-Karpaty, podzim 1913-

Nevlídné počasí sužovalo odlehlé vrcholy Karpat od počátku podzimu pravidelně každý rok. Nebe zahalil příkrov temných mračen, který nepropouštěl byť jen jediný sluneční paprsek. V nejzazších koutech hor se nikdo něžného pohlazení slunce nedočkal. Krajina potemněla. Poutník neznalý zdejšího počasí se cítil jako nezvaný host v cizím světě. Odevšad na něj útočily prazvláštní, děsivé skřeky, prudký liják jej bičoval do tváří a smáčel každý kousek oděvu, každá cesta pro něj vypadala naprosto stejně a mnohokrát takový poutník zabloudil. Připadal si jako uvězněný v tmavé noci. Až taková temnota se kolem po celé týdny rozprostírala.

To odpoledne husté provazce deště smáčely skály okolních hor, stékaly v potůčcích mezi kameny a vsakovaly se do pomalu uvadající trávy. Čistá, nikým nezničená příroda se den za dnem připravovala na nadcházející zimu, kdy vrcholky hor pokryje bohatá sněhová nadílka. Na tu si ovšem příroda měla ještě nějaký ten pátek počkat.

Nedbaje varování stařešin z vesnice několik kilometrů pod úpatím skalisek, dva nadšení turisté vyrazili do hor. Větrovky a kalhoty v zářivých barvách jim měly zajistit dobrou viditelnost pro své okolí. Netušili, že v horách na žádné jiné živé duše nenarazí. Jen blázen by se v takovém nečase pouštěl mezi ostrá skaliska čnějící do výšin.

Mladíci nebyli zdejší. Neznalí terénu a proměn zdejší krajiny, brzy sešli z označené cesty. Trvalo jim drahnou chvíli, než si svůj omyl uvědomili. Leč se rozhlíželi všude kolem, přes hustý závoj padajícího deště a mléčnou mlhu, která jim olizovala kotníky jako úlisný had, daleko nedohlédli. Zůstali sami. Nikdo netušil, kam měli namířeno. Pomoci by se dočkali jen stěží.

Nebyli to však žádní nováčci, kteří by zůstali sedět na místě a vystrašeně by se klepali, dokud by se na ně štěstí neusmálo a někdo by je nenašel. Po chvíli dohadů a zvažování všech alternativ se rozhodli vystoupat o kus výš. Cestou si v těch místech všimli skalních převisů, které by jim poskytly dočasné útočiště, než se počasí trochu umoudří.

Vyšplhali tedy o kus výš. Proplétali se mezi skalisky, jejich kluzký povrch nedovolal zneužít je jako oporu. Mladíci museli vynaložit veškeré své úsilí, aby se udrželi na nohou. Bořili se do rozmočené půdy, nohy jim klouzaly v mazlavém bahně, vše doprovázeno prudkým bičováním deště. Nezdálo se, že by v dohledné době mělo přestat pršet. To ovšem neznalí turisté netušili.

V dobré víře postupovali krok za krokem stále vzhůru, až stanuli na úzké, kamenité cestičce. Na žádné mapě takovou trasu nezaznamenali. Netušili, že se až příliš odchýlili od původní stezky a jejich nerozvážnost je zavedla až to odlehlých částí hor, kam se ani divoká zvěř neodvážila. Muži si neuvědomovali, že je již neobklopují žádné zvuky života. Pouze bičování kapek o kameny se neslo vzduchem až k jejich uším.

Beze špetky strachu se vydali úzkou cestou mezi skalní stěny. Údolí rozprostírající se jim pod nohama zahalila mlha a celý výjev připomínal hluboký kotel naplněný mléčnou tekutinou. Promočení až na kost, našli si turisté příhodné místo pro přečkání toho nečasu. Skalní převis poskytoval přístřeší před dotěrnými kapkami deště. Na jeho kraji stál jako prastarý strážce vzrostlý dub, který však před několika lety blesk, jenž sjel z nebe, rozeklal ve dví. Mládenci zalezli pod převis. Konečně utekli dorážejícím dešťovým kapkám. Výhled do údolí narušovaly prameny dešťovky, která se valila po skále a přes převis spadávala přes vchod jako vodní závěs.

