-Podzemní žaláře, Transylvánie, počátek podzimu 1476-

Vlhké a zatuchlé vězení se stalo takřka Vladovým pohřebištěm. Na Janův rozkaz už mocný valašský šlechtic neměl spatřit světlo světa. Nedokázal jej zabít, část jeho duše Vlada stále ctila jako bratra i po všem ošklivém, co mezi nimi bylo řečeno. Zrada však byla nejhorším proviněním, jakého se člověk mohl vůči své zemi dopustit. Nemohl jej propustit, dát mu milost nebo jej vyhnat. Zrada se vždy tvrdě trestala a nejinak tomu muselo býti i v případě Vlada. Proto jej Jan nechal uvrhnout do smrduté žaláře, kde měl čekat na konec svých dní, dokud si pro něj nepřijde samotná smrt.

Temné vězení pod hradem odporně páchlo. Mísil se v něm puch výměšků s pachem tlejících těl. Všudypřítomná vlhkost veškeré pachy umocňovala a kluzké kameny stěn a podlahy nepříjemně lepily. Světla zde bylo poskrovnu. Žádná okna, žádné slunce. Pouze zlověstný svit pochodní obstarával jediné světlo v těch tmavých kobkách a vrhal do všech koutů dlouhé stíny, které připomínaly pekelné démony natahující se po duších, aby je stáhly k sobě.

Od schodů vedla dále do útrob žaláře dlouhá chodba lemována zamřížovanými celami. V té poslední, úplně vzadu, zcela osamocené, seděl v rohu mezi mazlavými stěnami sám velký Vlad.

Opíral si lokty o pokrčená kolena a zíral před sebe. Z očí mu sršely nenávistné jiskry. Přemýšlel, zejména pak nad pomstou. On nebyl zrádce, on ne. To ostatní jej zradili. Spikli se proti němu a jeho se nikdo na nic neptal. Vynesli nad ním ortel, označili jej jako zrádce, aniž by jej vyslechli nebo si ověřili důkazy, o kterých Vlad pochyboval, že je vůbec mají. Každá myšlenka na to, jak svým nepřátelům vráží do těla ostří svého meče, pro něj byla spásou. Díky tomu necítil bolest. Nejen tu fyzickou, ale také tu, kterou cítil ve svém srdci.

Myšlenky a vzpomínky na Aryu jej nelidsky trýznily. Raději je zastřel krutými představami o své pomstě, přes kterou se nemohl dostat ani stín Aryiny něhy. Nesměl se teď zabývat ženou, která pro něj byla až nesnesitelně daleko. Dovolil si vzpomenout jen na krvavý šrám, který po sobě zanechal dotek biče. Vztek se v něm přitom bouřil, záhy ovšem polevil, když jej zasáhla bolest z vědomí, že za to všechno mohl on sám. To kvůli němu se Arya postavila do rány a právě jen díky němu také jednu utržila. Nikdy jí nechtěl ublížit. Nikdy. Avšak právě kvůli němu i ona okusila palčivou sílu biče.

Na svou vlastní bolest nedbal. Záda měl od četných, hlubokých ran celá rozdrásaná. Dostalo se mu jen pramalé péče, však kdo by se staral o zrádce? Vhodili jej dovnitř jako bezcenný kus masa, přímo na tvrdou, kamennou zem. Všudypřítomný chlad byl jedinou laskavostí, kterou mu žalář nabídla. Dokázal se vyškrábat na rozedranou palandu s tenkou, potrhanou dekou, která jej ani v nejmenším nemohla před chladem ochránit. Odevzdaně si na ni lehl, ruka mu volně padala dolů a chladný vánek ovíval jeho čerstvé rány.

Kolik času od té doby uplynulo? Neměl ponětí. V nekonečné tmě se dny a noci slévaly v jedno, bylo nemožno je rozlišit. Rány mu příchozí služebné pod přísným dohledem stráží letmo ošetřily a nechaly jej být. Záda se mu pomalu hojila, avšak hluboké rány o sobě stále dávaly vědět. Ležet na zádech již mohl, ovšem pouze tehdy, když se velmi pomalu a kontrolovaně otočil. Každý stah kůže jej stále ještě bolel.

