-Sídlo transylvánských knížat, léto 1476-

Chmurné počasí zahalilo Transylvánii. Nad hradem se počala stahovat temná mračna, která zastřela sluneční kotouč a uvrhla okolí do tíživého šera. Zdálo se, že i příroda truchlí a sdílí Janovu bolest. V dálce zahřmělo. Tlumené dunění bylo předzvěstí divoké bouře, která se přežene okolím a kvílivý vítr s sebou ponese jediné slovo: zrádce.

Na prostorném nádvoří, poblíž vstupu do hradu, seděl Jan na masivní židli s vysokým čelem, která mu nahrazovala trůn. Oděn v černém, snad na znamení smutku, seděl zpříma a pokoušel se udržet masku tvrdého muže. Jeho choť, něžná blondýnka s ruměncem ve tváři, seděla vedle něj, ztěžka polykala a snažila se neuhnout pohledem před tím hrozivým divadlem. Ruce schované v klíně v záplavě překladů svých šatů pevně stiskla při každém prásknutí.

Brány na nádvoří byly na rozkaz Jana zavřeny. Přihlížet mohli jen vybraní, nikdo si nepřál dělat z toho hrozného představení veřejné divadlo. Pár prostých přihlížejících mělo posléze roznést zprávy o tom, jak se trestá zrada.

Uprostřed nádvoří trčel ze země hrubý dřevěný kůl se dvěma železnými skobami po stranách. K nim byla na řetězech připevněna pouta, v nichž byl vězněn samotný Vlad, řečený Napichovač. Tiskl se břichem ke kůlu, ruce spoutány nad hlavou a ztěžka oddechoval. Bez košile, zpola obnažen, vyčkával na další ránu. Byť bylo chladno, dlouhé vlasy se mu potem lepily ke tváři.

Okolní ticho narušil svist. V Janově družce opět hrklo, když se ozvalo prásknutí biče, který si našel cestu k živému masu. Vlad s bolestivým sykotem zatnul zuby. Přitiskl tvář ke dřevu a prudce oddechoval. Na zádech se mu objevil další šrám, který se zbarvil do ruda a kapky krve skropily kameny pod nohama trestaného.

Vlad co nejstatečněji snášel veřejnou potupu, kterou mu připravili. Což o to, že měl díky Janově shovívavosti malé publikum. Proklínal svého přítele, kterému jeho oddanost a pomoc v bitvách, ve kterých si vzájemně nesčetněkrát zachránili životy, byla málo a uvěřil lživým tvrzením o jeho zradě. Jan odmítal sdělit Vladovi podrobnosti, ale valašský šlechtic se rychle dovtípil, kde má tohle podivné spiknutí původ. Zuřil. Vzteky běsnil. Nejraději by se osvobodil z okovů a vydobyl si pravdu tak, jak nejlépe svedl: mečem a bolestí.

Další svist proťal takřka pohřební ticho. Rána byla tentokrát silnější a tělo biče se zakouslo do masa jako hladový vlk.

„Dost!" ozval se za Vladovými zády ženský křik. I ve své otupělosti, kterou mu přinášela bolest, jej poznal. Arya.

„Tak přestaňte!" v jejím hlase postřehl vzlyky.

„Aryo!" křikl Jan, když se prohnala kolem něj, leč sestra na něj nedbala. Běžela ke svému milému, na jehož utrpení se nemohla dívat, i když jí to bratr výslovně zakázal. Ona si však našla cestu.

Vlad zdvihl hlavu a snažil se ohlédnout přes rameno. Kůže se odmítala poddat. Každý pohyb, který ji svraštil, mu působil trýznivou bolest, ale musel ji vidět. Musel vidět Aryu. Koutkem oka stačil zahlédnout tmavý stín, který se k ní řítil. Strážný se ji chystal zadržet.

„Prosím!" žadonila Arya a už se natahovala k Vladovi, aby mu alespoň jedním něžným dotekem ulevila. To už ji ale obemkly silné paže a strhly ji stranou.

„Ne!" vyjekla zoufale.

„Pusťte ji!" její křik opět vyburcoval Vladův vztek. Škubal sebou, lomcoval řetězy, až se mu okovy bolestivě zařezávaly do zápěstí a obíjely klouby.

Nastal zmatek. Dívčin křik se mísil s Vladovým vzteklým řevem, okolní přihlížející spustili šum klevet a sdělovali si své názory na to, co se právě před jejich očima událo. Jan si jen se zoufalým povzdechem promnul oči.

