Mléčná mlha se táhla ulicemi jako tenký nevěstin závoj. Bílý opar se snesl na Londýn a přinesl s sebou chladné, vtíravé počasí, před kterým se každý choulil do kabátů. Noc prosvětlovalo pouze pouliční osvětlení. Daleko od centra však bylo vysokých lamp poskrovnu.

Zpoza rohu vyběhla na vedlejší ulici kudrnatá dívka. Nemohlo jí být víc, než pětadvacet. Ruce zkřížené na hrudi si tiskla k tělu, hlavu sklopenou. Ze všeho nejraději by se rozběhla, ale tak by je na sebe ještě více nalákala. Šla tak rychle, jak jen jí to krátké nohy dovolily.

Chvíli po ní na ulici vstoupili také dva mladíci.

„Hej, počkej na nás!" zavolal za dívkou jeden z nich.
„Jo, ukaž se nám!" přidal se druhý.
Společně se rozesmáli a následovali dívku.

Ta chtěla jediné: dostat se pryč od nich. Stíhali ji už dvě ulice a nezdálo se, že by je to přestávalo bavit. Neustále se za ní táhli jako stíny. Dívka si v hlavě promítala ty nejhorší možné scénáře. Nikdo by jí nepomohl, nikdo by ji neslyšel křičet. Okolní domy skrývaly kanceláře, garáže a sklady, kde se v pozdní noční hodinu už nikdo nepohyboval.

„No tak, neutíkej nám!" pokřikovali za ní neustále mladíci. Dobře se bavili, pořád se smáli a pošťuchovali se. Drželi si od dívky odstup, ale tempo chůze přizpůsobovali tomu jejímu.

Dívka už z hlasů za sebou začínala šílet. Třásla se, avšak ne zimou, nýbrž strachy. Zuby jí drkotaly a ze spěchu jen tak tak popadala dech. Neohlížela se, chtěla se jen ztratit a zmizet jim z dohledu.

Na křižovatce ulic jí náhle zastoupil cestu nějaký muž. Leknutím vyjekla, chtěla zastavit, ale nečekala, že by se tady někdo mohl objevit. Vrazila do něj. V mžiku ji zachytily silné paže a cizinec jí pomohl najít ztracenou rovnováhu.

„Obtěžují vás?" zeptal se Gabriel měkce a zkoumal dívčinu tvář.

Slyšel její strachem poháněné srdce. Chvěla se a to se mu líbilo. Žilami mu opět proudil ten opojný pocit, který zažíval při lovu. Štvaní své oběti miloval, ale také se mu líbilo vzbudit v ní důvěru, aby si připadala v bezpečí. Ta hrůza v očích v momentě, kdy své oběti násilně trhal hrdlo, té se nemohlo nic rovnat.

Dívka na jeho otázku jen němě přikývla. Gabriel se zadíval za ni.

S jeho příchodem se mladíci zarazili a pozorně dvojici sledovali. Čekali, kdo se nakonec z muže vyklube. Nelíbilo se jim, že by přišli o svou zábavu.

Gabriel obešel dívku, jako by ji chtěl schovat za sebe, rozhodnutý ji bránit. V jeho tvrdém výrazu se zračilo varování, že pokud mu někdo bude odmlouvat, stane se něco zlého.

„Problém, pánové?" spojil ruce za zády a prohlížel si je.

Mladíci se na sebe podívali. Jeden z nich přežvýkl.

„Ne," zamumlali sborově, otočili se a šli si svou vlastní cestou.

Dívka se za nimi dívala s ústy dokořán. Nečekala, že by mohla mít takové štěstí.

„Děkuju," vypravila ze sebe přidušeně. Byla ráda, že má ty dva z krku. Ač netušila, kdo jí to pomohl, byla mu vděčná.

To slovo vykouzlilo na Gabrielově tváři úsměv. Vše mu dokonale vycházelo.

„To byla maličkost," obrátil se k ní a po tvrdosti v jeho tváři nebylo ani památky. Přivětivě se na dívku usmál.

„Jste v pořádku?" jeho zájem byl tak skutečný, až dívka nemohla pochybovat o tom, že na rozdíl od oněch mladíků, tento muž jí ublížit nechce. Naivně si myslela, že když jí pomohl, nic jí neudělá.

