Kapitola XLV.

Pouťové veselí do svého víru strhlo i Lucy, která si náležitě užívala každý kousek toho všemi barvami hrajícího světa. Mína na tom byla o poznání hůř. Nedokázala se uvolnit jako její kamarádka. Pozorovala nadšením zářící Lucyinu tvář a sama se snažila vykouzlit úsměv na rtech, když se dívky střetly pohledem.

Jasná pouť prostupovala háv noci, zářila do temnoty, až si někteří stínili oči před tou oslnivou parádou. Kolotoče, ruské kolo, stánky s občerstvením i suvenýry, to vše svítilo tak jasně, až by kde kdo pochyboval, že se již nachýlila devátá hodina večerní. Místo plné veselí přilákalo mnoho obyvatel, kteří vylezli ze svých teplých příbytků a v chladném zimním večeru se rozhodli vrátit do dětství a pořádně se vyřádit. Mezi stánky splašeně pobíhala dítka, jejichž rodiče se museli mít neustále na pozoru, aby jejich ratolesti nic nevyvedly.

Dívky se právě vracely z nafukovací skluzavky, kam zkrátka Lucy musela zavítat. Svou povahou byla stále rozjíveným malým děvčátkem, takže jí nedělalo problém bavit se. Stejně tak jí nevadila pozornost, kterou na sebe přitahovala. Mína byla její pravý opak. Neměla ráda, když se na ni upíralo příliš mnoho zvědavých očí a nedokázala bezstarostně rejdit.

„No tak, Míno, pojď!" vábila Lucy svou kamarádku a otáčela se za ní.

Mína se loudala pěšinkou mezi stánky s rukama vraženýma v kapsách vínového kabátku a rozhlížela se kolem spíše bázlivě, než nadšeně. I když žila přímo v srdci Anglie, zdálo se jí, že na pouti je mnohem více lidí. Nedokázala se uvolnit, měla dojem, že ji všichni pozorují.

„Vidíš toho támhle?" najednou se Lucy pověsila na Míninu paži a pokyvovala hlavou směrem ke stánku, kde si právě několik mužů procvičovalo své lukostřelecké dovednosti.

„Koho zase?" Mína si prohlížela čtveřici mužů a snažila se z toho kývání pochopit, kdo je ten vyvolený.

„Přeci ten vysoký blonďák," drcla do ní Lucy, „dobře stavěný, široká ramena. Vidíš, jak se mu napínají svaly?"

Dotyčný právě vypustil poslední šíp, který se zapíchl do packy modrého medvídka. V tu ránu se k muži přitočila blondýnka se zářivým úsměvem, objala muže a políbila jej na tvář. Medvídek během chvíle putoval do její náruče.

„Hmmm," zamručela Lucy, „má na víc. Viděla jsi tu její pleť? Měla by se o sebe víc starat. Já už bych mu ukázala, jaké to je." Její koketní výraz napovídal, že je ve svém živlu.

„Lucy?" natočila se k ní Mína s otázkou v očích, „víš vůbec, že se právě scházíš s jiným?"

Zase ji bodlo u srdce, když se zdálo, že její kamarádka jedná s Gabrielem jako s dalším z mnoha. Cítila, že ten muž je výjimečný a pro Lucy ho byla škoda. Na druhou stranu, on si uvědomoval, že pro Lucy je to jen hra. I tak se jí ale nelíbilo, že se ani k němu nedokáže chovat lépe.

„Jako kdyby snad na jednom záleželo," vydechla Lucy takřka znuděně. Zase cítila, že se blíží Mínina další přednáška. Odtáhla se od ní a rozhlížela se kolem.

„Myslíš vůbec někdy na ty chlapy, kterým tak lámeš srdce?" její kamarádka se nehodlala jen tak vzdát.

„Je to jen jejich prvotní zamilovanost, to brzo přebolí," zakoulela Lucy očima, „Gabriel se od nich liší zejména tím, že je to pořádný chlap, žádná citlivka. Ani bych se nedivila, kdyby se sám poohlížel jinde. Ale vadilo by mi to, ne že ne."

