Po Mínině odchodu zavládlo v autě ticho. Gabriel toho nikdy moc nenamluvil, stejně tak Renfield. Byť si občas neodpustil příliš otevřenou poznámku, mlčet uměl. Občas se po Gabrielovi ohlédl ve zpětném zrcátku. Za ta léta už dokázal odhadnout, co se jeho pánovi v určitých chvílích honí hlavou. V ten moment se opět snažil najít ztracenou rozvahu, klid a chlad. Mína jej příliš rozhodila, přinesla s sebou také vzpomínky na Aryu. Gabriel se tedy pokoušel znovu ovládnout, aby mohl na své schůzce jednat opět suverénně.

Auto zastavilo poblíž nábřeží řeky, nedaleko vchodu do radnice. Renfield vystoupil z vozu a otevřel Gabrielovi dveře. Bylo to pro něj už tak přirozené, jako dýchání.

Gabriel váhal jen vteřinu. Hned na to vystoupil, zapnul si knoflíčky u saka a rozhlédl se kolem. Zrakem spočinul na budově radnice.

„Tohle je v dnešní době vážně považováno za architekturu?" se značným opovržením si prohlížel nezvykle vyhlížející budovu.

Cibulovitý tvar radnice lidé často přirovnávali k motorkářské přilbě. Prosklená stavba působila jako pěst na oko, zejména pak v blízkosti půvabného Tower Bridge, který demonstroval sílu stavitelů, které dávno pohltil čas.

„Moderní architektura," okomentoval Gabrielovu nechuť Renfield.

Odpovědí mu byl pochybovačný pohled zvýrazněný povytaženým obočím.

„Moderní je pomíjivé slovo. V mé době byla moderní kultivovanost, vytříbenost staveb. I dnes bych raději bydlel ve své pevnosti, než abych pracoval v něčem takovém," stočil pohled zpět k podivné karikatuře před sebou.

Renfieldovi byl vzhled londýnské radnice naprosto lhostejný. On tam nebydlel, nepracoval, nežil. Rozuměl Gabrielově nechuti, sám pocházel z Indie, která pro něj představovala klenot orientální architektury, kterou uchovávaly významné monumenty. Pokud si ale lidé v Anglii staví prapodivné skleněné cosi, neřešil to. Nespadalo to do předmětu jeho zájmů.

Debata o extravagantním vzhledu radnice byla u konce. Místo toho Gabriel vzhlédl k obloze. Od řeky vál studený vítr, který s sebou přinášel také smrdutý pach vody. Na tu vzdálenost jej lidé necítili, Gabriel však cítil vše. Prohlížel si nebe zahalené těžkými mraky. Odpoledne nebyl jeho čas. Už dávno nežil ve světle. Zkracující se den však pro něj představoval výhodu. Jeho protivník na nebi se za obzor schovával mnohem dříve, než tomu bylo v létě.

Po chvíli ke Gabrielovým uším dolehl zvuk otevírajících se dveří. Sklopil zrak a skutečně, prosklené dvoukřídlé dveře se rozrazily a na ulici se ve spěchu vyřítil muž silnější postavy s tlustými brýlemi na nose. V rychlosti si upravoval šedý oblek a něco pokřikoval na muže, který jej s hromadou papíru v náruči stíhal.

Gabriel vyčkal, až se muž dostane na doslech k němu. Nezdálo se, že by si dotyčný všímal okolí. Lamentoval rukama a přidušeně pokřikoval na svého podřízeného.

„Pan Nash," ozval se Gabriel a přinutil tak muže zastavit uprostřed kroku.

„Ano," muž zmateně těkal pohledem z Gabriela na Renfielda. Nedokázal k žádné tváři přiřadit jméno a tyto muže ani nepoznával. Byť bylo chladno, drobné kapičky potu mu smáčely čelo. Byl evidentně rozčilený. Netušil, že i to Gabriel vycítil.

„Gabriel Morgenstern," představil se a natáhl k němu ruku, „domluvili jsme si schůzku, pane starosto."

Pan Nash, samotný starosta Londýna, se div neskácel na zem. Dnes mu nic nevycházelo podle plánu.

„Ano, ovšem, pan Morgenstern," vyhrkl a oběma rukama stiskl tu jeho a zběsile s ní zatřásl, „omlouvám se, že jsem vás nepoznal, ale to víte. Vídám tolik tváří, slyším tolik jmen...vás jsem však nikdy neviděl, snad mi prominete."

„To je zcela pochopitelné," přikývl Gabriel a nepatrně nakrčil obočí, shlížeje na starostovy ruce, které stále svíraly tu jeho. Nezdálo se, že by gesto přivítání mělo skončit.