„Jsem," přikývla a úlevou si vydechla.

Dívčin vzdech zněl Gabrielovi v uších jako rajská hudba. Jeho okamžik se blížil.

„Bydlíte daleko?" ohlédl se po místě, kde mladíci ještě před chvílí lelkovali, ale už byli pryč.

„Pár bloků odtud," trhla hlavou kamsi za sebe, naznačujíc směr své cesty.

„To vypadá na dlouhý čas strávený na ulici. Takoví muži se vždy rádi vracejí. Směl bych vás kousek doprovodit, abych se ujistil, že se již neobjeví?" nabídl se jako správný gentleman. V hlase se mu odrážela skutečná starost. Působil jako dobrodinec, jemuž na srdci leží blaho nevinné dívky.

Ač by to kdekomu přišlo po takovém incidentu zvláštní, dívka k muži, jehož nikdy v životě neviděla, okamžitě pojala důvěru. Její naivita a hloupost byly takřka rozkošné. Snadnější cíl by Gabriel našel jen stěží.

„To by bylo milé," dívka se nesměle usmála. V jejích oříškově hnědých očích se opět zračil klid. Po strachu nebylo ani památky.

„Dobrá. Veďte mě," Gabriel dívce oplatil vřelým úsměvem a pokynul jí, aby pokračovala v cestě.

Oba se tedy vydali dál ulicí. Šli mlčky. Nesmělá dívka občas pokukovala po svém společníkovi. Sama sobě musela přiznat, že se jí líbil. Jeho modré oči ji okamžitě uhranuly a byť měl ve tváři zvláštní tajemno, cítila, že se nemusí bát. Ke svému údivu si s tím mužem připadala bezpečně. Sálala z něj autorita a bylo jasné, že si k němu lidé jen tak něco nedovolí. Na vteřinu se zamyslela, jak je zvláštní, že se v tak chladné noci prochází ulicemi bez kabátu, jen v černém saku a bílé košili, ale nepřičítala tomu velkou váhu. Lidé byli různí.

Gabriel šel krok za dívkou a v klidu vyčkával na svou příležitost. V ten moment jej vztek opustil a nahradilo jej vzrušené vyčkávání. Bylo mu jasné, že jakmile bude oběť jeho, vztek se vrátí a on si jej vybije na těle nevinné dívky, která s jeho životem neměla nic společného.

On to ale vnímal jinak. Ve skutečnosti s ním měla společného mnoho. Byla člověk, zrádnou rasou, která jen závidí a nepřeje druhým a lační po tom nejlepším, aby to ukořistila jen pro sebe. Kvůli tomu musela zemřít Arya a posléze také on sám, ale jeho úděl byl mnohem horší. Balancoval mezi životem a smrtí, navěky svázán s temnotou. To lidská povaha mohla za to, co se z něj stalo, zejména pak povaha ublížené ženy. A kudrnatá dívka teď měla svým životem zaplatit za všechny ostatní.

Po chvíli konečně nalezla slova. „Ještě jednou děkuji, jste můj zachránce," nedívala se na něj, sklopila hlavu, aby neviděl, jak se jí tvář barví dočervena a pihy na jejím nose se ztrácejí.

Zlověstný úsměv se mihl přes Gabrielovu tvář. Vztáhl ruku k dívce a hrubě jí zaryl ruku do vlasů. Přitáhl si ji k sobě a než mohla vyjeknout, obemkl jí volnou paži okolo krku a dlaní jí přikryl ústa. Tiskl ji k sobě, divoce se zmítající tělo.

„Nejsem tvůj zachránce," zasyčel, „jsem tvá noční můra."

Prudce ji strhl do vedlejší tmavé uličky. S jeho nezměrnou silou nebyl problém odtáhnout svou kořist stranou. Nebohou dívku i jejího trýznitele pohltila temnota.

*

Gabriel dostal přesně to, po čem toužil. Jakmile přitlačil dívku k chladné zdi, viděl v jejích očích čirý děs. Ve svém zachránci nalezla dívka svého vraha. S takovým uvědoměním se jí zmocnila hrůza, které se naplno oddala.

