Během pár minut Mína vyběhla z ústavu na štěrkovou příjezdovou cestu a kvapně scházela dolů k bráně. Dnes jí v Carfaxu všechno přišlo podivně zlověstné. Se sklopenou hlavou šla dál, zabraná do vlastních myšlenek.

Kevinovo chování jí až dnes přišlo jiné. Nebylo bláznivé. Spíš až hrozivě skutečné. Vnímala jeho slova, chování, tón hlasu, pohled. To všechno se zdálo být jiné, než u člověka, kterého postihly bludy. Byť byli takoví lidé velice přesvědčiví, Kevin byl jiný. To Mínu znepokojilo.

Ke všemu tady byla zvláštní zpráva od jejího otce. Naléhavost z ní přímo čišela a to se Míně ani za mák nelíbilo. Pokud něco znepokojovalo i jejího otce, muselo se stát něco vážného.

Zachumlala se do kabátu, tenisky čvachtaly v kalužích, které se kolem v sychravém počasí tvořily. Vzhlédla a teprve v té chvíli si uvědomila, jak hrozivě vypadá okolí. Všude kolem se táhla bílá, mlžná hradba. Nepříjemný pocit ještě zesílil. Po tom všem se chtěla zavřít ve svém vyhřátém bytě a doufat, že se třeba stane zázrak a Jonathan přijde domů v rozumnou dobu. Zrovna dnes vůbec netoužila po noci strávené osamotě. Potřebovala oporu.

Touha po lidské přítomnosti ji přepadla ve chvíli, kdy prošla branou a zamířila ulicí na metro. Jako kdyby snad někdo její nevyslovené přání vyslyšel, ozvalo se za ní vrčení motoru a těsně u ní přistavil černý Lexus.

„V takovém nečase by se tak půvabná mladá dáma neměla po ulicích potulovat sama," okénko za sedadlem spolujezdce se stáhlo a Gabrielův tlumený hlas Mínu podivně zahřál u srdce. Zároveň jí ale po zádech přeběhl mráz.

Zastavila uprostřed kroku a stočila pohled k vozu. Setkala se s Gabrielovým pronikavým pohledem.

„Když ženě řeknete něco takového, je to jasný signál, že má utéct," odpověděla s vážnou tváří, ale tón jejího hlasu prozrazoval, že se dobře baví. Tísnivý pocit byl ten tam.

„A vy utečete?" Gabriel upustil od své typické vážnosti a koutky úst zdvihl v lehkém úsměvu.

Dveře řidiče se otevřely a na chodník vystoupil Renfield. Ten se naopak tvářil stejně tvrdě a nepřístupně, jak pro něj již bylo zvykem. Prameny lehce zvlněných černých vlasů mu chladný vítr občas vmetl do tváře.

„Teď bych možná měla," zadívala se se smíchem na Renfielda. Už to vypadalo, že vystoupil jen proto, aby ji násilně vmáčkl do auta. „Zdravím, Renfielde," kývla na něj.

Toho její přímé oslovení na moment vyvedlo z míry. Byť očekával, že oproti Lucy bude Mína všímavější a ne tolik povýšená, překvapilo jej to. S jeho jménem byla vždy potíž, navíc byl pro všechny jako stín. V popředí byl vždy Gabriel.

„Slečno Seward," vzal ji na vědomí a mohl jen doufat, že Mína není tak všímavá, že by jeho letmý údiv postřehla.

„Nabízím vám jen cestu ve vyhřátém voze napříč chladným městem. To je výhodná nabídka, nemyslíte?" lákal ji dál Gabriel. Sám dobře věděl, že Mína se jen baví. Přitom ale v jejích očích viděl ten neklid, který ji ještě před chvílí sžíral.

„Co myslíte, Renfielde?" obrátila se k němu, „je to výhodná nabídka?"

Spojila ruce před sebou a pohupovala se na špičkách jako malé dítě, čekajíc, co dospělý odpoví. Gabriel sklopil hlavu a tiše se zasmál.

