Na město padl soumrak, který s sebou pro Renfielda přinášel jednu těžkou překážku: Marisu. Jen co slunce zapadlo za obzor a Gabrielovým největším nepřítelem se stala jen poslední místa, na něž sluneční svit ještě dosáhl, vytratil se ze své rezidence, aby mohl pokračovat ve svých plánech. Renfield zůstal v rozlehlém domě sám.

Tedy skoro. Marisa od Gabrielova vzteklého vzplanutí nesebrala odvahu znovu mu přijít na oči a trucovala v pokoji pro hosty. Bez přítomnosti pána temnot však byl Renfield přeci jen zranitelnější. Nebyl ovšem úplně bezmocný. Možná mu chyběla Gabrielova rychlost a zostřené smysly, jeho nezměrná síla a hrůznost, ale byl to velmi inteligentní a vynalézavý muž. Poradí si. Gabriel si toho byl dobře vědom, jinak by jej nikdy nenechával bez dozoru právě s Marisou. Setkání s ní přežil v podstatě jen Gabriel.

Renfield zabrousil do sálu s Gabrielovou sbírkou obrazů. Zachumlaný v tmavé mikině zamířil rovnou k obrazu od Vincenta Zairy, který nesl titul Silas.

Věděl o něm takřka vše. Trvalo to dlouho, ale nakonec se Gabriel svému lidskému společníkovi svěřil se svou minulostí. Znal vyprávění o nelítostných bojích mezi Vladem Tepešem a Turky, o jeho ženě Irině a její zradě. Stejně tak věděl o všem, co se dělo po Vladově zajetí, které završila jeho krutá smrt a proměna v nočního predátora. Věděl také o Aryi. I o jejím vrahovi slyšel.

Prohlížel si muže v uhlově černém rouchu, jehož tvář halila kapuce hluboko stažená do čela. Sám jeho tvář nikdy nespatřil a Gabriel jej nenáviděl celou svou existencí, takže jej Renfieldovi nikdy přesněji nepopsal. Věděl jen o jeho krutosti a potěšení, které mu přinášelo trýznění druhých.

Renfield často přemítal, jak moc je Gabriel podobný právě Silasovi. Byť mu vzal život, jeho lásku i možnost dojít pokoje, převzal od něj to, kvůli čemu se to všechno stalo: touhu rozsévat kolem jen bolest a smrt. Silas vzal Gabrielovi vše, co jen mohl a nechal jej s tou bolestí dál kráčet po světě. Dělával to u mnoha lidí, ale ne u všech. Gabriel oproti němu zabíjel, týral a přinášel bolest všude, kde se dalo a do všech lidských životů vnášel jen a jen utrpení. Pro Renfielda to bylo snadné. Silas byl špatný. Člověk či čaroděj, to bylo jedno. Gabriel byl ale monstrum. Za to, co mu způsobili dva lidé, se mstil všem. Měřil stejným metrem, každý byl pro něj viník. Stačilo, že to byli lidé. To byl pro něj dostačující důvod, proč jim činit taková příkoří.

Proč si Gabriel neustále připomíná toho, kdo mu všechno vzal tím, že má jeho mlhavou podobiznu ve sbírce, to Renfield netušil. Bylo mu však nad slunce jasné, proč po svém probuzení pátral po obrazu Aryi.

Renfield obešel dvě stěny, než se dostal k portrétu Gabrielovy milé. Žena, která na něj z obrazu shlížela, byla skutečně velice podobná Míně. Dlouhé rusé vlasy, něha v očích, ale nespoutanost ve tváři. Oproti hnědooké Aryi měla Mína oči tmavě zelené. Ve vzácné chvíli, kdy se Gabriel o Aryi zmínil, Renfieldovi řekl, že jej tehdy přitahoval její pohled plaché laně. Veškerá prudkost a krutost jeho povahy jej opustila a při pohledu do těch jantarově hnědých očích cítil jen neutuchající potřebu chránit to křehké, jemné stvoření před všemi nástrahami světa. Sám sobě vyčítal, že se mu to nepodařilo.

