-Východní Karpaty, Transylvánie, zapovězené hory, 1476-

Hrůzně vyhlížející vrcholky skal čněly do výšin a nebezpečně se skláněly nad každou zbloudilou duší. Říkávalo se, že kdo zavítá do těchto končin, kde sluneční paprsky nedosáhnou a štěbetání ptáků zaniká v táhlém vlčím vytí, již nikdy nespatří úsvit. Zapovězené hory strašily obyvatele Transylvánie již po staletí. Jen hlupák nebo člověk neznalý zdejších pověstí by se dobrovolně vydal vstříc jasné smrti.

Irina se ovšem nebála. Temná jeskyně v kopcích byla její jedinou možnou spásou. Tam mohla nalézt pomoc, tam měla začít její nová budoucnost, kde by už nebyla opomíjenou manželkou valašského šlechtice, ale váženou paní, jak jí její původ ukládal.

„Jen klid," přitiskla dlaň na šíji neklidného hřebce, kterému se okolní vrzavé zvuky a svist větru mezi skalisky nelíbil. Neustále frkal, ošíval se, pohazoval hlavou a přešlapoval na místě. Jeho paní se musela hodně snažit, aby jej donutila klusat vpřed.

Vladova žena se zavrtěla v sedle a vzhlédla k obloze. Šedivý závoj mračen s postupem času stále více tmavl. Kdesi v dáli se ozvalo tlumené zadunění hromu. Poryvy větru sílily, ale Irina na nic z toho nedbala. Pobídla koně a nabádala jej k postupu po horské cestě, vedoucí mezi skalisky. Už to nebylo daleko. Nic už jí nemohlo zabránit v tom, aby si zajistila život, jaký si zaslouží. Stáhla si kapuci svého černého pláště hlouběji do čela, mezi prsty pevně svírala otěže a spolu se svým hřebcem pečlivě sledovala cestu. Nehodlala se zřítit dolů do propasti.

Druhorozená dcera moldavského knížete soptila vzteky. Svou zášť se naučila dobře skrývat, nikdo by na ní nic nepoznal. V její temné duši ale zuřil všestravující požár. Nenáviděla Aryu, nenáviděla Vlada a především nenáviděla samu sebe. Byla hloupá, naivní husa.

Nebylo to tak dávno, kdy se na svůj sňatek s váženým valašským šlechticem těšila. Slýchávala zvěsti o jeho krutosti, ale tu pociťovali zejména jeho nepřátelé. Obyvatelé jeho panství žili v klidu a harmonii, chránění svým pánem, kterého měli raději, než samotného knížete Valašska. Udatný válečník oplývající bohatstvím se jevil jako ideální partie. K jejímu potěšení byl také velmi pohledný. Urostlý muž se spalující divokostí v očích, přesto však něžný, když se jí dvořil. Na první pohled mu podlehla, ale krása jeho slov byla pomíjivá.

Po sňatku nastalo pro Irinu peklo. Svazek byl zpečetěn, nebylo již potřeba dále se přetvařovat. Byla jen další figurkou ve Vladově hře, jen nutnou obětí pro vyšší cíle. Prvotní zamilovanost záhy pominula a Irina spatřila krutou pravdu. Její choť ji nemiloval. Kolik nocí proplakala ze zmařeného života. Chtěla se vdát z lásky, leč skončila jako každá jiná. Uvězněná v domluveném sňatku, který se zakládal čistě na politice, ne na něžných citech.

O to bolestivější pro ni bylo sledovat, jak její muž své srdce dává jiné. Arya jí měla být společnicí v těžkých časech, oporou, které by si mohla postěžovat ve své svízelné situaci. Místo toho se z ní stala Vladova milenka, která se pokaždé před Irinou tvářila, jako by se nic nedělo. Irina ale věděla všechno. Ještě horší pro ni bylo, že se Vlad svou láskou k Aryi příliš netajil. Co na tom, že je z okna své komnaty viděla pobíhat na nádvoří, že jej přistihla, jak se za ní plíží či se vrací zadýchaný z jejích komnat. Irina se cítila zrazená, potupená a odvržená. Chtěla zpět svou čest.

