženýma na škvírky pozvedl zbraň a chystal se k poslední ráně. Arya vykřikla a přikryla si ústa. Ruka knížete se rozpohybovala, ale nezasáhla svůj cíl. Dýka se zasekla v dřevěném bednění. Oběť stačila na poslední chvíli uskočit stranou.

Zatímco se kníže snažil vyprostit dýku za rukojeť z dřevěného sevření, Tepes nahmatal lýčené lano za sebou. Najednou Janu vystřelily ruce k hrdlu. Cosi mu bránilo v dýchání. Hmatem rozpoznal provaz, který jindy neškodný nyní pod Vladovým vedením připravoval dědice o život. Sípal. Vší silou se snažil osvobodit, však veškerá snaha vyšla nadarmo. Jakoby z dálky uslyšel Aryin hlas:,,Pusť ho. Vlade, prosím!" zoufale žadonila. Pak zavřel oči, klesl do sena a byla tma.

Vlad upustil provaz a svěsil ramena. Unaveně oddechoval a očima fixoval Janovo tělo. Arya se nad ním skláněla a poslouchala, jestli dýchá. Pak se vyděšeně podívala na šlechtice a vstala. Rychle nabyla zdravého rozumu a otázala se ho:,,A co ti venku?" Její milý si otřel čelo a sebral lopatu opřenou o stěnu. ,,S těmi se musím vypořádat také. Hlídej ho zatím a kdyby se probral, zkus ho něčím praštit, však ty víš," Arya nebyla spokojená ani s jednou z těch odpovědí. Nejraději by byla, aby už vše skončilo a oni mohli konečně odejít "Co když ho stráže zabijí?" Jakmile jí tato myšlenka probleskla hlavou, rychle ji zahnala. Souhlasně přikývla Vladovi a letmo se políbili. Pohlédl jí do očí a pak s bojovným rykem vyrazil ven ze stájí. Jan to všechno slyšel.

Zrádce byl mnohem lepším bojovníkem, než všechna hradní stráž, která čekala venku. Navíc byl zahřátý z předešlého boje s Janem a cítil v sobě po Silasově léku i větší sílu, než kterou doposud oplýval. Po prvním skoleném se již mohl dalším rovnocenně bránit a s mečem v ruce je kosil jednoho po druhém. Krev kolem Vlada tekla proudem a jeho řev a řev obětí, jež srazil k zemi se ozvěnou nesl celým údolím. Krví zbrocený sníh byl důkazem o nezvratné zkáze všech, kteří se mu postavili do cesty. Zbýval už jen poslední.

