Pro Mínu nebylo typické, že by trucovala. Většinou to byla výsada Lucy, která dělala přílišné drahoty, nezvedala mobil, neodpovídala na zprávy a ignorovala celý svět, zejména pak toho, kdo ji naštval. Karta se ale obrátila a naštvaná byla Mína. Ta na to ovšem byla sama, nikdo si toho ani nevšiml.

Zvláště pak Lucy. Od Mínina výbuchu v autě se soustředila výhradně na schůzku s Gabrielem a každou minutu dne zaplnila buď přípravami, nebo aspoň přemýšlením, jak by celý večer mohl vypadat.

*

Večer očekávané schůzky nadešel. Jedna noc spojovala v celém městě tři duše na různých místech. Gabriel s klidem vyčkával ve své rezidenci, než návštěva přijede. Postával u okna ve své pracovně a s rukama v kapsách pozoroval cestu pod domem. Výhled mu sice kryla nízká zídka porostlá břečťanem a lemovaná několika stromy, která měla zamezit zvídavým pohledům zvenčí, ale Gabriel viděl vše. Nic mu neuniklo. Ani šustění listí, ani pohyb na chodníku.

Zatímco čekal, Renfield se v černém Lexusu blížil k Lucyinu bytu. Stále si držel svůj tvrdý a nepřístupný výraz, ale v duchu si zoufal. Tahle dívka se mu nezamlouvala. Představa, že z ní Gabriel udělá svou nevěstu, byla děsivá. Renfieldovi zbývalo ještě mnoho let v Gabrielových službách. Pokud se k nim ale připojí dětinská blondýna...neuměl si představit nic nesnesitelnějšího. Potkali ženy, které by byly vhodnější partií, tak proč právě tahle?

Oba muži si udržovali chladnou rezervovanost, to však neplatilo o Lucy. Ta se neustále před zrcadlem otáčela dokola, aby vychytala i ty nejmenší nedostatky. Indigově modré pouzdrové šaty dokonale obepínaly její křivky. Naposledy se předvedla v šatech, které její postavu úplně pohltily a to pro ni nebyla ta nejlepší vizitka. Chtěla zazářit. Kdyby tušila, kdo je ve skutečnosti ten muž, který o ni jeví takový zájem, po setkání ve dvou by tolik neprahla.

Ve chvíli, kdy se ozvalo klepání na dveře, si Lucy právě upravovala horní lem šatů, který jí odhaloval ramena a přecházel v krajkové rukávy. Trhnutím se otočila a kousla se do rtu. Zaváhala jen na vteřinu a hned se natěšeně vrhla ke dveřím. Těsně před nimi však prudce zastavila. Ne, tohle udělat nemohla. Žádné přílišné projevy nadšení. Prohrábla si vlasy, tiše si odkašlala a teprve poté otevřela.

„Pan Morgenstern nerad čeká," oznámil Renfield prostě, když se před ním Lucy konečně zjevila.

Ta se z jeho výrazu snažila vyčíst, jestli si ji třeba nějak zvláštně neprohlíží, aby vychytala i poslední mouchy, ale Gabrielův asistent na sobě nedal nic znát. Co si ta dívka obleče mu bylo upřímně jedno. Na rozdíl od ní věděl, že skončí vyhublá na kost v horečkách a tam nepomohou ani ty nejlepší šaty od předního světového návrháře.

„Jestli mě chce vidět, tak si počká," odbyla jej Lucy a vrátila se do bytu pro páskové podpatky. Renfielda nechala stát přede dveřmi, jako by se nechumelilo.

Kdyby se o něj alespoň trochu zajímala, postřehla by, jak znechuceně převrátil očima. Zcela neplánovaně najednou začal porovnávat Lucy a její kamarádku. Byť ji viděl jen krátce, zdála se mu Mína jako mnohem sympatičtější dívka, která se umí chovat. Zvažoval, proč se Gabriel zaměřil na Lucy, se kterou bude všechno patrně těžší. Důvodů bylo hodně, ale Renfield věděl, že jeho pán zvažuje všechny alternativy, plánuje dopředu a rozhoduje se čistě takticky, aby z toho co nejvíc vytěžil. Jestli v Lucy přeci jen viděl nějaký přínos do budoucna, Renfield nikoliv.