Hřebec vyklusal zpoza zákrutu kamenité cesty. Před ním a jeho jezdcem se otevřel tmavý vchod do jeskyně. Vstup halil sklaní převis, po kterém se plazily suché šlahouny neznámé rostliny. Ústí jeskyně připomínalo rozšklebená ústa netvora, který je připraven spolknout vše, co se odváží přiblížit.

„Hodný," Irina prohrábla koni hřívu a konejšivým hlasem se jej snažila upokojit. Zvíře cítilo nezměrné zlo, které se kolem nich začínalo stahovat.

Dívka přehodila nohu přes sedlo a sjela na zem. Kousky rozdroleného kamení jí pod střevíci zaskřípaly. Z brašny pod sedlem vytáhla kožený měšec svázaný tenkým řemínkem, který si připevnila k pasu hned vedle dýky. Nebyla zdatnou bojovnicí, k tomu ji nevychovali. Rozhodně ale nechtěla na takovém místě pobývat neozbrojená. Už tak se jí jen stěží podařilo zbavit se části Vladovy družiny, která ji do Transylvánie doprovázela. Potupně se na cestu musela vydat dřív, aby si její choť užil výpravu s jinou.

Irina ještě pohladila svého hřebce po horkých nozdrách a vydala se ke vchodu do jeskyně. Srdce jí zběsile tlouklo. Znala povídačky o krutém stvoření, které se zdržuje v nejtemnějších částech hor. Právě odtud vzešel přídomek zapovězené. Nikdo se zde neodvážil, strach z neznámého přetrvával celá staletí.

Neprostupná temnota pohltila drobnou šlechtičnu, která se však urputně drala dál. Obklopovala ji tma. Natáhla ruku a pod prsty ucítila mazlavý povrch kamene. Opatrně našlapovala, aby ji nic nemohlo překvapit. Dostala se příliš daleko na to, aby se vrátila. Nechtěla se vzdát své jediné šance, jak srovnat účty.

Zdálo se, že postupovala temnotou celé věky, ale nakonec se před ní přeci jen zjevila zlověstná záře ohně, který osvětloval stěnu před ní. Za rohem byl její cíl. Vycházelo odtamtud zvláštní bublání, mručení a cinkání.

Vidina lepší budoucnosti popohnala Irinu vpřed. Měla stanout proti člověku, který ji mohl zachránit, ovšem stejně tak ji mohl zabít. Svému snu byla ale až příliš blízko, než aby jí bránil strach. Vydala se vpřed.

Stanula na prahu nevelké místnosti, v jejímž středu bublal na otevřeném ohni vysoký kotel. Podél stěn se táhlo nespočet dřevěných polic, které se prohýbaly pod nádobami roztodivných tvarů a velikostí. Několik průchodů dávalo tušit, že jeskynní prostor je mnohem rozsáhlejší a tohle bude patrně jen hlavní místnost. Za kotlem stál široký dřevěný stůl, na němž ležela tlustá kniha plná křehkých stránek. Irina ohrnula nos nad mrtvolami divokých hus, které visely v levém rohu místnosti. I lovu dával Vlad přednost před ní samotnou. Irina si přikryla ústa, aby nemusela chvíli vdechovat štiplavý vzduch, který na několika místech tvořil mlžné pruhy. Hledala obyvatele tohoto zvláštního příbytku.

Netrvalo dlouho a zpoza jednoho výklenku do místnosti vstoupil vysoký, takřka na smrt vyhublý muž. Okamžitě si všiml, že není sám a zabodl kalný zrak do očí své návštěvnice. Irina měla pocit, že se jí pod jeho pohledem stahují útroby, div tím tlakem nezemře.

