Malebná kavárna přilákala Mínu s Lucy k odpolednímu posezení. Kam jinam utéct před šedivou dekou na nebi a chladem, než k šálku horkého čaje. Dívky se usadily u stolu poblíž dveří, aby mohly sledovat dění na ulici. Zejména Lucy, která se v tom přímo vyžívala. Dle svých slov čerpala inspiraci pro své obrazy, avšak Mína v tom viděla pouze záměr být u příležitostného povyku první a vytěžit z toho co nejvíc.

„Arthur se má dobře," nadhodila Mína s jistou zlobou ve hlase, když se od jejich stolu odporoučel číšník, který se nechal chytit do sítě flirtující Lucy.

„To je dobře," zamručela blondýnka a tvářila se, že jí víření čajové hladiny lžičkou přijde jako to nejzajímavější na světě.

„Vážně? To k tomu víc neřekneš?" Mína nečekala žádné projevy strachu či obav, ale úplný nezájem taky ne. Co mohlo v Lucy vzbudit soucit, když ne jejich společný přítel, kterého někdo málem zabil?

„Míno," Lucy obrátila oči v sloup, „musíme se teď o tom bavit? Arthur žije, je v pořádku a na tom přeci záleží, ne? Hlavní je, že se našel a nic se mu nestalo."

„Nic se mu nestalo?" Mína se musela krotit, aby nevyjekla na celou kavárnu.

Rozhlédla se kolem, ale kromě pár lidí u barového pultu a jednoho páru v zadním boxu zela kavárna prázdnotou. Výhoda málo frekventovaných ulic. Člověk měl alespoň nějaké soukromí. Nad barem navíc chrčela stařičká televize, kde se právě nějaká reportérka snažila sdělit divákům nejnovější zprávy, avšak její hlas až k Míně nedoléhal.

„Lucy, někdo se ho pokusil zabít," naklonila se ke své kamarádce s vyčítavým tónem, „napadli ho, unesli ho a málem to skončilo, jak nejhůř mohlo. To to s tebou vážně nic nedělá?"

„Ne," vyjela Lucy příkře a vzhlédla k Míně. Při pohledu na její nevěřícný výraz jí došlo, že přestřelila. S povzdechem se zapřela v nalakované dřevěné židli: „Podívej, Míno, je to vážně hrozné, ale pochop, že já jsem někde jinde. O Arthura nemám zájem celou dobu a to jeho dolézání mi už vážně lezlo krkem. Karma. Došlápla si i na něj. To má za to, že se sám choval jako stalker. Na každého jednou dojde. Já s ním nechci nic mít, jsem prostě jinde."

„Nebo spíš někdo jiný v tobě, co?" prohodila Mína rozmrzele, když tu jí došlo, co vlastně řekla.

Lucy na ni zírala s očima nevěřícně vykulenýma a přemáhala se, aby se nerozesmála na celé kolo. Nemohla tomu ale poručit. Odkašlala si a to už musela skrýt obličej v dlaních a snažila se zadusit smích. Ani Mína se neudržela a rozesmála se. Opět cítila, jak je rudá až za ušima. Sklopila hlavu a sama sebe se ptala, kde se to v ní vzalo.

„Tedy...Míno Seward," Lucy popadla jeden z ubrousků ze stojánku uprostřed stolu a ovívala se jím, „kde se to ve vás vzalo? Taková slušná a spořádaná dívka."

Špatná nálada z Lucyina nezájmu o život blízkého člověka byla ta tam. Dívky se nad Míninou prostořekostí náramně bavily.

„Začínám být jako ty," Mína se se smíchem zapřela lokty o stůl a zakryla si tvář dlaněmi, přičemž vrtěla hlavou jako zběsilá.

„To je jen a jen dobře," popíchla ji Lucy a vytáhla z kabelky malé zrcátko.

„Ale ne," zhrozila se, „Míno, tvé nevybíravé vyjadřování mi úplně zničilo make-up," naoko hubovala, „musím se jít upravit."

Hned se také zvedla a zamířila ke dveřím za barem. Mína mohla jen doufat, že čirou náhodou nevleze do špatné místnosti a nenadělá ještě větší humbuk.

