Jen co za Gabrielem a Mínou zaklaply dveře vozu, Renfield mírně povytáhl obočí. Na to, že si Gabriel jel jen pro ujištění, zda Arthur něco neviděl, přišel s něčím úplně jiným. Vlastně s někým.

„Dobrý večer, Renfielde," usmála se na něj Mína do zpětného zrcátka.

„Slečno Seward," kývl na ni, „je milé vás opět vidět."

„Zavezeme slečnu opět domů, Renfielde," instruoval jej Gabriel a dívce věnoval jeden ze svých občasných úsměvů.

Vůz se okamžitě rozjel. Mínina adresa už pro Renfielda nebyla ničím neznámým. Tajemstvím pro něj zůstávalo jen Gabrielovo jednání. Bylo zcela zjevné, co pro něj Mína znamená a zdálo se, že s každým dalším setkáním je to stále čitelnější. Jednou by to mohlo znamenat vážné problémy.

„Myslím, že je na místě, abych vám poděkovala, pane Morgensterne," Mína si upravila pás, pohodlně se opřela v sedadle a užívala si ten pocit, který zažívala jen v jeho přítomnosti. Pocit, že svět kolem plyne a ona je uzavřená ve zvláštní bublině, kam nepronikne žádný problém zvenčí.

„Proč myslíte, slečno? Nic jsem neudělal," Gabriel přívětivost ve svém hlase sám nepoznával. S Mínou se v něm probouzel někdo jiný. Nebo se v něm probouzelo to pravé já, kterým kdysi býval.

„Já nevím," odpověděla Mína upřímně a zadívala se Gabrielovi do tváře, „prostě mám pocit, že Arthurovo nalezení nějak souvisí s vámi. Slíbil jste mi, že se po něm podíváte. A Arthur se našel."

„Jen jsem obvolal pár lidí, toť vše," v tomto směru si Gabriel nehodlal připisovat žádné zásluhy. Znělo to, jako kdyby mu někdo děkoval za zabití příslušníka jeho druhu.

„Moc lidí dnes své slovo nedrží," Mína se smíchem sklopila hlavu. Netušila, proč se směje. Bylo to spíš k pláči, ale s Gabrielem se cítila jinak. Cítila se volná.

„Vskutku ano," přisvědčil Gabriel, „bývaly doby, kdy se porušení závazku bez meškání trestalo. Existovaly přísné tresty za jakýkoliv prohřešek. Lidé byli poslušní, protože nad nimi visela hrozba, které se báli. Dnes tomu však tak není."

„Jak jste se dostal k historii?" Mína k němu opět zdvihla zrak a doufala, že se o tom muži doví víc.

S každým jeho slovem zjišťovala, jak neuvěřitelně ráda jej poslouchá. Bral jí slova rovnou ze rtů a jeho tlumený hlas ji uklidňoval. Věděla, že kdyby někdo Gabrielův hlas slyšel v temné uličce, vyděsil by se. Působil tajemným dojmem, ve tváři se mu zračila jistá ďábelskost, ale i tak Mína věděla, že ona by se toho člověka nemohla bát. Byl jako z jiného světa a přesto měla pocit, že jej zná. Kdesi hluboko uvnitř vždy v jeho přítomnosti cítila cosi důvěrně známého.

Renfield si za volantem nepatrně odkašlal. Jeho samotného zajímalo, co na to Gabriel odpoví. Slyšel mnoho verzí, ale jaké dá přednost před Mínou, to považoval za něco velmi zajímavého.

„Jak jste se vy dostala do Carfaxského ústavu?" oplatil jí otázkou.

Mína v tom cítila víc, než nějaké vyhýbání se odpovědi.

„Chtěla jsem pomáhat druhým. Těm odvrženým, nepochopeným. Těm, které společnost nepřijímá, i když jsou to stejní lidé, jako ostatní," přiznala tiše a mnula si ruce.

