Druhý den se město odělo do těžkého mlžného závoje. Bezprostřední okolí lemovala bílá hradba, která lidskému zraku nedovolovala dohlédnout dál. Zdálo se, že co mlžná bariéra pohltí, to už nevydá. Slunce se stalo vězněm kouřově šedých mračen, která bránila slunečním paprskům pohladit zemi pod sebou. Jako kdyby samo počasí truchlilo nad ztrátou tří lidských životů, které předešlé noci vyhasly.

Mínu sychravé počasí uspávalo. Celé dopoledne strávila v Carfaxu a poslouchala poučky doktora Wolfa, které by uspaly i mrtvolu. Přišlo jí vhod, že doktor Wolf musel kolem jedné hodiny odejít. Samotné Míně zbývala už jen trocha času, než se i ona bude smět pro dnešek vypařit.

I tentokrát se rozhodla navštívit Kevina. Od její poslední návštěvy se uzavřel a s nikým nemluvil. Trucoval. Když se, celý nadšený, vrátil z parku za ústavem, kde číhal na všemožné broučky, ke své nelibosti zjistil, že jeho hromádku mrtvého hmyzu stačila uklízečka odstranit. Následný povyk zburcoval skoro celý Carfax. Pro Kevina byla ztráta jeho maličkých přátel bolestivou ranou, kterou jen velmi těžce nesl. Od onoho incidentu s nikým nepromluvil, nikoho nevzal na vědomí. Mína se to teď rozhodla změnit.

Vyběhla schody do podlaží, kde měl pokoj také Kevin. Z prvních dveří na chodbě se ozývaly údery ruky o desku nočního stolku. Nový pacient ústavu musel neustále rozebírat a zase sestavovat všechny předměty, které mu přišly pod ruku, protože tak prý napravuje jejich duše.

Mínu ale zajímaly jen dveře na konci chodby. Tiše se k nim přiblížila a nakoukla skrze zamřížované okénko dovnitř.

Kevin seděl schoulený na kraji postele a něco si pro sebe breptal. Věci z nočního stolku ležely zase rozházené na zemi kolem, dveře skříně byly otevřeny dokořán. Jestli uvnitř Kevin skutečně spal, to Mína netušila.

Z pohledu na ublíženou hromádku na posteli se jí ale sevřelo srdce. Viděla v Kevinovi dobrého člověka, slušného. Mrzelo ji, že jej veselá nálada přešla a mohli za to zrovna oni. Nebo spíš uklízečka. Kdyby tady ten večer Mína byla, nedopustila by, aby se to stalo. Hromádka mrtvého hmyzu měla pro Kevina hluboký význam a když se něco takového pacientovi sebere, může se na dlouhou dobu uzavřít světu.

Ona ale věřila, že její dárek ho alespoň trochu povzbudí. Tlustou knihu si paží přidržovala u těla a hledala po kapsách klíče. Během chvíle se ozvalo cvaknutí zámku a Mína vstoupila do Kevinova pokoje.

S pacientem to ani nehnulo. Vůbec si nově příchozí nevšímal. Choulil se do klubíčka, hlavu svěšenou a mumlal si: „Jsou zlí, pán měl pravdu. Všechno vezmou, všechno zničí. Ale jednou za to zaplatí."

„Dobré odpoledne," Mínin zvonivý hlas narušil Kevinovo monotónní mumlání. Široce se usmívala, snažila se působit co nejpřívětivěji. Na pacienta to ale nemělo žádný účinek. „Nechtěl byste se jít projít? Venku je sice chladno, ale čerstvý vzduch vám určitě prospěje," snažila se za každou cenu zapojit Kevina do konverzace. Přešla blíž k jeho lůžku.

Kevin si ale dál vedl svou. Mluvil jen sám se sebou a okolní svět nebral na vědomí.

Svým chováním Míně připomínal malé dítě uzavřené ve svém vlastním světě. Víc než u jakéhokoliv pacienta doktora Wolfa chtěla, aby se jí otevřel právě Kevin. Sedla si tedy vedle něj na postel a jemně mu položila ruku na rameno.

Než stačila cokoliv říct, Kevin zprudka zvedl hlavu a zadíval se Míně přímo do jejích zelených očí.

„Á, to jste vy," tvář se mu rozzářila nadšením, zdálo se, že si teprve v té chvíli uvědomil, že v pokoji není sám.

„Ano, to jsem já, Mína," oči se jí rozzářily nadšením jako Kevinovi. Z jeho reakce jí srdce poskočilo. Promluvil na ni, poznal ji a ještě se usmíval. V takovou kombinaci ani nedoufala. „Jak se dnes máte?" jako starostlivá matka mu upravila lem košile, který mu zdvižený trčel vzhůru.

„Mína," zopakoval Kevin a zdálo se, že si její pozornost užívá. Napřímil se a posadil. Rukama pevně sevřel okraj postele a nafoukl tváře, jak přemýšlel.

„Vzali mi mé dárečky," postěžoval si s prudkým vydechnutím.