S Lucyiným odchodem se ale velmi rychle uklidnila. Upila ze svého šálku a s pocitem lehkého zoufalství sledovala prázdnou židli před sebou.

Za poslední dobu se cítila hrozně rozpolcená. Jako kdyby v ní žily dvě úplně odlišné bytosti, z nichž každá chtěla něco jiného. Stará Mína toužila jen po klidném životě, který si vysnila s Jonathanovým příchodem. To byla ta spořádaná a poslušná část její osobnosti. Přející, dobromyslná. Proti ní ale stála jiná část, mnohem temnější. Ta se toužila vymanit z toho nudného koloběhu života, který s sebou přinášel právě Jonathan. Rebelii v ní naopak probouzel Gabriel. Nová část sebe sama, kterou v sobě Mína objevila, byla k tomu muži až nesnesitelně silně přitahována. Chtěla nechat všechno za sebou, přestat být tou poslušnou a hodnou ženuškou, za jakou ji všichni považovali. Chtěla se toulat po nocích, říkat nevhodné poznámky, poznávat nová zákoutí života. Vymazat Lucy a nahradit její místo po Gabrielově boku.

Ten muž byl jedna velká záhada. Jeho tajemná aura Mínu přitahovala a podléhala jeho zvláštnímu kouzlu. Pro Lucy představoval jen vzrušující povyražení, ale pro Mínu ten člověk znamenal mnohem víc. V jeho přítomnosti cítila, že všechno je možné. Třeba i věčnost.

„Tak co, už se vrátila ta stará, nenápadná Mína?" Lucyin hlas vytrhl dívku z přemýšlení.

Ve stejnou chvíli žuchla zpět na židli, oči jí zářily nadšením a na tváři jí hrál pobavený úsměv. Jako vždy, ani teď nepostřehla, že je něco špatně. Nevnímala rozpolcenost své nejlepší kamarádky. Jen si užívala její náhlé vzplanutí.

„To mi jen ujelo," bránila se Mína, „ale jak jinak by se o tobě dalo smýšlet, že?"

„No jo," Lucy nad jejími slovy jen nezaujatě mávla rukou, „užívám si, to je všechno. Nežijeme přeci mezi náboženskými fanatiky."

„Buď ráda. To by tě hned upálili za smilstvo," pro jistotu si Mína hned zacpala pusu šálkem čaje.

„Byla bych krásná kacířka," Lucy pohodila hlavou a zlatavé vlasy by skoro prozářily celý zšeřelý prostor, kdyby byly dívky v pohádce.

Mína teatrální výlev své kamarádky raději nekomentovala. Moc dobře věděla, že Lucy nemá o utrpení ani ponětí. Ani Mína sice nikdy neviděla, jak někoho upalují, ale se svou empatií ji už jen z té představy jímal strach a polilo ji horko.

Ona vídala utrpení běžně, jen ne v tak brutální podobě. V Carfaxu potkávala mnoho lidí, kteří trpěli. Jejich poruchy je vytlačily ze společnosti a uvrhly je do propasti nepochopení. Takoví lidé byli odkázáni jen na pracovníky ústavu. Oni byli jediní, kteří jim kdy prokázali vlídnost.

Mína si vzpomněla na své první dny v ústavu. Přivítalo ji to nejtvrdší prozření. Jeden z pacientů doktora Wolfa trpěl hysterickými záchvaty, při nichž ječel skoro na celou budovu, oháněl se kolem sebe, házel věcmi a splašeně běhal po prostoru. Když jej zrovna přepadl takový záchvat, chvíli předtím k němu Mína přivedla pacientovu sestru. Zděšení a odpor v její tváři nikdy nezapomene, tím si byla jistá. Mladá žena se odvrátila, vymluvila se, že už musí jít a zmizela. Od toho dne ji už Mína nespatřila.