Připomínala mu Aryu. Tolik, že jej to bolelo. Stejné rudé vlasy, stejně jemná, alabastrová pleť. Jen oči se lišily, stejně tak jiskra v nich. Gabriel lépe než kdokoliv jiný věděl, že Mína není Arya. Velmi mu ji ale připomínala a i to mu stačilo. Cokoliv, co mu ji byť jen zdánlivě připomínalo, musel mít. Také proto chtěl Mínu.

„Ano, slečno," odpověděl Renfield, „pan Morgenstern má pravdu. V takovém nečase to pro ženu není bezpečné. Po městě se potulují různí lidé." Na důkaz, že to myslí skutečně vážně, jí otevřel dveře za svým místem řidiče.

Mína vteřinu těkala očima z jednoho muže na druhého. „To pak asi nemá cenu odmlouvat," pohodila zrzavými vlasy a s děkovným kývnutím přeci jen nastoupila. Otcova varovná slova byla náhle zapomenuta.

Renfield za ní ihned zaklapl dveře a zaujal své místo za volantem. Auto se rozjelo a zamířilo do centra.

„Moudrá volba," prohodil Gabriel směrem k Míně, ale díval se z okna. Připravoval se na okamžik, kdy jí zblízka pohlédne do očí. Jako by sám tušil, že když se ohlédne, uvidí Aryu. Ale jen pouhý přelud, vzpomínku, výplod jeho mysli. Uvidí jen to, co sám chce. Ne to, co je krutá a bolestná realita.

„Moudrá rozhodnutí dělám podle některých lidí příliš často," Mína si poupravila pás a se zamyšleným výrazem civěla na opěrku hlavy na sedadle řidiče.

„Podle vašeho smutného tónu soudím, že vás to trochu mrzí," nakonec se k ní přeci jen obrátil a zkoumal její tvář, prozatím ušetřen jejího přímého pohledu, „ale nemělo by. Takových lidí je dnes málo. Ne každý si uvědomuje všechna rizika a skutečnosti."

Mína chvíli vstřebávala jeho slova. Poté se na něj otočila a setkala se s jeho modrýma očima. Cosi uvnitř ji zasáhlo. Letmá, přesto intenzivní bodavá bolest se jí zaryla do hrudi, jen na okamžik.

Pro Gabriela to bylo mnohem horší. Tam, kde kdysi tlouklo srdce, zuřil požár, zároveň do toho místa bodalo na tisíc rozžhavených nožů. Jizva na hrudi o sobě opět dala vědět. Gabriel se topil v Míniných očích, minulost se prolínala s přítomností, lásku a něhu nahrazovala bolest a vztek. Všechno se v něm vzbouřilo, ale neodvrátil se. Dál se dobrovolně trýznil tou nelidskou bolestí, jakou mu přinášel její pohled.

„S takovým uvědoměním je ale někdy těžké pořízení," namítla, když konečně našla ztracený hlas.

Gabriel si upravil černou kravatu s malými bílými puntíky, snad aby zahnal pocit, že mu stahuje hrdlo jako provaz na šibenici.

„Na názoru vašeho okolí nezáleží. Zejména pak ne na názoru vaší přítelkyně," ohlédl se do zpětného zrcátka, kde vycítil Renfieldův pohled, „pokud si myslí, že jste příliš upjatá a zodpovědná, pak skutečně činíte moudrá rozhodnutí. Ta vám toho mohou hodně přinést. A oproti jiným budete úspěšná."

„Proč myslíte, že jde hlavně o Lucy?" Mína sklopila hlavu, skrývajíc stopy smutku ve tváři.

„Vždy jde o blízkou přítelkyni. Jindy bych namítl, že jde o přítele, ale to nebude váš případ," Gabriel si ji opět prohlížel, „váš přítel přišel pozdě na společenskou událost, kde je mužský doprovod dlouholetou tradicí. Sic v dnešní době tradicím nikdo nepřikládá přílišný význam, aspoň to tuší. Pan Harker ale přišel pozdě, s košilí ještě pořádně nezastrčenou. To nevypovídá o přílišné náklonnosti, aby vás dokázal označit za příliš upjatou. To by si nejdříve musel všimnout, že se řídíte rozumem."

