Gabriel se těsně před úsvitem musel vypařit z Lucyina bytu. Svedl to na naléhavé obchodní jednání, které měl naplánované na ráno. Nemusel se obávat, že by jeho nepřítomnost Lucy pohoršila. Podlehla mu, cítil to z ní. Měl vyhráno. Stačil poslední krok. Byť jej před odchodem její tepající žíla na krku velmi lákala, ještě nenadešel ten správný čas. Ještě chvíli musel vytrvat.

„Nějaké problémy?" optal se Renfielda, jen co vešel do pracovny.

Jeho snědý asistent postával u stolu a procházel nejnovější dokumenty.

„Jen drobné komplikace," zdvihl ke svému pánovi hlavu a zběžně si jej přeměřil pohledem. Soudě dle jeho spokojeného výrazu bylo jasné, že mu všechno vyšlo.

Gabriel došel až ke kulatému stolku v zadním rohu pracovny a nalil si z křišťálové karafy whiskey.

„Ale poradil sis, jinak bys tady už nebyl," nepotřeboval se ptát na podrobnosti, tohle byl dostačující důkaz.

„Jen trocha stříbra," opáčil Renfield bez náznaku emocí.

„Teď to bude ještě horší," Gabriel se usadil za svůj široký stůl a opřel si o něj nohy, „s Marisou je těžké pořízení. Dej jí důvod a půjde po tobě. Tys jí ho dal."

„Nějak se s tím už vypořádám," tahle skutečnost Renfielda příliš nezneklidňovala. S potěšením by té upírce vrazil do srdce kůl.

„Tomu věřím," přikývl Gabriel na souhlas a upil ze své sklenky, „nějaké novinky?"

„Vrchní komisař Scotland Yardu si chtěl domluvit schůzku. Našel jsem pro něj místo. Mám dojem, že se od starosty dověděl o vašich investicích a rád by zjistil, jestli by se nějaké peníze nenašly i pro něj," přednesl mu nový hlavní bod programu.

Znamenitá zpráva. Gabriel se usmál. „O tom nepochybuji. Skvěle, je to dobrá příležitost, jak si pojistit pozici ve městě i na jiné frontě," z takového setkání mohl obchodník jeho schopností vytěžit hodně. Dost na to, aby se udržel mezi elitou společnosti.

Obchodní záležitosti šly ale stranou. Renfielda zajímalo něco jiného. Koutkem oka si Gabriela prohlížel a snažil se v jednom směru jeho jednání najít nějakou logiku.

„Chceš se na něco zeptat?" Gabriel si jeho pohledu všiml, vycítil jej. Zíral do své sklenky a lehce s ní točil. Stačilo mu cítit to zvláštní pulzování v lidském těle, když se dotyčný snažil být nenápadný.

„Já jen...tedy," Renfield přemítal, jestli se vůbec ptát, ale tak či tak to chtěl vědět, „už jste se slečnou Westenra postoupil dále?" Dále pro něj znamenalo, zda zahájil přeměnu.

Gabriel odsunul sklenku po stole stranou, spojil ruce na břiše a prohlížel si svého společníka.

„Prozatím ne, ale ten čas se blíží," odpověděl upřímně, což si dovoloval snad jen u Renfielda, „je třeba jí dát ještě chvíli toho zbytečného lidského bytí. Jen trochu. Upevnit pozici, posílit oddanost. Teprve potom se jí mohu zcela zmocnit, aby nedělala problémy. Žena jejího ražení si svůj nový život nepochybně užije. Je jako stvořená pro temnotu."

„Ale proč právě ona? Myslel jsem, že jsme se tady zastavili jen kvůli...porozhlédnutí, řekněme," ani Renfield neznal vždy všechny Gabrielovy plány, „zrovna Lucy mi nepřijde jako někdo, koho byste si chtěl odvést."

„Přiznávám, že v tomto případě jde jen o mou marnivost," Gabriel se upřímně rozesmál, což bylo spíše děsivé, „bude z ní nádherná nevěsta. Takovou příležitost jsem si nemohl nechat ujít."

„Londýn měl být přeci jen přestupní stanice na cestě do Rumunska," jestli něco neměl Renfield rád, byla to právě nezasvěcenost. Těžko se smiřoval s tím, že mu unikaly zásadní detaily jejich cest.

„To také je. Ovšem už dávno před tím jsem nehodlal odjet s prázdnou," Gabriel usoudil, že když už se všechno dalo do pohybu, může říct víc. Jedině však svému společníkovi.

„Ale ne se slečnou Whitmore nebo Westenra, že?" Renfield byl bystrý člověk, právě proto Gabriel vložil svou důvěru do něj.

Spustil nohy zpět na zem a napřímil se v židli: „Od počátku jde pouze o Mínu, Renfielde. Jakmile jsem ji viděl v novinách po boku jejího otce, musel jsem ji mít. Ona je...jiná. Jiná, než ostatní, přitom ale tak podobná...jí."

V jeho hlase se zrcadlilo tolik upřímnosti, jako už dlouho ne. Jméno své největší lásky však nedokázal vyslovit nahlas.

„Ale když už jsem byl zde, inu...proč si to čekání nezkrátit. Ta mladá dívka byla snadná kořist," pokračoval, „ale abych pravdu řekl, po setkání s Mínou a Lucy na tom plese už mi byla k ničemu. Sám dobře víš, jak ti zbyteční končí."