V podobných chvílích je člověk schopen uvěřit i v nemožné. Jakmile se Gabrielovy oči zbarvily do ruda, dívka poznala, že ji svírá stvůra horší, než by si kdy mohla představit. Jeho ďábelský úsměv odhalil dva dokonale ostré špičáky. Dívka si uvědomila, že ji čeká bolestivá smrt, před kterou není úniku.

Přesto však nehodlala dát svou kůži zadarmo. Zmítala se, kopala kolem sebe, rozhazovala rukama, leč všechno marné. Akorát Gabrielovi poskytovala to, co chtěl.

Miloval to bezmocné zmítání, kterým jeho oběť chtěla dosáhnout svobody, ale jeho přemoci nedokázala. Snaha křičet o pomoc se míjela účinkem, stále jí zakrýval ústa. Trochu trhl s rukou a bělostný krk se mu skoro sám nabízel.

Jediným pohybem strhl dívku k zemi. Klečel nad ní a dívce svitla naděje, když jeho ledová ruka zmizela z jejích úst. Kdyby dostatečně hlasitě zakřičela, možná by ji někdo zaslechl.

Všechno se ale seběhlo příliš rychle na to, aby dívka mohla uskutečnit svůj plán. Jen co jí Gabriel odkryl ústa, vrhl se na její krk. Jeho tesáky se zaryly do tenké kůže. Tentokrát se ale nehodlal držet zpátky. Opětovně jej zchvátil vztek, který se navrátil. Přesně, jak čekal.

Z dívčina hrdla unikl jen chraplavý sten. Ústa se jí zalila krví, kterou se dávila. Chytila Gabriela za ramena, jako by jej chtěla odstrčit, ale nic neudělala. Hrdlem jí projela ostrá bolest, jaké by snad nebyly schopné ani tesáky divokého zvířete.

Gabriel pevně svíral dívčino tělo, ze kterého kvapně unikal život. Nehodlal čekat, drásal jí hrdlo a hltavě pil všechnu krev, která tady byla jen pro něj. V jednu chvíli prudce zvedl hlavu, kdyby to bylo možné, sám by se tou krví udusil. Rudá tekutina mu prudkým pohybem vystříkla z úst a smáčela zem daleko od místa dívčiny zhouby. Byl to jen okamžik. Hned se zase vrhl na polomrtvou dívku, jejímž tělem procházely mučivé záškuby. Nohy se jí zmítaly v křečích, tělo se svíjelo ze strany na stranu. Gabriel už ji ani pořádně nedržel, nebylo potřeba. Sápal se po jejím hrdle, drásal jej a nemohl se nabažit krve.

Dívka s vytřeštěnýma očima hleděla nad sebe. Přes střechy okolních budov nebe nezahlédla. Z pootevřených úst se jí řinula krev, občas zakašlala, aby se k jejím plicím dostal kyslík, který ji už ale nemohl zachránit. Sem tam se nad ní mihla démonická tvář jejího vraha. Zakrvácená ústa, prameny vlasů slepené krví, rudé oči a ostré špičáky.

Každou vteřinou slábla. Smrt byla rychlá, přeci jen nezůstala živa příliš dlouho. Bolest však byla nezměrná. Dívčina víčka se zachvěla, jiskra života v očích pohasla a bylo po všem. Zemřela v opuštěné uličce jako další oběť nočního predátora.

Gabriel se ještě chvíli poddával svému chtíči, ale s poslední kapkou horké krve byl konec i pro něj. Napřímil se a přepadl dozadu. Zády narazil na zeď. Rychle oddechoval. Zaklonil hlavu a nechal se opájet tím slastným pocitem, který mu lidská krev poskytovala. Chvíli setrval na místě, aby se trochu vzpamatoval. Dlouhé špičáky zmizely, stejně tak krvavá barva jeho očí. Aniž by zuboženému tělu mladé dívky věnoval třeba jen letmý pohled, toporně se postavil, otřel si ústa do rukávu saka a odešel.

Lovu však ještě zdaleka nebyl konec. Vyšel na ulici a vydal se zpět ve svých stopách. Doléhaly k němu i ty nejtišší okolní zvuky, ale on pátral jen po hlasech. Zároveň cítil každý pach, ale jeho zajímal jen ten lidský.

