Kapitola XXIII.

Informace: Z důvodu, který sama nechápu, video v médiích funguje. Dva týdny jsme s jeho autorkou řešily problémy, neboť stanice NBC, která vysílala seriál Dracula z roku 2013, nám video neustále zablokovávala. Pokud vím, trailer již na youtube oficiálně není, tedy alespoň ne verze, která by nebyla zablokovaná. Funkční trailer mám v počítači. Proč ale nakonec přiložené video funguje, to je mi záhadou. Normálně by byl trailer vložen do úvodu příběhu, ale to už nyní udělat nemohu, neboť se stěží dostanu k nějaké URL adrese. Pokud na video tedy narazíte zde, jedná se o první trailer k příběhu, který zobrazuje prvního upíra jako to, co z něj svět udělal - bestii.

*

Zatímco se policie ze všech sil snažila před širokou veřejností ututlat případ trojnásobné vraždy, pachatel tohoto násilného činu si užíval ten opojný pocit moci, který jej spaloval po každém lovu.

Renfield ovšem skryté nadšení svého pána nesdílel. Bylo to zbrklé, nepromyšlené a riskantní. Stačilo málo a všechno se mohlo zbortit jako domeček z karet. Navíc jej zneklidňovala další věc, a sice Gabrielovo sebeovládání. Už dlouho se nestalo, aby v něm náhle vzplála nahromaděná zlost a odnesli to tři lidé za jednu noc. Na to byl Gabriel až příliš opatrný. Tentokrát to ale bylo jiné. Renfield věděl, že za vším stojí Arya. To ona byla Gabrielovou největší slabostí, která se pomalu začínala promítat také do Míny.

Částí své mysli však Renfield svého pána chápal. I když jej od jeho největší lásky dělilo již více jak pět set let, tak silný cit přetrvá věky. Sám Renfield nikdy nezapomněl na své rodiče. Bylo to jiné, než s Aryou, ale podobně intenzivní. I on by se za spravedlností hnal po celá staletí, kdyby to bylo možné. Nehodlal se však kvůli tomu dobrovolně uvrhnout do spárů temnoty. Na druhou stranu ale ustavičně vrtěl hlavou nad tím, jak snadno se Gabriel nechá ovlivnit, jakmile padne zmínka o jeho milé. Riskoval tak příliš mnoho. Pro ně pro oba.

Renfield otevřel těžké dveře pracovny a vstoupil. Aniž by vzhlédl, listoval štosem papírů, které držel v rukou.

„Starosta vám dnes ráno poslal seznam nejvýznamnějších projektů, pro které se shání sponzoři," informoval svého pána, „rekonstrukce doků se jeví jako nejvýhodnější investice pro váš plán. Po vašem nočním řádění bych se ale zaměřil také na jiné, které by vám mohly zajistit silnější pozici ve městě."

Nezvyklé ticho jej přimělo zdvihnout hlavu. Pohlédl k mohutnému stolu, avšak židle za ním zela prázdnotou. S nakrčeným obočím se rozhlédl ze strany na stranu, ale po Gabrielovi nebylo ani stopy. Pro jistotu se ohlédl také po rozevřeném okně, které bylo opět zakryto těžkými závěsy, mezi nimiž vždy prosvítal tenký pruh světla, dopadající na židli pro návštěvy. Bylo tomu i v té chvíli. Za okny panoval nový den, denní světlo dopadalo skrze závěsy také do pracovny. Gabriel tedy venku být nemohl.

„Nahoře," ozval se typicky znuděný hlas knížete temnot.

Renfield se obrátil zpět ke dveřím. Knihovnu, která lemovala stěnu nade dveřmi, ohraničovalo patro se zábradlím. Nahoru se člověk dostal po točitém kovovém schodišti v rohu. Pán domu však nebyl člověk. Gabriel se procházel po tenkém zábradlí, jako by to tak běžně dělal každý. Dřevo pod jeho kroky neprozradilo, že na něj působí něčí síla. Jako kdyby jí vůbec nebylo.

„Nějaké investice jsem si již vyhlédl," s jasným nezájmem dával najevo, že posílá starostu i jeho snahu k čertu. Něco o tom věděl.

„A je to i něco jiného, než jen snaha získat slečnu Seward?" Renfield si se značně skeptickým výrazem neodpustil břitkou poznámku. Se zakloněnou hlavou pozoroval, jak se krvelačná bestie prochází sem a tam jako po přehlídkovém mole.

„Pokud tě to uklidní, nakloním si i policii," pro tentokrát zůstával Gabriel v klidu. Zřejmě za to mohl bohatý přísun lidské krve.