Stejné to bylo s druhým pacientem. Ten byl naopak velmi klidný. Když jej někam usadili, tiše si pobrukoval, houpal se ze strany na stranu a dělal, co mu právě nabídli. Strčili mu do rukou pastelky – maloval. Rozložili před něj kostky – poslušně je stavěl na hromádky. Mína u něj často sedávala a zkoušela jej přimět k nějaké reakci. Velmi si toho muže oblíbila a citelně ji zasáhlo, když jeho matka odešla se slovy: tohle není můj syn.

Pro tyto dva pacienty si na počátku své stáže mohla oči vyplakat. Vždy si byla vědoma, jak krutí dokáží lidé být, ale teprve v Carfaxu to vše viděla na vlastní oči a v té nejkrutější verzi. Pokaždé si říkala, že ke svým milovaným by se takto chladně neodvrátila. Ale kdyby tak skončila ona sama? Co Jonathan? Staral by se o ni? Ne. Věnoval by se práci a ji přenechal odborníkům. V otci by zastání jistě našla. A Lucy? Její nejlepší kamarádka. Ta by ji nechala napospas jejím démonům zcela určitě. S takovou koulí na noze by se vláčet nechtěla.

„Míno, posloucháš mě?" Lucyin hlas se pomalu začal vkrádat dívce do mysli, až jej konečně zaregistrovala.

„Kde se pořád touláš?" Lucy si ji prohlížela s výrazem, který jasně říkal, jak moc jí vadí, že ji její kamarádka neposlouchá.

„Promiň, jen jsem se zamyslela," odtušila Mína v rychlosti a zase se věnovala svému čaji. S překvapením zjistila, že Lucy stačila zlikvidovat už skoro celý obsah šálku.

„Říkala jsem, že se včera do Londýna zase přiřítila pouť. Nezajdeme?" Lucy šibalsky zasvítilo v očích. Noční rej, to bylo něco přesně pro ni.

„A odkdy tebe tohle baví?" podivila se Mína a naklonila hlavu do strany. Nepřišlo jí to jako zábava stvořená pro Lucy. Ta si užívala jinak.

„Může to být zábava. No tak, Míno, nenech se prosit. Najdeme ti nějakého chlapa," mrkla na ni spiklenecky.

„Já už jednoho mám," opáčila a tvrdošíjně zase studovala čajovou hladinu ve svém šálku. Přemítala, jestli má do sebe zbytek tekutiny kopnout rovnou a zmizet nebo přeci jen počkat, jaká poznámka ji zase naštve.

„Jasně," jediná Lucyina reakce v sobě skrývala všechno. Každou výtku, kterou kdy k Jonathanovi pronesla.

„Proč nejdeš s panem Morgensternem? Jistě tě rád doprovodí," Mína cítila na jazyku odpornou pachuť, když ta slova pronášela. Jako kdyby plivala jed.

„Ježiši," Lucy se zatvářila vážně dotčeně, „chci strávit večer se svou kamarádkou, proč to musíš zase kazit?"

Mína raději spolkla poznámku na účet toho, že zase něco kazí. Jako kdyby snad vždycky za všechno mohla ona.

„Proč ne," pokrčila místo toho rameny, „pobavíme se. Chci tě vidět jíst jenom cukrovou vatu a musíš se odhodlat i do strašidelného domu."

Lucy se nenechala zastrašit. „To si piš," přikývla, odhodlaná udělat takřka cokoliv, „bude to náš večer. Užijeme si to se vším všudy."

Jako vždy mohla Mína jen doufat, že se další takový večer nezvrhne pouze v Lucyinu promenádu. Moc dobře to znala. Její kamarádka milovala, když byla centrem pozornosti. Skoro pokaždé, co se s ní rozhodla někam vyrazit, se Lucy stala centrem dění a Mína upadla v zapomnění. Seděla v rohu, nikým nepovšimnuta a jen sledovala, jak se její nejlepší kamarádka baví. Občas jí tiše záviděla, protože sama tohle nesvedla. Chyběla jí její bezprostřednost.

Zatímco dívky dopíjely a sbíraly odvahu vydat se zase do chladných městských ulic, jejich osud jim chystal další cestu. Večerní veselí na pouti mělo díky stínu, který padl na město, skončit úplně jinak.