-Transylvánie, 2 dny cesty od valašských hranic, 1476-

Sychravé počasí na hranicích dvou knížectví prozatím neustupovalo slunečním paprskům, které ozařovaly Janův hrad takřka ve středu Transylvánie. To však zamilovanému páru nebránilo v ukrajování vzdálenosti, která je od jejich cíle dělila.

Ze zbytku Vladovy družiny se na cestu vydali jen tři muži, které šlechtic zanechal na mýtině, aby sklidili tábor. Sám se svou milou se vydal napřed, aby si milenci mohli užít chvíli osamotě. Postupovali úzkou pěšinou, těsně u sebe, aby se na ni i s koňmi vešli a nemuseli se brodit trávou, kterou smáčely tlusté kapky ranní rosy. Okolní les jim šuměl nad hlavami, tu a tam se ozval havraní skřek. Čistá, ničím nerušená příroda si žila svým životem ve vlastním světě.

„Jan tě rád uvidí. Dlouho jsi doma nebyla," Vlad se sklopenou hlavou vedl svého hřebce, černého jako noc. Pohazoval hlavou a spokojeně odfrkával.

„Dávno se mi domovem stál váš hrad," odvětila Arya s úsměvem. Kráčela po Vladově boku, na uzdě vedla svou šedivou klisnu a zelený háv se zvířecí kožešinou ji hřál v podlézavém, chladném nečase.

„Ale těšíš se, až bratra znovu spatříš," ohlédl se po té, které odevzdal celé své srdce.

Vždy ve svém nitru doufal, tak jako každý zamilovaný muž, že mu jeho vyvolená dá jasně najevo, jak moc jej má oproti ostatním ráda. Pod každou tvrdou a nepřístupnou skořápkou se skrývá srdce, ať je jakkoliv hluboko.

„Je to můj bratr. Mám ho ráda," Arya se smíchem pohladila svou klisnu po nozdrách. Svou roztomilou vzpurností Vlada dráždila. Jak ráda by mu padla do náruče, ale nebyla jeho právoplatnou manželkou. Však takové hry ji přesto bavily.

„A máš ještě někoho ráda?" vyzvídal Vlad a se zalíbením sledoval, jak se zrzka lísá ke svému koni. Vzácná to chvíle, kdy si krutý vojevůdce přál být něčím tak prostým, jako koněm v péči této nádherné ženy.

„Třeba Mauru," škádlila dívka svého průvodce a vděčně pohlédla na svou klisnu. Ta jako kdyby snad rozuměla lidským slovům, významně frkla.

Z ustavičných her Janovy sestry začínal Vlad pomalu šílet. Nikdo nad ním neměl takovou moc, jako právě Arya. Vynikající vojevůdce a šlechtic by jen těžce nesl, kdyby se snad jeho milovaná obrátila proti němu. Zlanařit Aryu proti samotnému Vladu Tepeši by znamenalo rozhodující porážku. Jedině ona jej mohla zničit. Vlad netušil, že skutečnost je ovšem jiná, mnohem krutější a mnohem, mnohem blíž.

Nedbaje na svého oře zastavil a chytil Aryu za paži. Přitáhl si ji k sobě. Maura tlumeně zaržála, když s ní její paní neplánovaně smýkla. Oba nakonec pustili své uzdy a hleděli si do očí.

Vladův hřebec popošel pár kroků dál a bez většího zájmu o mileneckou lásku zanořil nozdry do vlhké trávy. Maura chvíli pozorovala svou paní, která se s jemným úsměvem na rtech vpíjela do modrých očí svého vyvoleného. Klisna párkrát dlouze mrkla a posléze se přeci jen přidala k hřebci.

Kouzelný okamžik měla narušit ta nádherná, magická slova, která chce z úst svého milého slyšet každá. Vlad se nadechoval k tomu láskyplnému vyznání, místo jeho hlasu se však okolím roznesl zvuk prasklé větvičky. Ve svízelném tichu to znělo jako rána z děla.

Koně zdvihli hlavy a zastříhali ušima. I oni zaslechli zvuk, ve kterém se skrývalo cosi zlověstného. Zneklidnilo je to. Vycítili přítomnost něčeho špatného. Začali pohazovat hlavou, přešlapovat na místě a frkat.