Starosta byl viditelně duchem nepřítomný, proto Gabriel lehce škubl rukou a vyprostil se z jeho sevření. Nash si toho snad ani nevšiml, hned se otočil ke svému společníkovi a něco drmolil. Gabriel potlačoval nutkání otřít si ruku. Starosta zjevně nezvládal nápor pracovních povinností, potil se a Gabriel na svých rukou cítil neustupující lepkavý dotek lidské dlaně.

Konečně se starosta opět obrátil na Gabriela. „Mrzí mě to, pane Morgensterne, ale vyskytly se jisté nepříjemnosti. Budeme muset naši schůzku přesunout. Samotného mě to mrzí, chtěl jsem se setkat s člověkem, který tak významně přispěl naší největší charitativní organizaci," jeho omluvná slova zněla upřímně.

Gabriel zaslechl, jak si za ním Renfield olízl rty. Ani jeden z nich nepochyboval o tom, jaké nepříjemnosti starostovi zkřížily cestu.

„To je vskutku mrzuté," zamručel Gabriel, viditelně zaražený. Přeci jen musel ukázat také lidskou tvář, aby si starostu získal. „Co takhle probrat vše cestou na vaši schůzku? Přijměte nabídku odvozu a o všem si můžeme pohovořit," napřáhl ruku směrem ke svému autu.

Taková nabídka starostu zarazila. Podobná ochota byla něčím nevídaným. I jeho společníkovi šokem klesla brada a těkal očima ze svého nadřízeného na Gabriela. Měl se ještě hodně co učit. Oproti němu si Renfield stále držel svou kamennou tvář.

„Je to skutečně velkorysá nabídka, pane Morgensterne, ale nehodlám vás obtěžovat," starosta kvapně mával rukama na znamení odmítnutí.

„Neobtěžuje mne to, pane starosto. Kdyby ano, sám bych vám to nenabízel," na znamení pobavení nad jeho snahou nezatěžovat jej se usmál. „Jen račte, bude mi potěšením," přistoupil ke svému vozu a sám starostovi otevřel dveře.

Nash se rozhodoval jen okamžik. „Smithi, přesuňte mi schůzku ve tři na pátou. Zavolejte Hankovi a uvědomte jej o situaci," rozkázal svému společníkovi.

„Ano, pane," přikývl horlivě Smith, se zmateným výrazem kývl na Gabriela a spěšně odkráčel.

„Tak se do toho pustíme," starosta spráskl ruce a promnul si je. Široce se usmál, až mu vykoukly ďolíčky ve tvářích. Dobatolil se k autu a s tlumeným hekáním nastoupil. Neviděl, jak za jeho zády oba muži převrátili oči v sloup.

Gabriel za starostou zavřel dveře a kývl na Renfielda, který mu oplatil stejnou mincí. Oba obešli vůz a Renfield opět svému pánu otevřel dveře. Jakmile nastoupil, zaujal své místo řidiče. Motor se rozvrčel a auto se pohnulo.

„Kam máte namířeno, pane starosto?" otázal se Gabriel na směr jízdy, byť cíl tušil.

Starosta hlasitě mlaskl. Neříkal to zrovna rád. „Scotland Yard," odpověděl.

„Dobrá," Gabriel kývl na Renfielda do zpětného zrcátka. „Snad se nestalo nic vážného," jeho procítěný, starostlivý tón by přesvědčil každého.

„Bohužel stalo," zamumlal starosta s prudkým vydechnutím, jako by tak svá slova chtěl skrýt. Gabriel mu přenechal pocit, že jej skutečně neslyšel a nijak to nekomentoval.

Místo toho stočil rozhovor jiným směrem: „Jsem rád, že se dražba vydařila. Jsou to skutečně vzácné kusy, ne moc slavné, ale mají svůj význam."

Starosta Nash se okamžitě rozzářil. „Nádherné, pane Morgensterne, opravdu ano," pochvaloval si, „přiznávám, že jsem byl ohromen, když jsem se dověděl, že se našel někdo tak štědrý, kdo by poskytl takové cennosti na dobročinnou akci. Hned jsem věděl, že vás chci poznat.

Gabriel se potěšeně usmál. „Bylo mi ctí. Měli bychom dělat, co se dá, abychom pomohli potřebným," čišel z něj skutečný zájem, nezpochybnitelná dobrota. A starosta mu to všechno spolkl.

„To máte pravdu," přisvědčil a spojil ruce na břiše. Krátké, buclaté prsty jen tak tak propletl. „Ale o čem přesně jste se mnou chtěl mluvit?" obočí mu vylétlo nad obroučky brýlí, „schůzka ze dne na den je u mě opravdu neobvyklá, ale chtěl jsem vás zkrátka poznat. Váš asistent ale tvrdil, že pro mě máte také nějakou nabídku."