Muži proti sobě stáli chvíli nehnutě. Najednou se strážný rozběhl proti Vladovi a zaútočil. Ten výpad vykryl a s těžkých heknutím útočníka odhodil. Muž se ale tak lehce nehodlal vzdát. Zvedl se pomalu na nohy a na okamžik bleskl pohledem někam za šlechtice a nepatrně se usmál. Vlad v té samé chvílí uslyšel, jak Arya křičí a přestal být ostražitý. Ohlédl se právě v ten moment, kdy se k němu jako ve zpomalení blížil Jan s napřaženou rukou. Jeho sestra ho z boka předběhla, čímž se dostala mezi Vladovo tělo a zbraň svého bratra. Stojící šlechtic vytřeštil oči a zařval v hrůzném očekávání něčeho, čemu se před pár chvílemi snažil ve stájích předejít. Už ale nebylo vyhnutí. Jan nedokázal tak rychle zastavit napřaženou ruku a dýka se zanořila Aryi do srdce. Knížeti se v obličeji objevilo překvapení a hrůza, která ho paralyzovala. Padl na kolena. Vlad pocítil bodnutí mezi hrudí a břichem a rovněž klesl. Na okamžik sklonil hlavu ke svému hrudníku, jímž právě vyjíždělo ven z jeho těla ostří meče S překvapením ve tváři opět vyhledal svou milou, která padla naznak k zemi a setkal se s ní očima. Arya ztěžka dýchala a plakala. Nemohla tomu uvěřit. "Tak takové to je, když člověk umírá? Je mu najednou zima i teplo, nemůže dýchat a všechno ho bolí?" Zrakem se ještě naposledy snažila potěšit pohledem do Vladovy tváře. Na jeho mužné rysy a nebesky modré očí, které ji uhranuly, jakmile se do nich poprvé podívala. Začala kašlat a ucítila jeho ruce na svých tvářích. Téměř přes pláč nemohl mluvit. Volal na ni, volal její jméno a prosil ji, aby ho neopouštěla. Viděla, že je sám nejspíš na smrt zraněný, ale nedokázala nic ríci. Útroby se jí stáhly a celým tělem jí pulzovala palčivá bolest. Nejvíce jí bolelo u srdce. Nebylo to ale dýkou, která jí v tom místě zasáhla. ,,Aryo, Aryo!" stále ji volal Vlad a při tom vykašlával krev. Cítil se sláb, ale musel vydržet, musel kvůli ní. Hladil její krásné měděné vlasy, které zdobily bílé sněhové vločky jako ty nejkrásnější perly. ,,Nesmíš, slyšíš? Ty nesmíš zemřít!" při té větě padl břichem k zemi a znatelně pozbyl sil. Rána v hrudi ho pálila a krvácela do sněhu pod ním. Otočili k sobě z posledních sil hlavy a pohlédli jeden druhému do očí. ,,Miluji tě Aryo. Navěky, ať se děje cokoli." vyslovil v křečích Vlad ke své umírající lásce a natáhl k ní ruku. Arya mu už nemohla odpovědět, a tak k němu s námahou přiblížila tu svou. Držíce se jeden druhého vydechli společně naposled. Byl to konec dvěma milujícím lidským duším.

Pohřeb, který dal kníže Jan vypravit své sestře byl nezapomenutelný. Truchlila pro ni celá zem. Pro Vlada Tepese jen pár nejbližších. Dalo by se ale možná říci, že zbytečně. Ten kým se druhý den po vložení do rodinné hrobky stal si od lidského pokolení žádal zcela jinou emoci. A tou byl strach.

＊＊＊

Hodnocení:

Na tomto verdiktu jsme se jednoznačně shodli. Tvá verze se nám četla nejlépe a svým závěrem v nás vyvolala hodně emocí. Mně osobně se hrozně líbila část, kdy Jan postřehl postavy v kápích. To bylo jako z filmu! Na druhou stranu musím podotknout, že Jan by takhle se svou sestrou nemanipuloval, už tak jej dost sebralo, co jí způsobil. Ale i tak to mělo náboj, když ji vzal jako rukojmí. Opětovně oceňuji přítomnost Silase, to je ta správná šedá eminence v pozadí a věřím, že kdybys psala pokračování, ještě by svou roli sehrál. Hodně mi vidíš do hlavy. :D
No a ten závěr! To je přesně ta bolest a utrpení, co já vítám! Tak trošku omylem zabít vlastní sestru, no paráda! Bože, já zním vážně hrozně. :D Každopádně mě i Monii ten konec hodně zasáhl a prakticky hned jsme se shodly, že tohle je náš vítěz. :)
Snad uvítáš soukromý rozhovor s Gabrielem, i když naposledy tě pěkně vytočil. :D Čas a datum závisí na tvém uvážení, ale oba bychom uvítali spíše večer. ;)

Gabriel:
*autorka po něm kouká* Máš k tomu co říct?

Ne. *odbude ji chladně*

Zasáhla tě ta pasáž s Aryou? *sonduje dál*

... *Gabriel mlčí*

Někdo tady někomu vzal vítr z plachet. *popichuje jej autorka* Musím říct, že se tady někomu podařila navýsost senzační věc: umlčení Gabriela. No já tedy vejrám. :D

Holky, hrozně vám děkuji za vaši účast a nápady. Nesmírně si cením každého slovíčka, každé čárky. A už nikdy žádnou soutěž neuspořádám, protože mě bolí to takhle seřazovat. :D Jste skvělé a za to všechno, co jste do toho daly, jsem vaším dlužníkem. Děkuji!