„Tak dost!" zařval náhle a prudce se postavil. „To stačí, Aryo," napomenul svou sestru ostře, v jeho hlase se už neodrážel bratrský cit, nýbrž autorita vůdce.

„Jak jen mu to můžeš udělat!" Arya se zmítala v náruči strážce. Kdyby se jí povedlo osvobodit, jistě by se na bratra vrhla.

„Nezpochybňuj má rozhodnutí!" zařval Jan vztekle, až to kolem překvapením zašumělo. Jan se zřídkakdy přestával ovládat. Bolest, vztek, nedůvěra, šok – to vše se v něm mísilo a on už nic z toho nedokázal rozlišit, natož pak ovládnout.

„Ji z toho vynech a raději si to vyřiď se mnou," ozval se od kůlu sám Vlad, který hleděl zpola na nebe a zpola zachytával kusé obrazy z nádvoří. „Postav se mi!" zařval tak hlasitě, až se z hradeb s vyděšeným krákoráním vznesli havrani, „postav se mi a vyřídíme si to jako muž s mužem! Mám-li hájit svůj život a čest v boji proti bratru, udělám to! Ale ty, ty už nejsi můj bratr. Ten by svého druha ve zbrani nikdy nespráskal bičem jako psa, neuvěřil by kdejakým pomluvám a neodvrátil se od něj, aniž by si nevyslechl, co má na srdci! Ó, Jane, ctil jsem tě, bojoval po tvém boku za naši zem, pomoc ti nikdy neodepřel a tys mi vrazil nůž do zad, zadupal jsi mě to země jako mrského zrádce a proč? Sám nevíš. Viděl jsem ti to na očích, když mne přivedli. Netušíš, co je pravda a co klam, nerozeznáš pravdu od přetvářky. Copak si Transylvánie zaslouží takového vůdce? Slabého, malomyslného, nerozhodného! Nejsi muž, kterým jsi býval, ani za jakého jsem tě vždy měl. Jsi jen zbabělec. Tak bojuj! Postav se mi a ať pravda zvítězí! Mám-li tě zabít, pak to udělám! Ať tě sám Bůh ztrestá za tvou hloupost a slabost. Poměř se s ním při posledním soudu, ať sám rozhodne, jak s tvou duší naloží. Milerád tě za ním vyšlu, pokud však padnu, zemřu se ctí! Budu se bít za svou čest a pravdu! Co ty? Co ty?" Vladův řev se všem zařezával až do morku kostí.

Nikdo ani nedutal. Jan sledoval zkrvavená záda toho, koho nazýval přítelem, spojencem, bratrem. Nezmohl se na slovo. Arya při Vladově plamenném projevu klesla v kolenou a visela strážnému v náruči. Se slzami v očích sledovala Vlada, který se zmítal, ke kůlu připoután, chrastě řetězy, snaže si vydobýt třeba i čestný skon.

„Barbare!" zařval vztekle Jan, přiskočil k muži, který svíral bič a vytrhl mu ho z ruky.

„Ne!" Aryin řev přeskočil do pisklavého žadonění.

„Ty zrádče, ty sketo!" Jan dále pokračoval v nadávkách. Napřáhnul se. Vyburcovaný Vladovými slovy, sám se chopil biče, připraven pomstít se za hanlivá slova, která mu Vlad takřka plivl k nohám.

Muž plný sil, odpočatý, vrhl se do trestání se vší vervou. Švihl bičem proti vězni. Mocný nápor spálil Vladovi kůži na zádech. S řevem zaklonil hlavu, jak se mu divý nástroj zaryl do masa.

„Zrádče! Hostil jsem tě, svou sestru ti svěřil! Hanebně jsi s mou přízní naložil!" Jan dál a dál řval, s každým novým nápřahem byl vzteklejší a zlostí šílený.

Rány se do Vladových zad chtivě zařezávaly. Jan snad byl neunavitelný. Poháněla jej zlost a Vlad to cítil. Každá další rána neslábla, nýbrž byla silnější, ráznější a prudší. Už ani netušil, kolikrát se mu tělo biče zařezalo do zad. Bolest však neustupovala. Ochromovala jeho tělo i mysl. Zdálky slyšel Janův nenávistný řev, chrlící další a další nadávky, ostře však vnímal svist biče a nejmocněji posléze explodující nával trýznivé bolesti.

