„Londýn se změnil," utrousila Marisa znuděným tónem a líně se protáhla v širokém křesle se sametovým čalouněním, „líbilo se mi to město, o kterém jsem si mi vyprávěl. Špinavé a temné, tolik míst k lovení...nádhera."

„Žvaň ještě chvíli a kořistí se staneš ty," odtušil Gabriel tlumeně od svého stolu. V jeho hlase bylo patrné, jak jej řeči živelné upírky štvou.

Velmi zaujatě procházel stohy papírů ve složkách na svém stole. Finanční situace Carfaxského ústavu nebyla zrovna nejpřívětivější. Toho mohl skvěle využít. Skrze pomoc Carfaxu by se dostal k Míně. Rovněž by se díky podpoře policie upevnila jeho pozice ve městě. Proti bohatému mecenáši jen tak někdo nezakročí.

Pro Marisu bylo jediným štěstím, že si jí Gabriel příliš nevšímal. Oproti němu své pocity skrývala těžko. Nejraději by mu zakroutila krkem za ty řeči o jiných ženách. Žádná tu pro něj nebyla, každá byla daleko. Ona mu zato byla zcela oddaná, přímo u něj a i to bylo málo. Neměla však v plánu přiznávat se, že jeho slova vyslechla. Jednou by se jí to mohlo hodit. Prozatím jí stačilo, že si bude dělat co chce, ať už se to jejímu stvořiteli líbí nebo ne.

„Dříve sis rád hrál na lovce a kořist," zaševelila sladce a pozorovala z rohu pracovny obracející se papíry v jeho rukou, které mu byly milejší, než ona.

„Jestli nezmlkneš, už to hra nebude," Gabriel její dvojsmyslné narážky ponechával bez větší odezvy a vyměnil složku Carfaxu za jinou, s informacemi o rozestaveném projektu na kraji centra.

„Jsi pořád tak podrážděný," vzdychla Marisa a svěsila hlavu přes opěrku křesla. Očima bloumala po stropě a přemítala, jaká touha je pro nic více spalující: touha po Gabrielově dotecích nebo snad horká krev?

„Mám své důvody," Gabriel Marisu víceméně ignoroval a odbýval ji pohrůžkami nebo úsečnými odpověďmi. Stále by byl radši, kdyby tady vůbec nebyla.

Pro Marisu byl její život v nesmrti jedna velká hra. Pomalu se zvedla z křesla a zamířila ke Gabrielovi. Kolébala se ze strany na stranu, aby jí sukně lehce vířila kolem nohou. Před pruhem denního světla se ušklíbla a zamířila ke zdi naproti oknu.

Gabriel ji slyšel, každý její pohyb, ale dál si jí nevšímal. Nedokázal se však soustředit ani na všechny dokumenty. Mysl se vzepřela jeho vládě a ve vzpomínkách opět zabloudila k Aryi. Její tvář mu vyvstala přímo před očima. Rusé vlasy splývající až k pasu, hnědé oči připomínající pohled plaché laně. Jemná pleť a rudé rty, které rozdávaly polibky jen jemu. Během chvíle se ale Aryina tvář začala měnit. Jen nepatrně. Vlasy dostaly jiný odstín, oči zezelenaly a tvář se trochu poupravila. Najednou měl Gabriel v mysli Mínu.

„Možná bych ti mohla pomoct se uvolnit," najednou se u něj zjevila Marisa a koketně mu šeptala do ucha. Ani nepostřehl, že se protáhla kolem zdi, kam už denní svit nedosáhl a obešla stůl přímo k němu.

Marisa se sklonila ke Gabrielovi a políbila jej na krk. Rudá šmouha její rtěnky ulpěla na límečku jeho bílé košile. Dlouhými prsty omotala jeho paže a skoro majetnicky mu skousla ušní lalůček.

Gabriel se uvnitř vzpouzel, ale vzpomínka na Aryu a výjev Míny jej poblouznily. Odstrčil se v židli od stolu, otočil se na Marisu a jediným škubnutím si ji přitáhl k sobě. Všiml si jejího vítězného úsměvu, ale nedbal na něj.