„A co ten cvok v Carfaxu? Mohl by něco prozradit. Teď už se nám nehodí," Renfield oceňoval Gabrielovu přímost, ale sám by to udělal jinak. Zejména by předem své pravé ruce řekl, že si jede pro určitou nevěstu.

„Jen pěšák, který zajistil oběť," mávl nad Kevinem Fieldsem rukou, „prozatím ho necháme být. Může se ještě hodit. Je třeba být obezřetný. A teď, když je zde Marisa, ještě více. Je těžké ji uhlídat a právě ona by mohla nadělat nejvíc škody."

S tím Renfield souhlasil. Milerád by zbavil jejich plány okovů a Marisu sám svrhl do horoucích pekel. Pokud by však k tomu neměl žádný přesvědčivý důvod, on sám by se stal Gabrielovou další obětí.

„Chápu, proč chcete Mínu, ale není to už moc riskantní tah? Je tady až příliš mnoho proměnných, se kterými je třeba se vypořádat," stále se mu nelíbilo, kolik se toho kolem nich děje. Mína měla přítele, k tomu nejlepší kamarádku, na které doslova visel příslušník Scotland Yardu. To nebyla dobrá kombinace, ani v nejmenším.

„Zvládl jsem i horší," zavrčel Gabriel už trochu podrážděně.

„Toho jsem si vědom, ale přeci jen se mi zdá, že už příliš riskujete a nemuselo by se to vyplatit," Renfield hodil složku na stůl a věnoval Gabrielovi trochu povýšený výraz.

„Zpochybňuješ snad mé plány?" Gabriel se prudce postavil, až pod odstrčenou masivní židlí úpěnlivě zaplakala prkna podlahy, „nezapomínej, kdo tě tehdy zachránil před zlynčováním," přešel až ke svému společníkovi a zabodl mu prst do hrudi, „nebýt mě, dál bys hnil v těch špinavých uličkách a ani pes by po tobě neštěkl. Možná jsi schopný, ale stále zapomínáš, kde je tvoje místo. Beze mě bys nebyl nic."

Renfield vzdoroval jeho spalujícímu pohledu. Byl mu tak blízko, že mu neušla chvilková rudá červeň, která se Gabrielovi mihla v očích. Skutečně zuřil. Kdyby teď řekl něco jízlivého, bez meškání by skončil s rozsápaným hrdlem.

„Problémy s nějakými nekňuby přenech mně. Ty se starej o své a snaž se mě nedráždit. Jinak tvoje služba skončí jinak, než si představuješ. Jasné?" byť se zase vrátil k tomu tlumenému tónu, kterým si dovedl podmaňovat davy, zněla v něm krutost vůči všem obětem, které za celá staletí pocítily jeho hněv.

„Jasné," přikývl Renfield poslušně, snaže se potlačit výraz plný opovržení. Nebyla to první pohrůžka, kterou si vyslechl, avšak sám moc dobře věděl, že Gabrielova trpělivost není bezedná. Jednou by se skutečně mohl stát další obětí a i Renfield tušil, že k tomu už nemá daleko.

„Dobrá," jako přepnutím nějakého spínače se Gabriel uklidnil a zase si sedl. Přitáhl si sklenku s whiskey, ale sotva v ní jen letmo smočil horní ret.

Renfield poznal, že nastal čas vyklidit pole. Už se měl k odchodu, ale v půli cesty ke dveřím se ještě obrátil: „Stále se hodláte vrátit do Rumunska?"

„Cíl cesty se nezměnil, Renfielde. Jen její průběh," odvětil s klidem Gabriel, aniž by jej pohledem bral na vědomí.

„A nebojíte se, že se vám vaše vyvolené trochu...jak jen to říct...že si půjdou po krku? Vybral jste si dvě blízké přítelkyně. A slečna Seward není zrovna typ na nesmrtelnost," přeci jen si dovolil rozvinout své obavy. Odhalení nikdo z nich nepotřeboval.

„Nezáleží na tom, která je vhodná. A o nějaké souboje bych se nebál. Budou poslušné, na to se můžeš spolehnout," od Gabriela to díky jeho nezúčastněnému tónu znělo skoro jako jednání o převozu zvířat, „a pokud vážně nechceš skončit na dně Temže, raději zmiz."

Poslední varování. Renfield pouze beze slov přikývl a vydal se ke dveřím.

Než k nim došel, osoba stojící za nimi se rychle a neslyšně vytratila. To její druh uměl skvěle.

Marisa soptila vzteky. Vrazila do pokoje pro hosty, svého dočasného útočiště, a jako divé zvíře uvězněné v kleci rázovala tam a zpět. Zatínala ruce v pěst a v očích jí nebezpečně žhnulo. Slyšela všechno a nic z toho se jí nelíbilo. Dvě nevěsty. Mína. Podobná jí. Všechno slyšela a obě dívky nenáviděla. Ještě víc však Gabriela, který si místo ní hodlá tvořit nové nevěsty. Jako kdyby se mu ona neoddala už dávno! Ale ona mu zkrátka nebyla dost dobrá.

Zuřila, skutečně ano. Hněv se v ní mísil s ublížeností. Přestávala se ovládat. Chtěla krev. Potřebovala ji. Potřebovala lovit, jinak by se vrhla na samotného Gabriela, byť jí bylo jasné, že by ji to stálo život. Tak silného upíra nebylo snadné přemoci.

Naštvat ženu znamenalo problém. Avšak naštvat Marisu, to neznamenalo jen problémy. Její hněv mohl ohrozit všechno, co Gabriel dosud tak pracně budoval.