Upozornění: historická fakta zůstala zachována pouze v hrubém základu. Ani samotný Bram Stoker patrně při tvorbě Drákuly o skutečném Vladu III. mnoho nevěděl. Postava hraběte Drákuly z jeho díla tedy nemá se skutečným Vladem III. Napichovačem skoro nic společného. Nebyl knížetem Transylvánie, jak se lidé mylně domnívají, nýbrž vládl sousednímu Valašsku. Přesto jsem však jméno Vlad zachovala, ale svou postavu jsem navrátila do Valašska, kde jsem ji ale zanechala jako šlechtice, ne knížete. Stejně tak se historické informace mohou od skutečnosti lišit, například nadvláda Osmanů či potomci transylvánských knížat.
Celý příběh ovšem nestojí na historických faktech. Jde pouze o dokreslení celého Gabrielova života.

*
-Pohraniční pevnost Arges, Valašsko, 1475-

Hodovní síň mohutného hradu, jenž vystupoval ze skalisek, praskala ve švech. Několik dlouhých stolů se prohýbalo pod náporem hostiny, kterou dal na počest svého dalšího vítězství uspořádat zdejší pán. Zábava byla v plném proudu, vojáci si užívali opojný pocit z další vyhrané bitvy a neopomenuli ani obdivovat a svádět přítomné ženy.

„Na Vlada!" zvolal jeden z mužů a ruka s kalichem mu vystřelila vzhůru, „Turci před ním zběsile utíkají jako štvaná zvěř! Samotný kníže se obává jeho schopností, neboť není schopnějšího a úspěšnějšího válečníka!" Svým sametovým hlasem, v němž se odrážela skrytý moudrost, se snažil překřičet okolní ruch a hudbu, kterou obstarávali muzikanti v rohu místnosti.

„Na Vlada!" zvolala sborově celá síň a všechny ruce pozvedly své číše k přípitku.

Muž, jemuž byla všechna chvála určena, seděl uprostřed dlouhého masivního stolu, jenž stál na konci sálu takřka přes celou jeho šíři. Ručně vyřezávaná židle s vysokou opěrkou připomínala královský trůn. Přehlížel celý sál a bavil se tím, co viděl.

„Už bys neměl pít, Assanide!" zavolal na jednoho ze svých nejlepších mužů, který jej právě tak opěvoval. Široce se usmál a na znamení díků rovněž pozvedl číši.

Odpovědí mu byl nadšený jásot, jenž opět přerostl v hlasité hovory. Muži se navzájem chválili, plácali se po ramenou, jiní svým druhům pomáhali udržet se na nohou. Alkohol tekl proudem, ženy soupeřily o to, která z nich si odvede příslušníka Vladova vojska. Takoví muži byli velice populární. Ženy s nimi nepokrytě flirtovaly, opíjely je a smály se jejich vtipům a vzájemnému hašteření.

Pouze žena po Vladově levici se okolnímu nadšení nepoddávala. Seděla tiše jako myška, ruce složené v klíně. Pevně stažený drdol havraních vlasů překrýval jemný, průsvitný závoj, který ženě splýval podél ramen. Tenké rty držela pevně semknuté, šedivé oči smutně propalovaly střed stolu. Ani nevzhlédla.

Tak jako drobná žena nejevila zájem o okolní veselí, stejně tak nejevil Vlad zájem o ni. Jejich svazek byl čistě politický. Vzal si ji jen proto, aby upevnil vztahy s moldavským knížetem a rozšířil svou působnost. Láska se jejich vztahu vyhýbala velkým obloukem.

Vlad, netuše, že se jeho život následující rok od základů změní, vesele rozprávěl se svými muži. Stále si mohl užívat svého života, slunečních paprsků a dobrého jídla. Gabriel, jeho budoucnost, na něj teprve čekala. Budoucnost zahalena v temnotě.

„Měl bys být kníže ty, Vlade," muž ve značně podroušeném stavu po jeho levici, velitel jednoho z oddílů, si opět přihnul z číše a alkohol přes jeho rty vypustil všechny odvážné myšlenky. „Je to tak. Nebýt tebe, celé Valašsko skončí pod nadvládou těch zpropadených Turků. Kdyby nás měl bránit kníže, dávno jsme všichni mrtví. Sesadit ho by nebylo tak složité."

Podobné řeči Vlada bavily. Když se Ion opil, bylo o zábavu postaráno. Alkohol mu vždy rozvázal jazyk. Jeho muži byli zároveň jeho nejlepší přátelé, on sám byl oblíbeným vůdcem a v jeho vojsku s ním mohl každý bez zábran hovořit o čemkoliv.

„Být kníže je hrozně svazující," namítl, „nemohl bych se zabývat tím, čím bych skutečně chtěl. Na obranu země jí nemusím vládnout."

Správa celého knížectví se Vladovi příčila. Přišel by o svou svobodu. Stačily mu jeho rozlehlé pozemky a vysoké postavení, ale nepotřeboval vládnout. I bez knížecího stolce měl moc. Ovšem i tak velmi dobře věděl, že jej kníže považuje za hrozbu.