Lidé jen šokovaně přihlíželi, nemohli uvěřit svým očím. Takhle svého pána nikdy předtím neviděli. Pro všechny to byl milý, shovívavý muž, který překypoval láskou a něhou vůči svému lidu. Janova choť byla stejně překvapená, jako ostatní. Jeho vzplanutí v ní zažehlo strach. Odkryl snad její manžel právě své nejtemnější a nejzvrácenější já? Je skutečně takto krutý? Bála se, skutečně se bála. Sdílela s ním lože, zůstávala s ním osamotě. Mohl se tak násilně začít chovat i k ní.

„Jane, už dost!" běsnění svého bratra přerušila až Arya. S hrůzou v očích jej sledovala, jak týrá muže, kterého milovala.

Vyškubla se svému vězniteli, avšak místo toho, aby zastavila Jana, rozběhla se k Vladovi.

„Jane!" stačila křiknout a rozpřáhnout ruce v obraně, než její křehké tělo poprvé okusilo mrsknutí biče.

Dívčí křik naplněný bolestí se nesl celým nádvořím. Zdálo se, že se čas zastavil. Jan s vytřeštěnýma očima sledoval, jak jeho sestra padá k Vladovým nohám. Po bledé tváři se jí rozlil krvavý potůček, který zaplnil hluboký šrám postupující přes klíční kost k hrudi. Sytě zelené šaty se v místě, kde se bič zakousl do masa, roztrhly.

Vladovi se moment předtím podlomila kolena. Železné okovy se mu zaryly pod klouby zápěstí, když klesl a zpola visel na kůlu jako zmrskaná troska. Se svěšenou hlavou mžoural na kameny pod sebou. Aryin křik jej však v mžiku vrátil k sobě. To už viděl, jak dívčino tělo padá k jeho nohám, zbrocené krví.

Chvíli s vytřeštěnýma očima pozoroval to křehké, něžné tělo, zmítající se pod náporem bolesti. Arya se přetočila na záda a nepřítomně zírala na těžké mraky, které brázdily oblohu. Její apatie a krvavý šrám, který se hlásil o slovo mučivými záškuby těla, jej rozlítily.

S řevem zaklonil hlavu, vyškrábal se na nohy a do rukou zachytil řetězy, které jeho okovy spojovaly se železnými skobami. Šlachy na těle se napjaly, skutečná stvůra se probrala k životu. Vladův vztek byl nezměrný. Odmítal jen nečinně přihlížet, jak jeho lásce působí taková příkoří. A k tomu vlastní bratr!

Dav přihlížejících s hrůzou sledoval, jak se bestie snaží osvobodit. Ovšem Jan na nic z toho nebral zřetel. Bič mu visel z ruky a on v transu zíral na tělo své sestry, které tak nehodně ztrestal. Strážný, který ji předtím držel, se k ní opět blížil, nedbaje na vězně. Chtěl pánově sestře pomoci, odnést ji z toho příšerného jeviště.

Jen co byl na krok od ní, skoby zaražené v kůlu povolily. Mocný ryk pročísl nádvoří a Vlad byl volný. Bez meškání se otočil čelem ke svým proradným trýznitelům a okamžitě sáhl po meči, který se strážnému houpal v pochvě u pasu. Nebohý muž, který pouze plnil rozkazy svého pána, se stal další obětí krutého valašského šlechtice. Nestačil zareagovat.

Se vzteklým rykem, který se Vladovi vydral z hrdla, zajelo ostří meče do lidského masa. Strážný padl na kolena a jakmile Vlad vytáhl čepel z jeho těla, zhroutil se na zem.

„Ty bídný červe!" zařval Vlad a namířil zakrvácenou čepel na Jana, „nakrmím tvou mršinou divou zvěř!"

Nebylo nač vyčkávat. Jan si podepsal rozsudek smrti v té chvíli, kdy nechal Vlada nehodně spoutat, přivléci do hradu jako hanebného zrádce a nedal mu ani jednu jedinou šanci na vlastní obhajobu. Vrhl se proti němu.

Janova choť vyskočila ze svého místa a dlaněmi se snažila ztlumit vyděšený křik, který se jí vydral z úst. V davu přihlížejících hrklo.

Vztek zatemnil Vladovu mysl. Jindy by předvídal, že na nádvoří plném Janových strážných nemá šanci uspět. Nehodlal ovšem jen nečinně přihlížet, jak ten, jehož kdysi nazýval přítelem, ba dokonce bratrem, takto nemilosrdně zachází i se svou sestrou a ženou, kterou Vlad miloval.