„To je trochu moc přímé, nemyslíte?" vyjela Mína zostra a okamžitě se do něj zabodla pohledem, „nikoho z nás vlastně ani neznáte."

„Snad mi prominete, pokud jsem byl příliš otevřený," Gabriel si přitiskl ruku k hrudi a nepatrně kývl hlavou, jako by naznačoval úklonu, „jsem zvyklý s lidmi mluvit na rovinu. Těžko přede mnou něco utají, číst v lidech je jako číst v otevřené knize. Málokdy se mýlím a vaše prudká reakce mi ukázala, že ani tentokrát jsem neminul."

Mína rozmrzele mlaskla. „Ne," přiznala už mírnějším tónem, „vlastně...děkuji."

„Zač?" Gabriel lehce naklonil hlavu na stranu. Odpověď znal, ale pokud se bude zajímat, vítězství má jisté.

„Za tu otevřenost," odpověděla, než jeho otázka vůbec stačila odeznít, „oni lidé...víte...dneska už nikdo takhle otevřený není. Každý vám řekne něco hezkého, krásnou lež. A za zády roznáší pravdu spolu s pitomými posměšky."

„Upřímnost je dnes pouhé slovo. Nic už neznamená," Gabrielův temný tón s sebou přinášel poznání celých staletí, „za falešnou krásou se vždy skrývá temnota. To jsem se naučil na svých cestách. Každý člověk, který vám zkříží cestu, vás bude chtít oklamat. Každý. Když se ale v lidech naučíte číst, snadno poznáte pravdu od přetvářky. Ten, kdo tohle svede, se stává prakticky nepřemožitelným. Vždycky dosáhne toho, čeho chce."

„Takže i vy mě chcete oklamat?" Mína se s potutelným úsměvem chytila jeho slov. Cítila v nich až příliš mnoho pravdy. Děsilo ji to, proto se raději nechtěla pouštět hlouběji.

„Co myslíte?" Gabriel složil ruce na hrudi a zpříma pohlédl Míně do očí. Stálo jej to veškeré úsilí.

Jizva na hrudi s každou vteřinou pálila víc a víc. Chladné hroty skalisek se mu zarývaly do těla, stravovala jej nesnesitelná bolest. V poslední minutě, kdy jeho srdce ještě tlouklo, vzpomínal na Aryu, ale ne na ty nádherné okamžiky po jejím boku. Horší než umírání bylo vědomí, že mu ji vzal a sebral mu i poslední možnost, jak dojít klidu.

„Jste v pořádku, pane Morgensterne?" Mína si všimla jeho chvilkového zamrznutí a starostlivě si jej prohlížela. Stejně tak si svého pána ve zpětném zrcátku prohlížel Renfield.

Auto poskočilo na silničním výmolu. Gabriel rychle zamrkal a neznatelně potřásl hlavou. „Ovšem," odpověděl se znovu nalezenou jistotou. „Takže?" nadzvedl obočí v očekávání odpovědi na svou otázku.

Pro Mínu byl ten okamžik čímsi zvláštní. Možná se v ní ozvala profesní stránka, která za každým škobrtnutím hledala hluboko zakořeněný problém. Byla v tom ale také její lidskost, která ji hnala vpřed, pomáhat druhým. Kdesi uvnitř sebe cítila, že toho muže vedle ní stravují jeho vnitřní démoni, které skrývá před světem a snaží se je přemoci sám. Na to ale nikdy nikdo sám stačit nemůže.