„To by bylo moudré. Nemusím vám připomínat, že jste trnem v oku několika lidem a někteří z nich vám mohou dělat problémy," poučovat Gabriela bylo sice jako pokoušet štěstěnu, ale Renfield tak zkrátka dával najevo svou nespokojenost s jeho jednáním.

„Myslíš Harkera a Godalminga? Co ti zmůžou," odfrkl si pohrdavě dávný válečník, „porazím je v jakémkoliv boji, ať už jde o srdce ženy či o společenské postavení. Ti proradní lidští červi se jen stěží mohou měřit tomu, čím jsem a kým jsem byl. Všechno si s sebou stále nesu napříč věčností."

Pod Gabrielem se ozvalo významné odkašlání. Renfield se připomínal, že i on je také člověk. Své rozladění z Gabrielova činu hodlal prosazovat ještě dlouho.

„Místo toho svého neustálého frkání bys mohl jít připravit auto," odbyl jej Gabriel a nepatrná zlost se mu vkradla do hlasu.

„Máme na večer nějaké plány?" ozval se skepticky Renfield. Neměl náladu dělat šoféra.

Gabriel se náhle otočil zpříma proti němu a udělal krok do prázdna. Lehce a elegantně dopadl na zem a zapnul si knoflíčky temně modrého saka. Místností se nenesl žádný zvuk. Gabriel dokázal být stejně neslyšný, jako ten nejlepší predátor, kterým také byl. Ještě si urovnal límeček košile u krku a upřeně se na Renfielda zadíval.

Ten mu oplácel poněkud mrtvolným výrazem, kterým dával najevo patřičný nezájem.

„Já mám plány," Gabriel s důrazem vyslovil slovo , „dva dny stačí na to, aby si žena začala myslet, že o ni muž nejeví zájem. Snaha odmítnout však bude marná. Ženy podobného ražení, jako slečna Westenra, skrývají svou touhu pod maskou hrdosti a síly. Přitom nejsou nic jiného, než prachobyčejné, zoufalé duše, které touží po rozptýlení a uznání, protože si samy sebe dostatečně neváží."

„Stačilo říct, že řídíte sám," odvětil nezaujatě Renfield. Vlastně byl docela rád, že nemusí další večer poslouchat ty pitomé žvásty ještě pitomější blondýny. Sám sobě přiznával, že kdyby měl nakonec opět dělat šoféra, uvítal by spíše Gabrielovu schůzku s Mínou. Ta aspoň dokázala používat mozek.

„Tak proč tady potom ještě okouníš?" Gabriel si jej přeměřil pohledem a studoval jej. Občas si navzájem lezli na nervy.

Renfield v odpověď jen pokrčil rameny a vytratil se. Nehodlal poslouchat další řeči o Lucy.

„Lidská havěť," ulevil si sám pro sebe Gabriel a přešel k oknu. Držel se stranou, aby se nedostal do pruhu denního světla. Opovrhoval jím stejně, jako lidskou rasou.

Netrvalo dlouho a zvenčí se ozvalo zakrákání. Gabriel zřetelně slyšel mávání křídel za tlustými zdmi domu. Skrz otevřené okno vlétl do pracovny černý havran. Chvíli kroužil po rozlehlém prostoru, načež se usadil na špičce velkého glóbu, který stál kousek od stolu.

Celou dobu jej bedlivě provázel Gabrielův upřený pohled. Rty se mu zdvihly v nepatrném úsměvu, ve kterém se odrážela celá jeho ďábelskost.

„Konečně," lehce zdvihl hlavu a nespouštěl havrana z očí.

Ten několikrát prudce zamával křídly a hlasitě zakrákal směrem k němu. Velký zobák zlověstně zaklapal a havran složil křídla. Černými očky chvíli pozoroval Gabriela, ale vzápětí obrátil hlavu a prohrábl si zobákem peří.

Pracovnu naplnilo šustění čechraných pírek. Gabriel vyčkával, až si pták po dlouhé a namáhavé cestě aspoň chvíli odpočine. Čas ovšem hrál zásadní roli i pro někoho, kdo mu vzdoroval tak snadno, jako Gabriel. Mohl havranovi dopřát jen tolik odpočinku, kolik bylo nezbytně nutné.

Natáhl tedy ruku ke glóbu. Nebylo třeba žádného slova. Pták okamžitě zbystřil, otočil se a natočil hlavu na stranu. Párkrát zamrkal drobnými očky a hned na to se vznesl. Pařáty obemkly Gabrielovu paži a pták s klidem spočinul na místě.

„Není času nazbyt, příteli," zamumlal tiše.