*

Dva mladíci, kterým Gabriel překazil jejich noční rej, lelkovali skryti ve tmě nedaleko mostu. Pihatá dívka se jim líbila. Jejich zvrácenost jim naplánovala zábavnou noc, ale ten pitomec jim všechno zkazil. Plánovali si, jak se jej pokusí vyhledat a dát mu co proto. On si ale našel je.

„Zkazil jsem vám plány?" Gabrielův nezaujatý hlas oba mladíky vyděsil.

Rychle se obrátili za zvukem. Měsíčnímu kotouči se podařilo vykouknout zpoza hustých mraků a osvítil jeviště pod sebou. Mladíkům se naskytl děsivý pohled na muže, jehož tvář byla poseta krvavými stříkanci a šmouhami. Košile smáčená krví se mu lepila na kůži.

„Udělal jsem tu práci za vás," Gabriel s nimi mluvil jako s nějakými partnery a pomalu se k nim blížil. Muži byli tak šokovaní tím, co viděli, že se nedokázali hnout z místa.
„Když někomu chcete ublížit jen tak, nesmíte čekat příliš dlouho," jeho rada jim nemohla být k užitku, jejich osud byl zpečetěn, „vždy ale záleží na tom, kdo jste. Já měl na trénink staletí. Mohu čekat třeba i léta, abych někomu ublížil. Musím brát ovšem v potaz pomíjivost lidského života," zasmál se vlastnímu malému pozapomnění, „vy ovšem nejste ani trpěliví, ani zkušení. A už vůbec nejste skuteční muži. Za mých časů byte nepřežili ani den."

Mladíci neměli ani tušení, o čem to ten šílenec mluví. Zdálo se, že si spletl dobu. To je přeci jen trochu uklidnilo. Měli před sebou blázna. Jeden na druhého se podívali a rozesmáli se.

Gabriel se smál s nimi. „Je to vtipné, že ano?" kýval hlavou, jako by se s nimi na jejich konečném verdiktu o jeho duševním stavu shodoval.

Hned na to mu ale vystřelila paže k jednomu z mladíků. Chytil jej pod krkem a pevně stiskl. Smích okamžitě ustal a obě nové oběti šokem vytřeštily oči. Mladíkovi, kterého držel, vylétly ruce ke krku a pokoušel se osvobodit. Jeho kamarád celé scéně s vyděšeným výrazem přihlížel.

„Teď je ta chvíle, kdy máš správně utéct," Gabriel se na něj otočil s radou pro přežití. Hrál si. I kdyby se schoval na míle daleko, najde ho a zabije.

Prozatím svobodný mladík skutečně uposlechl jeho rady. Otočil se na patě a dal se na zběsilý úprk.

Gabriel za ním hleděl s potěšeným výrazem. Když sebou ale ten, kterého svíral, škubl a zaryl své nehty do jeho ruky, otočil se k němu a věnoval mu svou plnou pozornost.

„Tohle je k ničemu," zavrtěl nesouhlasně hlavou, „takhle se neosvobodíš."

Muž se vzchopil natolik, že se mu podařilo hmátnou do kapsy mikiny. Gabriel jej nedržel tak, aby jej hned udusil, ale kyslík se k plicím dostával těžko. Mladík chvíli čekal, sbíral síly a v mžiku vytáhl ruku z kapsy. Rozmáchl se a zabodl Gabrielovi do ramene kapesní nůž.

Ten se bolestí trochu zašklebil. I on cítil bolest, dřevěným kůlem do srdce, to nebylo nic příjemného. Kapesní nůž oproti tomu nebyl nic vážného, ale i tak se to neobešlo bez bolesti. Ohlédl se po noži, který mu trčel z paže.

„To už je lepší," pokýval uznale hlavou, „ale tohle platí na člověka. To já už dávno nejsem."

S těmi slovy zesílil sevření. Mladík začal chrčet a v očích se mu odrážela čirá hrůza. Jako dívka před ním, i on si uvědomil, že umírá. Vyděšeně těkal očima ze svého nože na Gabriela. Zběsile rukama plácal po paži, která mu svírala hrdlo.