Muž se usmál. Nebyl to však dobromyslný úsměv. Tenké rty odhalily zažloutlé zuby, které vzápětí olízl tenký, mrštný jazyk. Z propadlých tváří vystupoval zahnutý orlí nos. Neznámý měl přes hlavu nataženou tmavou kapuci pláště, který jej celý zahaloval. Připomínal černé mraky, které se venku kupily nad vrcholky skal.

„Čekal jsem, kdy přijdeš," zaskřehotal a došel až ke stolu. Sám pro sebe se dál usmíval. „To musela být vskutku nepohodlná cesta," kývl k Irininým šatům, které rozeznal pod jejím pláštěm, „ale jsi tady. To znamená, že po svém cíli skutečně toužíš."

„Ani netušíte, po čem já toužím," odsekla Irina ostře. Jeho slova ji rozhodila, ale musela působit suverénně.

Muž se od ní odvrátil a začal se věnovat něčemu na stole. Náhle se rozesmál nakřáplým smíchem, ze kterého Irinu zamrazilo.

„Toužíš po své ztracené cti, jak jinak," zaskřípal, aniž by se na svou návštěvnici obrátil, „zlomená žena, která toužila po pravé lásce. Místo toho se jí ovšem dostalo jen hořkého zklamání." To už se k ní muž otočil, ale přešel ke kotli a začal nad ním kroužit rukama. „Toužila po lásce, ale zavrhli ji," zdálo se, že si mluví jen sám pro sebe, ale rukou naznačil Irině, aby přišla blíž.

Neváhala ani vteřinu. Zaváhání by mohlo znamenat jistou smrt. Přešla až k němu a postavila se na druhou stranu kotle. Muž jí pokynul, aby se podívala dovnitř.

Zalapala po dechu, ale stála jako přikovaná a shlížela na obraz sebe samé. Nebyla to však ta Irina, která se skláněla nad kotlem, nýbrž její mladší já v honosném šatu, stojíc vedle hřebce ve stájích jejího rodiště. Hladila hřebce po hřívě a smála se. Ne však na zvíře, nýbrž na muže, který stál u něj a podle jejího vzoru hřebce hladil. Vlad s Irinou se na sebe smáli, opečovávali zvíře a v jednu chvíli se jejich prsty v koňské hřívě propletly. Úsměvy zmizely a místo toho na sebe milenci hleděli se zvláštním porozuměním ve tváři.

„Krásná iluze," okomentoval ochraptěle muž onen výjev.

Irina jej nevnímala. Oči se jí zalily slzami a dál hleděla na výjev, který byl již jen pouhou vzpomínkou. Šťastné dny odvál čas. Všechno bylo pryč. Zamilovanost ve Vladových očích, jeho lehký úsměv a něžná slova už patřily jiné.

Výjev v kysele páchnoucí tekutině v kotli se záhy změnil. Irina poznala komnatu, ve které spávala sama, byť patřila oběma manželům. Její choť se však toulal po nocích mezi skalisky, vyjížděl na svá tažení nebo se kradmě plížil dlouhými chodbami svého hradu za Aryou. Tentokrát však Irina hleděla na sebe samou ve Vladově náruči. Konečky prstů opisoval její křivky a jeho mladá nevěsta si k tělu tiskla hrubou přikrývku.

Jakmile Irina poznala, o jaký okamžik se jedná, odtrhla se od obrazu a odskočila stranou. Na tohle se nechtěla dívat.

„Proč mi to ukazuješ?" vyštěkla po svém trýzniteli a snažila se nenápadně smést zatoulanou slzu z rudých lící.

Tvář muže se roztáhla v křivém úsměvu. Jeho jedinou odpovědí však bylo jen prosté pokrčení ramen, které doprovázel výraz, jako by dotyčný říkal, že jej to baví a dělá to rád.

„Tohle byla chyba," odsekla přiškrceným hlasem Irina. Obrátila se k odchodu, rozhodnuta utéct. Než se však stačila rozejít, mužova slova ji zastavila.