Volnou rukou sáhl do vnitřní kapsy saka, odkud vytáhl malý kožený váček, který ukrýval ruličku papíru. Vzkaz bylo třeba doručit neprodleně. Gabriel hbitě havranovi uvázal váček koženým řemínkem kolem pařátu natolik pevně, aby za letu nespadl a ptáka zároveň neomezoval.

„Spoléhám na tebe," Gabriel pokrčil paži, aby mu byl havran blíže a rozprávěl s ním, „leť a najdi svého pána."

Odpovědí mu bylo další hlasité zakrákání. To už se pták vznesl, zakroužil před Gabrielem a vylétl z okna.

Aspoň jediným pohledem by jej rád vyprovodil, leč to zpropadené denní světlo mu něco takového neumožňovalo. Snad to byl nepostřehnutelný výraz smutku, který se mu mihl po tváři. Přítomnost havrana pro něj znamenala podporu a alespoň malou útěchu v nepřízni věčnosti. Doufal, že pták vzkaz brzy doručí a další část jeho plánu se uvede v chod.

Gabriel ovšem netušil, že se mu do cesty postaví drobná, pro něj však kolosální, komplikace.

Ženský hlas, který zaslechl, jej však na tuto skutečnost záhy upozornil: „Zase ten tvůj mazlík."

Těžký vzdech unikl knížeti temnot ze rtů. Sklopil hlavu a promnul si čelo.

„Jaké překvapení, Mariso," ani se nesnažil nadšení alespoň předstírat.

Ve dveřích postávala žena vzezření ďábelsky svůdného. Kaštanově hnědé vlasy jí volně splývaly podél ramen, rudá rtěnka zvýrazňující plné rty vábila nešťastné muže k políbení. Dokud však smyslné rty neodkryly dva dokonale ostré špičáky, nikdo z nebožáků netušil, jak krutý konec je čeká.

Marisa se opírala zády o rám dveří a špičkou svých modrých lodiček přejížděla po hladkém dřevě. Koketně přitom odhalovala dlouhé, štíhlé nohy. Rukama zdviženýma nad hlavou pátrala po každé skulině v rámu dveří. Blýskla po Gabrielovi takřka nebezpečným úsměvem.

„Jak smutno mi bez tebe bylo," vzdychla teatrálně.

Odlepila se z místa a mučivě pomalými kroky se blížila ke svému stvořiteli. Lem široké sukně se jí třepotal kolem sněhově bílých nohou. Černá krajka, která dělila sukni od blůzy, se ztrácela v hlubokém dekoltu. Marisa si svůj věčný život užívala plnými doušky.

„Zato já si na tebe ani nevzpomněl," odbyl ji Gabriel a než se k němu stačila dostat, přesunul se ke stolu. Musel však velkým obloukem obejít pruh denního světla na podlaze. Posléze se zaujatě přehraboval v papírech, leč v myšlenkách se snažil přijít na to, jak dostat Marisu pryč z města. Její přítomnost mohla všechno zničit.

„Nebuď hned tak nabručený," vysmála se mu dravá šelma, kterou sám přivedl do věčného života v temnotě, „vždycky mě rád vidíš."

Bez okolků se hbitě dostala až k němu a zezadu jej objala kolem krku. Opřela se špičatou bradou mezi jeho lopatkami, stále se usmívajíc.

Gabriel zavřel oči a v duchu proklínal Marisu, lidstvo, Silase...úplně všechny. Ano, všechno mu vycházelo příliš dobře a snadno. Zákonitě se musela objevit komplikace. To, že dostala podobu Marisy, byla jedna z nejhorších možností.

„Bývávalo," přešel její poznámku s nevalným zájmem. Pokusil se ji ze sebe setřást, ale pokud si Marisa našla cíl, byla jako pijavice.

„Pořád je," opáčila s klidem. Nenechala se rozhodit jeho náladovostí, zlobou, vztekem. Na to ji tohle všechno až příliš přitahovalo. Sám prastarý upír, kníže temnot, mocný pán, pro ni představoval tu nejdokonalejší partii.

V jednu chvíli Marisa chytila Gabriela za ramena a prudkým trhnutím jej otočila čelem k sobě.

„Vždycky jsi rád, že mě vidíš. Pokaždé si spolu užijeme spoustu zábavy," šeptala mu sametovým hlasem do tváře.

Přitiskla se na něj a jednou rukou mu zajela do vlasů. Ráda si hrála, ale místy to přeháněla. Prudce škubla jeho hlavou nazad. Gabriel nenáviděl, když se nad ním někdo snažil fyzicky získat převahu.