„Nebýt jí, vedlo by se Gabrielovi mnohem lépe," ode dveří se ozval sametový ženský hlas.

V Renfieldovi nepatrně hrklo. Chvíle vzájemného setkání bez Gabrielovy přítomnosti nadešla.

Obrátil se ke dveřím a s přezíravým pohledem zdvihl jedno obočí. Vidět nebezpečnou upírku pouze v saténovém županu do půlky stehen, jak koketně odhaluje jedno ramínko spodního prádla, to by si zrovna na seznam nejhezčích zážitků nepřipsal. Marisa se mu už od prvního setkání doslova hnusila.

„Znáte ji?" místo nějakého zbytečného bojování se rozhodl zkusit bezpečný rozhovor. Vždy se hodilo zjistit si něco víc z druhé strany.

Marisa se odporem zašklebila. „Původ knížete temnot zná každý našeho druhu," odpověděla vyhýbavě.

„Nepatří k těm, co se svěřují každému," namítl Renfield. Než mu Gabriel řekl celý svůj příběh, trvalo to. Ani jeden z nich nebyl příliš výřečný.

„Vy také znáte životy svých vůdců, stejně tak my," Marisa si posměšně odfrkla, „je to náš pán a stvořitel, jeden z prvních. Je znám i mezi lidmi."

„Na světě už není moc lidí, co by věřilo na upíry," po velmi dlouhé době Renfield to slovo vyslovil nahlas. Nikdy mu nešlo přes rty.

Marisa ledabyle pokrčila rameny. „V tom je naše výhoda. A jeho," blýskla po něm tím ďábelským úsměvem.

Prozatím zůstával Renfield v klidu. Od Gabriela se leccos naučil. Upíři vycítí jakoukoliv nejistotu, slyší tlukot lidského srdce, zrychlující se dech a tep. Nehodlal Marise poskytovat výhodu nebo snad pocit, že z ní má strach. Neměl. Byl si vědom všech rizik, ale zůstával klidný. Její úsměv ještě neodhalil dva tenké špičáky.

Občasnou Renfieldovou slabostí však bylo, že si své poznámky nenechával pro sebe. Navíc měl chuť trochu Marise pocuchat nervy, byť tak riskoval. Chováním mu však připomínala Lucy a takové typy skutečně rád neměl.

„Takže víte taky o tom, že kvůli té dívce jej nikdy nezískáte," konstatoval s lehkým posměškem v hlase. Otočil se zpět k obrazu a sám pro sebe se usmál.

Za zády slyšel naštvané zamručení. Jeho slova se neminula účinkem.

„To se vám nelíbí, že ano?" ohlédl se přes rameno.

Marisa vzdorně pohodila hustou hřívou. Odtrhla se ode dveří a kráčela přímo k Renfieldovi.

„Nevěděla jsem, že si Gabriel vydržuje domácího mazlíčka," zastavila na krok od něj a měřila si jej pohrdavým pohledem. Nebyla z těch, které se vzdávají.

„Nevěděl jsem, že si Gabriel vydržuje hračku do postele," vrátil jí to s klidem. Ego té nemrtvé jej skoro rozesmálo. Z blízkosti nenasytné upírky už ale nadšený nebyl. Pro jistotu zastrčil ruce do klokaní kapsy na břiše mikiny, připraven udeřit.

Marisa se ale vůbec nebavila. Nasupeně oddechovala a v očích jí rudě zaplálo.

„Dávej si pozor na jazyk, lidský červe," v jejím hlase se odráželo veškeré opovržení vůči lidské rase.

Renfield se však nenechával rozhodit. Prohlížel si Aryinu podobiznu a koutkem oka sledoval Marisu.

