Děsivé sny zahalily Arthurovu mysl jako temný stín. Neustále se mu zjevovala tvář černovlasé ženy, jejíž oči potemněly krvavou červení. Místo lidských zubů trčely z doširoka rozevřených úst dva tenké, dokonale ostré špičáky. Arthur cítil, jak se mu zarývají do masa a tělem se začíná rozlévat mučivá bolest, která se šíří rychlostí požáru. Ten výjev se stále opakoval, nikdy se nezměnil, nikdy nekončil.

Když se na něj tajemná žena zase vrhla, ucítil jemný dotek, který do jeho kruté vize nepatřil. Něco tak něžného nemělo v jeho šílených vzpomínkách místo, ale cítil to.

„Bude v pořádku?" zastřený ženský hlas k němu přicházel zdálky, ale zdálo se, že se přibližuje. Poznal v něm starost.

„Bude, neboj se. Má tvrdou hlavu," nějaký muž odpovídal na otázku lehkým tónem, kterým se snažil odlehčit tíživou situaci, ale i tak se v jeho hlase odrážely obavy.

„O tom něco ví," Arthurovi se slova přes rty dostávala jen stěží. Z hrdla mu vycházel chrčivý hlas, který sám nepoznával.

Nálada kolem se změnila. Ozvalo se dvojí vydechnutí, jako by ti lidé dlouho zadržovali dech a teprve jeho slova jim dovolila zase se nadechnout. Nebyli to jen tak nějací lidé. Arthurovi se přeci jen podařilo rozeznat Jonathanův hlas. Kdo jiný by mohl vědět, co všechno Arthur vydrží, když ne ten, kvůli kterému si jako kluk vždycky někde natloukl.

V obou mužích se už v jejich klukovských letech našel zárodek jejich budoucího povolání. Arthur pokaždé utržil tvrdé rány pěstí školních ranařů, když se jim Jonathan zase nevědomky připletl do cesty. Snad každé odřené koleno, natržené obočí nebo obyčejná boule na hlavě měly původ u Jonathana. Arthur za něj schytával rány i od obyčejného namrzlého chodníku. Jonathan byl zase ten, kdo se pokoušel všechno spravit. I kdyby měl svému kamarádovi donést třeba jen pytlík ledu na ochlazení postiženého místa, udělal to. Byl by možná i ovazoval nohu židle obvazem, když se ozvalo lupnutí dřeva, jakmile se přes ni převalili dva rozdovádění kluci.

Ten hřejivý dotek, který zahnal děsivé vzpomínky, zesílil. Někdo jej držel za ruku. Na Lucy si však Arthur v té chvíli ani nevzpomněl. Vteřinu pátral v paměti, nakonec se mu však podařilo přiřadit starostlivý tón k Míně. Žádná jiná žena neuměla ve svých slovech zhmotňovat své pocity, jako právě ona. V jejím hlase se vždy odráželo mnohem víc, než jen obyčejná zdvořilost. Skutečně se zajímala a to přinášelo každému, kdo s ní mluvil, alespoň malou útěchu.

„Že se vy dva konečně sejdete teprve nad mou skoro mrtvolou," Arthur si neodpustil malý žertík, než otevřel oči a spatřil nejisté pohledy mladého páru, které k sobě vysílaly.

„Blbé fórky, jako vždy," zavrtěl Jonathan s úsměvem hlavou a zvedl se ze židle, kterou si přitáhl k Arthurově lůžku. Zašátral v kapse bílého pláště a nahmatal tužkovou svítilnu.

„Tys nám dal," hubovala Mína, které se ve tváři stále odrážely obavy, „už jsme se báli nejhoršího."

„Měl jsem rande s jednou trochu šílenou ženskou," vysvětloval Arthur, když mu Jonathan kmital světlem před očima a kontroloval jeho reakce. „Začni s tím hýbat rychleji a budeš vytírat," varoval svého přítele, když se mu už začínalo dělat zle.

Jonathan jediným pohybem schoval svítilnu v kapse, stále se skláněl nad svým přítelem a hledal v jeho tváři nějaké odpovědi. Letmo se ohlédl po Míně. Oba se tvářili stejně nejistě.

„Jak ti je?" Mína se nechtěla bavit o tom, jak Arthurovi málem někdo ublížil. Z té představy jí bylo na omdlení. Jednou rukou si zastrčila pramen rusých vlasů za ucho, tou druhou stále svírala tu Arthurovu.

„Jako by si někdo udělal z mé hlavy beranidlo proti cihlové zdi," odpověděl na její otázku naprosto upřímně.

„Ono to tak možná bylo," přisvědčil Jonathan a zase si sedl. Zatímco Mína seděla na levé straně lůžka, on zaujal místo na té pravé.

