Maringotka staré věštkyně se proměnila ve svatyni zasvěcenou bohu. Zchátralý prostor ozařovalo několik svíček, které byly ve svícnech rozmístěné po celém malém prostoru. Nad rozvrzanou postelí v zadním rohu po mnoha letech opět visel dřevěný kříž. Ze všech poliček, skříní a všeho, na co bylo možno zavěsit kožený řemínek, visely totemy roztodivných tvarů a velikostí. Ze dřeva vyřezávané i kovové. Potemnělý prostor jako by beze slov vyzýval k válce ve jménu Pána.

Stařena seděla u kulatého stolu vedle miniaturní kuchyňské linky, která pamatovala lepší časy. Před sebou měla vyloženy tarotové karty. Něco si potichu mumlala a kostnatými prsty otočila jednu z karet. Mlaskla a její příbytek se opět ponořil do ticha.

Za okny byl slyšet jen tlumený svist větru, který si pohrával s korunami stromů. Pro mnoho lidí znalých magie to nebyl jen šum listí. Byly to hlasy. Hlasy dávno mrtvých, kteří zvěstovali příchod něčeho zlého. Varování.

Stařena si přitáhla černý pléd těsněji k tělu. I ona slyšela ve větru hlasy svých milovaných, kteří byli zbaveni života. Moc dobře věděla, co jí chtějí říct. Čekala na jeho příchod už pár dní, od toho večera, co ji navštívily ty dvě dívky.

Jen co pomyslela na nevyhnutelné setkání, prudký poryv větru rozrazil staré okenice a karty vylétly do vzduchu. Zavířily v prostoru a snesly se k zemi. Několik nejbližších plamínků se zatřepotalo a uhaslo. Jen úzký proužek kouře se zavlnil ve vzduchu a po chvíli zmizel.

Náhlý rachot stařenu vyděsil. Vyskočila ze židle a pár kroky přešla k oknu. Zabouchla okenice, zapřela se o ně rukama a zhluboka si vydechla. Nervy měla napjaté k prasknutí a v každém okamžiku očekávala něco hrozivého.

„Zdravím tě, Tabitho," Gabrielův hlas přikoval stařenu na místě a zařezával se jí až do morku kostí.

Polila ji čirá hrůza. Doufala, že toho démona již nikdy nepotká. Tolik utrpení vnesl do jejího života. Vyrval jí ze srdce všechnu lásku, všechen cit a nechal ji ploužit se světem jako tělo bez duše. Opuštěné, nemilované.

„Nepřivítáš se se starým přítelem?" Gabriel rozevřel náruč, jako by snad chtěl stařenu přivinout na svou hruď.

Ta slova zřejmě v Tabithě rozdmýchala plamen nenávisti, který dávno uhasilo prožité utrpení. Prudce se otočila a zabodla se pohledem přímo do modrých očí svého nepřítele.

„Stvůro," plivla mu k nohám.

Gabriel jen s posměšným úšklebkem sklopil hlavu: „Také tě rád vidím."

„Co tady chceš?" stařena si založila ruce na hrudi a věnovala Gabrielovi výraz největšího opovržení.

„Ty moc dobře víš," tlumený hlas samotného pána temnot, který rozséval strach, Tabithu rozechvěl. Byla v ní jen malá dušička. Gabriel vzhlédl: „Jak je to dlouho? Padesát let?"

„A ty jsi nezestárl ani o den," Tabitha se pokoušela znít klidně, do jejího hlasu se vkrádal chlad, ale její srdce nelhalo.

Gabriel jej slyšel. Tlouklo mnohem rychleji, stačilo třeba jen udeřit pěstí do stolu a splašilo by se. Její zrychlený tep ji prozrazoval. Bála se. Cítil to z ní a užíval si to.

„Zato ty vypadáš příšerně," zhodnotil její ubohé vzezření a upravil si černé sako, jako by jej její přítomnost snad dělala ubožejším.

Odpovědí mu bylo jen posměšné odfrknutí. Tabitha od něj odvrátila hlavu a raději vyhlížela ven vedlejším oknem, které již dávno přišlo o okenice.

Najednou se kolem něj prohnal tmavý stín a nad jejich hlavami se ozvalo havraní zakrákání. Gabrielův zvířecí společník se usadil v koruně stromu vedle maringotky a čekal, až bestie vykoná své dílo.

Gabriel se rozhlédl kolem. Obrátil se a zrakem spočinul na kříži nad postelí. Lehkým krokem se rozešel k němu, přitom hovořil: „Když jsme se viděli naposledy, varoval jsem tě, Tabitho. Ještě jednou mi zkřížíš cestu a vyrvu ti srdce z těla."

„To jsi udělal už tehdy," do jejího hlasu se vkradlo zoufalství. Potlačovala vzlyky.

Temný úsměv se mihl přes Gabrielovu tvář. Více to nekomentoval. Jen se sklonil a přejel rukou po truhle u nohou postele.