Proud jeho myšlenek utnula příchozí dívka.

„Můžeme," zavelela a v rychlosti za sebou zamkla.

Renfield se bez jediného slova otočil a zamířil po schodech do přízemí. Nemusel se ani ohlížet, aby věděl, že mu Lucy věnovala uražený úšklebek. Nezabýval se tím, snažil se zůstat v klidu. Víc než cokoliv mu bylo jasné, že v autě nastane skutečný horor – všetečné otázky.

A měl pravdu.

„Váš zaměstnavatel je hodně bohatý, že ano?" první otázka z dívčiných úst zazněla takřka současně se zaklapnutím dveří na straně řidiče. Luxusní auto Lucy ohromilo, ale pořád odmítala projevovat nadšení, aby nevypadala moc zbrkle. Usadila se na zadním sedadle a zkoumala Renfieldovo počínání.

Ten neodpověděl hned. Nejdříve vyjel zpět na silnici a překontroloval svůj náklad ve zpětném zrcátku. Mimoděk si vzpomněl na zakuklené mrtvé tělo v nákladovém prostoru dodávky. Určitě by se mu podařilo nacpat Lucy do kufru.

„Je," přikývl na souhlas.

Lucy nesouhlasně mlaskla. Čekala trochu rozvitější odpověď.

„Pracujete pro něj už dlouho?" Jako vždy si musela všechno zjistit polopatě.

„Třináct let," zněla další krátká odpověď.

Lucy překvapeně zamrkala. Třináct let jí přišlo zvláštní. Ten člověk vypadal starší než Gabriel, kterému mohlo být kolem třiceti. Kdy se ti dva jen mohli setkat poprvé? Ta otázka ji sžírala zevnitř, chtěla toho vědět mnohem víc, ale raději se rozhodla v takovém směru nepokračovat.

Nenechala se zviklat ani jeho strohostí a ptala se dál: „Baví vás to?"

Skutečně zajímavá otázka. Bavilo Renfielda neustále odklízet mrtvá těla? Zjišťovat informace o každém, kdo s Gabrielem přišel do styku? Sledovat vybrané oběti? Ne, nebavilo. Pro svůj vyšší záměr byl ale ochoten udělat cokoliv.

„Ano," přikývl nakonec souhlasně. Nikdo nevěděl, co dělá ve skutečnosti, takže s klidem mohl říci, že ho práce baví.

„Odkud vlastně váš zaměstnavatel je?" Lucy dychtila po detailech, ale tenhle člověk jí je neposkytoval. V jejích očích klesl ještě níže.

„Zeptejte se jeho," odbyl ji Renfield chladně.

„Máte zakázáno mluvit?" ohradila se ostře. Jeho stručnost už jí lezla krkem.

„Nechci mluvit," opravil ji. Svrběl ho jazyk, jak moc chtěl dodat, že nechce mluvit právě s ní.

„Jak oddané," odfrkla si Lucy ironicky, aniž by jí došel skrytý význam jeho slov, „zjevně máte nějaké skryté kvality, které vidí jen pan Morgenstern. A sdílnost a přívětivost k nim zdá se nepatří."

Renfield blýskl očima na Lucyin odraz ve zpětném zrcátku. S chutí by auto strhl na stranu a napálil to do nějaké pořádné zdi, jen aby ji umlčel. Nehodlal ale zemřít, dokud nesplní slovo, které dal.

Raději tedy její výlev nijak nekomentoval a soustředil se na cestu.

K jeho úlevě Lucy po zbytek cesty mlčela. Jen se dotčeně dívala z okna a o Renfielda ani pohledem nezavadila.

*

Během dvaceti minut vjelo auto na krátkou příjezdovou cestu vedoucí k honosnému domu na vyvýšeném vršku. Železná brána se za autem sama zavřela a opět odřízla okolí od pozemku. Izolovanost, přesně to Gabriel od svého dočasného působiště požadoval.

Lucy to všechno vyrazilo dech. Úplně zapomněla na svou snahu působit odtažitě a přitiskla se na sklo. Tady by uměla žít. Dvoupatrový dům z červených cihel s bílými okny jí připomínal venkovská sídla dávných šlechticů. Vchod do domu kryla nízká stříška podpíraná dvěma bílými sloupy po stranách.

