Špinavé vody Temže se rozestoupily a řeka vydala své nejnovější tajemství. Shodou okolností se tělo Jane Whitmore nedostalo dále, než dva kilometry za město. Uvízlo zapletené mezi větvemi a keři, které ze břehu zasahovaly až do řeky. Zpola vyplavené čekalo na své objevení, kterého se dočkalo za rozbřesku, kdy se do areálu za řekou začaly sjíždět stavební dělníci.

„Doktore, co mi můžete říct?" detektiv Brown bez zbytečných okolků vtrhl na pitevnu a okamžitě zamířil za soudním lékařem, který se skláněl nad stolem v rohu a studoval zprávu z místa, kde bylo tělo nalezeno.

Mínin otec nebyl právě v nejlepším rozpoložení. Vzhlédl od stolu a posunul si brýle na nose.

„Stále neumím zázraky, detektive. Některé věci si zkrátka žádají čas," odvětil suše a v tónu jeho hlasu bylo znát lehké podráždění.

Brown si v rychlosti uvázal kravatu, která mu neupravená visela kolem krku.

„Čas je něco, čeho se nám zoufale nedostává, Sewarde," poznamenal věcně a věnoval se své hnědé kravatě, „nadřízení na mě tlačí, novináři se dožadují informací, Godalming se někde fláká a mrtvoly se nám tady kupí."

Detektiv se od rána nezastavil. Z jeho hlasu doktor poznal kromě únavy také mírné zoufalství.

„A kdepak je Arthur?" doktor Seward si stáhl brýle z nosu a napřímil se. Zkoumavě si detektiva prohlížel. Potřeboval by povzbudit, ale on se zajímal zejména o Arthura a jeho nepřítomnost. Večer měl vyzvednout Mínu z Carfaxu. Doufal, že se jen někde zapomněl, ale svému slovu dostojí.

„Co já vím, nemůžu ho zastihnout," odsekl detektiv Brown podrážděně, „teď chci fakta."

Trhnutím si upravil sako a zpříma na doktora pohlédl. Jeho naopak zajímal jen další případ. Musel ukojit senzace chtivé novináře, rozlícené nadřízené a vlastně také sebe.

„Stačil jsem provést jen základní prohlídku," namítl doktor.

Tohle nahánění nikdy neměl rád. Chápal, že policie potřebuje fakta co nejdříve, ale pokud chtěli případ vyřešit, potřebovali jasné a přesné lékařské závěry. A on jim nehodlal poskytnout jen kusé informace za poklusu. Na to byl příliš pečlivý.

„A máte zatím něco?" Brown byl od pohledu nervózní a roztěkaný. Pořád se ošíval, ohlížel a neustále kontroloval hodinky.

Doktor Seward se pod vousy pousmál. „Možná už nejsem nejmladší, ale pořád nejsem slepý," stačila mu i zběžná prohlídka, aby si všiml mnoha detailů.

„Neprotahujte to, Johne," Brown znaveně zamrkal. Holá hlava se mu leskla krůpějemi potu a jeho zapadlé oči působily ještě mrtvolněji, než by bylo zdrávo.

„Podle prvotního ohledání soudím, že oběť byla ve vodě minimálně pět dní," doktor se odlepil od stolu a přešel k protější stěně, přímo k jednomu z lesklých pitevních stolů. Odkryl zelenou plachtu tak, aby se detektiv mohl podívat na tvář mrtvé.

„Ale Sewarde," zalapal Brown po dechu, když přistoupil k tělu, „to je přeci...je to vážně..."

„Dokud tělo neidentifikujeme zcela přesně, nebude to oficiální, ale ano. S největší pravděpodobností je to pohřešovaná Jane Whitmore," doktor Seward zachmuřeně přikývl a pohlédl na namodralou, místy již nazelenalou tvář mladé dívky, kterou donedávna hledalo celé město.

„Dobrý bože," zašeptal Brown a přejel si dlaní po holé hlavě.