Marisa byla spokojená. Dosáhla svého. Obkročmo si na Gabriela sedla a přitiskla se k němu, jak nejvíce mohla. Přisála se na jeho rty a mučivě pomalu mu odvazovala kravatu. Cítila jeho chladné ruce, jak bloumají po její ledové kůži.

Oba patřili k těm typům, kteří se nemíní vzdát, natož pak podřídit. V dobách, kdy spolu sváděli bitvy za zavřenými dveřmi ložnice, se ani jeden z nich nemínil tomu druhému podmanit. Možná právě proto Gabriel kdysi Marisu připoutal k sobě a užívali si roky naplněné vášní, krutostí a bolestí. Marisa pro Gabriela představovala úplný opak toho, co znával. Arya byla křehká žena, která jako jediná dokázala odemknout něžné city uzavřené v jeho srdci. Musel ji chránit. Marisa však byla jejím pravým opakem. Divoká a nespoutaná, vášnivá a krutá. Nepotřebovala žádnou ochranu. Patrně proto si její společnost užíval tak dlouho. Díky ní zapomínal na bolest ve svém nitru. Po boku násilné upírky se i v něm snadno projevovala krutost, kterou nemohl zmírnit žádný cit a bolest a trpké vzpomínky na ztrátu milované lehce upozadil. Marisa byla nutným lékem na jeho nikdy nekončící muka.

„Pamatuješ na ta léta, co jsme strávili spolu?" zavrněla mu Marisa sladce do rtů. Sama cítila, že chybí málo a získá Gabriela zpět na svou stranu, zpět k sobě.

Gabriel mučil sám sebe. Všechno se v něm bouřilo. Jedna jeho část si chtěla vzít všechno, co mu Marisa nabízela, bez meškání, ihned. Tady a teď. Líbal její krk, rty opisoval její klíční kost. Zároveň tím vším opovrhoval. Nechtěl. Jeho kruté já bojovalo s tím dobrým, které patřilo jen Aryi. S každým polibkem, který věnoval Marise, ji zrazoval a vzdaloval se jí víc, než co svedlo pět set let bez ní. Byť mu již dávno srdce netlouklo, hořel. Ten vnitřní boj jej spaloval.

Naštěstí se však na Gabriela usmálo štěstí. Renfieldův hlas jej vrátil zpět do reality.

„Neruším?" odkašlal si jeho asistent ode dveří.

Marisa vztekle zavrčela a pohlédla na snědého muže. V očích jí plál vztek a nevyřčená touha rozsápat mu hrdlo za to, co jí posledně udělal.

„Ne," odvětil chladně Gabriel, konečně při smyslech. Se šklebem plným nechutenství od sebe Marisu odstrčil, až spadla na zem. „Zmiz, než tě přeci jen zabiju," zavrčel k ní a hbitými pohyby si zase uvázal kravatu. Upravil si sako a zapnul knoflík.

Marisa syčela skoro jako podrážděný had. Klečela před ním jako nějaká služka a musela snášet jeho opovržení. Ohrnula horní ret a vzdorně vycenila dlouhé špičáky. O nic se však nepokusila. Jako blesk se vyškrábala na nohy a prolétla kolem stěny ke dveřím. Vedle Renfielda však zastavila.

„Všechno ti už brzy spočítám," v jejím hlase Renfield četl jasnou výhrůžku.

„Ovšem, slečno," usmál se a lehce se jí uklonil. To poslední, co mohl cítit, byl strach k ní. Nebál se jí a Marisa to dobře věděla.

Vztekle zaprskala a byla ta tam.

„S ní to vážně není jednoduché," ohlédl se za ní Renfield.

„Nemáš ani ponětí," z Gabrielova hlasu bylo cítit opovržení, nebylo však mířeno proti Renfieldovi. Proklínal sám sebe. Nechal se zviklat, byl příliš slabý a málem vstoupil do vod, ze kterých je velmi těžké dostat se zpět na pevnou zem.

„Co chceš?" ohradil se proti Renfieldovi a urovnal si rukávy u zápěstí.

„Za městem je celkem rušno," nakousl to, o čem si myslel, že by jej možná mohlo naštvat.