„Chceš pomstu," zaskřehotal, „pomstu na muži, který ti sliboval vše a nedal ti nic."

Irina setrvala v půli kroku, oči přišpendlené k podlaze. Najedou jí na ramenou spočinuly dlouhé, kostnaté prsty a zvláštní síla ji otočila čelem k muži.

„Má milá," jeho hlas zněl zvláštně, jako by se za ním skrývalo něco nekalého, jen pouhá snaha vetřít se jí do přízně, „naivně jsi věřila v lásku, kterou by ti mohl poskytnout muž, jehož krutost by se snad mohla rovnat té mé. Dostalo se ti ale jen trpkého zklamání."

„Obelhal mě," zavzlykala Irina. Bránila se žalu, který ji stravoval, chtěla zuřit, ale s těmi slovy, která muž vyslovil nahlas, nemohla zuřit. Jen se litovat. „Vzal si, co chtěl. Vždycky. Zkrátka přišel a vzal si to," šeptala.

„A ty chceš zpět to, co ti vzal," muž se napřímil, tyčil se nad ní jako sloup a propaloval ji krví podlitýma očima.

„Chci, aby trpěl. Aby poznal, jakou bolest musím snášet já," brada se Irině při pronášení těch slov třásla. Její hlas ale počala naplňovat zloba a zášť vůči muži, který se odvažoval označovat jako její manžel.

„To, co ti způsobil, mu vrať v mnohem větší míře," pronesl muž ledově chladným hlasem.

Irina k němu se zmatením ve tváři vzhlédla. Co by mu mohla provést, aby to znásobilo jeho bolest?

Jakmile si takovou otázku v duchu položila, najednou přesně věděla, co chce. Muž v ní odemkl temné zákoutí její duše, které tak dlouho držela na uzdě. V hlavě se jí začal osnovat krutý plán pomsty, srdce jí počala zahalovat temnota. Její přání, aby Vlad zemřel, zmizelo. Smrt by pro něj byla vysvobozením a ona chtěla, aby trpěl.

„Chci, aby přišel o všechno!" rozohnila se a strhla si kápi, která jí stále halila tvář.

Její slova a zápal muže potěšily. Takřka neslyšně zatleskal. „Dobrá, dobrá, má milá. Co přesně chceš?" otázal se jí.

„To moc dobře víš," vzdorovala mu pohledem, rozhodnuta neustoupit. Už ne.

„Jistě," pronesl muž, jako by o nic nešlo, „vím toho mnoho. Ale musíš to sama říct." V očích se mu zračilo očekávání. Toužil po tom, aby ta slova řekla nahlas.

„Ať o ni přijde!" vykřikla Irina a její hlas se zlověstně odrážel od stěn, „o ni, o svou drahou Aryu, o tu zrádkyni! Ale nejen o ni!" začala rychle rázovat sem a tam a divoce přitom máchala rukama, „ať pozná, co to znamená trpět! Přijít o svobodu, o čest, o svou duši! Chci, aby přišel úplně o všechno. I o své postavení. A přesně vím, jak toho dosáhnout."

„Oč žádáš, nikdy nedokážeš sama," odvětil muž s klidem, odvrátil se od ní a přešel ke své hrubé knize ležící na stole.

Přímost jeho slov Irinu zarazila. Zastavila na místě a otočila se k muži, který stál již zády k ní. Několikrát zamrkala, div její dlouhé řasy nerozvířily prach kolem.

„Potřebuji tvou pomoc," namítla tónem, který říkal, že to přeci měl tušit, „ty jediný jsi dostatečně mocný na to, abys dokázal člověku vzít vše. Můj lid nikdy nevěřil, že by všechny ty řeči byly jen povídačky. Věříme. Já věřím. Věřím, že Silas není jen výmysl pro chladné noci. A měla jsem pravdu."