„Takže ty můžeš balit jiné chlapy, ale on jiné ženy ne?" logika rozverné blondýnky nedávala Míně vůbec smysl a to ji znala už dlouho. Věděla jedno: její kamarádka vůbec nemyslela na city ostatních. Co se nelíbilo jí, to sama dělat mohla, ale nikdo jiný ne, pokud šlo o ni.

„Zase v tom cítím moralizování," Lucy koukala do země a tónem hlasu jasně dávala najevo, že si z toho zatím jen utahuje, ale ještě slovo a vybouchne.

Nakonec se zavěsila Míně za paži a dívky se společně vydaly dál. Míjely stánky se spoustou obřích plyšových hraček, všude kolem se mísila vůně nesčetných pochoutek a v jednu chvíli se odněkud ozval vyděšený řev skupiny návštěvníků. Všechno to byly zvuky zábavy. Dívky se loudaly mezi stánky, nakukovaly dovnitř a občas se ohlédly po nějakém kolotoči.

Lucy celou dobu brebentila: „Podívej, Míno, já se prostě nechci vázat, to přeci víš. Přiznávám, že Gabriel je navýsost skvělá partie, ale nic zásadního od toho nečekám. A myslím, že ani on. Ale když se ve městě objeví taková partie, tak se prostě musíš chopit šance. Navíc chlapa, jako je on, těžko někde potkáš. Sebevědomý, ví co chce a jde si zatím, má široký rozhled a v posteli..."

„Tak jo, to by stačilo," vyhrkla Mína překotně, opětovně rudá jako rajče. Civěla před sebe a snažila se tu příšernou představu dostat z hlavy.

Lucy se pobaveně rozesmála: „No jo, ty naše slušňačko."

Míně nešlo ani tak o slušnost, jako spíš o sebe. Tohle nechtěla poslouchat. Nechtěla poslouchat o žádných Lucyiných nočních hrátkách s nikým, ale šlo-li o Gabriela, to nechtěla poslouchat už vůbec. Představa Lucy v Gabrielově náruči ji navýsost dráždila. Zase se v ní probouzela ta nově nalezená temná stránka.

„Podívej!" vyjekla Lucy po chvíli a než si Mína stačila cokoliv uvědomit, strhla ji na stranu, div s ní nesmýkla na zem. Následovala ji pohledem. Dívka hypnotizovala jedno jediné místo.

Za vší tou nablýskanou parádou pouťových atrakcí a stánků stála ve stínu osamělého, vzrostlého stromu stará dřevěná maringotka. Z oprýskaných prken se na mnoha místech loupala zelená barva, vybledlá střecha možná kdysi bývala červená. Vedle schůdků dovnitř plápolal v ohništi oheň, jehož plameny se šplhaly do výše. Kolem byly rozestavěny tři židle, dvě patrně pro návštěvy a jedna pro majitele, ta přímo pod schody.

„Co to asi bude?" Lucy ten výjev velmi zaujal. Prohlížela si opuštěné místečko, které se jí z nějakého důvodu zamlouvalo.

Mína se chystala odpovědět, ale zpoza jejích zad se ozval skřehotavý ženský hlas: „Rády byste znaly svůj osud, děvenky?"

Dívky se úlekem otočily a stanuly tváří v tvář drobné stařence, jejíž hřbet se tíhou uplynulých let ohýbal. Černé šaty se podobaly šatům babiček z dávných časů. Kolem ramen ženě visel černý pléd, který měla přetažený i přes hlavu jako kapuci. Dívala se na dívky zvláštním, skoro nepřítomným pohledem. Nažloutlé bělmo očí připomínalo dvě světýlka ve tmě.

„Osud?" Lucy se brzy vzpamatovala a narovnala se. Prohlížela si tu ženu dosti povýšeným pohledem.

„Tak tak," zamlaskala stařena a odhalila žluté zuby, „co čeká vás, to vím jen já. Chcete-li pravdu znát, stačí věřit a nahlédnout dál."

Jako kdyby tam dívky ani nestály, stařena se vydala přímo k nim. Mína s Lucy se musely rozpojit a uhnout, jinak by do nich vrazila. Stařena se belhala k ohništi a dívky, stále ještě ozářené světlem pouťových atrakcí, přemýšlely.