Vlad se ohlédl za tím lupnutím a to už se od něj Arya odpoutala a přešla k Mauře. Sáhla po uzdě a přitáhla si klisnu k sobě.

„Jen klid, malá," tišila ji a hladila po nozdrách.

Mauře se však něco nelíbilo. Byla obyčejnou klisnou, žádným válečným koněm, jako Vladův hřebec. Ten nastražil uši, ale nezdálo se, že by jej zvuk vyvedl z míry. Se svým pánem zažil mnoho bitevních vřav a byl zvyklý na ledacos. Maura ale sloužila výhradně Aryi a násilí nikdy nepoznala. Její paní k ní byla laskavá a zacházela s ní skoro jako s člověkem.

Arya by byla bývala klidná a zvuk přisoudila divé zvěři, ovšem pohled na Vlada zneklidnil i ji. Ten poodešel pár kroků od koní a ruka mu již spočívala připravená pod pláštěm, přímo na chladem vymrzlé rukojeti meče. Pohledem pátral mezi stromy a keři, pomalu se rozhlížel kolem. Něco nebylo v pořádku.

Kolem se šířilo jen hrobové ticho. Tísnivé, nebezpečné. Takové Vlad znával z bitev. Jen vteřinu před útokem to vždy vypadalo, že se nepřítel vzdal, ale namísto toho se pojednou ozval vzteklý ryk a boj o život a vládu vypukl. Stejné to bylo i teď. Ticho před bouří.

Takřka současně, jako se zpoza stromů ozval hrubý hlas velící k útoku, Vlad tasil. Čepel, která proklála již nejedno srdce, se výhružně tyčila proti početné družině vojáků, která je s hlasitým lomozem obklopila.

Náhlý řev Mauru vyděsil. Trhla sebou ve snaze osvobodit se. A podařilo se. Vzepjala se na zadních s vyděšeným ržáním a vytrhla své paní otěže z rukou. Arya se pokusila vzdorovat, ale Maura s ní smýkla k zemi. Překvapeně vyjekla.

Její hlas přivábil Vladovu pozornost. Místo toho, aby se vrhl proti nepřátelům, obrátil se a spatřil, jak tělo jeho milované padá k zemi a rusé vlasy těžknou pod nánosem bláta. Ten jediný pohled stačil k tomu, aby Vlad pozbyl veškeré opatrnosti.

Ihned se vrhl ke své milé, ale prudká rána do paží jej nepřipraveného zasáhla. To však v bojovníkovi podnítilo jeho zuřivost. Obrátil se proti útočníkovi a chtěl mu zasadit poslední ránu mečem, ale stejně jako prve, i z druhé strany k němu přiskočil muž a další ranou povalil Vlada k zemi.

Meč mu vypadl z rukou a pozlacená rukojeť dopadla do mazlavého bláta. Bez brnění vyrazila tvrdá rána Vladovi dech. Ztěžka dýchal a zamžoural na svou zbraň, ležící kousek od něj. Kolem křížové záštity se omotával úzký ocas, který se táhl vzhůru a pohltil v sobě rukojeť, aby se poté jako děsivá hlavice změnil v dračí hlavu s rozevřenou tlamou, z níž visel dlouhý, rozeklaný jazyk, jehož špička se stýkala se šupinatou hrudí. Drak, symbol Vlada Tepeše, syna Draka.

Nad krutým válečníkem se zjevila těžká bota, připravená zasadit omračující úder. Zloba, která ve Vladovi bublala, naplno vytryskla na povrch. Odkulil se z dosahu poslední rány, přičemž sebral svůj meč a rychle vyskočil na nohy. Zablácený a promočený s divokým výrazem hleděl na muže s hustým knírem pod nosem.

„Co má tohle znamenat, Mihaeli?" zasyčel Vlad. Toho muže znal, stejně jako poznával Janovu družinu.

Mihael stál proti Vladovi, nekrytý brněním, ale s taseným mečem. „Za spiknutí vůči knížeti, zemi a veškerému právu tě na rozkaz Jana, našeho pána a budoucího knížete, obviňuji z vlastizrady a jako zrádce tě mám také uvrhnout do žaláře, kde budeš čekat na soud. Snad bude Bůh k tvé prohnilé duši milostiv," v jeho hlase se mísilo opovržení s bolestí. Činil tak nerad. Vždy choval Vlada ve velké úctě a samotnému se mu nechtělo věřit, že by ten člověk byl schopen zrady.