„Vše přesně určím až po pitvě, ale tělo bylo do řeky hozeno zcela jistě několik hodin po smrti. Zabalené v černé dece, jak jste jej našli. Kromě rány na krku jsem na těle zatím nenašel žádné známky násilí," i soudnímu lékaři začínalo být nevolno.

Od zmizení mladé Jane neustále myslel na Mínu a na to, jak by se to mohlo stát také jí. Od té doby se o dceru bál, jako snad nikdy v životě. A nyní před ním leželo tělo pohřešované dívky a on opět viděl, jak se mění na jeho dceru, která mu na světě byla tím nejdražším.

„Co ta rána na krku?" kývl detektiv směrem k mrtvé.

Doktor neznatelně zavrtěl hlavou, aby se zbavil trudných myšlenek. „Skutečně zvláštní rána," přikývl a ukázal na dívčin krk, „nevím, co vrah zamýšlel, ale pokud chtěl oběť podříznout, zjevně netušil, jak na to. Ty dvě řezné rány jsou dostatečně hluboké a bezpochyby narušily krkavici, ale linie řezu končí takřka u hrtanu. Jako kdyby oběť jen sekl. Víte, s podřezáním je to těžší. Lidé si neustále myslí, že se oběti musí zaklonit hlava dozadu, ale to je mylná domněnka. Když tak učiníte, do cesty se vám postaví hrtan, který musíte proříznout. Tepna se vám schová. Mnohem účinnější a jistější je hlavu sklopit a provést řez v linii rýhy, jakou vytvoří pokožka. Pak je tepna zcela přístupná. Nepotřebujete ani přílišnou sílu. Vykrvácení je poté rychlé. Takováto metoda je známa především trénovaným lidem, jde hlavně o armádní výcvik. V tomto případě je pachatel buď amatér, nebo nějaký zvrácený sadista."

Brown se zájmem poslouchal, ale nikdo z mužů netušil, že odpověď je zcela prostá. Renfield se pouze dvěma hlubokými řezy snažil zakrýt stopy po Gabrielově kousnutí. Najít tělo se dvěma tenkými dírkami na krku by bylo i v moderní době, kdy svět na upíry již dávno nevěřil, příliš riskantní. Každá stopa, každý náznak se musel zamaskovat.

„Že by ji únosce nechtěl zabít, ale nakonec jej k tomu něco dohnalo?" uvažoval detektiv nahlas. I jemu se rány na dívčině krku zdály prapodivné.

„Jak jsem řekl, více toho zjistím po pitvě," doktor Seward nemohl být natolik detailní, jak by si přál, „v řece je mnoho bakterií a mikrobů. Maso v oblasti rány se již začalo rozkládat. Na tělo působilo příliš mnoho faktorů. Musím ale poznamenat, že jsem si také všiml, v jak extrémně zbědovaném stavu oběť před smrtí byla."

„Jak to myslíte?" Brown se zmateným výrazem vzhlédl k lékaři.

Doktor se podrbal ve vousech: „Dnešním dnem jsou to dohromady přesně dva týdny, co se slečna Whitmore pohřešuje. Mrtvá je zhruba pět dní, možná více, jak jsem řekl, přesnější budu po pitvě. To ovšem znamená, že byla minimálně týden někde držena a během té doby se jí nedostávalo řádné péče. Ovšem něco takového jsem ještě neviděl. Oběť je extrémně podvyživená, propadlé tváře, vystouplé kosti. Je to zvláštní. Určitě provedu nezbytné testy, abych zjistil přesnou příčinu smrti a stav oběti před smrtí."

„Myslíte si, že to může souviset s těmi třemi nedávanými oběťmi?" detektiv nahlas vyslovil své obavy. Bylo docela dobře možné, že všechno začalo právě u Jane.