„Já ti nic neudělala," Tabitha se rozhodla bránit, „netušila jsem, že jsi v Londýně. A i kdyby ano, nezakročila bych. Už tak jsi bolestí poznamenal celý můj život."

„A co to tvé varování?" Gabriel se otočil ke stařeně, oči mu plály hněvem, „moc dobře jsi věděla, kdo jsou ty dvě dívky. Varovala jsi je, aby se ode mne držely dál. I když jsi neřekla mé jméno, stejně jsi je varovala. Zkřížila jsi mi cestu, pokusila jsi se ode mne odvrátit mou kořist. Proč bych tě teď neměl zabít?"

„Vždycky dostaneš to, co chceš," Tabitha se stále pokoušela pohrdat tou bytostí, ale více se jí bála, „já se jen snažím vydělat peníze."

„To máš pravdu," Gabriel se uklidnil a spojil ruce za zády, „získám, co chci. Ale děláš mi to akorát těžší. Dalo mi práci přesvědčit tu dívku, že jsi jen stará šejdířka."

„Jistě ti to ale nedalo moc práce," odfrkla si Tabitha.

„Pravda," pokrčil rameny, „získat ji nebylo tak těžké. A po dnešní noci už je jen má."

Tabitha s překvapeným výrazem svěsila ruce podél těla. Mastné šedé vlasy se jí lepily ke zpoceným tvářím. Věděla, jaké jsou záměry toho démona, ale doufala, že se ty dívky nakonec přeci jen zachrání. Pro jednu však bylo pozdě.

„Nejsi dost silná, ani podlá, abys mne porazila. Ale tvé plémě je stejně odporné, jako on, tvůj pán, stará čarodějko," zasyčel Gabriel hlasem prodchnutým nenávistí.

„Silase nikdy neporazíš. I kdybys proklel celý svět, tvé utrpení bude stejně větší. A zasloužíš si ho," Tabitha ani netušila, kde se to v ní vzalo. Její dávná apatie byla ta tam.

Gabriel měl co dělat, aby ji na místě nezabil: „Co jsi to řekla?"

„Monstrum jsi byl a monstrem i zůstaneš," stařena si opět znechuceně odplivla.

Gabriel zaťal pěsti. Dovolovala si až příliš. Pomalu se k ní blížil a jeho hlas nebyl víc, než jen šepot: „Jsi stejná, jako tvůj manžel. Hraješ si na hrdinu, ale ve skutečnosti jsi nula. Schováváš se za svého boha, tu odpornou stvůru, ze které vzešlo vaše plémě. Nebýt něj, tak nejsi nic. Já dokázal všechno sám. Byl jsem první a přese všechno jsem stále tady. A co ty, Tabitho? Co jsi udělala, když jsi přišla o všechno? Nechala ses zničit!"

Poslední slova jí skoro plivl do tváře. Tyčil se nad ní, shlížel na tu seschlou trosku a užíval si pohled do těch slzami zmáčených očí.

To už Tabitha nevydržela. Vrhla se na něj a z úst se jí linula bolest prožitého života.

„Zabil jsi je, zabil!" hořekovala a mlátila svými malými, kostnatými pěstmi do jeho hrudi, „proč, proč jsi mi je vzal? Ty zrůdo, ty monstrum. Ďáble!"

Gabriel ji prudce chytil za zápěstí a škubl s ní. Přitáhl si ji blíž, cítil na tváři její zběsilý dech.

„Tvůj syn neměl rozum, drahá," šeptal jí do tváře, „byl to jen hloupý kluk. Myslel si, že se mi může postavit, že mě může, jak sám rád říkal, ulovit. Jenže ty časy, kdy byl můj druh jen štvanou zvěří, jsou dávno pryč. Teď jsou kořistí lidé. Tvůj syn si myslel, že jeden lovec spasí svět. Já mu jen ukázal, že se mýlí. Ukousl si příliš velké sousto. Byl tak slabý. Vymáčknout z něj život bylo snadné."

Něco takového Tabitha nechtěla poslouchat. Zmítala sebou a snažila se osvobodit, ale s každým dalším slovem její odpor ochaboval. Po tváři jí kanuly slané slzy a mysl zaplňovaly mučivé vzpomínky na poslední okamžiky její rodiny.

„A proč jsi mi vzal manžela?" hlesla přiškrceně.

„Řekl jsem ti to," vzdychl Gabriel, jako kdyby jej její nechápavost už obtěžovala, „ukázal jsem ti, co se stane, když mi znovu zkřížíš cestu."

„Ale slíbil jsi, že když udělám, oč žádáš, pustíš ho!" vyjekla a hlas jí zoufalstvím přešel do pisklavého tónu.