Na samém konci chodby, přímo u jeho cely, žádná pochodeň nehořela. Seděl sám v temnotě. Odepřeli mu i právo na denní světlo. Avšak v jedné chvíli koutkem oka postřehl přibližující se záři. Zdvihl hlavu a v prozatím mdlém světle pochodně se mu v očích zlověstně zalesklo.

Chodbou se k němu blížila ta, kterou opovrhoval. Ta, kterou nenáviděl. Irina si pomalu vykračovala středem chodby, louči držela lehce zdviženou. V karmínových šatech vypadala jako vládkyně pekla zbrocená krví svých obětí. Havraní vlasy jí v dlouhých loknách splývaly k loktům a oranžové světlo pochodně se od nich odráželo. Na tváři jí hrál povýšený úsměv. Ještě Vlada nemohla spatřit, on ji však viděl. Všiml si jejího intenzivního pohledu, jak po něm pátrala ve tmě.

„Neočekávám, že bys přišla prosit o odpuštění, ty proradná bestie," počastoval ji tlumeným hlasem z temnoty, ze kterého však prýštila veškerá nenávist, které byl schopen.

Irina si s odpovědí dávala na čas. Došla na krok k cele, nahlédla skrze mříže a hledala známou tvář v husté cloně temnoty. Zdvihla ruku s pochodní k mřížím, aby lépe viděla. Záhy Vlada našla v pravém rohu kobky. Upíral na ni zlostný pohled, modř jeho očí v temnotě zčernala, jako oči démona. Záda si opatrně chladil o kameny, nedbaje na to, zda se mu kvůli slizkému povlaku zanítí. Takovými malichernostmi se nezabýval.

Posměšný úšklebek se Irině mihl přes tvář. „Takhle ty nazýváš svou ženu?" blahosklonně se na něj usmála.

„Nejsi má žena," odvětil chladně Vlad, leč v dalších slovech jeho hlas naplnil jen odpor, „ty už nejsi nic. Jen mrtvola. Věř mi, Irino, že tě jednoho dne zabiji. I kdybych měl čekat celý život, jednoho dne se odtud dostanu, najdu si tě a dám ti zakusit taková muka, jaká jsi dosud ještě nepoznala."

„Tak nepoznala," Irina prskala zlostí nad jeho opovážlivostí, „po tvém boku trpím už kolik let! Neustále ponižována, zneucťována. Za mými zády se pelešíš s jinou, mne věčně odbýváš. Všechno je pro tebe víc, než tvá žena. Ta tvá tažení proti Turkům, lovy po lesích, tvá sprostá milenka. Já pro tebe byla jen prostředek, jak si zajistit moc a legitimního dědice. Jaképak city. Po našem sňatku jsi mi nikdy přízeň neprojevil. Pouze jsi přišel a vzal sis, co jsi chtěl. Užil sis a já se zatnutými zuby čekala, až to ponížení skončí. A pak? Odešel jsi. A kam? Jistě zase za svou milou Aryou. Jí jsi dal veškeré city, které měly patřit mně! Jenom mně! Co kdyby se tvé líbezné dívce něco stalo?" Ublíženost v jejím hlase pomalu ustupovala pohrdání, až se změnila v posměch.

Při poslední zmínce o Aryi se Vlad prudce vymrštil na nohy, nedbaje na bolest.

„Zkřiv jí jen jediný vlas na hlavě a při Bohu přísahám, že tě zabiji holýma rukama a tvou mrtvolu veřejně vystavím," varovně na ni ukázal prstem, jako by ji snad chtěl kletbou uhranout.

Irina zaklonila hlavu a rozesmála se. „Při Bohu," opakovala po něm, „ten se tě již dávno zřekl, pošetilče. Zrádce nemá nárok na nic. Na ničí přízeň. Ani svého knížete, natož pak Boha."

„Já nejsem zrádce a ty to moc dobře víš," zasyčel Vlad.

„To vyprávěj jiným," pohlédla na něj a pohodila hlavou, aby jí pramen černých vlasů neobtěžoval ve tváři, „tvá nebohá žena vyslechla, jak se svou družinou tajně rozprávíš a plánuješ uchvátit knížectví. Nejen Valašské, ale také Transylvánské. A tvá nebohá, vyděšená žena se zalekla a byť tě měla jako svého chotě v úctě, svou zemi a spravedlnost měla raději. Uchvátila jeden z tvých dopisů, kterým přímo vzýváš ke vzpouře a s pokorou, vyděšená, avšak stále čestná, jej donesla Janovi. A hle, zrádce byl usvědčen."