Muži chvíli lelkovali na místě a snažili se popadnout dech po zběsilém výstupu. Z batohů vytáhli suché mikiny, jediný kus náhradního šatstva. Znaveni úprkem před deštěm, svezli se oba podél tvrdé sklaní stěny na zem a prohledali své batohy ve snaze najít jídlo. To naštěstí jako zázrakem přežilo. Schované sendviče ustály největší nápor a zahrabané v provizorních mikinách je voda ušetřila. Šustění sáčků a pokojné mlaskání se neslo tmavým prostorem. Kdyby venku přeci jen někdo byl, prapodivné zvuky by jej jistě vyděsily.

Zdejší obyvatelé byli zvyklí na ledacos. Vyrůstali mezi skalisky karpatských hor spolu s divokou zvěří. Žádný zvuk je nemohl zneklidnit. Byť se celým krajem po generace tradovaly děsivé historky o nočních démonech, planoucích očích a děsivém vytí, pro všechny to byly zkrátka jen historky. Potomek Karpat dokázal každý zvuk přiřadit k jakémukoliv zvířeti. Strach se probudil teprve ve chvíli, kdy ani zdejší obyvatelé nedokázali hrozivému zvuku přisoudit známou formu.

Odpočatí a dosyta najedení muži se začali zajímat také o svůj dočasný úkryt. Obrátili svou pozornost hlouběji do útrob skály a zjistili, že se ocitli v jakési jeskyni. Na výšku byla jen o pár centimetrů vyšší než oni sami a byla široká tak akorát na rozpětí paží. S nadšením se jali místo prozkoumávat. Chtěli vědět, jak hluboká může jeskyně být, proto vytáhli baterky a vydali se hlouběji do skály. Daleko ovšem nedošli. Stačilo jen pět metrů a ocitli se před chladnou, kamennou stěnou. Rozmrzelé mumlání ale vzalo za své ve chvíli, kdy úzký kužel světla dopadl na průzor ve zdi. V černé tmě nejzazšího koutu jeskyně zanikal, ale světlo baterky jej dokázalo odhalit. Průzor se podobal spíš široké puklině. Jeden z mužů dychtivě prostrčil ruku dovnitř, aby zjistil, zda je na opačné straně něco dalšího. Rukou šmátral v prázdném prostoru a široce se usmíval. Za stěnou muselo něco být. Vtáhl ruku zpět a oba dobrodruzi se rozhodli prodrat dovnitř.

Shodili batohy ze zad a ponechali si jen své baterky. Průzor nebyl příliš široký. Museli vynaložit mnoho sil, aby se jím protáhli. Připomínali zvíře uvězněné v pasti, které se zoufale snažilo nabýt ztracené svobody. Jeden za druhým se ale dokázali prodrat až na opačnou stranu. Vzájemně si pomáhali a povzbuzovali se.

Dva světelné kužely kroužily po temném prostoru, kam nedopadal ani ždibec denního světla. Nadšení dobrodruzi se pokoušeli zmapovat nově objevený prostor. Zjistili, že stanuli na prahu jakési chodby, klikatící se hlouběji do hory. Kluzké stěny nepříjemně zapáchaly. I tak se ale muži vydali dál. Jeden z nich zvědavě přejel prsty po mazlavém povrchu stěny chodby a odporem se ošil. Jakási hustá tekutina mu ulpěla na ruce a nechtěla se jej pustit. Muž se pokoušel to nechutné cosi setřít a nedával pozor na cestu. Pojednou vzhlédl, ale než stačil zareagovat, vrazil do svého společníka. Naštvaně si s ním chtěl srovnat účty, ale první z dvojice s pusou otevřenou dokořán zíral před sebe. Muž s prsty olepenými páchnoucí tekutinou spolu se svým kuželem světla následoval jeho pohled. Šokem zkoprněl.