Mladý doktor ukázal na Arthurovu sešitou ránu na hlavě: „Pár stehů to spravilo, ale hlava tě musí bolet jako čert. Normálně bych tvrdil, že jen neumíš chodit, ale vzhledem k tomu, kde tě našli, tebou spíš někdo proti té zdi hodil."

Při slově čert se Arthur otřásl. Opět se mu do mysli vrátila ta démonická tvář, kterou nad sebou viděl. Rudé oči, ostré špičáky.

„To víš, ženské se o mě perou," jeho snaha dělat si legraci i z něčeho tak vážného, jako bylo jeho napadení, měla pouze zakrýt to, jak nejistý byl.

Netušil, jestli může své mysli věřit. Skutečně viděl ztělesnění démona? Nebo si to jeho mysl pouze vymyslela v poblouznění?

Tupá bolest v hlavě stále signalizovala, aby se o žádný prudký pohyb nepokoušel, proto jen očima sjel k Míně. Nejistě si ji prohlížel. Kdyby s ním skutečně něco bylo, mohl by zajít za ní. Ona přeci ví, jak na bludy, nebo ne? Přelétl pohledem k Jonathanovi. Jeho nejlepší přítel. K tomu lékař. Sice ne přes hlavu, ale pořád mu mohl poradit. V obou spatřoval své nejbližší přátele, kterým se mohl svěřit se vším. Byl rád za to, že je má.

„Mrzí mě, že jsem pro tebe nepřijel," zase se podíval na Mínu a ten zárodek strachu, který v něm klíčil, přebila vina. Bral to jako své selhání.

„O to se teď nestarej," zavrtěla Mína rázně hlavou, „hlavní je, že jsi v pořádku."

„Pamatuješ si něco?" tentokrát to byl Jonathan, kdo takovou otázku pokládal. Většinou to byla otázka šitá na míru policistovi a Arthur ji používal snad denně.

„Nějaký rozbořený barák," vydechl Arthur prudce, jako by jej tohle dotazování zmáhalo, „moc toho nevím. Asi jsem dostal pěknou ránu, příliš jsem nevnímal."

„Myslím, že tě Brown bude docela prohánět. Je celkem vzteklý a asi bude tohle napadení házet do jednoho pytle se všemi případy," Jonathan byl rovněž informovaný o práci policie. Doktor Seward s ním konzultoval i nejnovější případ.

Arthurovi nebylo nejlépe, ale skrytý význam v přítelových slovech mu neušel.

„S jakými všemi případy?" nakrčil obočí a pokoušel se utlumit bolestivé zasyčení, když se mu kůže kolem stehů nakrabatila.

„To teď řešit nemusíme, Arthur se musí uzdravit," Mína vrhla po svém partnerovi naštvaný pohled. Odpočinek, to bylo to, co pacient potřeboval. Žádné nové případy.

„O co jde?" policejní duch však Arthura neopouštěl, ani když byl pomlácený.

„Našli tu pohřešovanou dívku," vypadlo hned z Jonathana. S pokrčením ramen se natočil na Mínu, čímž jasně dával najevo, že by to jejich přítel měl vědět. Na tom případu dělali snad všichni.

„Co je s ní?" Arthur se div jediným švihem nezvedl na lůžku.

Bílá barva nemocničního pokoje zazářila, než potemněla pod návalem prudké bolesti. Mína ihned vystřelila ze židle a jala se neklidného pacienta usměrňovat.

„Jen klid," konejšila ho, když mu pomáhala se uložit.

„Našli ji mrtvou. Někdo ji hodil do řeky," nezdálo se, že by si Jonathan z Arthurova stavu něco dělal. To bylo něco, co měli společné. Za každých okolností si říkali všechno, i kdyby byl ten druhý zalitý v betonu a byl mu vidět jen obličej.

„Cože?" Arthur se znovu pokusil posadit, ale tentokrát už jej Mína zarazila zpět do polštáře, než se mohl pořádně pohnout.

„Nikam," zavelela rázně a varovně zdvihla prst k Jonathanovi, „a ty už ticho. Jsi doktor, snad bys měl vědět, že teď musí odpočívat. Bez jednoho policisty se Scotland Yard nezhroutí. On to všechno dožene, až mu bude lépe."

„Jak mrtvá? Už provedli pitvu? Víš něco?" Arthur ze sebe setřásl Míninu ruku a její slova úplně vypustil. Zíral na Jonathana a dychtil po odpovědích.

Mína se ovšem nehodlala vzdát. Začínala toho mít plné zuby.

„Ne," ohradila se, „Arthur musí odpočívat. Rozebírat případy a vzpomínat při kladení otázek může i jindy. Jestli o něčem z toho ještě někdo cekne, tak vás praštím oba sama."