Právě tam auto přistavilo. Renfield na nic nečekal, vystoupil a otevřel Lucy dveře. Snad se Gabriel odněkud nedíval a neviděl, jak pasažérka skoro vypadla z auta na štěrkovou cestu. Jen tak tak se zapřela o dveře a neskončila na chladné zemi. Renfield potlačoval smích.

Dívka v rychlosti nabyla ztracené suverenity a jako pravá dáma vystoupila z vozu. S pohledem, kterým říkala, že to celkem ujde, obhlížela dům. Líbily se jí široké římsy. Z horních pater musel být jistě skvělý výhled na celou čtvrť. Tam by se královsky malovalo!

„Tudy, prosím," pokynul Renfield rukou a vedl Lucy do útrob domu.

Ta bez protestů svého průvodce následovala, ale zdálo se jí, že s každým krokem jsou dveře domu dál a dál. Železný lev, jenž v tlamě svíral klepadlo uprostřed dveří, ji bedlivě sledoval. Jako by následoval každý její krok. Lucy se sevřelo hrdlo. Najednou ji schvátila hrozná nervozita. Zase si mimoděk upravila šaty.

Těžké dveře se za příchozí dvojicí s hlasitým duněním zavřely. Světlo pouličních lamp do domu nedosáhlo. Ani přes vysoká okna s rozhrnutými závěsy. Se soumrakem už se nebylo třeba chránit proti slunečním paprskům.

Renfield pokynul Lucy, aby zůstala stát, a odešel. Nechal ji tam samotnou. Beze slova se vytratil a nechal ji postávat přesně uprostřed kruhu s ornamenty, které tvořily hnědé a zelené kachličky na podlaze.

Lucy si uhladila šaty, jako by je chtěla přilepit ještě více k tělu. Prohlédla si svou ruku. Třásla se. Nechápala, co se to s ní děje. Takhle nervózní nikdy nebývala. Zdobný lustr zářil přímo nad ní a osvětloval okolí tlumeným světlem. Z haly vedlo schodiště do patra a dvě chodby, každá vedoucí na jednu stranu. Nic z toho nevnímala. Neustále se kontrolovala a hledala jakoukoliv chybičku.

„Netušil jsem, že byste mne mohla okouzlit ještě více, ale opak je pravdou," Gabrielův hlas se ozval z odpočívadla.

Dívka se, překvapená jeho tichým příchodem, leknutím zapotácela na místě a zvedla k němu zrak.

Shlížel na ni s rukama za zády, stál zpříma, až celý ten výjev připomínal obraz zachycující přijímání hostů z doby před několika staletími. Vyčkával jen chvíli, pak svižně seběhl schody a stanul přímo před ní. Tak jako prve, i tentokráte jí políbil hřbet ruky.

„Jsem rád, že jste přijala mé pozvání."

Zase ji nepouštěl. Vpíjel se jí do očí a s každou vteřinou ji získával na svou stranu.

Lucy byla jako opařená. Srdce jí zběsile tlouklo, v ústech jí vyschlo a netušila, co říct. Vzácný okamžik. Neustále pohledem odbíhala k hornímu knoflíčku jeho bílé košile, který nechal rozepnutý. Dráždilo ji to.

Nic Gabriela nemohlo potěšit víc, než rozhozená Lucy. Slyšel její tlukoucí srdce, které se div neprobilo z hrudi ven. Vnímal její zrychlený dech. Všechno mu dokonale vycházelo. Stačila chvíle a jeho plán se teď jevil mnohem snazší. Trpělivě vyčkával, až se dívka probere.

„Já...tedy...ono..." Lucy se ztrácela ve vlastních slovech, rozhozená jeho lichotkami i vzezřením. „Nemohla jsem odmítnout," přeci jen ze sebe vysoukala srozumitelnou větu.

„Cesta proběhla bez problémů?" Gabriel se upřímně zajímal, stále drže její ruku.

„Ano," zachichotala se, „jen ten váš asistent není moc výmluvný."

„Věřte mi, je to neocenitelná vlastnost. Neřekne mnoho, ale slyší všechno," ubezpečil ji, vyzdvihnuv Renfieldovy přednosti. „Můžeme?" pustil její ruku a nabídl jí rámě.