„Co to povídáte?" Aryi se již podařilo vyškrábat se zase na nohy. Těm slovům nevěřila, odmítala je. Chtěla se vrhnout k vůdci družiny, ale dva muži ji popadli za paže a strhli ji stranou. Zoufale vykřikla.

To Vlada vytrhlo z chvilkové apatie, do které jej uvrhla Mihaelova slova. Ani on jim nerozuměl, ale nehodlal dopustit, aby kdokoliv tak neuctivě a bolestivě zacházel se ženou, kterou miloval.

Se vzteklým rykem se vrhl proti Aryiným věznitelům. Ostří čepele se zalesklo v zatoulaném paprsku slunce, kterému se podařilo najít cestu skrze husté koruny stromů. Vladovi se však do cesty postavili další dva muži. Jeden z nich odrazil ránu svým mečem. Ocel narazila na ocel a okolním stromovím se neslo hlasité zařinčení.

Vlad se ovšem nemínil vzdát. Jen nepatrná chvíle mu stačila k tomu, aby svůj meč vrhl do dalšího výpadu. Útočící družina se pokřiky domlouvala, jak neúnavného šlechtice srazit na kolena. Mihael vše zpovzdálí sledoval, srdce se mu sevřelo při myšlence, že by ten muž musel nakonec za svou zradu zaplatit životem. Pohlédl na Aryu.

Dívka se zmítala ve snaze osvobodit se ze sevření. Už ji držel jen jeden muž, jeho druh se vrhl do víru bitevní vřavy. Aryi po tváři počaly stékat praménky slaných slz. Cestou tmavly pod nánosem kapek bahna, které na dívčině tváři ulpěly při pádu.

V lese panoval ruch a shon, který by probudil i mrtvého. Zápas mužů už připomínal boj na život a na smrt. Útok střídal útok, avšak Vlad už překonal mnoho překážek, než aby svůj život nechal jen tak napospas pošetilým pomatencům. Tři muži se poblíž místa vřavy snažili zkrotit Vladova hřebce. I on se odmítal podvolit. Bitvy jeho života byly neodmyslitelně spojeny s jeho pánem, který se o něj dobře staral a zvíře se mu za to odvděčilo věrností. I nyní chtěl statný oř svému veliteli pomoci. Maura mezitím odběhla o kus dál, proplétala se mezi stromy, vzpínala se, ržála a pohazovala hlavou. Všechen ten křik, cinkot mečů a zuřivost se jí nelíbily. Doufala, že ji její paní přijde utěšit.

V jednu chvíli se Aryi skutečně podařilo vysmeknout z pevného sevření. Proběhla kolem bojujících mužů, pohledem hledala mezi padajícími těly Vlada. V bitvě však nebyla co platná. Doběhla k Mihaelovi.

„Prosím, dost!" popadla jej za paži a snažila se s ním smýknout, avšak oproti silnému muži byla bezmocná. Jen sebou trhala. „Tohle je nedorozumění!" křičela mezi vzlyky.

Mihael ji strhl stranou. „Je to rozkaz vašeho bratra, má paní," zamručel tiše, jako by se to i jemu samotnému příčilo.

„Ale on nic neprovedl!" se zoufalým výrazem se obrátila k Vladovi, který právě tvrdou ranou rukojetí meče poslal jednoho z protivníků k zemi.

Nevraždil. Jak snadné by bylo zanořit čepel svého meče do živoucího masa. Nedokázal to. Nemohl. Měl svou čest. Odmítal zabíjet přívržence svého nejlepšího přítele, které sám znal a mnohokrát po jejich boku bojoval. Ať už byli jakkoliv pomýlení, o život je připravit nechtěl, byť moc dobře věděl, že mu to po čase přivodí prohru. Nemohl útoky odrážet donekonečna.

„Je to zrádce a bude s ním tak taky naloženo!" Mihael zvýšil hlas, aby dal Aryi jasně najevo, že tady nemá cenu smlouvat. „Odveďte ji!" křikl na jednoho z mužů, kterým se podařilo chytit Vladova hřebce.