Z jejího výrazu se dalo vyčíst jediné: o tomhle nehodlá diskutovat. Kdyby jí teď někdo odporoval, skutečně by se natáhla třeba i pro židli a oba je zpacifikovala.

Bez dalších řečí urovnala Arthurovi peřinu. Připadala si jako nějaká máma. Vždycky se o každého starala. O své přátele, o Lucy, o Arthura, o Jonathana. Kdo se ale kromě otce staral o ni? Ona se svým nejbližším věnovala a dělala pro ně, co mohla. Ale kdo jí kdy oplatil stejnou mincí? Kdo se o ni skutečně zajímal? Vnímal ji? Jedno jméno se nabízelo, ale Mína zatřepala hlavou, aby jej vyhnala z mysli.

„Odpočiň si. Všechno se dovíš, ale nic s tím nezmůžeš, dokud nebudeš schopný zase stát. A na to musíš odpočívat," domlouvala neklidnému pacientovi.

Arthur se tvářil jako samo vzteklé utrpení. Tohle byly zásadní informace a on k nim prozatím nemohl. Potřeboval je. Nutně všechno potřeboval vědět. Ne kvůli tomu policistovi, kterým byl, ale zkrátka kvůli sobě. Musel zaměstnat mozek. Potřeboval přemýšlet nad něčím, co by jej odtáhlo od děsivých vzpomínek na tu démonickou tvář.

Mína se ještě ujistila, že je všechno tak, jak má být a aniž by čekala na Jonathanovo vyjádření, popadla jej za ruku a táhla pryč z pokoje.

„Musel jsi mu to říkat?" obrátila se na svého přítele s jasnou výtkou, jen co za nimi zapadly dveře.

„Ten případ ho hodně vzal, makal na tom, i když to nespadalo do jeho povinností. Měl by to vědět," hájil Jonathan své jednání.

„Ano, ale až ve vhodnou chvíli," Mína se snažila tišit, aby na chodbě nepředvedla pořádnou scénu a aby je neslyšel Arthur za dveřmi, „teď máš být především doktor, ne přítel. Někdo mu chtěl ublížit a místo toho, aby ses o něj staral, akorát mu přitěžuješ. Jakmile odejdeme, určitě něco vyvede. Viděl jsi tu ránu na hlavě, sám jsi ji sešíval. Ještě nemůže lítat po městě. A kdo ví, co mu vlastně je. Jen on sám ví, co se v tom domě dělo. Někdo ho chtěl nejspíš zabít, panebože!"

Míně se roztřásl hlas. Poprvé nahlas vyslovila to, čeho se obávala. Věděla to. Věděla to od chvíle, kdy jí zavolali, že se Arthur našel. Doteď to ale neřekla nahlas, jinak by ji to příliš zasáhlo. Vpíjela se Jonathanovi do očí a čekala na jeho reakci.

„Mrzí mě to," vypadlo z něj po chvíli a natáhl se po své přítelkyni, aby ji utěšil v objetí, ale Mína se vysmekla a odstoupila od něj.

„Já nechci žádné objetí," v jejím hlase se tentokrát odráželo zklamání, „já jen chci, abys někdy pochopil, co lidé kolem tebe skutečně potřebují."

Aniž by Jonathanovi podala nějaké vysvětlení, odvrátila se od něj a vydala se chodbou pryč. Její kroky se rozléhaly ztichlým prostorem. Návštěvní hodiny skoro končily. Nikdo už nepřicházel, posledním návštěvníkům ještě zbývalo pár minut k dobru.

Mína seběhla schody do haly. Se sklopenou hlavou se prohnala kolem recepce a mířila ke dveřím. Ostré světlo stropních světel ji bodalo do očí. Těšila se, až vyběhne do venkovního chladu pod slabou záři pouličního osvětlení.

Hrubý hlas, který ji skoro ovládal, ji však zastavil: „Vás mi snad do cesty vždy přivane osud."

Dívka se zarazila v pohybu a zvedla zrak ke Gabrielovi, který právě prošel dveřmi. Na nikoho už neměla náladu a setkání s ním se začínala obávat, ale jakmile se jejich oči střetly, všechny starosti najednou zmizely. Gabrielova přítomnost Mínu podivně stravovala, ale zároveň jí přinášela zvláštní klid.

„Pane Morgensterne," aniž by sama chtěla, lehce se usmála, „co vy tady?"

„Jen jsem se přišel osobně přesvědčit, zda je pan Godalming v pořádku. Zaslechl jsem nějaké řeči, ale člověk může věřit máločemu," Gabrielova nenucenost byla pro Mínu něčím naprosto přirozeným.