„Stejné je to i s věcmi. Lidé je odvrhnou, nechají napospas svému osudu, nestarají se o ně. Já po nich pátrám a ukazuji světu jejich hodnotu. Nakonec se najde někdo, kdo ocení třeba i jeden předmět. I člověk nakonec najde někoho, na koho celý život čekal. Někoho, kdo jej ocení," Gabrielova slova byla naplněna vlastními zkušenostmi.

Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Mína Gabriela soustředěně pozorovala a hledala v jeho očích celou pravdu. Vnímala, že i za jeho slovy se skrývá víc. Gabriel čelil jejímu pohledu a snažil se na místě nepodlehnout. Vliv, který na něj dívka měla, sílil každým dnem.

„Počkat," vyhrkla Mína, když si uvědomila, co vlastně Gabriel řekl, „jak víte, že pracuji v Carfaxu?" Na čele se jí vytvořila vráska, která odrážela pochyby.

Gabriel se však nenechal rozhodit a s klidem jí odpověděl: „Jste dcera patrně toho nejvýznamnějšího soudního lékaře v Londýně, ne-li v celé celé Anglii. Pokud se setkáváte s vysoce postavenými úředníky města, jméno vašeho otce zaručeně zazní. Zákonitě poté následuje také to vaše. Lidé mají řeči."

„Ano, to mají. Je milé, že se o mně baví půlka města," trpkost se Míně vetřela do hlasu. Skutečnost, že je občasným tématem londýnské smetánky, ji nijak netěšila.

„Můžete být klidná, slečno," Gabriel si všiml jejího rozladění, „o vás nelze mluvit jinak, než v dobrém."

A bylo to tady zase. Mína cítila, jak se jí krev hrne do tváří a celá rudne. Polilo ji horko a najednou zatoužila stáhnout okénko a pustit dovnitř chladný vzduch, i kdyby to znamenalo narušit jejich samostatně existující svět.

K její úlevě se od ní Gabriel odvrátil a vyhlédl z okna. Aniž by to dívka mohla spatřit, pousmál se. Vycítil její rozpaky. Bylo to roztomilé. Nechtěl jí ale přitěžovat, proto jí dal možnost utřídit si myšlenky a uklidnit se. Ač Mína nevěděla, zda to udělal úmyslně, jeho chvilkovou nepozornost uvítala. Co nejtišeji se zhluboka nadechla, avšak i to Gabriel slyšel.

„Mohu se vás na něco zeptat, pane Morgensterne?" Mína se pouštěla na tenký led a sama netušila, proč to dělá. Nechtěla o tom mluvit, ale skrývala v sobě kousek naděje.

„Na cokoliv, slečno," obrátil se k ní Gabriel, „ptejte se a já vám odpovím. To vám slibuji."

Bez jediného zaváhání vložil celý svůj život do Míniných rukou. Ať by ji napadla jakákoliv otázka, odpověděl by. Popravdě a zcela upřímně, ale jedině jí. I kdyby jej to mělo stát vše, co za ta léta vybudoval, odpověděl by. Míně lhát nechtěl. Po mnoha staletích pro něj představovala záblesk naděje v neproniknutelné temnotě.

Mínu takový projev důvěry a zároveň ochoty překvapil. Na chvíli se zarazila, ale nakonec se přeci jen zeptala: „Myslíte to s Lucy vážně?"

„Nebude vám vadit přílišná upřímnost?" pro Gabriela nebyl problém odpovědět, ale skutečně se zajímal o Mínino blaho.

„Uvítám to," přisvědčila rozhodně.

Gabriel se nad její rázností pousmál. „Znám ženy, jako je slečna Westenra. Muži jsou pro ně jen prostředek, kterým se lze zabavit. Myslíte si, že snad od vaší kamarádky lze očekávat projevy hlubší náklonnosti?" jak slíbil, tak také udělal a nepřímo Míně řekl, co si o Lucy skutečně myslí.

„Já nevím," Mína zahanbeně sklopila hlavu. Nestačila si ani pořádně ujasnit význam jeho slov.