Renfield blýskl rozladěným pohledem po Gabrielovi ve zpětném zrcátku. Sjednat schůzku se starostou ze dne na den byl úkol skutečně složitý. Musel se protelefonovat od obyčejných úředníků až po starostovu sekretářku, která byla poslední obrannou hradbou a bylo také nejtěžší ji překonat. Odměnou mu nebyl hovor se starostou, ale s jeho asistentem, kterého potkali před radnicí. Smith netušil, co má nebo nemá dělat, takže telefonát se Nashem byl opět v nedohlednu. Nakonec se ale Renfieldovi podařilo nemožné – spojil se starostou a podařilo se mu dojednat schůzku.

Gabriel jeho pohled vycítil, ale nevěnoval tomu pozornost.

„Tak jest," přikývl na souhlas, „slyšel jsem, že máte nějaké zajímavé projekty a sháníte sponzory. Prý máte také menší problémy s policií, která by potřebovala více peněz, kterých se jim zrovna nedostává."

Nash poslouchal a čím dál víc se mračil. „Jak to víte?" udivovalo jej, že nějaký Američan, jak o něm smýšlel, ví o záležitostech, které se probírají jen v určitých kruzích.

„Jsem obchodník, pane starosto," zasmál se Gabriel, „sledovat dění na trhu a výhodné investice je náplň mé práce."

„A co vidíte na našich projektech?" Nash se necítil ve své kůži. Nelíbilo se mu, že se o jejich problémech dověděl nějaký cizinec, který působil až příliš sebejistě. Charita – ano. Informovanost v podobných záležitostech – to už ne.

„Řekněme," Gabriel si přehodil nohu přes nohu a ruce složil v klíně, „že projekt rekonstrukce doků na okraji města mne velmi zaujal. Líbí se mi vaše vize. Jako někdo, koho zajímá historie, je mi myšlenka návratu ztraceného kusu minulosti blízká. Chcete přeci ty staré, smrduté a polorozpadlé doky zrekonstruovat do původní podoby, ne?"

Starosta chvíli přemýšlel. O přestavbě doků se zatím veřejně nemluvilo, vše bylo pouze ve fázi plánování. Sponzoři byli přirozeně potřeba, ale prozatím oslovili jen pár adeptů.

„No...ano," potvrdil jeho slova, ale nezněl příliš jistě, „prozatím se o věci nemluví veřejně. Předpokládáme podporu širší veřejnosti, ale takový projekt by si vyžádal velké finanční náklady. Peníze navíc. Přirozeně se něco takového těžko prosazuje."

„A podařilo se vám už někoho sehnat?" Gabriel se nerozpakoval ptát se na všechny okolnosti na rovinu. Pod jiným mužem by se jistě s takovým přístupem zlomila větev, ne však pod Gabrielem. I když se mohlo zdát, že se mu jeho přímost vymstí a on nezíská, co chce, opak byl pravdou.

„Pane Morgensterne, toto jsou prozatím nepřístupné informace. Nejste ve správě města, ani ve vládě," starosta nezněl naštvaně, jen mu významně předkládal důvody, proč už mu nehodlá nic říct.

„A kdybych řekl, že mám zájem investovat nemalou sumu do tohoto projektu?" pod jeho intenzivním pohledem se starosta v sedadle zmenšoval a zmenšoval. V očích mu plála rozhodnost a jistota, že dosáhne všeho, co si umane.

Starostu Nashe jeho slova zaujala. „Skutečně?" několikrát zamrkal, načež si sundal brýle a prohlížel si je, nevěda, co s nimi.

„Skutečně," zopakoval Gabriel a přikývl na souhlas. Poté sáhl do vnitřní kapsy saka a podal starostovi precizně poskládaný kapesník z černé látky.

Nash kývl na znamení poděkování a přijal nabízenou látku. Zatímco si čistil brýle, přemítal nad slovy muže, který měl, jak se zdálo, peněz na rozdávání.

„Je to poměrně rozsáhlý a náročný projekt," pronesl starosta jako by mimoděk.

„To jistě ano. Pokud tím snad narážíte na to, že by můj příspěvek k ničemu nebyl, mohu vás ujistit, že tady nediskutujeme o zanedbatelné částce. Mohu nabídnout dostatek finančních prostředků, které by zaručeně celý projekt popohnaly kupředu," kdyby se snad starosta odvážil pohlédnout Gabrielovi přímo do očí, rozeznal by v nich zuřivé plameny. Pochybnosti o jeho finančním zajištění pro něj byly takřka osobní urážkou.