„Já žádný dopis nepsal," Vladovi se obnažená hruď prudce zdvíhala, jak rychle oddechoval. Působil dojmem nasupeného býka, který je vězněn v kleci.

„Nepsal," usmála se Irina, „to já," bez bázně se nahlas přiznala, „líbily se ti mé malby, že ano? Aspoň jsi to říkával, když ses mi dvořil. Napodobit tvůj rukopis nebylo věru nic těžkého. Sama jsem na sebe hrdá, jak věrohodná kopie to byla."

„Má-li být mým posledním činem na tomto světě, že ti sám hlavu setnu, pak tak učiním, ty bestie," Vladovi se v žilách vařila všechna krev.

Pouhé ublížení jedné ženy jej stálo vše. Kvůli tomu, že se Irina odmítala smířit s osudem, který jejich doba udělila bez výjimky každé ženě, musel pykat za zločin, který nespáchal. Nepodaří se mu očistit své jméno, to moc dobře věděl. Jednou zrádce, navždy zrádce, i kdyby to nebyla pravda. Jediná pochyba zaseje odpor do myslí dalších generací. Semínko vyklíčí a Vlad Tepeš už bude navěky znám pouze jako zrádce. Zemře jako zrádce, ať už udělá cokoliv. Ani to však neumlčelo jeho pomstychtivé myšlenky.

„Věru si dlouhý život příliš neužiješ," Irina se mu nepokrytě vysmívala. Zavřít jej do cely nebyl její cíl, pouze přestupná stanice.

Její záměry byly daleko temnější a sahaly dále, než mohl kdo tušit. Ještě měla přijít Silasova chvíle. To po něm chtěla Vladovo naprosté zničení, avšak ne společenské, nýbrž osobní. On mu měl způsobit bolest, jakou ona nemohla, pokud nechtěla také skončit v žaláři. Svůj díl práce odvedla, ale skutečnou špínu měl za ni vykonat Silas. Měl Vladovi způsobit nezměrné utrpení. Myslela si však, že vše posléze ukončí Vladova smrt. Jak hluboce se mýlila.

„Dříve, než shořím v pekle, pošlu tam tebe," Vlad soptil vzteky.

Opovrhoval jí. Příčila se mu. Raději by vyměnil život každého protivníka, kterého kdy porazil, za ten její. Ona byla ztělesněním zla, které se rozpínalo po světě. Ovšem i Vlad se mýlil. Netušil, že bude ještě hůř.

„Těším se," Irině se v očích zablesklo, jak se jí plameny z louče odrážely v zorničkách, „Arya se tam již zcela jistě bude vyhřívat."

To byla poslední kapka. Vlad se vrhl k mřížím a prostrčil jimi ruku.

Irina nestačila zareagovat. Byla krutou bytostí beze špetky vlídnosti, ale nebyla bojovnice. Bitevní vřavy se jí obloukem vyhýbaly. Než se stačila dovtípit, co se Vlad chystá udělat, už cítila jeho hrubou, ledovou ruku na svém útlém krku.

Vlad jí pevně sevřel hrdlo a přitáhl si ji blíž, až Irina na tváři ucítila dotek chladného kovu mříží. Louče jí vypadla z rukou. S prskotem dopadla na zem a uvolnila spršku rudých jisker.

„Proklínám den, kdy jsem tě poznal. Proklínám den, kdy jsem tě pojal za svou manželku a proklínám den, kdy jsem s tebou poprvé sdílel lože. Hada jsem si hřál na prsou, však měl jsem tě zabít toho dne, kdy jsem tě spatřil. Když ne tehdy, udělám to teď," výhružný Vladův hlas se Irině dostával pod kůži.

Hleděla mu přímo do vztekem rozšířených zorniček. V jedné chvíli ji polil děs. Ruka, která jí svírala hrdlo, zesílila stisk. Irina prsty obemkla Vladovu paži a snažila se ji ze sebe setřást. Hrdlo se jí sevřelo, tolik potřebný vzduch si nenacházel cestu do plic. Začala sebou zmítat, ale Vlad stál i přes svá zranění pevný jako skála a pohledem se vpíjel do tváře ženy, kterou pomalu opouštěl život. S potěšením si to užíval a ten výjev si ukládal do paměti.