„To by mohla být zábava," nadnesla Lucy.

„Podle mě to není dobrý nápad," zavrtěla Mína hlavou.

„Bojíš se?" popíchla ji kamarádka a usmála se na ni. V očích jí hrály veselé jiskřičky. Už dávno byla rozhodnutá, jen se bavila. To uměla nejlépe.

„Ne," Mína se snažila znít alespoň trochu přesvědčivě.

„Je to jen stará šejdířka," uklidňovala ji Lucy, „něco si vymyslí, ty se budeš tvářit překvapeně a je to. Nejsou to žádné čáry, jen pouťové triky. No tak, pojď." Škubla s Mínou a táhla ji k maringotce, která pod náporem větru zaskřípala.

Mína svou kamarádku neochotně následovala do temnoty. Ani ona na čáry nevěřila, ale vždy ji to zneklidňovalo. Možná, že část její duše přece jenom věřila.

„Co za to?" Lucy došla až k ohništi, kde se už na své stoličce usadila stařena.

„Na kolik si ceníš své budoucnosti?" naklonila se k ohni a mnula si nad ním ruce. Na své nové zákaznice se ani nepodívala.

Lucy se obrátila k Míně a ušklíbla se. Nepokrytě si z toho všeho dělala legraci. Přeci jen ale zalovila v kabelce a vytáhla zmuchlanou pětilibrovou bankovku.

„Víc mě děsí tvé oblečení, než má budoucnost," hodila bankovku do kotlíku, který k ní stařena natáhla.

„A co ty?" vrásčitá tvář studovala tu Míninu.

„Já na to moc nejsem," zavrtěla dívka hlavou. Odpovědí jí bylo jen zamlaskání a zdvižené obočí.

S povzdechem tedy vylovila z peněženky dokonale rovnou bankovku. Ač to bylo deset liber, Mína ji bez váhání hodila do kotlíku a přihodila k tomu také nějaké drobné.

Stařena se na ni podivně usmála, až Míně přeběhl mráz po zádech.

„Posaďte se," ukázala na dvě zchátralé židličky naproti sobě.

Lucy se napřed ošívala, nakonec si však velmi opatrně sedla. Nezapomněla přitom na pořádně znechucený výraz. Mína takové problémy neměla. Bez řečí či zbytečných gest zaujala své místo, jen dávala pozor, aby se pod ní vratká židle nesesypala.

Stařena strčila kotlík s penězi pod stoličku a hrábla do pytlíku, který měla přivázaný k pasu. Vytáhla hrstku našedlého prachu a mrskla jej do ohně. Ozvalo se prskání a z ohně vylétla sprška jisker. Lucy se pobaveně smála, Mína lehce ucukla a hypnotizovala plameny, které jako by se vlivem prášku probraly k životu. Plazily se vzhůru, sálalo z nich vražedné horko a v ohništi podivně syčelo.

„Ukaž mi dlaň," zavelela stařena jasným hlasem a natáhla k Lucy ruku jen kousek nad plameny.

Blondýnka se na Mínu pobaveně zasmála a udělala, co po ní věštkyně chtěla. K jejímu dobře skrývanému údivu se plameny utišily, aby jim nepopálily ruce. Lucy cítila jen příjemné teplo.

Stařena vzala její ruku do svých vrásčitých, kostnatých. Schovala ji mezi svými dlaněmi a mnula ji.

„Máš přítele, děvenko?" zahleděla se Lucy do očí a už ji pohledem nepustila.

„Ne," odpověděla.

„Ani ten muž, se kterým se vídáš?" stařena přivřela oči, ve kterých se děsivě odrážely rudé plameny.

„Jak tohle víte?" Lucy se cítila trochu nesvá. Vnímala také Míninu nervozitu.

Stařena se usmála: „Slyšela jsem rozhovor s tvou kamarádkou."

Lucy nadzvedla obočí. „Přiznáváte, že jste jen šejdířka?" zaútočila.