Neochotně upustila od plánu vymámit z něj něco osobního. Našpulila rty, jak přemýšlela a pečlivě si Gabriela prohlížela. Nemohla se ubránit dojmu, že i on je ten typ, který sám popsal. Na první pohled vypadal jako uhlazený gentleman. Sako v tmavě modré barvě s prošíváním na rukávech bylo nepochybně šité na míru. Gabriel působil jako člověk, který si na svém zevnějšku jistě zakládá, aby působil jako muž vyšších kruhů. Cosi tajemného v jeho tváři, intenzita jeho modrých očí, divoká jiskra v nich a nedbale upravené vlasy ale všímavému pozorovateli odhalovaly, že má co do činění s člověkem, který nikdy neodkryje své karty první. Místo toho vyčkává na první zaváhání soupeře, které bude i tím posledním.

„Já...mám dojem," Mína už už chtěla odpovědět, ale hlas jí selhal.

„Jen do toho," ponoukl ji Gabriel. Byl si vědom jejího rozpolcení, které v ní vyvolával.

Mína se zhluboka nadechla a rozhodla se vyjít s pravdou ven: „Na tom plese jste působil jako člověk, který k sobě nikoho nepustí. Prostě jste byl takový...nevím, jak bych to řekla. Asi odtažitý. Jenže teď...je to jiné. Myslím, že záleží na tom, s kým právě jste. Zrovna teď ve vás nevidím tu tvrdost, jako ten večer. Teď se dívám na člověka, kterého stíhá jeho vlastní minulost. Je to zvláštní, ale myslím, že ne. Nechcete mě oklamat."

Její slova akorát Gabrielovi potvrdila, jak silný vliv na něj má její podoba s Aryou. Nikdy nikomu ani na vteřinu neodhalil, že i jej stíhá bolest, ale Mína to na něm dokázala poznat. Bylo mu jasné, že všechna jeho obrana je v přítomnosti této ženy marná.

„To je docela odvážné tvrzení," namítl chladně, nechtěl jí dát naději, že by se snad právě jí podařilo dostat se mu pod kůži, „zkoušíte na mě vaše pracovní metody?" Koutek úst mu škubal v potlačovaném úsměvu.

To Mínu uklidnilo a s úsměvem sklopila hlavu. „Možná," pokrčila rameny. Už si začínala myslet, že ji po jejím proslovu vyhodí na chodník, ale jeho snaha neusmívat se ji ujistila, že si z ní jen utahuje.

„Říkal jste, že když v lidech umíte číst, jste prakticky neporazitelný," zdvihla k němu hlavu a zase jej vyhledala pohledem.

„Tak jest," přikývl na souhlas.

„Takže jste neporazitelný?"zajímal ji víc, než by si byla ochotna připustit. Bylo v něm cosi zvláštního a tajemného, co ji přitahovalo a chtěla se o Gabrielovi dovědět víc. Zároveň ji k němu táhl i jeho zájem. Poslouchal ji. Zajímaly ho její názory. Takové pozornosti se jí už dlouho nedostalo.

Gabriel se zhluboka nadechl a vyhlédl z okna. „Každého lze porazit, slečno Seward. U někoho poznáte jeho slabiny snadno, u jiného to jde hůř," prsty si lehce poklepával o nohu, „mám-li být ale tak smělý, porazit mne je velmi těžké. Nikomu nezadám důvod k pochybnostem." Koutkem oka ji sledoval, všímaje si její reakce.

„Neznám moc lidí, co by si byli sami sebou tak jistí," pro Mínu by to leckdy bylo znakem pohrdání a přílišného ega, ale u Gabriela to bylo jiné, jako vše kolem něj. Prostě mu věřila. Věřila, že najít u něj slabinu je pro jeho okolí velmi těžké. Přesto ale měla dojem, že právě jí nepatrný zlomek své slabosti odhalil.

„Když někomu zadáte důvod k pochybnostem, zničí vás to," to už se k ní obrátil a vzdorně jí hleděl do očí. Sám sobě potvrzoval, že ona jeho slabinou není. Jediný, komu kdy odhalil své city, byla Arya. S její smrtí ale zemřelo také všechno dobré v něm.