„A?" Gabriel složil papíry na svém stole. Nepatrně se ošíval, stále na sobě cítil Marisiny doteky. V takovém rozpoložení neměl náladu na nějaké hádanky.

„Našli tělo," vypadlo z Renfielda. Z nějakého důvodu měl chuť vycouvat ze dveří.

Ta slova Gabriela zaujala. Opřel se bokem o stůl a ruce schoval v kapsách. Kývnutím dal Renfieldovi znamení, aby přišel blíž.

„Ta malá?" zeptal se. Dvě a dvě si dal dohromady velmi snadno.

Renfield trochu neochotně zamířil ke stolu. Snad instinktivně či snad možná záměrně zastavil opětovně přímo v tom jediném proudu denního světla, které do pracovny propustily zpola zatažené závěsy.

„Ano," potvrdil domněnky svého zaměstnavatele.

Gabriel zacvakal zuby. Přemýšlel. Pravda, nebylo zrovna nejpříhodnější, že se tělo vynořilo z řeky zrovna teď, když dal policii rovnou tři jiná, ale co naplat. Stejně nic nenajdou.

„Je to skoro týden, všechny stopy už dozajista smyla voda. Není se proč obávat," s klidným konstatováním se ohlédl po Renfieldovi, který se zdál podivně napjatý. „Problém?" Gabriel si jeho těžce skrývaného rozrušení všiml.

„Jen si říkám, jestli to už není moc. Policie má už tak na stole nevyřešený případ tří mrtvých," Renfield nahlas vyslovil své znepokojení.

„A nevyřešený ještě dlouho zůstane," odfrkl si Gabriel, kterého to příliš neznepokojovalo, „jen klid, Renfielde. Policie nemá nic. Divil bych se, kdyby se tady našel někdo natolik inteligentní, aby se dopátral pravdy. Zvládli jsme i horší situace, že?"

„Ano," přikývl Renfield. Byl to jednoduchý, přesto však silný argument. Několikrát se kolem nich začala stahovat smyčka natolik, až by skoro nebylo možno dýchat, ale oni zvládli i takové nepříjemnosti.

„Pak se není čeho obávat," Gabriel hbitým pohybem zaklapl jednu z knih, která se válela na stole „raději pošli ty květy v hale slečně Westenra. Milerád se ušetřím její snahy vyčítat mi nevalný zájem." V jeho hlase se odráželo jisté znechucení.

„Proč ji tedy nepustíte, když se vám protiví?" Renfield stále živil naději, že by nemusel snášet Lucy v její nejhorší formě, tedy nesmrtelné nevěstě.

„A proč bych neměl propustit tebe, když si neustále takhle dovoluješ?" Gabriel k němu prudce zdvihl hlavu, ale hlas měl klidný. Obrátil jeho slova proti němu.

„Omlouvám se, pane. Půjdu to zařídit," Renfield se pro jistotu rozhodl nic nedodávat. Gabriel zaútočil cíleně a neminul.

„To bych ti radil," zamručel a sledoval svého vzdalujícího se společníka.
„Lidé," zavrtěl si sám pro sebe hlavou a sedl si zpět za stůl.

V nejbližší době očekával pozdvižení po celém městě. Ke třem mrtvým se právě zjevně přidalo také tělo mladé Jane Whitmore, po které policie stále pátrala a právě se dopátrala. Scotland Yardu se začínaly kupit nevyřešené případy. Nebylo pochyb o tom, že k žádnému rozumnému závěru se policie nedobere.

Gabrielovi však dělala větší starosti Marisa. Od doby, co se jejich cesty rozešly, se změnila. Byla divočejší, nespoutanější a to znamenalo jedině problémy. Gabriel ji vždy dokázal usměrnit, vždy se mu podvolila, ale i tak si připadala jako paní svého osudu. Držel ji zkrátka. Teď se ale Marisa podobala časované bombě. Nedala si říct, byla mnohem impulzivnější a vzteklejší. Stále bažila po jeho přízni, avšak už se nemínila jen tak podřizovat. Ve vzduchu visely problémy.

Nebylo pochyb, že se již brzy něco stane. Ta hrozba byla takřka hmatatelná a Gabriel to dobře cítil. A právě to jej zneklidňovalo.