„Takže vy byste byl ochoten investovat do našeho projektu?" starosta si nasadil brýle zpět na nos a natáhl ruku s kapesníkem k jeho majiteli.

„Tak jest," přisvědčil a přebral látku, kterou vzápětí opět schoval do vnitřní kapsy saka, „není to jediná investice, o kterou mám zájem."

Rozhovor obou mužů přerušilo hlasité troubení, které proťalo jejich tichou bublinu. Nash se zahleděl přes zatemněné sklo ven a zkoumal, co se kde stalo.

„Menší potyčka na rohu ulice. Někdo nedal přednost," osvětlil mu situaci venku na ulici Renfield.

„Hmmm," zamručel starosta a otáčel se za vzdalujícím se místem srážky. Když se konečně vzdálili, opět se obrátil na Gabriela. „Prosím?" v hlase se mu zračilo překvapení. Netušil, že by snad ten muž plánoval vrážet peníze i jinam.

„Londýn je nádherné město. Podpořit jej, to je maličkost," mávl Gabriel rukou, jako by to skutečně nestálo ani za řeč.

Než stačil starosta něco namítnout, auto přistavilo u krajnice a Renfield bez zbytečných řečí vystoupil.

„Jsme na místě," oznámil Gabriel. Renfield dával oběma mužům prostor pro ukončení rozhovoru a prozatím dveře neotvíral. „Kdybyste cokoliv potřeboval, stačí zavolat," nepatrně se pousmál, „číslo na mého asistenta již máte. Jak jsem řekl, ve městě je mnoho příležitostí pro výhodné investice. Můžete se mnou počítat." Natáhl ke starostovi ruku k potřesení.

Nash chvíli váhal. Vidina bohatého investora se mu velmi líbila, zároveň mu však přišlo divné, kolik toho ten muž ví. Gabriel si byl ale velmi dobře vědom toho, že vidina peněz člověka vždy zláká. Ani tentokrát se nemýlil.

Starostova tvář se roztáhla do širokého úsměvu, oči připomínaly jen dvě uzoučké štěrbiny. „To nepochybně budu," stiskl nabízenou ruku a muži si rázně potřásli rukama.

Jako by snad Renfield všechno slyšel, dveře na starostově straně se otevřely a auto opět naplnil chladný vzduch.

„Bylo mi potěšením, pane Morgensterne," rozloučil se starosta.

„Potěšení bylo na mé straně," Gabriel si opět přitiskl ruku k hrudi v naznačené úkloně. „Přeji mnoho zdaru," působil jako dobrý občan, kterému na srdci leží blaho celého města.

Starosta jen přikývl a vystoupil z vozu. Okamžitě auto obešel a vydal se k sídlu Scotland Yardu, před nímž zastavili.

Gabriel jej sledoval. Starostovi vyšel vstříc holohlavý muž, značně vyšší, jehož tvář brázdily ustarané vrásky. Vnímal chladný vzduch, který se opět přihlásil o slovo, když nasedl Renfield.

„Neměl jste v noci tak řádit," vyčetl mu. Nebál se říct, co měl na srdci.

„Neboj se, Renfielde," Gabriel si neodpustil vítězný úsměv, „našli tři těla beze stop po pachateli. S něčím takovým se dosud nesetkali, případ uzavřou jako nevyřešený. Dnešní doba je v jistém směru krásná, protože ze mě samotného se stala pouhá legenda."

Na to nemohl Renfield nic namítnout. Sám viděl, co Gabriel v zápalu vzteku dokáže. Těla, která policie objevila, zejména pak stopy po spáchaném násilí, budou pro všechny velkou záhadou.

Motor se opět rozvrčel a auto vyjelo na silnici. Gabriel se ještě ohlédl za muži, kteří již vcházeli do budovy. Nepochyboval, že mrtvoly, které za sebou předešlé noci zanechal, připadnou na ohledání doktoru Sewardovi. Sám věděl, že je ve svém oboru uznávanou kapacitou. Popravdě se na to docela těšil. Zajímalo ho, s čím tak významný soudní lékař přijde. Zároveň měl k němu díky Míně přístup.

Jestli se něčeho nebál, byla to možnost, že by snad Mínu už nikdy neměl spatřit. Táhlo ji to k němu, viděl to na ní. Své převahy si byl vědom. Stejně tak si byl vědom toho, že už jen skrze peníze si ve městě zajistí značně silnou pozici.

Jakmile auto zahnulo za nejbližší roh, zadní okénko se stáhlo dolů a na ulici vylétl černý kapesník, do kterého si starosta otřel brýle. S látkou si chvíli pohrával vítr, než skončila pod koly projíždějících vozů.