„Zajímalo by mě, jak jste se seznámili. Nikdy se o vás nezmínil," Renfield si zvolil nejsnadnější cestu, jak se dovědět nové informace. Její výhrůžky ponechával bez odezvy a zaútočil na její ješitnost. Jistě se jí dotkne, že se zrovna o ní od Gabriela neslyšel ani slůvko.

A měl pravdu. Marisa na okamžik naprázdno sklapla pusu. Olízla si rudé rty a překvapeně zamrkala. Skutečně se jí dotklo, že právě ji Gabriel opomenul.

„Bylo to možná trochu teatrální," semkla rty v potlačovaném šibalském úsměvu.

„New Orleans, 1994," zabrala se do vzpomínek a zadívala se někam za Renfielda, „pracovala jsem pro jednu malou firmu se sídlem v Kanadě. Jela jsem se svým nadřízeným dojednat podmínky pro rozšíření naší působnosti."

Jestli Renfield něco nečekal, pak to, že tahle žena někdy mohla mít práci na úrovni. Viděl ji spíše u tyče v nějakém pochybném baru v uličce, kde se povalují ztracené existence v potocích alkoholu a vlastních zvratcích.

„To město si mě získalo," Marise v očích zaplály chtivé plameny, „pocítila jsem to, co mi tolik chybělo. Svobodu. Tedy, aspoň jsem si to myslela." V jejím hlase se mihla břitká ironie.

„A skončila jste špatně," vyslovil nahlas svůj předpoklad Renfield.

„Jak se to vezme," pokrčila Marisa rameny, „vždycky jsem si ráda užívala. Žila jsem ve městě, které přesně odpovídalo mně samotné. Asi po dvou měsících jsem poznala jednoho muže. Imponoval mi. Pro město byl něco jako starosta, i když tam jen zprostředkovával ty své nelegální obchody. Ale všichni se ho báli, měl moc a peníze, vliv a šarm."

„Budu hádat," vložil se do toho opět Renfield, „užil si s vámi a odhodil vás. Gabriel vás našel a díky němu jste se mohla pomstít."

„Skoro," Marisa k Renfieldovi vztáhla ruku a dlouhým nehtem mu přejížděla po rameni, „poznala jsem ho o trochu dříve. Teprve u něj jsem poznala, jak má vypadat skutečný chlap. Ty prohýřené noci, spalující vášeň a co teprve to všechno, co se dělo za zavřenými dveřmi."

Renfield se vysmekl zpod jejího doteku a s těžkým vzdechem si promnul čelo. Takových detailů by se rád ušetřil.

Marisa se jeho odporu zasmála. Tlumený smích se zlověstně odrážel od stěn.

„Ten pitomec neměl rád, když mu někdo něco bral. Brzy přišel na to, co se za jeho zády děje," pokračovala dál ve svém vyprávění, ale smích ustal a očích se jí zračila zloba, „byl to obyčejný násilník. Přišel za mnou, vzal si, co chtěl a potom mě předhodil svým mužům jako kus masa, aby si taky užili. Byla jsem jen kus hadru. Střídali se na mně jeden za druhým. Tu noc jsem chtěla zemřít, chtěla jsem, aby někdo přišel a jednou ranou ukončil to ponížení."

Ač nerad, nepatrnou částí své duše Renfield s Marisou soucítil. Ani její konec nebyl snadný. Vytrpěla si toho dost, to ji však neopravňovalo k tomu, aby se chovala stejně jako ti, co jí ublížili.

„Když už jsem si myslela, že to konečně vzdám, objevil se Gabriel," pohledem zalétla ke dveřím, jako by jej tam hledala, „do té doby jsem netušila, co je zač. Nezabil je. Jen je ze mě dostal. Skláněl se nade mnou a já viděla tu krvavou červeň jeho očí. Zeptal se mě, jestli se chci pomstít. Přikývla jsem. Chtěla jsem, aby ti parchanti trpěli stejně, jako jsem trpěla já. Jestli jsem měla na tomhle světě vykonat už jen jedinou věc, bylo to srovnání účtů. Pak si toho moc nepamatuji. Jen bolest a chuť jeho krve v ústech. Trvalo to, myslela jsem, že stejně zemřu a nenáviděla jsem i Gabriela. Pak jsem se ale probrala. Plná síly a hlavně vzteku."