Ion jen něco nesouhlasně zamručel. Jemu by se hlavní vojsko knížectví pod Vladovým velením zamlouvalo.

Šlechtic se od Iona otočil ke své ženě. Nadšení v jeho očích trochu pohaslo.

„Co ten smutek, Irino?" Letmo se na ni podíval, aby se posléze věnoval svému rubínovému prstenu.

„Já nejsem smutná, můj pane," odvětila drobná žena s hlavou stále sklopenou.

„Tvá tvář říká něco jiného," Vlad se nedal odbýt, ale jestli je jeho žena šťastná nebo smutná, o to se příliš nestaral.

„Jsem ráda, že se můj muž vrátil domů živ a zdráv," pronesla naučenou frázi, kterou opakovala jako kolovrátek po každé výpravě, ze které se její choť vrátil. „Vím jen, že se zase brzy poženete do války. Jsem tady stále sama," posteskla si.

„Máš tady přece Aryu," odvětil Vlad a nedalo se přeslechnout, s jakým citem to jméno vyslovil.

Irina, na rozdíl od něj, to jméno nenáviděla. A jeho nositelku ještě více. Stálo ji mnoho úsilí, aby se pohrdavě nezašklebila.

„Jistě," přikývla, víc ale dodávat nechtěla. Nehodlala celé té sebrance předvádět hysterické scény.

Vysoké dveře na druhém konci síně se náhle s hlasitým zaduněním rozevřely a dovnitř vstoupili tři muži. V čele kráčel vysoký muž s krátce střiženými, zrzavými vlasy. Tmavý plášť měl, stejně jako jeho doprovod, smáčený vydatným deštěm. K hradu na skále se dalo dostat pouze skrze hustý les, který obklopoval celé okolí, lemován vrcholky skal.

Nově příchozí na moment přitáhli pozornost všech hostí. Jakmile poznali, kdo právě přišel, muži z pánova vojska se uklonili, ale všichni hned pokračovali v zábavě.

„Buď zdráv, příteli," Vlad vstal ze svého místa a rozpřáhl ruce, „přišel jsi s námi oslavit naše malé vítězství?"

„Kdyby bylo malé, zvěsti by se tak rychle nedonesly až do Transylvánie," zasmál se muž v čele a zastavil kousek před hodovním stolem, jenž stál na vyvýšeném místě.

Vlad jej kvapně obešel, aby se mohl přivítat se svým dobrým přítelem.

„Rád tě vidím, Jane," poplácal jej po ramenou.

„Musel jsem se přijet podívat, zda jste všichni přežili bez úhony," oplatil mu Jan stejně bodře, „ale když vytáhneš proti Turkům ty, bojím se víc o ně."

Oba muži se od srdce rozesmáli. Již několik let je pojilo pevné přátelství. Vlad se ve své zemi těšil vysokému postavení mezi šlechtici, ale Jan jej jako dědic transylvánského knížectví předčil. Nehledě na své postavení, jednali spolu jako se sobě rovnými. Díky tomu se také Vladova pevnost na hranicích Valašska a Transylvánie stala dočasným domovem pro Aryu, Janovu sestru.

„Nenechám svou zemi padnout do rukou těch barbarů!" zvolal hlasitě Vlad a obrátil se na své muže. Ti s hlasitým výskotem projevili svůj souhlas.

Jan převzal pohár, jenž mu podal jeden z mužů a na znamení uznání připil na jejich vítězství.

V téže chvíli zpoza jednoho sloupu, které lemovaly stěny místnosti, vykoukla dívka nápadně podobná Janovi. Dlouhé vlasy měla stejně zrzavé, jako on. Karmínově rudé šaty se zeleným lemem zvýrazňovaly její útlou postavu.

Vlad si jí okamžitě všiml. Aryu nemohl, ba ani nechtěl, přehlédnout. Dívka v mžiku přeběhla ke dveřím a vyklouzla ven. Zamířila na stejné místo, kde ji Vlad vždy našel.

„Omluv mě, příteli. Zatím jez a pij, co hrdlo ráčí. Jistě jsi po dlouhé cestě unaven." V očích mu zaplál chtíč, musel rychle odejít, jak byl netrpělivý. Na Janovo pokývnutí bez dalších slov opustil místnost.

Irina se za ním dívala se smutkem vepsaným ve tváři, leč oči jí plály zlostí. Svůj život si představovala jinak. Aspoň trochu citu a náklonnosti jí mohl projevit, ale Vlad ji od svatby skoro nebral na zřetel. Podstatu jejich svazku chápala, doufala však, že k sobě přeci jen najdou cestu. S příchodem Aryi ale veškeré naděje padly. City, po nichž toužila, její muž věnoval jiné. Kde kdo si myslel, že šlechticova choť nevidí, co se kolem ní děje. Sama předstírala, že o ničem neví, opak však byl pravdou.

Zatímco se Irina utápěla ve své nenávisti, Vlad proběhl širokou chodbou vedoucí do sálu. Zabočil do levého křídla své kamenné pevnosti a zamířil k točitému schodišti. Vyběhl nahoru, jak nejrychleji dovedl, až stanul na vyhlídce.