„Já vím," pokývala hlavou Mína a do těch slov se snažila vměstnat všechen soucit, jakého byla schopná, „moc mě to mrzí. Nemělo se to stát. Vím, že pro vás ty dárečky hodně znamenaly."

„Přišel jsem a všechno bylo pryč. Všechno," Kevin nepřítomně zíral před sebe, v očích smutek, „a pán se zlobí."

Imaginární pán byl opět na scéně. Mína pro tuto chvíli onu poznámku přešla. Poposedla blíže ke Kevinovi.

„Možná bych vám mohla pomoct. Podívejte," s neskrývanou radostí před něj zdvihla knihu, kterou mu přinesla. Tlustá encyklopedie hmyzu na svém přebalu zobrazovala velikou mouchu, právě proto Mína koupila zrovna tuhle. Mouchy v Kevinově sbírce převládaly. Zelená vazba doslova zářila v příšeří pokoje.

Provolávání slávy hned na začátku Mína nečekala a Kevin tak také neučinil. Knihy si vůbec nevšímal. I když mu ji držela přímo před očima, zíral do prázdna.

„Pán se zlobí," zopakoval a obočí se mu stáhlo, „moc zlobí. Ale už je zase dobře. Musel se jen uklidnit. Už je dobře."

Ve chvíli, kdy Kevin pronesl taková slova, se už městem začaly šířit zvěsti o hrůzném nálezu v odlehlé části města. Tři zubožená těla nezůstala skryta příliš dlouho a policie nedokázala zabránit klepům, které byly všude dříve, než samotní strážci zákona.

Do Carfaxu se špatné zprávy prozatím nedostaly, proto se Mína zaobírala Kevinem a ne myšlenkou, že její otec bude mít opět plné ruce práce. Ohledání tří obětí násilného činu bezesporu připadne jemu. Ani doktor Seward však ještě netušil, že s něčím takovým se za svou mnohaletou praxi dosud nesetkal.

Mína se projeveným nezájmem nenechala zviklat. Lehce knihou zatřásla: „Tak co, líbí? Jsou tam snad všechny druhy hmyzu, podívejte." Vrátila knihu do klína a rozevřela ji na náhodné stránce. „Strašilky jsou řádem tropického hmyzu bizarního vzezření. Mohou vypadat jako stromová větvička, list nebo kůra. Díky tomu dokonale splývají s prostředím. Jedná se o býložravý hmyz," přečetla úvodní slova v růžovém okénku, vedle něhož se skvěl obrázek tenoučké větvičky. Strašilka uměla splývat skutečně dokonale. „Líbilo by se vám to?" naklonila knihu ke Kevinovi, aby si mohl obrázek prohlédnout.

Při posledním slově Kevin přeci jen zabrousil pohledem ke knize. Oči se mu okamžitě nadšením vykulily. Přitiskl si dlaně na tváře a s neskrývanou radostí těkal očima z Míny na knihu.

Jakmile si sama všimla jeho reakce, na tváři se jí usadil široký úsměv. Jako kdyby viděla malé dítě, které právě rozbalilo vánoční dárek.

„Líbilo," odpověděla si sama na svou otázku.

Kevin horlivě přikývl na souhlas. Moc se mu to líbilo. „Co je tam dál?" zajímal se a složil nohy pod sebe. Sedl si na paty a naklonil se nad knihu.

„Jen se podívejte," Mína mu strčila encyklopedii skoro pod nos, „je to teď vaše. Dárek, ty vy rád."

Byla to trochu jiná forma hmyzu, než jakou Kevin preferoval, ale obrázky byly přeci jen trvanlivější. S ohromeným výrazem civěl na Mínu, ale trvalo to jen chvíli. Hned na to chňapl po tlusté knize, až to s Mínou trhlo a vrátil se na své místečko u čela postele, kde se naposledy choulil do klubíčka. Rozevřel knihu a zálibně si prohlížel všechny fotografie.

„Kevine, vzpomínáte si na svůj život předtím, než jste přišel sem?" Mína sice tušila, že jeho plnou pozornost zaujaly hromady stránek hmyzu, ale mluvit na něj mohla. Zdálo se, že ji vnímá, i když si hledí svého, akorát k němu informace dorazí o něco později. „Pracoval jste na univerzitě, že ano?" vytyčila směr, aby jej navedla.

Pacient skutečně nevnímal. Se zalíbením otáčel stránku za stránkou a něžně přejížděl prsty po fotografiích hmyzu z celého světa. Všechna ta malá i velká, barevná nebo šedivá tělíčka jej naprosto fascinovala.

„Byl jste studijní poradce, že ano? Pomáhal jste studentům najít jejich cestu. To je záslužné. Nechybí vám to?" Mína dále rozváděla své myšlenky, přesvědčená, že na ni Kevin zareaguje.