Muž konečně dostal jméno. S potěšením ve tváři se zašklebil. Pověsti o jeho síle a krutosti se tradovaly napříč staletími po celém Rumunsku a dosáhly až do sousedních knížectví. Někde mu přiřkli označení posel smrti, jinde zase pán smrti. On sám by se skromně označil za pána všeho. Nač byla i tomu nejlepšímu válečníkovi jeho síla a vytrvalost, když proti němu stál muž Silasových schopností? Proti jeho magii byl každý bezmocný. Potomek starobylého rodu dosud nebyl přemožen. Nikdo se neodvažoval vstoupit do zapovězených hor, které byly jeho útočištěm, natož se mu postavit.

„Znám jeden způsob, jak tvému choti vzít vše a přinést mu nekonečné utrpení," pronesl jako by nic. Obrátil se k ní, ve tváři šílený výraz: „Ale cena je vysoká."

„Dám ti vše, oč žádáš," Irina sáhla ke svému opasku a zdvihla ruku s koženým měšcem. Zatřásla s ním. Ozvalo se cinkání zlatých mincí.

„Nechci peníze," zavrčel zlostně Silas a mávl rukou nad tou opovážlivostí.

„A co tedy?" dívka svěsila ruku a se zmatením těkala očima ze svého měšce na Silase.

„Jsem prostý muž," poškrábal se přeš kapuci na hlavě, „již po staletí těžím z lidského utrpení. Mou odměnou bude duše tvého chotě a jeho věčná poslušnost. Jeho zatracení a bolest jsou mou cenou, ale buď připravená, že si něco vezmu i od tebe."

„Cokoliv," Irinin rozhodný hlas se odrážel od stěn. Byla připravena zaplatit jakoukoliv cenu, pokud jí to přinese lepší budoucnost a Vladovi trýznivou bolest.

Silas se hlasitě rozesmál. Z hrdla mu však vycházel podivný skřek, zvláštní a děsivý skřípot.

„Už jsem ti řekl svou cenu, ale zdá se, že jsi neposlouchala. Nu, nevadí. Já si pro svou odměnu přijdu. Ty zatím můžeš jít. Jistě ještě musíš něco udělat," blýskl po ní ďábelským pohledem naplněným krutostí.

„To musím," odpověděla Irina a potěšeně se usmála.

„Musíš být přesvědčivá," Silas varovně zdvihl prst, „rozvrátit tak silné přátelství, jako panuje mezi udatnými muži Vladova a Janova ražení, to není jen tak. Jakmile však ta pouta zpřetrháš, vyhraješ. A já přijdu. Splním, oč žádáš."

Irina se usmála, leč nebyl to přívětivý úsměv něžné ženy. Zračila se v něm stále se rozrůstající krutost.

„To nebude problém. Muži jsou ješitní. Jakmile Jana přesvědčím, že je jeho pozice jakožto budoucího knížete Transylvánie ohrožena, sám uvrhne mého muže v nemilost," v hlase se jí odráželo potěšení z nadcházejících činů. „Tohle si nech," hodila měšec na dřevěný stůl jehož praskání se smísilo s cinkotem mincí.

Bez dalších slov se Irina vydala na cestu zpět temnotou. Silas jí nebránil. Mnul si ruce a s děsivým šklebem vyprovázel šlechtičnu pohledem. V očích mu planuly zlověstné jiskry. Jako jediný věděl, jak tohle všechno skončí. Právě on z toho bude těžit nejvíc. Tři duše, z nichž jedna je tak mocná, že mu její zisk již nyní přinášel neskonalé potěšení. Sledovat bolest jiných, právě to Silase udržovalo při životě. Nejen jeho moc, také ta rozkoš z týrání obyčejných smrtelníků.

Té noci byl nad Vladovou duší vynesen rozsudek nejhoršího ražení. Smrt, která by znamenala konec jeho útrap, mu však byla odepřena. Čekal jej osud horší, než si sám kdy uměl představit. Čekal jej život v neživotě, smrt v nesmrti, bolest ve věčnosti.