Obě baterky zůstaly viset na něčem zvláštním, co bylo umístěno přímo ve středu prostoru. Připomínalo to dřevěnou, ztrouchnivělou rakev na kamenném podstavci. Jeden z mužů se probral z transu a jeho baterka bloumala po okolí. Stejně kluzké, mazlavé a páchnoucí stěny jako v chodbě. Turista zabrousil baterkou nahoru ke stropu. Světlo však nedosáhlo konce. Zdálo se, že tato zvláštní místnost sahá až k vrcholu hory. Svým tvarem připomínala skoro dokonalý kruh, jako by to tady někdo tesal ručně.

Čerství dobrodruzi popošli hlouběji do útrob temné krypty. Jejich baterky nebyly schopny obsáhnout celý prostor, ale to nevadilo. Zajímal je pouze zvláštní předmět uprostřed místnosti. Pár kroky přešli až k záhadné rakvi. Jejich myšlenky vířily nadšením. Něco objevili. Něco starého, co tady leželo skryto tak dlouho, že by jistě na světě nenašli živé duše, která by o tom něco věděla.

Oba kužely světla dopadly na rakev. Muži sebou vyděšeně škubli. Neočekávali, že by spatřili něco takového. Ztrouchnivělé dřevo se zbortilo dovnitř rakve a mezi úlomky na několika místech vyčnívalo lidské tělo. Nebyla to však obnažená kostra. Tělo připomínalo starověkou mumii, leč bez obvazů. Scvrklá a zažloutlá kůže se místy trhala a odhalovala napnuté šlachy. Nebožtíkovy ruce spočívaly v podivné poloze na hrudi, jako by se v poslední minutě svého života bránil neznámému útočníkovi. Z hrudi, tam, kde kdysi tlouklo srdce, vyčníval kus dřeva. Mohl to být úlomek rakve, který zapadl mezi žebra, to však muži mohli jen odhadovat. Nejděsivější na lidském skeletu však byla tvář. Oči zapadlé v jamkách jako by sledovaly světlo z baterky. Lačnily po světle, po lidské přítomnosti, která na tom ponurém místě tolik scházela. Celá tvář ustrnula v takové pozici, která mohla zaživa býti něčím jako zoufalým rykem. Doširoka otevřená ústa takovou tezi podporovala.

Muži byli celým výjevem dočista očarováni. Nikdy předtím nic takového neviděli. Nebyli to žádní lékaři, historici nebo jiní studování vědci, ale i jim se ostatky zdály zvláštní. Kdo ví, jak dlouho zde nebožtík ležel a co jej sem vlastně přivedlo. Nebo spíš: kdo. V zapadlé, tajné jeskyni v hoře by očekávali starou kostru. Tohle tělo ale vypadalo, že zde spočívá teprve pár desítek let. Takové ostatky muži nikdy předtím neviděli.

Fascinován svým nálezem, jeden z mužů se natáhl právě po tom úlomku dřeva, který zapadl mezi žebra přímo v místě srdce. Uchopil jej a vytáhl. Celé toto počínání doprovázel zvuk připomínající vrzání. Jakmile bylo dřevo venku, kolem mladíků se prohnal mrazivý vítr, který s sebou nesl cizí zvuk. Znělo to jako bolestivé skučení. Mladíci se na sebe znepokojeně podívali, ale ani jeden z nich neznal zdejší báchorky o podivných skřecích v horách, natož legendy sahající až pět století do minulosti.