Pevně ji chytil oběma rukama za zápěstí, až sykla. Drtil ji v sevření a odstrčil ji od sebe, vzápětí si ji k sobě však hned přitáhl. Zlostně jí syčel do tváře: „Nezapomínej, kdo tě stvořil. Já nejsem tvá hračka. Dal jsem ti možnost pomstít se, to ale neznamená, že je v tom něco víc."

Marisa škubla rukama a Gabriel ji bez váhání pustil. Byl by nejradši, kdyby od něj byla co nejdál.

Jeho nevítaná návštěva by se za takové zacházení ráda pomstila. Nesnášela, když ji Gabriel degradoval na pouhou jednu z mnoha. Měla chuť opřít se do jeho milované, avšak upoutalo ji něco jiného. Lidský pach. V zelenomodrých očích jí zaplály chtivé ohníčky. Obrátila hlavu ke dveřím.

„Neruším? Slyšel jsem hlasy," Renfield se tvářil poněkud zmateně. Návštěvu nečekal, už vůbec ne takovou, která by byla Gabrielovi tolik na tělo.

Upírka prahnoucí po lidské krvi si mlsně olízla rty. Ten člověk se jí přímo nabízel. Jako nepostřehnutelný úkaz na obloze se vrhla směrem k Renfieldovi, který se měl stát její příští obětí. Rychlost, s jakou vyrazila vpřed, rozvířila závěsy, které do místnosti vpustily více světla, než by nočním lovcům bylo milé.

„Ne!" zařval Gabriel v marném pokusu ji zastavit. Jako starší svého druhu však byl silnější, rychlejší, trpělivější a hlavně se dokázal ovládat.

Vrhl se za Marisou. Těsně před Renfieldem se mu ji podařilo zachytit a strhnout stranou. Jednou rukou ji obemkl kolem pasu, druhou jí sevřel hrdlo. Tiskl ji k sobě, div ji nerozmačkal.

„Toho...ne," zaskuhral. Snažil se potlačit bolestné zavytí. Aby stačil zabránit nejhoršímu, musel se za ní vrhnout přímo skrz silný proud denního světla, které do pracovny vpustily rozvířené závěsy. Neměl čas na kličky jako ona.

Denní svit byl jedním z nejhorších nepřátel Gabrielova druhu. Jemu a jeho soukmenovcům nebyla dopřána lehká smrt, která by je zbavila okovů věčnosti. Jakýkoliv způsob byl pomalý a nesnesitelně bolestivý. Shořet na prach znamenalo cítit, jak se sluneční paprsky vpalují do kůže, šíří se jako zhoubný požár skrz maso a mučivě pomalu stravují vše, dokud nezbude nic. Pomalá a trýznivá smrt, jedině to jim bylo dáno jako vysvobození z temnoty.

Gabriel však měl dostatek sil, aby se mu podařilo udržet zmítající se ženu. Pro ni byla mnohem horší žízeň. Lovila pro zábavu, pro potěšení, pro krev. Nikdy neměla dost a nikdy nehodlala přestat.

„Dotkni se ho a sám tě nechám shořet na slunci," vrčel jí přidušeným hlasem do ucha.

Renfield se teprve vzpamatovával z uvědomění, že ona žena patří k tomu samému druhu, jako jeho pán. Jen sporadicky vídával jeho soukmenovce. Nikdy však nespatřil také ženu.

Marisa sebou divoce zmítala v Gabrielově sevření. Prskala a vrčela, chtivě se dívala po Renfieldovi a snažila se dostat ke své kořisti. Při výhrůžce svého stvořitele se však upokojila. Nikdo z jejich druhu nemusel znát historii, nemusel znát Vlada Tepeše, řečeného Napichovače, a jeho krutost. To vše si Gabriel nesl s sebou a dával pocítit každému, kdo se mu vzepřel či neposlechl. Dosud nikdy nezabil nikoho svého druhu. Přijal je jako své nejbližší. Dával jim však pocítit svůj hněv, když neposlechli. Marisa tedy nepochybovala o tom, že by ji dokázal týrat i několik dní. I smrt zprošťující věčnosti by byla milejší, než hněv Vlada Tepeše.

„Zmiz a nechoď mi na oči," Gabriel od sebe Marisu hrubě odstrčil.

Ta, respektujíc jeho pohrůžky, prudce vyrazila z místnosti. Prohnala se kolem Renfielda, jako by tam ani nebyl, a byla ta tam.

Jen co byla pryč, Gabriel zavrávoral a rychle se opřel rukou o stěnu. I za tak krátkou chvíli jej přímé sluneční světlo dokázalo popálit natolik, aby cítil každý kousek spáleného masa. Na tváři, kterou měl obrácenou k oknu, se skvěla rudá skvrna. Popraskaná kůže místy odhalovalo maso. Prsty měl rovněž popálené.