Zrovna tohle Gabriela nebavilo. Stiskl ještě pevněji a vyzvedl svou oběť do výše. Přísun kyslíku se zastavil. Mladíkovy nohy se třepaly, oči se mu zvrátily dozadu a už jen místy se rukou ohnal kolem.

Gabriel ale skutečně nejevil přílišný zájem o to, že by se měl živit na mrtvole. Než z jeho oběti vyprchaly poslední zbytky života, mrskl s ní o zem. Vrhl se na bezvládné tělo. Při zvuku, kdy ostré tesáky prokously hrdlo, by každému přeběhl po zádech mráz. V okolí ale nikdo nebyl. Gabriel hodoval na dalším těle stejně zuřivě, jako na předešlé dívce.

*

Ve chvíli, kdy se ostré špičáky zaryly do měkkého masa, druhý z mladíků vyděšeně klopýtal podél břehu Temže. Ohlížel se, zda jej ten šílenec nesleduje, oči naplněné hrůzou. Plíce jej od běhu pálily. Potřeboval si vydechnout, zastavit se a dopřát nohám odpočinek, doplnit kyslík. Vtíravý hlásek v jeho hlavě mu ale radil, aby běžel dál, jinak se nedožije rána.

Nakonec tedy zabočil směrem do města. Přeběhl osvětlenou silnici a ztratil se ve spletitých uličkách. Poznal to, co dívka, kterou si vyhlédl za oběť spolu se svým kamarádem: v odlehlé části města mu nikdo na pomoc nepřijde. Byl v tom sám. Jeho jediným společníkem byla temnota, která jej obklopovala. Mohl se v ní ztratit, schovat se a počkat, až nadejde úsvit.

Vběhl do úzké uličky, kam by se nikomu nechtělo ani za světla, natož pak za tmy. Doběhl ke starým kontejnerům a vmáčkl se mezi ně. Sedl si a přitáhl si kolena k tělu. Konečně se mohl pořádně nadechnout. Celé tělo měl v jednom ohni. Nohy jej bolely, bodalo jej v boku a plíce do sebe chvatně vtahovaly kyslík.

Neměl ani ponětí, kdo po něm pátrá. Před obyčejným smrtelníkem by tmavá noc skryla každého, ale Gabriel byl něco víc. Jemu temnota sloužila, pro něj to byla jeho přirozenost. Zostřenými smysly vnímal všechno. Všemožné pachy, tiché oddechování, tlukot lidského srdce.

Po chvíli, kdy si už mladík začínal myslet, že to nejhorší má za sebou, se ve vedlejší ztichlé ulici ozvaly kroky. Strach se dostal i do mladíkova úkrytu a zase jej ovládl.

„Já vím, že tu jsi," kdesi zdálky se ozval Gabrielův hlas, „cítím to. Ten strach, to splašeně tlukoucí srdce. Zrychlený dech, který se snažíš zkrotit."

Mladík si skutečně přikryl ústa dlaněmi, aby nevydal ani jedinou hlásku.

„Neodvratnému zabránit nelze. Vylez a já ti slibuji, že to bude rychlé," Gabriel se dobře bavil. Nehodlal svou další oběť šetřit.

Zastavil u ústí uličky, kde se mladík skrýval. Pomalu stočil pohled tím směrem a pátral ve tmě. Koutek úst pozvedl v letmém úsměvu. Vydal se k místu, odkud slyšel zběsilý tlukot vyděšeného srdce. Našlapoval lehce, nebylo jej možné zaslechnout. Pouze jeho hlas.

„Příště se schovej lépe," poradil vystrašenému mladíkovi, když došel až k místu, kde se skrýval.

S potěšením sledoval, jak sebou muž úlekem trhl a zabodl do něj pohled naplněný hrůzou. Ten výjev si užíval. Úsměv opětovně odkryl ostré tesáky.

„Ale žádné příště už nebude," zavrčel a tón, jakým ta slova pronesl, v sobě skrýval všechnu nenávist a odpor k lidské rase.

Stín vraha zahalil oběť schovanou před světem. Uličkou se rozlehl jen přidušený výkřik, následovaný bolestným chroptěním. Gabriel začal se stejnou zuřivostí strhávat masku života ze své poslední oběti.