„Věřím vám," ráznost, s jakou ta slova pronesla, byla pro ni samotnou udivující. Nedělalo jí problém užívat si divoké noční reje po městě s někým, koho teprve ten večer poznala v baru, ale to bylo něco jiného. Nikdy nikomu slepě nedůvěřovala ve věcech, kde si mohla sama vytvořit názor.

„Můžeme," přikývla a byla ráda, že i když ji pustil, mohla se k němu zase přimknout. Zavěsila se do něj a nechala se vést do levé chodby.

„Odkud vlastně víte, že zrovna já bych mohla ocenit sbírku vašeho umění?" S potutelným úsměvem se na něj zadívala.

„V dnešní době se nic neutají," odpověděl Gabriel vyhýbavě. Aniž by se na Lucy obrátil, koutkem oka ji pozoroval a nepatrně se usmál.

Kdo ví, jestli na Lucy někdo donášel nebo si o ní Gabriel něco zjistil sám. Každopádně jí druhá možnost lichotila a široce se usmála. Přitom ale nesouhlasně zavrtěla hlavou, jako by chtěla dát najevo, že se to přeci nesluší.

Levou stranu chodby lemovala okna vedoucí před dům. Po pravé straně Lucy napočítala čtvery dveře. Minuly troje a mířily k posledním na konci chodby. V prostorách mezi nimi stály vždy dvě busty na zdobných kamenných podstavcích. Všechno Lucy vnímala jen mimoděk. Gabriel ji k sobě připoutal a ona nechtěla vnímat nic jiného.

„Co vlastně víte o umění?" Nestávalo se příliš často, aby Lucy našla někoho, kdo by se zajímal o to, co sama milovala. U Míny to brala jako samozřejmost, byla to přeci její nejlepší kamarádka. Z ostatních přátel ale o tom neměla s kým mluvit.

„Umění je prostředek sebevyjádření," začal Gabriel, hledě do země, avšak stále pomalým krokem pokračoval na konec chodby, „je to nejprostší způsob, jak vyjádřit své myšlenky a emoce. Nejsou nutná slova, jen barvy a tahy štětce. Celý proces je klidný, tichý, tvoří se ve vlastním světě a když jej nakonec odhalíte, ti, kdo svět vnímají stejně, vám porozumí. Umění spojuje lidi stejného smýšlení napříč staletími. Jako literatura. I to je umění. Nebo vám snad nepřijde schopnost spojit dva lidi ve dvou různých staletích na jednom místě jako umění?"

Zastavil před posledními dveřmi z tmavého dřeva a zahleděl se Lucy do očí.

„Co tím chcete říct?" Lucy byla věčně ponořena v barvách. Jediné knihy, které brala na zřetel, byly ty, co pojednávaly o umění. Velmi ráda ale kritizovala různé ilustrace.

Na Gabrielovi se projevil skutečný zájem.

„Vezměte si třeba Shakespeara, Dostojevského nebo Verlaina. Každý z nich psal ve své vlastní době. Jejich časy jsou už dávno pryč. Ale vyberte si nějaké jejich dílo, začtěte se a ocitnete se na místě, o kterém píší. V jejich době nebo vás třeba přenesou dále do minulosti. Ta slova psali oni. Vy je čtete dnes a přitom vidíte svět, který viděli oni. Jejich svět. V knihách se na jednom místě setkáváte s autorem. Čas nehraje roli. Jste tam a vidíte, co viděl autor. Knihy spojují minulost s přítomností. Není to snad umění?" rozprávěl tak zaníceně, až nemohlo být pochyb o tom, že toho hodně ví.

Skutečně věděl víc, než jakýkoliv smrtelník. Viděl víc. Pobýval v tolika zemích v různých dobách a poznal na vlastní oči životy lidí, o nichž později mohli jiní jen číst. Čas, nepřítel člověka, byl jeho sluhou. Musel se před ním sklonit, nemohl jej dostihnout a strávit ho jako obyčejného smrtelníka.