Renfielda pánovo škobrtnutí probralo. Ihned se k němu vrhl a pomohl mu sednou si na zem.

„Zásoby," Gabriel jej chytil za límec košile a přitáhl ho k sobě, „dole."

V odpověď se mu dostalo jen němého kývnutí a Renfield bez meškání odběhl.

Gabriel osaměl. Rychle oddechoval, jako když obyčejný smrtelník běží maraton a hroutí se v cíli. Sluneční svit nenáviděl stejně, jako Silase, který mu tohle všechno způsobil. Dokázal přetrpět takřka vše. I kůl v srdci mohl přemoci, stačila jen kapka lidské krve, která by mu smočila rty. Na sluneční svit však byl krátký i on.

Než se Renfield vrátil, zaobíral se pouze nenávistnými myšlenkami vůči těm, kvůli kterým musel zakoušet taková muka. Vztek mírnil i bolest.

„Kdo byla ta žena?" zeptal se Renfield, jakmile se přiřítil. V ruce třímal jeden z nemocničních sáčků na kapačky, kde shromažďovali lidskou krev pro nejhorší případy.

Gabriel bažil po čerstvé krvi, po horoucí červeni, která kvapně opouštěla umírající tělo. Přesto však bylo potřeba mít něco v záloze pro podobné případy. Nemocniční vybavení lze získat snadno, stačí výhodná investice. Krev ale pocházela přímo z Gabrielových obětí, které zabil ještě před odletem do Anglie.

Než poskytl Renfieldovi odpovědi, vytrhl mu sáček z rukou a celý jej vysál. Opřel se hlavou o zeď, oči mu rudě žhnuly a z koutku úst mu stékal tenounký pramének krve. Z nějakého důvodu Renfield hypnotizoval tenké špičáky, které se draly zpod rtů.

„Marisa," zahučel ztěžka Gabriel a užíval si ten pocit, kdy jej krev zase zceluje, „asi před dvaceti lety jsem ji poznal v New Orleans. Ublížená, zrazená. Stvořil jsem ji, abych jí dal pomstu, kterou chtěla. S potěšením jsem sledoval, jak vraždí ty hlupáky a nenasytně se vrhá po jejich hrdlech. Netušil jsem však, co se z ní stane. Ze všech žen, které jsem proměnil, je tahle nejhorší. Nedokáže se ovládat, vyžívá se v devastování po stovkách a nehledí na následky. Musíme žít skrytě, Renfielde," pohlédl na něj s vážnou tváří, rudá barva jeho očí se pomalu měnila zpět na modrou a tesáky zmizely, „jí ale na ničem nezáleží, chce si jen užívat. Pokud je tady, všechno se komplikuje."

Renfield se svezl podél stěny vedle Gabriela. „Tak proč ji nezabijete?" navrhl pro něj jasné řešení.

Rány od slunce na Gabrielově kůži se zacelily. Bylo mu o dost lépe.

„Ať už jsem se tím, čím jsem, stal jakkoliv, nyní je to můj druh. Nevraždíme jeden druhého. V tomto směru jsme na vyšší úrovni, než lidé," poslední poznámku pronesl trochu odlehčeně, až to Renfieldovi znělo skoro jako vtip.

Oba muži na sebe pohlédli. Zčistajasna se Renfield tlumeným smíchem rozesmál a Gabriel se usmál. Bok po boku cestovali po světě již dlouho. Vytvořilo se mezi nimi zvláštní pouto, kterému ani jeden z nich nerozuměl, ale akceptovali ho.

„Jakmile padne soumrak, ta vaše šílená upírka se vrhne do ulic," Renfield brzy zvážněl a nakousl své obavy. Velmi rychle si spojil dvě a dvě dohromady.

„Něco už vymyslím. Ty se k ní raději nepřibližuj. Když ji popadne touha po krvi, je jako smyslů zbavená. Ani má pohrůžka by jí příště nezabránila," varoval jej pro jistotu Gabriel.

„Půjdu dodělat svou práci," ukázal Renfield ke dveřím a vyškrábal se na nohy. Shlédl dolů ke Gabrielovi, který již, jak se zdálo, nevnímal. Potichu se tedy vytratil, doufaje, že tu démonickou ženu nikde nepotká.

Gabriel možná Marisu zabít nechtěl, to však neznamenalo, že by to v případě potřeby nemohl udělat Renfield. Nehodlal se nechat zabít šílenou ženou dříve, než by splnil svůj slib.

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top