Bylo vidět, že žena tohle slýchává často. Jen se usmála a pokrčila rameny. To už odkryla Lucyinu ruku a sevřela ji dlaní vzhůru ve své. Prstem pravé ruky začala opisovat nejhlubší čáry. Soustředila se. Se svraštělým obočím hypnotizovala každý kousek dívčiny kůže.

„Vidím dva muže," pronesla zhrublým hlasem, „jsi jako světlo, které vábí můru. Přitahuješ muže, kteří dychtí po tvé pozornosti, ale jejich touhy nejsou nikdy naplněny."

Mína se naklonila k Lucy a zašeptala jí do ucha: „Na tom něco bude."

Hlas věštkyně odezněl a ona vzhlédla. Zadívala se přímo na Mínu, která pod jejím pohledem celá ztuhla.

„Diavovul," zašeptala, jako by se bála vyslovit to slovo nahlas.

„Cože?" Lucy se celé tohle sezení přestávalo líbit.

„Opovrhujete mužem, který vám nabízí bezpečí a lásku," obrátila se k ní stařena, v jejímž hlase se tentokrát odrážel chlad, „avšak milujete muže, který naopak opovrhuje vámi. Stačí krok a sejdete z cesty, drahá," sevřela její dlaň ve svých, „už je blízko," naklonila se k ní a šeptala, „tak blízko. Dejte si pozor, slečno Lucy, jinak už nenajdete cestu zpátky. Noc je temná a chladná, temnota bezbřehá, krví zbrocená. Jestli podlehnete, ulice města zaplaví rudá řeka a světlo pohasne."

„Měli bychom jít," Mínu zamrazilo v zádech, chytila Lucy za paži a chtěla ji od staré ženy odtáhnout.

Ta se ale bleskově natáhla po její ruce a chytila ji za zápěstí. Mína vyjekla.

„Ďáblova nevěsta," přidušený hlas stařeny rušilo jen praskání ohně, „jste v nebezpečí." Hned na to obě dívky pustila a prudkým pohybem se postavila.

„Konec," prohlásila rázně.

„Tak moment," Lucy napodobila její počínání a už byla na nohou, „co to tady vykládáte za nesmysly? A vůbec, odkud znáte mé jméno?"

„Víc vám neřeknu," stařena na ni div neplivla, ale bylo vidět, že ji něco skutečně vyděsilo, „odejděte. Odejděte a mějte se na pozoru. Samo peklo po vás touží, nedovolte mu vyhrát. Pán vás ochrání, nesmíte podlehnout ďáblu."

Lucy si uraženě odfrkla. Chytila Mínu za paži a vytáhla ji na nohy.

„Jdeme," zavelela rázně a táhla svou kamarádku pryč, „kecy nějaké náboženské fanatičky poslouchat nebudu. Je to šílená babizna."

Mína ji skoro nestíhala. Klopýtala a jen tak tak se nezhroutila na zem. Nohy měla podivně zesláblé a cítila zvláštní mrazení v zádech.

„Co myslíš, že to znamenalo?" zeptala se opatrně. Žádná slova té stařeny se jí nelíbila, zvláště pak to o bohu, ďáblu, krvi a nebezpečí. A ďáblova nevěsta znělo dosti strašidelně.

„Nic to neznamenalo," prohlásila Lucy pevně, ale přesto jí hlas trochu přeskočil.

Obě dívky opět vešly do záře kolotočů a shonu kolem stánků. Žádná z nich už ale neměla chuť se tam zdržovat. V obou hlodal nepříjemný pocit.

Lucy kráčela dál a snažila se samu sebe přesvědčit, že takovým hloupým řečem nemá věřit. Přesto se jí však stále vracela slova, že muž, kterého miluje, jí naopak opovrhuje. Sama sobě si to zatím odmítala přiznat, ale cosi jí říkalo, že tím mužem je Gabriel. Nahlas by nikdy neřekla, že jej miluje, ale nepřenesla by přes srdce, kdyby jí nějaký muž opovrhoval. Na něco takového nebyla Lucy stavěná.

Stará věštkyně zatím uhasila oheň a zavřela se ve své maringotce. Ze staré truhly pod postelí vytáhla dřevěný kříž. Jestli byl ďábel ve městě, musela se připravit.

Podruhé jej vyhrát nenechá.

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top