Lucy mu doslova visela na rtech. Byla u vytržení. Zanícenost, s jakou mluvil, ji vtáhla do jeho světa a ona hltala každé jeho slovo. Vydržela by ho poslouchat donekonečna. Kdyby každý profesor podával látku tak jako on, učení by bylo snadné, ba přímo fascinující.

„Je," přisvědčila zasněně, „mluvíte...mluvíte jako z jiného světa. Je to úžasné."

„Dnešní době chybí kultivovanost minulých staletí," namítl. Jemu samotnému se dnešní hrubá a uspěchaná doba plná lidí, kteří neuměli používat mozek, příčila. Na druhou stranu, díky lidské hlouposti se jemu dařilo nadmíru dobře.

„Na tom něco bude," přisvědčila Lucy, pohroužená do svých myšlenek.

Kolikrát s Mínou protáčely očima nad nevychovanci, kteří si mysleli, že hrát si na pána světa je to nejlepší, co mohou udělat. Ovšem až s příchodem Gabriela a jeho kultivovaným vystupováním pocítila, jak moc jí závan minulosti chybí.

Chvíli jen stáli přede dveřmi a vyměňovali si intenzivní pohledy. Gabriel se nikdy nenechával unášet předčasnou vidinou budoucnosti. Na svých plánech si dával záležet, plánoval dopředu, ale výsledkem se příliš nezabýval. Rozptylovalo by jej to. Při pohledu na Lucy se ale neubránil uznání sebe samého. Vybral si skvěle. Bude z ní nádherná nevěsta. Až jí věčnost propůjčí půvabný, leč ďábelský nádech, bude dokonalá.

Nic netušící Lucy si užívala jeho pozornost, která patřila jen jí. Hrozba, která nad ní visela a zpečetila její osud, zůstala nepovšimnuta. Na Gabrielovi neshledávala nic špatného. Gentleman se zájmem o umění, ďábelská jiskra v oku a sebevědomí, které jí imponovalo. Jediná skvrnka na tak dokonalém obrazu byla vtíravá myšlenka, že nikdo přeci nemůže být dokonalý. Výjimka ale potvrzuje pravidlo. Lucy se opájela pocitem štěstí, že právě ona na někoho takového narazila a stala se centrem jeho pozornosti.

Kývla ke dveřím za jeho zády: „Tam skrýváte své poklady?"

Gabriel se natočil ke dveřím a přikývl: „Tak jest."

Protahoval tu chvíli, než jí dovolí vstoupit dovnitř. Zvyšoval napětí i Lucyinu netrpělivost a touhu konečně spatřit to, kvůli čemu ji pozval. V podobných hrách se vyžíval. Zejména na nich vždy vystavěl svůj plán. Proto vedle něj stála Lucy, která ale neměla být jeho jedinou obětí.

Natáhl se po masivní mosazné klice. Dveře vypadaly těžké, ale jemu nedělalo sebemenší problém otevřít je dokořán. Jako by nic nevážily.

Ten jediný okamžik se Lucy zdál jako zpomalený film. Každá setina vteřiny byla svým zvláštním způsobem nekonečná. Každý úder jejího srdce pohltil tiché vrznutí, jak se dveře otevíraly.

„Prosím," pokynul jí Gabriel rukou, aby vstoupila jako první. Bedlivě ji sledoval, každý její krok, záškub tváře, zachvění těla.

Lucy jako omámená prošla dveřmi. To, co skrývaly, ji naprosto ohromilo. Zůstala stát jen krok za dveřmi a s pusou otevřenou dokořán sledovala tu nádheru. Něco takového mohl skutečně ocenit jen milovník umění. Srdce jí radostí poskočilo. Tohle byl ráj a jeho majitel pro ni ztělesňoval boha.

Gabriel zůstal stát mezi dveřmi a užíval si své vítězství. Získat Lucy bylo tak snadné. Také proto začal nejdříve s ní. Skrze ni se posléze mohl dostat dál. Cítil z ní tu sílící náklonnost a oddanost.

Na rozdíl od Lucy, on přestal v boha věřit už dávno. Sám si připadal silnější a mocnější, než všichni Stvořitelé, ve které lidstvo věřilo. Zlo, to bylo jeho podstatou. Všudypřítomné, sídlící v každé lidské duši.

Stačilo jej jen rozdmýchat a mohl dokázat cokoliv.