Jenže oba dva do sebe vzájemně viděli. Gabriel v Míně spatřoval až příliš mnoho z Aryi. Nemusel v ní ani číst jako v ostatních lidech. Zkrátka ji znal. A jako kdyby v Míně skutečně dřímal duch Aryi, ona v Gabrielovi viděla mnohem víc, než sám ukazoval. Pouze ona dokázala v jeho očích vypátrat odraz duše, kterou kdysi míval.

„Je otřesený, ale díky bohu se mu nic vážnějšího nestalo. Zato vy vypadáte trochu...rozhozeně," opět dohlédla dál a našla v jeho očích cosi skrytého, nedokázala to však pojmenovat.

Gabriel ano. Byla to bolest. Stále ještě sám sebe proklínal za ten odporný čin, který spáchal, aby zachránil bezcenný lidský život.

„To je dobrá zpráva. Ztráta dalšího blízkého člověka by byla jistě velkou ranou," jeho slova byla upřímná, jako snad nikdy předtím.

Ne, nechtěl vidět Mínu zkroušenou či snad v slzách. Bolest z Marisiny smrti ustoupila, avšak jen proto, aby ji nahradila jiná. Mína, ta dívka, která stála před ním, byla zkroušená. Ten pohled v její tváři a mdlou jiskru v oku vidět nechtěl. Jak rád by vyběhl schody a ukončil ten bídný život, Jonathanův život, který dívku tolik stravoval. Bojoval s touhou přivinout ji k sobě a utěšit ji tak, jako to dělávala Arya.

Stále měl v živé paměti ty chvíle, kdy spočinul v jejím objetí. Opírala si bradu o jeho čelo a on naslouchal tlukotu jejího srdce. Klidný, pravidelný rytmus. Pamatoval si jej. Po návratu z tažení či snad z prostého nepovedeného lovu si jej vždy přitiskla k sobě a celý svět se smrskl jen na její srdce a jemný hlas, kterým s ním rozmlouvala.

„Jste v pořádku?" Mínin hlas jej vytrhl z minulosti a vrátil zpět. Snadno se ztrácel ve vzpomínkách, které překonaly pět set let.

„Jistě," s odpovědí se ovšem neukázala jeho zatoulaná sebejistota, jako tomu bylo vždy.

Mína v něm bořila všechno, co si za dobu svého utrpení vybudoval. Jediným slovem, jediným pohledem strhla jeho masku a odkryla jeho nitro. Jako kdyby zahnala Gabriela Morgensterna a přivolala zpět Vlada.

„Návštěvní hodiny už končí," informovala jej Mína a chtěla si zase zastrčit neposedný pramen vlasů za ucho, ale vzápětí si uvědomila, co vlastně dělá a ruku rychle stáhla.

Gabriel potlačoval nutkání dokončit to sám. „Alespoň jsem zastihl vás s nejčerstvějšími zprávami," usmál se, „hlavní je, že se všechno urovnalo. Já vám to říkal."

V poslední větě by Mína u jiných našla popichování, možná i posměch, ale u Gabriela vnímala to, čeho se jí zoufale nedostávalo: konejšení. Bylo až děsivé, jak jí ten muž rozuměl, aniž by cokoliv naplno řekla.

„Nebudu vás zdržovat, slečno," Gabriel se, tak jako to dělával jen on, mírně uklonil a měl se k odchodu, „přeji dobrou noc."

Mína sledovala, jak se vzdaluje. Kousla se do rtu a váhala. Ohlédla se, jako by se snad měl přiřítit Jonathan a vynahradit jí všechno, co zmeškal. Bláhová myšlenka.

„Počkejte!" vyhrkla a rozběhla se za Gabrielem, před kterým se právě otevřely dveře.

To jediné slovo jej podivně zahřálo. Než se otočil, sám pro sebe se usmál.

„Ano, slečno?" obrátil se již se svým obvyklým, nečitelným výrazem k Míně.

„Já jen...nechci toho nějak zneužívat, ale nevzal byste mě domů?" v hlase se jí mihla nejistota, ale v očích se jí dychtivostí zalesklo.

„Bude mi potěšením," pokynul jí rukou, aby šla první a koutek rtu mu cukl v úsměvu. Samotného jej to potěšilo.

Mína přikývla a vyšla do chladné noci. Nedbala na varování, kterých se jí dostalo od otce. Nemyslela ani na Jonathana. Pro tuto chvíli nechtěla žádná pravidla, žádnou obezřetnost nebo zodpovědnost. Chtěla jen strávit čas s někým, kdo jí tak rozuměl. Viděla mu to v očích. Porozumění. Zoufale po něčem takovém toužila a přála si, aby v jeho očích mohla číst ještě chvíli.

V očích, které ji skutečně viděly. V očích muže, který pro ni i za těch pár setkání udělal víc, než kdo jiný.