Muži zvláštní úkaz dál neřešili a vrátili se ke svému nálezu. Druhý z dvojice se sklonil nad hlavou mrtvého a rukama prohmatával rakev. V jedné chvíli sykl bolestí a ucukl. Posvítil na svou dlaň. Patrně musel při svém zbrklém počínání zavadit o ostrý úlomek a řízl se. Šrám uprostřed dlaně nebyl příliš hluboký, ale z rány počala vytékat v tenkých praméncích rudá krev. Stékala až k zápěstí, odkud si několik kapek životadárné tekutiny našlo cestu k zemi. Tam ovšem rudé kapky neskanuly. Mladík držel ruku přímo nad nebožtíkovou hlavou a krev z jeho rány dopadla přímo na scvrklý ret, odkud stekla až do rozevřených úst. Zraněný muž nasucho polkl. Svým počínáním rozhodně nechtěl ostatky jakkoliv narušit. Zbrklé jednání obou mužů ale mělo mnohem horší následky, než by si kdy byli sami schopni představit.

Z úst mrtvého se vydral chraplavý sten. Oba dobrodruzi úlekem vytřeštili oči, zírajíce na tělo v rakvi. Prsty pravé ruky se pohnuly. Nebo to byl klam světla? Možná se to mužům jen zdálo. Chrčení a bublání vycházející z již dávno mrtvého hrdla doplnilo praskání připomínající lámání suchých větviček. Muži vyděšeně odskočili od rakve a couvali zpět ke vchodu. Chtěli z toho děsivého místa pryč. Toužili po denním světle, ale strach otupoval jejich mysl a oni nedokázali přimět nohy k úprku. Jen pozpátku, krůček po krůčku, couvali s očima stále přišpendlenýma k rakvi. Když se přes propadlý okraj s praskavým zvukem přehoupla jedna ruka, v té chvíli by se v nich krve nedořezal.

Kdyby jen znali transylvánské legendy. Kdyby jen uvěřili. Pro celý svět jsou strašidelné příběhy o nočních démonech sajících lidskou krev jen báchorkami. V srdcích mnoha obyvatel Transylvánie jsou však silně zakořeněny jako čistá pravda. Legenda o krutém démonu pro ně nebyla jen smyšlenkou. V zapadlém kraji karpatských hor se každý po celá staletí bál po nocích vycházet ven. Nikdo nikdy nenavštívil místa mimo vyznačené turistické trasy. Vyhýbali se temným zákoutím hor a ti nejstarší se modlívali, aby Pán ušetřil jejich zemi dalšího krveprolití, které kdysi způsoboval noční démon.

Muži ale na zdejší báchorky a legendy nebrali zřetel. Příliš pozdě jim došlo, že díky nim legenda opět ožila.

*

Déšť ustal, ale temná mračna oblohu neopouštěla. Příroda utichla. Ani svist větru nebylo možno zaslechnout. Jako kdyby Matka příroda bázlivě vyčkávala, ani nedutala.

Náhle okolí pročísl nelidský ryk dvou na smrt vyděšených mužů. Nesl se mezi skalisky, odrážel se od stěn a vracel se zpět, dokud úplně nezanikl. Řev naplněný strachem vyděsil hejno krkavců, které posedávalo na stromech v údolí. Jakmile ptáci zaslechli křik, s krákoráním se vznesli k nebesům a kvapně opustili místo zkázy. Jen co odlétli, hory se opět ponořily do ticha. Nikde nebylo slyšet ani živáčka.

Po chvíli se z nebe opět spustily husté provazce dešťových kapek a vítr se zase proháněl mezi vrcholky skal. Příroda se vrátila do svého pravidelného rytmu, jako by se před chvílí nic nestalo. Snažila se zapomenout.

Temné transylvánské kopce skryly své další tajemství. Nikdy již dva nadšené turisty nepropustí. Jejich těla už nikdo neobjeví. Zůstanou navždy ve skalách. Co hory pohltí, už nikdy nevydají. Pouze jedno nedokáží zadržet.

To odpoledne vpustily do světa temnou sílu, kterou staletí skrývaly. Démon noci se vrací, stravován nejen žízní, ale také touhou po pomstě.