Ten se ale právě zaobíral vyobrazenou masařkou. Mouchy a pavouci, to bylo jeho. Pojednou ale nakrčil obočí, jako by si právě uvědomil, že se mu něco nezdá. Chvíli tak setrval, načež zvedl pohled k Míně.

„Královská univerzita," prohlásil tichounce a zase se zahleděl do své knihy.

„Ano, Královská univerzita," přisvědčila Mína s úsměvem. Kevin se chytil, byť opožděně, ale chytil se a to bylo hlavní.

„Moc lidí, moc moc," aniž by bral Mínu na vědomí, dál si tiše brblal, „moc lidí, moc studentů. Tolik možností. Ale jen ona byla správná. Jen ona byla hodna takové pocty."

Mína měla dojem, že Kevina opět ztrácí. Netušila, o čem to mluví. Tohle byla nová odbočka, která jí nedávala smysl.

„O čem to mluvíte?" trochu se naklonila ke Kevinovi ve snaze zaslechnout jeho stále tišší hlas.

Kevin mnul mezi dvěma prsty roh stránky: „Jen ona byla hodna toho daru." Prudce zdvihl hlavu k Míně, v očích mu plály veselé jiskřičky. „To já ji našel," zašeptal přidušeně a zabodl si prst do hrudi, „to mě si vybral, abych mu ji našel."

Najednou shodil knihu na zem, až to hlasitě zadunělo. Mína sebou trhla a odsunula se, ale Kevin se přetočil na všechny čtyři a na posteli dolezl až k ní. Sedl si na paty a přitiskl si ruce k tváři.

„Hezká jako obrázek," vrtěl hlavou se zasněným výrazem, „krásná. A taky chytrá a milá. Proto jsem ji vybral."

„O kom to mluvíte?" Mína cítila podivný tlak, který jí sevřel útroby. Začínala se bát.

Kevin se už už nadechoval k odpovědi, ale najednou vyděšeně vyjekl. Seskočil z postele a přeběhl ke zdi.

„Nic neřeknu, nic neřeknu," vzlykal, ohnul hřbet a rukama si chránil hlavu, „nic, nic. Omlouvám se, pane." Hlas mu strachem přeskakoval.

Míně začínalo být v pokoji nepříjemně. Sice nevěděla, o čem to Kevin před chvílí mluvil, ale děsilo ji to. Cítila, že je v tom něco víc. Něco zlověstného. K tomu všemu byla slova, určena jeho smyšlenému pánu, až příliš živá. Mnoho pacientů mělo vidiny o lidech, které viděli pouze oni. S několika takovými pacienty se už Mína setkala. U Kevina to ale bylo jiné. Živější, než u kohokoliv jiného.

Nevelký mužíček se dál choulil u stěny a třásl se. „Neprozradím, nic nikomu neprozradím. Podívejte!" vyhrkl překotně a vyběhl ke své skříni, „nic nikomu." Vlezl do skříně a schoval se ve tmě. „Nic nikomu," ozval se z útrob skříně syčivý šepot.

Zdálo se, že se v místnosti najednou ochladilo. Mína se otřásla, ale jestli strachy či zimou, to sama netušila. Ze všeho nejvíc chtěla pryč. Neměla tam jen tak chodit. Instinkt jí velel odejít, ale rozum ji nabádal, že by to bylo špatné. S něčím takovým se bude setkávat často, nemůže pokaždé utíkat.

Hlas rozumu přeci jen zvítězil a Mína se postavila. Chvíli stála u postele, zrak přišpendlený ke skříni a váhala. Pokud tam ale nechtěla vystát důlek, musela se rozejít. Zamířila ke skříni, pomalým a rozvážným krokem. Kevinovy reakce byly nahodilé a zcela impulzivní. Každý výpad byl překvapením. Už se mu nechtěla dostat přímo do rány, raději tedy zastavila kus od rozevřených dveří.

Uvnitř bylo ticho, jako kdyby Kevin ani nedýchal. Mína se naklonila, zda-li přeci jen něco nezaslechne.

„Halo?" zkusila na něj zavolat, ale z hrdla jí vyšlo jen přiškrcené mumlání.

Okolní ticho náhle proťalo hlasité pípání. Při nečekaném zvuku sebou Mína trhla, srdce jí zběsile tlouklo. Byl to ale jen mobil v kapse kalhot ohlašující příchozí zprávu. Vytáhla tu proklatou věc z kapsy. Letmo se ohlédla po skříni, zda ten zvuk něco neudělá i s Kevinem. Ten se ale neobjevil. Mína tedy stočila zrak ke svému mobilu.

Musíme si promluvit, Míno. Přijď za mnou domů a buď, prosím, po cestě velmi opatrná. Nikde se zbytečně netoulej.

Otcova zpráva Mínu zneklidnila ještě více. Slyšela v hlavě jeho ustaraný hlas, jak ta slova pronáší se vší vážností. Ohlédla se po skříni.

„Musím už jít. Mějte se...hezky. Užijte si knihu," se značnou nejistotou v hlase se rozloučila a vystřelila z Kevinova pokoje.