„A pomstila jste se," dokončil Renfield její příběh, ale tak snadné to nebylo.

Marisa se zase pobaveně ušklíbla. „Zavedl mě k nim. Mysleli si, že mě nakonec zabil sám. Bylo to tak...opojné," stočila pohled k Renfieldovi a zdálo se, že je zle, „cítit to všechno. Tlukoucí srdce, krev proudící žilami a ten strach. Gabriel s klidem seděl u dveří a jen se díval. Nezasahoval. Nechal mě, ať si s nimi dělám, co chci. Trvalo mi to. Ráda jsem si hrála a navíc jsem nechtěla, aby jejich smrt byla pomalá. Ani mě nešetřili, nešetřila jsem tedy ani já je. Užívala jsem si to bolestné skučení, ty jejich naivní prosby o milost. Krev tekla proudem a já cítila, že přesně tohle je ten život, pro který jsem se narodila."

Jestli si Marisa myslela, že se narodila proto, aby se stala upírem, byla pro Renfielda ještě větším bláznem, než si doposud myslel. Do té doby o upírech možná ani neslyšela nebo to pro ni byly jen báchorky. Jakmile se však mohla pomstít, byl to pro ni život, jaký jí byl předurčen. Ano, byla blázen.

„Pak jsme odešli. A užívali si tu moc, tu krev. Navíc jsme se konečně nemuseli...držet zpátky," Marisiny myšlenky zase zabloudily ke všem zavřeným dveřím ložnice.

To už Renfield poslouchat nemusel. Raději ji přerušil a spláchnul tak i její naděje: „Stejně se nakonec vaše cesty rozdělily a vy jste nikdy nenahradila ji." Kývl směrem k Aryině podobizně.

Marisa následovala jeho pohled. Od dob, kdy se o Aryi dověděla, ji nenáviděla. Jakmile zaujala místo po Gabrielově boku, chtěla být jen jeho. A on měl být jen její. Gabriel však ze svého dávno mrtvého srdce Aryu nikdy nepustil. Celou jeho věčnost ovládala ona. Vše dělal jen ve vzpomínce na ni, stále jí byl oddán a Marisa ji za to nenáviděla.

Kdyby mohla, zabila by ji sama. Zas a znovu, klidně i tisíckrát, jen aby od Gabriela dostala pryč i její stín. Chtěla ho jen pro sebe, chtěla být jeho nevěstou a ne jen občasným povyražením. Na to však neměla právo. Za celé věky Gabriel do svého srdce kromě Aryi pustil jen jednu jedinou osobu. Nyní cestu k jeho nitru začínala objevovat také Mína, avšak Marise bylo něco takového zapovězeno.

„Až moc si dovoluješ, člověče," zasyčela Marisa vztekle. Střelila po Renfieldovi nenávistným pohledem.

Ten poznal, že je zle. Koutkem oka postřehl, jak se zelenomodrá barva jejích očí mísí s hrozivě rudou. Ohrnula pysky a odhalila tak tenké tesáky připravené k útoku.

Renfield ale ještě nehodlal zemřít. A zcela určitě ne díky Marise. Měl na světě ještě práci. Složil slib, který dosud čekal na své naplnění a nehodlal nechat šílenou upírku, aby jej o všechno připravila.

Než se na něj stačila vrhnout, hbitě vytáhl ruce z kapsy na břiše a rukou sevřenou v pěst mrštil směrem k Marise. Těsně před ní ruku rozevřel a něco vylétlo z jeho dlaně. Zatřpytilo se to ve světle stropních lamp a dopadlo na ženinu jemnou kůži.

V té chvíli se ozval zvuk připomínající syčení prskajícího oleje a Renfield ucítil pach spáleného masa.