„Ale víte," tak, jako znal Aryu, znal Gabriel také Mínu. Viděl do ní.

„Ne," přiznala nakonec takřka šeptem a pohledem jej zase vyhledala, „nemyslím si, že by Lucy k němu dokázala cítit něco víc, než sama k sobě."

„Pak jste si svou otázku zodpověděla sama," takové přiznání mohlo Gabriela mrzet, kdyby v něm Mína viděla někoho, kdo si jen užívá, ale starosti mu to příliš nedělalo. Byl si vědom toho, jak silně ji to k němu táhne a nezměnilo by se to, ani kdyby svedl každou ženu ve městě.

„Takže vy si taky jen hrajete?" pro někoho by Gabrielova slova byla jen pouhým doznáním, ale Mína v nich dokázala číst jako nějaký právník. Vždy viděla skulinu, kterou jí nabízel.

„Jsem hráč, slečno Seward," Gabriel si poposedl a zdálo se, že se k Míně trochu naklonil, „pouze hraji a přizpůsobuji taktiku. Tak nikdy neprohraji."

Aniž by si to Mína sama uvědomovala, i ona se přiklonila blíže k němu. „Takže má kamarádka je jen další figurka ve hře," zhodnotila jeho odpověď a samotné jí přišlo zvláštní, že to s ní nic nedělá. Normálně by jí vadilo, že si s její nejlepší přítelkyní jen někdo hraje.

„Já jsem jen figurka v její hře. Rozdíl je v tom, že na rozdíl od jiných, já o tom vím a neprohrávám," každý slovem byl Míně blíž a blíž.

Dělil je od sebe jen kousek. Gabriel cítil Mínin horký dech na své ledové kůži, vnímal krev proudící jí žilami. Mína se naopak ztrácela v jeho modrých očích, které v příšeří kabiny vozu ztmavly. Svět kolem ztichl. Ztratilo se Renfieldovo tiché dýchání, hučení motoru i zvuky ulice za okny. Existovali jen oni dva, jejich vzájemné pohledy, touhy a myšlenky.

Teprve s Renfieldovým zakašláním oběma došlo, jak nebezpečně blízko si jsou.

„Jsme tady," Renfield pozoroval dvojici ve zpětném zrcátku a jemnými posunky dával Gabrielovi najevo, že by měl vycouvat.

Ta dvě slova přerušila kouzlo okamžiku a Gabriel s Mínou se od sebe rychle odtáhli.

Mína se cítila jako vteřinu před omdlením. Mátožně zamžourala a uvítala chladný vánek, který dovnitř vnikl otevřenými dveřmi vozu, když Renfield vystoupil.

„Já...děkuji za svezení," musela si odkašlat, aby nalezla ztracený hlas.

„To byla maličkost," ubezpečil ji Gabriel, který si upravoval kravatu. Jako kdyby jej škrtila a odmítala vpustit do jeho hrdla vzduch, který už dávno nepotřeboval.

Mína se natáhla po klice, ale nemohla se přimět vystoupit. Něco jí bránilo, snad ona sama. Myšlenky jí vířily hlavou jako zběsilé. Několik hlasů ji uvnitř napomínalo. Neměla by tohle dělat, ani cítit. Měla Jonathana. Znala ho, všechny jeho vrtochy i dobré vlastnosti. Milovala ho. Nemohla se takhle nechávat strhnout cizím mužem. Všimla si, že se jí lehce třese ruka.

„Problém?" Gabrielův hlas ji vytrhl z přemýšlení.

„Ne..." zalhala, ale hlas se jí zlomil a ona se k němu opět obrátila, „já jen...udělal jste někdy něco, o čem jste věděl, že je to špatné, ale musel jste to udělat?" Zoufale hledala nějakou podporu.

Taková otázka Gabriela přeci jen na moment zarazila.

„Nejednou," přiznal.