„Prosím," zachroptěla přidušeně Irina.

„Pozdě," zasyčel Vlad vztekle a ještě více zesílil stisk, div by jí hrdlo na místě nerozmačkal.

„Hej!" hlas strážného na hlídce se nesl chodbou až k Irině. Rajská to hudba pro ženu, která se skláněla nad hrobem.

Během chvíle se chodbou rozezněl dusot několika párů těžkých bot. Kvapem se blížily a než Irina zatřepala víčky naposledy, dřevěná hůl se protáhlá mřížovým a udeřila Vlada do břicha.

„Pusť ji, ty pse!" křikl po něm jeden ze strážců.

Hůl si našla cestu přímo k Vladově žaludku. Div jej na místě neprobodli. Ač nerad, musel svou oběť pustit a záhy se prohnul v pase s bolestivým šklebem ve tváři.

Jen co byla Irina volná, zhroutila se na zem. Ohmatávala si zhmožděné hrdlo a horečně nasávala do plic zatuchlý vzduch žaláře. Sípala a zmítala sebou, ale přiměla tělo otočit se tak, aby viděla do cely, kam se už nahrnula tlupa strážných. Přála si to vidět. V duchu se modlila, aby tu stvůru krutě ztrestali.

Pro strážné bylo týrání Vlada hotovým potěšením. Bez bázně a hany mohli trestat stín toho mocného šlechtice, kterým vězeň býval. Byl to je prach bídný zrádce, který již neměl právo na nic a ke všemu se pokusil zabít nevinnou oběť, dokonce ženu. Takového hříšníka bylo potřeba ztrestat.

Tloukli jej hlava nehlava. Vlad se dlouho neudržel a klesl na zem. Cítil každou kost v těle, každý sval. Všechno ožívalo nesnesitelnou bolestí. Kopali do něj, tloukli jej holemi jako psa. Někdo mu chvílemi pomohl na kolena, ovšem jen proto, aby ho další poslal dobře mířenou ranou do tváře zpět na zem. Všechno se slilo do jediné šmouhy bolesti.

Irinu mezitím jiný strážný zdvihl do náruče jako to nejkřehčí stvoření a odnášel ji pryč. Raněnou ženu bylo třeba ošetřit a rovněž zpravit Jana o tom, o jaký bezbožný čin se to vězeň pokusil. Zardousit nevinnou ženu, to byl čin hodný jedině barbara.

Irina mžourala do rudé záře, která se u Vladovy cely nashromáždila z loučí všech strážných. Sledovala Vladovo tělo, které se svíjelo uprostřed hloučků strážných, kteří jej krutě trestali, aniž by o tom svět věděl. Ženě, která pod maskou něhy skrývala podlé srdce plné zášti, se po tváři mihl letmý úsměv vítěze.

Vlada opět opouštěl ten zlomek síly, který se mu podařilo nastřádat. S každým úderem byl slabší a slabší. Jeho jediným právem na tomto světě bylo už jen ponížení a bolest. Pouze odevzdaně ležel. Nebránil se. Nač také.

Nakonec si přeci jen dovolil vzpomenout na Aryu. Ona byla jedinou krásou toho bídného světa, který jej zavrhl. Představovala veškerý půvab, něhu a dobrotu. Bývala jeho, leč se slovem zrádce i tato naděje na lepší zítřky pohasla. Jaký by mohl býti život po boku půvabné Aryi? Všechno by bylo jinak, kdyby byla jeho právoplatnou ženou.

Tvář té, kterou miloval, mu opět vyvstala před očima. Konejšil se jejím pohledem plaché laně a hřejivým úsměvem. Jako kdyby byla přímo před ním. Přes veškerá příkoří, která v té chvíli zažíval, se Vlad usmál. Záhy jej však opět pohltila temnota. Arya zmizela a Vlad se opět propadal do černé jámy bezvědomí.

Nechali jej ležet zpola obnaženého na ledové zemi. Když už se jejich oběti z hrdla nedralo žádné bolestivé sípání, ztratili strážní zájem o další bití. Sebrali své louče, uzamkli celu a zatímco se pochvalně poplácávali po zádech, odešli a vzali s sebou i rudou záři ohnivých plamenů.

Žalář se opět ponořila do temnoty a uzamkla v sobě také bezvládné Vladovo tělo.