„To nemohu potvrdit, ale ani vyvrátit," odpověděl doktor Seward co nejupřímněji, „ne všechno prozatím na profil první trojnásobné vraždy sedí, ovšem některé detaily souhlasí. Ale říkám to znovu, nemohu dělat žádné závěry, dokud neprovedu pitvu."

„Whitemoreovy to úplně zničí," Brown si zoufale promnul tvář. Oznámit rodině, že se jejich sotva dospělá dcera už nevrátí domů, to byl úkol, na který si nezvykl ani za ta léta u policie.

„Tělo sice bylo vystaveno působení vody a bakterií, ale vídal jsem tvář té dívky v novinách dost dlouho, abych ji poznal i v tom nejhorším možném stavu," doktor spojil ruce za zády a sledoval tvář mrtvé.

Kaštanově hnědé oči už nikdy neměly pohlédnout na svět živých. Z lesklých havraních vlasů zbyly jen vodou slepené, matné prameny. Namodralá tvář se zelenými fleky už dávno nepatřila dívce, která před svým zmizením hýřila energií a překypovala životem.

„Tohle je šílené, Johne," povzdechl si detektiv, „za poslední dny se nám všechno kupí. Novináři do všeho strkají nos, veřejnost začíná být neklidná a my nemáme prakticky žádnou pořádnou stopu."

Doktor netušil, jak má v takové situaci svého kolegu uklidnit. Jeho samotného přemáhal pocit strachu, avšak nebál se o sebe, nýbrž o Mínu.

„Dopadneme ho, detektive. Nebojte," pokusil se alespoň o chabá slova podpory.

„Zajedu na centrálu seznámit vedení s prvními poznatky. Budu čekat na všechny výsledky, doktore," Brown se rozhlédl kolem, jako by něco hledal a poté se vrátil pohledem k doktoru Sewardovi, „kdyby se vám ozval Godalming, ať neprodleně nakluše ke mně do kanceláře. Něco takového nestrpím a jestli někde lelkuje, pořádně mu to vytmavím. My tady máme práce nad hlavu a on se někde fláká." Div nelamentoval rukama nad hlavou.

„Jistě, detektive," přikývl doktor bez jakékoliv další poznámky. Neměl zrovna náladu pouštět se s nevelkým mužem do křížku. Ne, když nikdo neuměl vybouchnout tak, jako právě detektiv Brown.

Ten se záhy s letmým pozdravem odporoučel z pitevny pryč a doktor Seward osaměl. Tedy, ne tak úplně.

Pohlédl do zbědované tváře Jane Whitmore. Při pohledu na ni jej píchlo u srdce. Opatrně, jako kdyby to snad mrtvá mohla cítit, ji opět zahalil plachtou.

„Mrzí mě to, dítě," položil jí ruku na čelo a zavřel oči.

Zpod víček se na světlo světa draly první kapky slaných slz. Doktor Seward toho už za svou praxi viděl mnoho. Díky Míně se jej ale každý případ, kdy byla zavražděna mladá dívka, citelně dotýkal. Nedokázal být jen objektivním lékařem. V těch chvílích se v něm probouzel otec, kterým v prvé řadě byl. Vždy cítil tu nezměrnou bolest spolu s rodiči, kteří ztratili dceru. Nedokázal se od toho distancovat.

Doktor otevřel oči a párkrát zamrkal. Odtáhl ruku od mrtvé a vrátil se ke stolu v rohu. Čekal jej další náročný den. Část jeho mysli navíc stále odbíhala k Arthurovi, který měl večer vyzvednou Mínu z Carfaxu. Doufal, že na to nezapomněl. Spolu s Jonathanem vnímal Arthura jako svého syna, oba mladíci mu byli velmi blízcí a přirostli mu k srdci. Snad se v něm nezklamal a Arthur svým závazkům dostojí.

Doktor Seward se jal chystat vše potřebné pro nadcházející hodiny, které stráví na pitevně. Bez jakéhokoliv podezření prozatím vypustil Arthura Godalminga z mysli.