„Ne!" vyjekla Arya, když si ji předali jako nějakou věc. Chtěla se dostat k Vladovi, ale nikdo už neměl náladu tuhle nesmyslnou vřavu protahovat.

Vlad zaslechl Aryin křik. Obrátil se jejím směrem, připraven vyrazit jí na pomoc. Jednu ránu mečem se mu podařilo vykrýt. Se šíleným výrazem se blížil k tomu, jež ji svíral.

„Tak už dost!" Mihael tasil a svými slovy přivábil Vladovu pozornost.

„Sic nevím, o co tady jde, napíchnu tě na kůl a vystavím ve městě jako trofej, jestli neustoupíš!" zařval Vlad vztekle k Mihaelovi. V očích mu plál nevýslovný hněv, zmítala jím nenávist. Stačilo málo a v zápalu zlosti by možná i zapomněl na ty časy, kdy po boku Mihaela bojoval.

„Vzdej se a náš kníže k tobě snad bude milostiv," varoval jej Mihael. Už naposledy.

Pomlácená družina se rozestoupila, když se Vlad s řevem vrhl proti jejich vůdci.

I přes Vladovu únavu to byl zápas takřka vyrovnaný. Odpočatý Mihael měl co dělat, aby se v těžkém blátě vyhnul jeho výpadům. Valašského šlechtice poháněla zuřivost. Sprostě jej označovali za zrádce, krutě od něj odváděli Aryu, nenechali mu prostor k vlastní obhajobě. Věděl, že bojuje o život. Mihael vycítil, že protivníkova zuřivost už nezná mezí a žene jej vpřed. Jeho síly však byly čerstvé a stačilo jen vyčkat na správný moment. Mnohokrát vídal Vlada bojovat. Byl to neunavitelný válečník, které bylo možno porazit jen se štěstím.

Čepel narážela na čepel, muži si vyměňovali údery meči i pěstmi. Zablácení, mokří a unavení proti sobě sotva stáli. Ani jeden z nich stále nehodlal toho druhého zabít. Bojovali do vyčerpání, ne na smrt.

Pojednou ale Vladovi v kluzké břečce podjela noha. Podařilo se mu udržet rovnováhu, ale pozbyl obezřetnosti a Mihaelův meč jej sekl do paže. Tvář se mu zkřivila bolestí, ale rána v něm pouze vzedmula novou vlnu vzteku. Ne však v Aryi.

Vidouc, že její vyvolený utrpěl zásah, vykřikla překvapením i strachem. Už si myslela, že jej nakonec Mihael popraví přímo před jejíma očima.

Jan však tohle odmítl. Byť se jednalo o zrádce, pořád ve Vladovi viděl svého přítele. Dal Mihaelovi jasný rozkaz: přivést živého.

Aryin křik opět přivábil Vladovu pozornost. Hrůza v jejích očích v něm cosi zlomila. Podvolil se. Klesl na jedno koleno. Mihael v dalším výpadu vykopl šlechtici meč z ruky a ranou do tváře jej poslal k zemi.

Vlad spadl nazad do bláta. Zakrvácený sledoval kousky nebe, které se mu podařilo zahlédnout. Větve stromů se nad ním skláněly, jako paže nabízející pomoc. Šumící listí zvěstovalo nevyhnutelné: upadne do zajetí, čekaje na konečný rozsudek. Jako by se mezi listím proháněly duše všech vojáků, kteří padli Vladovou rukou, nyní mu předpovídajíce podobný osud.

Zaslechl Aryin zoufalý křik. Netušil, co říká. Pouze nechtěl, aby trpěla pohledem na nesmiřitelný boj dvou stran, které miluje. Co byl on oproti jejímu bratru? Vlad nebo Jan. Bez meškání vyměnil svou svobodu a patrně i svůj život za Jana. To svého bratra potřebuje. O rodinu ji nehodlal připravit.

Výjev, na který hleděl, zastřela těžká bota. Stačil jeden jediný, prudký a nelítostný, úder do tváře. Vlad stačil postřehnout pohyb boty, následovaný otupující bolestí. Ta však trvala jen chvíli. S posledním zoufalým výkřikem jeho milé Vlada obklopila temnota.

V Transylvánii donedávna vážený a uznávaný valašský šlechtic padl do zajetí, ze kterého se neměl dostat živý.