Každé slovo, které Gabriel vyřkl, nutilo Mínu přemýšlet. Každé slovo byla pravda. Kdyby o sobě pochybovala ona sama, nedostala by se tak daleko. Kdyby o ní pochybovali jiní, nemohla by svou práci dělat dobře.

„Kde chcete vystoupit, slečno?" ozval se zepředu Renfield. Centrum bylo na dosah a oni měli jinou cestu, než jejich společnost. Nemohli však Mínu zavést až k ní domů, jejich zasvěcenost by vzbudila podezření.

Mína se naklonila k zatemněnému sklu. „To bude stačit, Renfielde," napřímila se a ohlédla se po Gabrielovi, „myslím, že máte své povinnosti. Dál už můžu jít sama. Není to daleko a navíc jste mi ušetřili cestu přes čtvrt města."

Renfield beze slov přikývl a auto sjelo ke krajnici. Stejně jako prve, i nyní vystoupil a otevřel Míně dveře.

Než tak učinil, Gabriel si Mínu se zamyšleným výrazem prohlížel. Ta se pod jeho pohledem cítila jako zahnaná do kouta, jako by si v ní skutečně četl a odhaloval všechna její tajemství a touhy.

Prazvláštní okamžik pominul se cvaknutím otevírajících se dveří a chladný vzduch ulice proklouzl dovnitř vozu. Svět venku opět ožil a ruch ulice dolehl k Míniným uším.

„Děkuji za svezení, pane Morgensterne," pro dívku byl návrat do přítomnosti trochu zvláštní. V jeho společnosti se jí zdálo, že svět kolem dál proudí svým tempem, kdežto oni jsou uzavřeni ve své vlastní bublině, kde je všechno jiné. I čas.

„Bylo mi potěšením, slečno Seward," Gabriel v sobě sváděl těžký boj, aby se dívky nedotkl, „buďte opatrná. Nikdy nevíte, kdo kolem vás na ulici projde."

Zlověstné varování v Míně opět probudilo obezřetnost. S mírným pokývnutím hlavy vystoupila z vozu. Jakmile opustila vyhřátý prostor a pod kabát se jí opět svými nenechavými, ledovými prsty pokoušel dostat chladný vítr, myšlenky na podivný den v Carfaxu a otcovo varování se opět vrátily, stejně tak tísnivý pocit, který Míně stahoval útroby.

„Na shledanou," křečovitě se usmála na Renfielda, rozhozená prudkým návratem všech pocitů. Teprve venku jí došlo, jak snadno dokázala v Gabrielově přítomnosti na vše zapomenout. Rozhlédla se kolem a vydala se pryč.

Renfield na její rozloučení jen přikývl a zabouchl dveře vozu. Jen co se Mína vzdálila, nastoupil a zadíval se na Gabriela ve zpětném zrcátku.

„Jste dost silný, prostě si ji vezměte," v jeho zaměstnavateli třímalo dost sil a bezohlednosti na to, aby si vzal, co se mu zlíbí.

Gabriel se díval za zrzavou šmouhou vlasů, která v šeru zářila. „Nemohu. Je jí příliš podobná. Jen tak si ji vzít...to bych ji ztratil. Ztratit ji podruhé, byť jen její stín, už bych nesnesl. Změnit ji v to, co jsem já sám, odvrátila by se ode mě. Získat ji jako člověka, jedině tak si ji udržím," zamyšlený už zíral jen na prázdné místo na ulici.

„Radnice?" Renfield už konverzaci o Míně nechtěl dál rozvádět. Gabriel byl příliš nepředvídatelný. Aniž by si to uvědomil, mohl říct něco nevhodného a skončil by s rozpáraným hrdlem.

„Radnice," kývl Gabriel a konečně se odvrátil od skla. Upravil si sako a knoflíčky na zápěstí. Ve tváři se mu opět usadil kamenný výraz neústupného muže bez emocí.

Motor auta se rozvrčel a vůz vyrazil vstříc schůzce, která měla upevnit Gabrielovu pozici ve městě.