Arya stála u kamenné zídky, rukama objímala sloup, jenž s několika dalšími držel klenbu nad jejich hlavami, a shlížela dolů do propasti. Moc dobře slyšela Vlada přicházet. Nepochybovala o tom, že přijde. Nebrala jej ale na zřetel a čekala, až přijde blíž.

Nemusela by jej ani vybízet. Zastavil jen na moment, zasažen jejím půvabem, rychle se ale probral a několika dlouhými kroky ji dostihl. Přistoupil k ní, tvář zabořil do jejích hustých vlasů. Rukama ji obemkl kolem pasu a přitiskl se k ní.

Arya dělala, jako kdyby se nic z toho nedělo. Stále shlížela dolů, kde se kupila hustá mléčná mlha, jako by se vařila v hlubokém kotli.

„Má paní," zašeptal Vlad a přivinul ji k sobě ještě blíž.

To už se Arya zasmála. „Nejsem vaše paní," oponovala mu zvonivým hlasem. Byť k němu stála otočená zády, věděla, že se usmívá.

Svou choť Vlad nikdy takto neoslovoval. Vždycky to byla zkrátka Irina. Bral ji jako nedílnou součást politicky výhodného sňatku. Čistá politika, nic víc. Na svém hradě se nikdy příliš nezdržoval. Neustále podnikal výboje proti nenechavým Turkům, kteří toužili po podmanění celého Rumunska. Jindy navštěvoval Transylvánii, posléze zase cestoval po Valašsku. Ale vždy, když byl pryč a přeci jen si vzpomněl na Arges, své sídlo, ani jedinou myšlenkou nezavadil o Irinu. Jeho srdce patřilo Aryi.

„Prý jste byl raněn," dívka nezněla ustaraně. Vlad patřil k těm nejlepším bojovníkům.

„Nic to není. Není třeba se obávat," uklidňoval ji s nepředstíranou něhou v hlase. Byl to tvrdý muž, válečník tělem i duší, ale Arya v něm dokázala odemknout ty nejněžnější city ukryté v jeho srdci.

Bylo špatné scházet se potají se ženatým mužem. Arya však, stejně jako Vlad, nemohla své city jen tak potlačit. Pohybovalo se kolem nich mnoho zasvěcených, kteří o nich věděli, mimo jiné také Jan, její bratr. Ten však věděl, že Vlad jeho sestru skutečně miluje a ona jeho. Nedokázal své sestře nic upřít a svého přítele choval ve velké úctě jako významného šlechtice a skvělého bojovníka. K tomu všemu je pojilo dlouholeté přátelství. Právě proto Aryu poslal na Arges, byť netušil, že se ti dva do sebe zamilují. Jan sám musel přistoupit na dohodnutý sňatek a svého přítele tedy chápal.

„Já se neobávám," zachichotala se a obrátila se čelem k němu. Lehce zvedla hlavu, aby mu viděla přímo do modrých očí.

Vlad se její upřímnosti musel smát.

„Nebojíš se o mě?" vyzvídal a v očích mu zaplály veselé jiskřičky. Neustále si sami sebe dobírali.

„Nepřísluší mi pochybovat o vašich schopnostech," zašeptala přidušeným hlasem. Vztáhla k němu ruce a objala jej kolem krku. Zavadila přitom o kožený řemínek, který mu stahoval dlouhé vlasy z tváře.

Blízkost jejích rudých rtů Vlada dráždila. Nehodlal se ale nechat tak snadno svést, byť by to udělal rád.

„Ty jediná smíš pochybovat. Tvé pochyby mě nutí vyhrávat každou bitvu a vrátit se zpět k tobě, abych ti ukázal, jak ses mýlila," pravil a zachytil pramen jejích rusých vlasů, s nímž se hrál.

„Nic nepotěší ženu více, než krev prolitá na bojištích," neodpustila si ironickou poznámku, leč stále se usmívala, „zvěsti o vaší krutosti se šíří zemí jako smrtící nákaza."

„Milostí své zemi bezpečí nezajistím." Slyšet ta slova od jiného, patrně by se Vlad rozzuřil a dotyčnému ukázal, co to znamená, být krutý. Arya jej však jen popichovala. Nedokázal by jí ublížit, i kdyby jej kvůli tomu mučili.

„Říká se, že nemáte srdce." Ruka jí sjela k jeho hrudi. Pod plátěnou košilí cítila tlukoucí srdce. Klidné, ničím nerozjitřené.

„To je pravda," přisvědčil rozhodně, „nemám."

Taková slova Arya slyšela prvně. Úsměv jí trochu povadl. Čekala víc.

Vlad ale ještě neskončil. „Nemám srdce. Už dávno jsem jej dal tobě."

Aniž by vyčkával jen o vteřinu déle, chtivě se vrhl na její rty.

Hustý déšť, jenž na chvíli ustal, se s jejich prvním polibkem opět spustil z tmavých mračen. Kapky tlusté skoro jako pěst spadávaly přes okraj šikmé střechy a slévaly se ve vodní závoj, který zahaloval dvojici milenců na vyhlídce.