Marisa bolestí vykřikla. Uskočila od něj a rukama se snažila smést prášek z tváře. Šílená ječela bolestí a svíjela se podél stěny.

„Ty proradný červe!" zavyla vztekle, hned jí však ze rtů utekl bolestivý sten.

Zdvihla hlavu k tomu podřadnému člověku. Kůži na tváři měla popraskanou, rty vysušené. Tkáň kolem jednoho oka se strhla a odhalila skoro celou oční bulvu. Na pár místech prosvítala pod masem kost. Spáleniny se táhly až ke špičaté bradě a krvavé fleky se vytvořily také na krku. Její dlaně dopadly podobně. Spálená kůže odhalovala svaly. Žena vypadala jako po útoku kyselinou. Upír, kterým byla, to tak vnímal.

S Renfieldem ten pohled nepohnul. Necítil lítost. Musel si nějak zachránit život. Vytáhl z kapsy i druhou ruku a zamával ve vzduchu koženým váčkem.

„Jemné práškové stříbro," ozřejmil jí původce jejích muk, „čistota devadesát devět procent. Osvědčily se mi jemné částice oproti hrubým. Nadělají více škody. I když děláte problémy, Gabriel by asi nebyl nadšený, kdybych vám do srdce vrazil dřevěný kůl. Takhle vám aspoň dojde, že vám nehodlám dělat předkrm na večeři."

Sotva zaslechla slovo stříbro, Marisa se s bolestivým skučením přitiskla ke stěně. Při Renfieldově promluvě v ní ale narůstal vztek a zášť vůči tomu smrtelníkovi.

„Za tohle zaplatíš!" její ostrý hlas rezonoval celou místností. Toporně se zvedla, stále naříkajíc.

Pro upíra bylo stříbro skutečně to samé, jako pro člověka kyselina. Nenáviděli ten zhoubný kov. Pálil jako sluneční paprsky, ale nezabíjel, pokud to nebyl hrot namířený do srdce. Zranění se hlásila o pozornost trýznivou bolestí a rány se hojily dlouho. Vždy byla nejrychlejším způsobem vedoucím k uzdravení krev.

„Zabijte mě a ze světa vás sprovodí váš stvořitel," Renfield se vítězně usmál. Její výhrůžky jej nemohly rozhodit.

„To se ještě uvidí," zaprskala rozzuřeně a prudce se odrazila od stěny.

Snad aby mu ukázala, že to myslí vážně, vrhla se proti němu, ale kousek od něj zabočila a šmouha jejího karmínového županu zmizela. V místnosti zůstal jen Renfield.

Sledoval pomalu se zavírající dveře, dokud se prostorem nerozlehlo jejich těžké bouchnutí. Pak se otočil zpět k obrazu. Zdálo se mu, že se na něj Arya usmívala, ale ne tak, jak ji zachytil malíř. Jako by jej chválila za to, jak se vypořádal s Marisou.

Renfield zdvihl jeden koutek úst v úsměvu. Gabriel mu patrně nepoděkuje a Marisa se bude snažit prokousnout mu hrdlo, ale pokud nechtěl skončit jako její další oběť, musel to udělat. Pouze se bránil.

Schoval váček se stříbrným práškem opět v kapse a ještě naposledy se zadíval na Aryinu podobiznu. Přemítal, co všechno by bylo jinak, kdyby dívka přežila. Nejspíš by bylo bývalo jinak úplně vše. I on sám by tady teď nestál, protože by se s Gabrielem nikdy nesetkali.

Renfield těžce vzdychl a vydal se pryč. Gabriel se vrátí teprve před úsvitem. Nepochyboval o tom, že jeho večer bude úspěšný. Vidina nemrtvé Lucy se mu však stále příčila. Druhou Marisu tady nepotřeboval.

Pro případ nouze však měl dostatečnou zásobu stříbrného prášku. Nebál se použít všechny prostředky, jaké znal, aby si zachránil život.

A už vůbec se nebál upírů.