„Byla jsi mi užitečná, to nepopírám," přikývl, „ale vážně sis myslela, že bych ho jen tak propustil? Velebíš svého předka, svého Silase, otce čaroděje, ale já se přitom zachoval tak, jako on. Miluješ jen monstrum, žádného světce. Zná pouze utrpení, bolest a temnotu. Žádnou čest. Bere druhým to, co milují. I přes všechny své sliby rozsévá po světě jen utrpení. Uctíváš vraha. On sám by tvého muže neušetřil. Jeho smrt mi zajistila tvou poslušnost. Byla jsi hodná, Tabitho. Myslel jsem, že jsi už dávno mrtvá, dokud mi má krásná nevěsta nevyprávěla o staré věštkyni, která ji varovala před temnotou. Chyba, Tabitho. Neměla ses do toho plést. Rád bych ti řekl, že se teď připojíš ke svým milovaným, ale to se nestane, drahá. Po smrti totiž není nic. Jen prázdnota. Žádné nebe, žádné peklo. To je tady na zemi. Smrt je konečná. Vím to. Já ji zažil."

Jediným pohybem odstrčil křehkou stařenu na stůl. Starý nábytek bolestivě zaskřípal a povolil. Tabitha zmizela pod ztrouchnivělým dřevem.

Nehodlala se ale vzdát bez boje. Najednou si věřila. Věřila, že se jí to podaří.

Vyškrábala se na nohy a z kapsy vytáhla malý, ručně vyřezávaný křížek. Natáhla ruku proti Gabrielovi a mávala s ní: „Odstup, ty stvůro pekelná! Ďáble! Odstup!"

Tohle Gabriela překvapilo. Musel se před křížkem skrčit. Zastínil si tvář rukou.

„Na mě nemůžeš, ty bestie!" Tabitha se k němu blížila a stále před ním mávala křížkem, „Bůh mne ochrání, ty bídníku. Zatratil tě a zatratí tě znovu!"

Když mu byl křížek blíž, vystartoval Gabriel proti stařeně. Oči mu žhnuly krvavou červení. Jenže místo toho, aby se na svou kořist vrhl, vycenil na ni ostré tesáky a pod tíhou její víry klesl na kolena. S úpěním se sklonil a snažil se chránit rukama.

„Shoř v pekle, démone!" viditelný úspěch Tabithu ještě více povzbudil. Tváře jí roztáhl šílený škleb podobný děsivému úsměvu. Máchala křížkem nad Gabrielem a věřila ve svou převahu.

Starou maringotkou se chvíli neslo jen Gabrielovo úpěnlivé skučení. Po nějaké době se však začalo podobat smíchu.

Tabitha se na svou oběť zadívala se zmateným výrazem ve tváři.

Skučení opravdu odeznělo. Gabriel se smál. Klečel na jednom koleni, loktem se o opíral o druhé a rukou si stínil tvář. Hřbet se mu otřásal pod náporem smíchu.

„Co to..." Tabitha příliš nechápala.

„Vskutku...vskutku dojemné představení," zasípal Gabriel, neschopen skoro mluvit, jak se smál.

Zapřel se dlaní o koleno a napřímil se. Upravil si sako, oprášil si kalhoty a...zatleskal.

„Bravo," uznale pokyvoval hlavou a užíval si nepochopení v ženině tváři.

Tabitha držela stále ruku s křížkem napřaženou a těkala očima mezi ní a Gabrielem. Netušila, co se to právě děje. Její společník jí to však záhy vysvětlil.

Sevřel její ruku s křížkem ve své. Tabitha nad jeho nečekanou prudkostí strachy poskočila.

„Tohle na mě už dávno nefunguje, čarodějko," zašeptal výhružně, „a ty jsi ke všemu boha zavrhla už před mnoha lety. To já ho v tobě zabil."

Jeho sevření začínalo sílit. Ozvalo se křupnutí kosti a Tabitha bolestí zaječela. To už sevření povolilo a ona se zhroutila k zemi. Křížek jí vypadl z nepřirozeně zkroucených prstů. Držela se za zápěstí a tiše naříkala.

Gabriel se k ní sklonil. Zdvihl její tvář k sobě. Konečky prstů jí odstranil prameny mastných vlasů z tváře. Prohlížel si ji, jako kdyby ji viděl poprvé. Poprvé a naposledy.

„Mít ještě srdce, možná bys mi i chyběla. Neposlechla jsi. Pletla ses do mých věcí a teď za to zaplatíš," přitiskl se k ní tváří a druhou rukou jí něžně hladil po líci.

Stařeně se hrůzou rozšířily oči.

Nastalo ticho. Vítr se utišil a dvě malá havraní očka bedlivě sledovala maringotku pod sebou. I příroda čekala, až nadejde ten hrůzný čas.

Po chvíli, která nebohé stařeně připadala jako věčnost, se celým prostranstvím ztichlé poutě nesl vyděšený ryk ženy, jejíž život byl tak násilně ukončen.

Havran splašeně zamával křídly a zakrákal. Hned na to se vznesl k obloze a zakroužil nad starou maringotkou.

Příroda se vrátila do svého neměnného rytmu. Jen šumění větru v korunách stromů připomínalo hlasy, které si vyprávěly o krutém trestu, jež postihl starou věštkyni.