*

Pohled na rozházenou pracovnu Renfielda překvapil. Okamžitě mu došlo, kde uhodilo. Zprávy ze sektoru byly opět zdrcující a Gabriela zasáhly víc, než kdy dříve. Jelikož svého pána nikde neviděl, domyslel si, čím se asi právě zabývá.

Nebyl z toho dvakrát nadšený. Poháněn vztekem mohl Gabriel i po všech staletích udělat nějakou chybu. Navíc za sebou jistě zanechá těla jen tak pohozená na ulici. To by jej mohlo prozradit. Gabrielovu mysl ovládal hněv, nemyslel, prostě konal. Potřeboval se vybít, ukojit nejen touhu po krvi, ale také po pomstě. Musel si najít oběť, která by zaplatila za hříchy minulosti.

Renfield ale nemohl nic dělat. Hledat Gabriela by bylo stejně pošetilé, jako hledat jedno určité zrnko písku na pláži. Jediné, co mohl udělat, bylo uklidit ten nepořádek a čekat. Nechal rozhořet oheň v krbu naproti oknu. Opíral se rukou o římsu a studoval vyryté ornamenty.

Dveře pracovny se náhle prudce rozlétly a dovnitř zuřivým krokem vkročil Gabriel. Pohled na něj byl zarážející. Až takovou spoušť Renfield nečekal.

Zakrvácená košile se Gabrielovi lepila k tělu, sako držel přehozené přes rameno. V očích mu plála nezměrná zlost, prameny vlasů slepila již zasychající krev. Tvář měl celou potřísněnou krví, na černých kalhotech byly patrné šmouhy od bláta a tmavé skvrny jistě způsobila krev.

Gabriel si Renfielda nevšímal. Došel až ke stolu, který opět stál na všech čtyřech. Z kapsy vytáhl nůž, který mu do ramene zabodl první z mladíků. Vztekle jej hodil na stůl, dunivý zvuk se odrážel od stěn. Sako upustil na zem. Zkrvavenou košili si přetáhl přes hlavu, došel ke krbu a mrštil s kusem látky do ohně. Dělal, jako by vedle něj Renfield nestál. Hned na to se přesunul k malému, kulatému stolku v rohu místnosti. Popadl karafu s whiskey a přihnul si.

Renfield jej mezitím pozoroval. Všiml si hojící se rány na jeho paži. Během příštích pár sekund zmizí, ovšem jizvy, které zdobily Gabrielovo tělo, nezmizí nikdy. Každá z nich měla svůj příběh, který se vázal k dobám, kdy byl ještě člověkem. Ta pod pravou lopatkou byla z jednoho z posledních bojů, který svedl proti Turkům. Dlouhá jizva, táhnoucí se přes hruď, o sobě občas dávala vědět palčivou bolestí. Způsobil ji meč, který patřil samotnému Gabrielovi, ránu ovšem zasadila ruka toho, kdo jej uvrhl do temnoty.

„Přestaň zírat a raději dělej něco užitečného," výhružný tón dával tušit, že Gabriel je vytočený k nepříčetnosti.

„Možná byste se měl uklidnit a zvážit, co jste právě udělal. Může to skončit špatně. Jí to už život nevrátí," Renfield s Gabrielem uměl mluvit otevřeně, ale nikdy se ještě neotřel o Aryu. Jestli si myslel, že to byl dobrý argument, šeredně se spletl.

Gabriel po něm blýskl nepřátelským pohledem. „Máš štěstí, že jsem jedl," zavrčel přidušeným hlasem, jak se snažil krotit, aby mu rovnou neutrhl hlavu.

Renfield jeho poznámku ponechal bez odpovědi. Vyměňovali si spolu tvrdé pohledy, ani jeden nemínil ustoupit.

Nakonec se ale Gabriel přeci jen odvrátil a zamířil ke dveřím, stále svíraje karafu whiskey.

„Jak jsem řekl, dělej raději něco užitečného," houkl po něm.

„A to je?" dotazoval se přesnějších instrukcí.

Gabriel si opět přihnul a dlouze se napil. Těsně před dveřmi svěsil paži.

„Domluv mi schůzku se starostou Londýna," upřesnil svůj požadavek a aniž by se ohlédl, odešel.