„I když to bylo něco vážně špatného, co by od vás odvrátilo vaše blízké a mohlo vám to zničit třeba i budoucnost?" Mína se skutečně bála. Ten strach ale vycházel z jejího nitra. Bála se sama sebe a toho, kam ji její skryté já vede.

„Lidé, kterým na vás skutečně záleží, vás nikdy neopustí. Vždycky tady budou s vámi," do Gabrielových slov se zase vmísil smutek pramenící z vlastních zkušeností.

Dveře vozu se otevřely. Čas, který Renfield vyměřil pro krátkou zastávku, vypršel.

Mína se s rozmrzelým výrazem chtěla vytratit, ale Gabriel ji ještě rychle chytil za paži.

„Pamatujte, slečno Seward. Cesta za vlastním štěstím je těžká. Mnohokrát vám někdo podrazí nohy a vy upadnete. To však není hanba. Není hanba upadnou. Hanba je, když to vzdáte a nevstanete. Možná během cesty budete muset hodně obětovat. Žádná oběť ale není dost velká, pokud jde o lásku. Když něco uděláte ve jménu lásky, je to to nejryzejší, co můžete udělat. Láska je to, co nás žene vpřed. Nebuďte jako ostatní a nezapuzujte ji. Nezříkejte se jí, jinak se zřeknete života," díval se Míně přímo do očí, jeho vlastní slova jej bodala a připomínala mu všechno, o co přišel. V dívčiných očích ale viděl to, co by znovu mohl mít.

„Dobrou noc, Míno," pustil ji a odtáhl se.

Táhlé zatroubení auta kdesi v ulici Mínu probralo. Párkrát zamrkala a došlo jí, že jí brada lehce poklesla. Zavrtěla hlavou a nasucho polkla.

„Dobrou noc," oplatila Gabrielovi zdvořile a toporně vylezla z auta.

Horečně nasála do plic chladný vzduch. S ostychem kývla Renfieldovi na rozloučenou a vydala se ke svému bytu. Při prvním kroku lehce zavrávorala. Připadala si jako malé dítě, které se musí naučit chodit.

Renfield ji chvíli pozoroval, než zaklapl dveře a vrátil se na své místo za volantem.

„Měl byste si dávat pozor, pane," ohlédl se po Gabrielovi, „má na vás moc velký vliv. Kdyby to někdo viděl..."

„Nikdo to neviděl," zarazil jej Gabriel zuřivým pohledem a tón jeho hlasu odrážel jeho vztek. Sám věděl, jak riskoval.

„Jen říkám, že byste měl být opatrnější," další detaily by znamenaly jeho smrt, proto se Renfield pokusil být co nejstručnější.

„Je skoro jako ona," Gabriel pohlédl na sedadlo, kde ještě před chvílí seděla Mína. Najednou byl mnohem klidnější, takřka zjihl.

„Není to ona," namítl Renfield. Moc dobře věděl, co pro Gabriela Arya znamenala a stále znamená, ale nemohl kvůli ní ohrožovat nejen své plány, ale také jejich životy.

„Ale mohla by být," Gabriel skoro šeptal a vyhlédl z okna.

Renfield už raději nic nenamítal. V ten moment mu Gabriel přišel podivně zranitelný. Takhle jej ještě neviděl. Bylo to jiné, než když se vrátil zmučený vraždou Marisy.

Auto zavrnělo a vjelo zpět na silnici. Gabriel hleděl z okna a nechával mysl, aby si dělala, co chtěla. Myšlenky na Arthura a možné podezření zmizely, zůstala jen Mína. Její tvář se prolínala s tváří Aryi. Dívky si byly podobné až příliš. Nejen vzhledově.

Ještě před pár dny byla právě fyzická podoba to, co Gabriela k Míně tolik táhlo. Chtěl mít u sebe alespoň Aryin odraz. Toho večera ale zjistil, že se Mína v mnohém podobá jeho dávné lásce i ve svém nitru.

Toužil po ní čím dál víc.