Vlad se již napřahoval k první ráně, která měla z Janova těla vyhnat život. On se však nebránil, ani netasil. Jen tam stál s rukama svěšenýma a oči zalité slzami pozorovaly Aryino tělo. Dívka natočila hlavu na stranu a setkala se s bratrovým pohledem. Jediná rána bičem jí sebrala všechny síly. Sledovala, jak se čepel zbrocená krví blíží k Janově hrudi.

Strážní ovšem nehodlali nechat svého pána jen tak padnout. Ihned se k němu všichni vrhli v obraně. Vladova čepel se střetla s ostřím meče jednoho ze strážců, který v posledním okamžiku zachránil svého pána. Janova choť hrůzou omdlela a komorné jí rychle pomohly zpět do křesla.

Vlad se obrátil na toho, kdo mu bránil v pomstě. V očích mu plála děsivá divokost. S řevem se vrhl proti strážnému, ale to už jej obklopila značná přesila.

Ocel narážela na ocel, skupina strážců na sebe pokřikovala a přesouvala se. Vlad chvílemi útočil na jednu stranu, po chvíli na druhou. Vztek jej hnal dál, avšak tělo si pomalu začínalo uvědomovat, jakou nelidskou zátěž ještě před chvílí vytrpělo. Z prvních ran na Vladových zádech opět vytryskla krev, ty nové o sobě daly vědět palčivou bolestí.

Bojující skupinka se vrátila skoro až ke kůlu.

„Teď!" ozval se hlasitý rozkaz jednoho ze strážců.

Jako na povel se celá skupina rozestoupila, aby se chránila před tím zhoubným nástrojem, který opět zapráskal nad hlavami přihlížejících. Ten, z jehož úst se vydral povel, vytrhl Janovi bič z ruky. Napřáhl se. Tělo biče se zkroutilo a vrhlo se proti Vladovi.

Ostrá bolest nanovo vzplála a Vlad zařval bolestí. Prohnul se v zádech, meč mu vypadl z rukou. Padl na kolena.

„Doražte ho!" zašuměla skupina strážců takřka jednohlasně.

Všichni se vrhli k tělu nebohého šlechtice. Rána střídala ránu. Každý chtěl zasadit tu rozhodující, po které už by Vlad nevstal. Síly jej opustily. Rozdrásaná záda jej přemohla a Vlad se zhroutil k zemi. Útrapám však zdaleka nebyl konec.

Strážní jej tloukli jako psa. Kopali do něj, mlátili ho hlava nehlava. Několik strážných jej udeřilo těžkými botami do tváře, jiní zase do břicha, někdo škodolibě útočil na hluboké rány na zádech. Vlad odplivl spršku krve.

Kopance po chvíli ustaly. Nebo se to Vladovi jen zdálo? S chrapotem se obrátil na bok a setkal se s Aryiným pohledem. Ležela kus od něj. Dívce se v očích leskly slzy. Ne však z vlastní bolesti, nýbrž z toho, co všechno musel snášet muž, kterého milovala. Vlad natáhl ruku, chtěl se jí dotknout, přivinout ji k sobě a okolní svět nechat plynout.

Jeden strážný mu na znamení, že už nikdy nic nezíská, dupl na ruku. Odpovědí mu byl nelidský řev protkaný bolestí.

„Do cely s ním," poručil ten, který byl patrně vůdcem jejich malé skupiny.

Dva strážní popadli Vlada pod pažemi a zdvihli jej. Šlechtic se nebránil. Pro tuto chvíli jej síly opustily, ale sám sobě přísahal, že se pomstí. Tomu, kdo tak nehodně ztrestal Aryu, těm, kteří jej tak trýznili. A v neposlední řadě se pomstí té, která zapříčinila celé jeho utrpení.

Strážní vlekli Vladovo tělo přes nádvoří. Sám už nebyl schopen jediného kroku. Táhli jej jako kus masa, jako nějakého vepře na porážku. Se svěšenou hlavou mžoural do země. Dlouho však víčka otevřená neudržel. Obklopila jej tma a všechny okolní zvuky se ztratily v dálce.

Celému divadlu přihlížela, skryta za závěsy v okně jedné z věží, samotná Irina. Každá rána bičem, která se zařezala do Vladova těla, jí působila potěšení. Se zalíbením pozorovala, jak jejího chotě tlučou a sbírají ze země jako nějaký odpad.

Jakmile se za jeho tělem zabouchly těžké dveře, odvrátila se od okna. Pokoj naplnil ženský smích, který by každému připomínal smích samotného ďábla.