Dveře hlavního vchodu do Carfaxu se rozrazily a Mína vyběhla ven do šera, které pomalu přerůstalo ve tmu. Z nebe se na město spustila hotová průtrž mračen. Tlusté kapky bičovaly zemi pod sebou. Mína si nad hlavou držela svou tašku a snažila se aspoň trochu chránit před deštěm, i když věděla, že jí to k ničemu nebude. Seběhla dva nízké schody a oběhla červený Mini Cooper, který stál před ústavem.

„Díky, že jsi pro mě přijela," vděčně se na Lucy usmála, jen co za ní zaklaply dveře a ona se usadila na sedadle spolujezdce.

I přes svou snahu byla celá promočená. Zelený svetr se jí nepříjemně lepil na kůži, stejně na tom byly i prameny vlasů ve tváři, ze kterých odkapávala voda. Rudá barva byla ta tam, vlivem vody Míně vlasy ztmavly, až byly skoro hnědé.

„V pohodě," pokrčila Lucy rameny a prohlížela si svou kamarádku. Kousla se do rtu, aby jí neujela kritická poznámka.

Mína se zatím odporem ošívala, ale koutkem oka si všimla jejího výrazu. Věděla, co to znamená.

„No tak jo," vzdychla, „jen do mě. Vypadám jako zmoklá slepice, že jo?" Obrátila se na svou kamarádku a čekala konečný verdikt.

Lucy našpulila rty a přemítala, jestli má vážně něco říct. Stejně jí to ale nedalo.

„I ta slepice by vypadala lépe," vypadlo z ní. Prstem v neměnném tempu poklepávala o volant.

Cloumalo s ní nadšení. Nedokázala by ani vypovědět, jak moc se na zítřejší večer těšila. Zejména na Gabriela. Chtěla o něm vědět všechno. Učaroval jí tak, že by ho byla schopná s nastraženýma ušima poslouchat, i kdyby četl jen telefonní seznam.

„Díky," procedila Mína skrz drkotající zuby. Sama ji vybídla, aby to řekla, takže nemohla protestovat.

Lucy otočila klíčkem v zapalování a motor se rozvrčel. Své malinké auto milovala. Poctivě si na něj našetřila a sama si ho vybrala. Matka jí sice nabízela luxusnější značku, ale o něco takového Lucy nestála, zvláště pak o matčinu pomoc. Největším přáním bohémské dívky bylo vymanit se z jejího vlivu, což se jí, k její úlevě, krůček po krůčku dařilo.

„Jestli si ještě Jonathan někdy takhle náhle přibere noční, měla by ses na chvíli odstěhovat z bytu," prohodila a auto se pomalu rozjelo po písčitém kruhovém nádvoří. Otočilo se, sjelo na příjezdovou cestu a zamířilo z kopce k bráně.
„Však víš," ohlédla se po kamarádce, „taková výstraha. Aby si uvědomil, že se chová jako pitomec. Až se uráčí přijít a ty nikde a ani nepřijdeš, připlazí se a dojde mu, kde se stala chyba. Klidně tě nechám u sebe."

Mína zaraženě civěla před sebe. Lucy měla řešení prakticky na všechno. Často to ale byly šílené nápady.
„Ani by si nevšiml, že jsem pryč. Když je doma jeden z nás, druhý tam není. A zrovna on tam bývá...no, spíš ani nebývá," do hlasu se jí vkradl smutek. Mrzelo ji, jakým nečekaným směrem se jejich vztah stočil. Bývalo to jiné, ale ty časy už zjevně nadobro odvál vítr.

„Někoho si najdi," Lucy se smíchem plácla Mínu po paži, „chlap si vždycky všimne, že o jeho holku jeví zájem někdo jiný. A hned je všechno jinak."

O tom Mína nemohla pochybovat. Na takové věci byla Lucy odborník; do vztahu se nikdy nehrnula, ale s muži to uměla. Více než její trefná poznámka ji ale zneklidňovalo, co to v ní vyvolalo. Záblesk vzpomínky na včerejší večer Mínu zaskočil. V hlavě se jí zjevil jasný obraz muže, který se jí svýma modrýma očima vpaloval přímo do srdce. Vzpomněla si, jak se na ni Gabriel díval a letmo vnímala i to, co to udělalo s Jonathanem. Její mysl se ale soustředila výhradně na Gabriela.

Mini Cooper projel vysokou železnou branou zdobenou ornamenty a vjel na silnici.

„Na co myslíš?" Lucy si nemohla nevšimnout změny v Mínině chování. „Jestli zvažuješ můj nápad, tak nejdříve potřebuješ radu odborníka. Musíš si najít ten správný typ, aby se Jonathan cítil vážně ohrožený." Okamžitě se chopila příležitosti. Nápady se jí jen hrnuly.

Sama sobě v duchu přiznala, že naprosto dokonalou partií by byl Gabriel. Bohatý, zjevně také úspěšný, galantní a ke všemu fešák. Na toho by žárlil každý. Zrovna jeho ale nemínila navrhovat. Sobecky si ho rezervovala jen pro sebe.

„Panebože, Lucy!" Mína zase přišla k sobě a s vykulenýma očima zírala na svou kamarádku. „Já nic takového neudělám. Takové věci děláš ty, ne já. Navíc je to dost...krajní řešení."

„Je to naprosto adekvátní řešení," oponovala Lucy. Těkala očima ze silnice na Mínu. „Musíš něco udělat, jinak váš vztah půjde do háje. Kde už stejně je." Poslední poznámka vyklouzla mimoděk, ale nešla vzít zpátky.

„Lucy!" vyjela po ní Mína dosti rozladěně.

„Já se omlouvat nebudu," chybělo málo a vyplázla by na ni jazyk. „Je to pravda. Jste v háji. Jonathan pořád pracuje. Ty jsi pořád sama, proto sis našla stáž v tom cvokhausu."

„Neříkej Carfaxu cvokhaus!" S Mínou už cloumal vztek. Nesnášela, když někdo tak sprostě označoval Carfax, aniž by věděl, jak tam všechno funguje a jací tam jsou lidé. Více než to ji ale štvalo, že její kamarádka měla ve všem pravdu.

„Nepřerušuj mě," Lucy zvedla ruku v zamítavém gestu, jako by kárala malé dítě, „trávíte spolu jen minimum času. Ty máš více zájmů, ale dříve ses snažila vyhradit si čas i na něj. Jonathan má jen svou práci a vždycky jí dával vše. A když už byl v práci víc než doma, nakonec jsi to taky vzdala. Přizpůsobila ses a už jen tiše nesouhlasně mručíš. Doma se jen míjíte. Společně strávený čas se snížil prakticky na nulu. A nechci nic říkat, ale každá holka má své potřeby." Obdařila promočenou zrzku významným pohledem a zakmitala obočím.

„Prosím, že tady nebudeš řešit zrovna tohle?" Mína zoufale schovala tvář v dlaních a vrtěla hlavou se strany na stranu. Nemohla uvěřit, že se její kamarádka pustila do takového rozboru.

„Já nic řešit nemusím. Je to naprosto jasné." Lucy zase stočila zrak k vozovce. Stěrače nestíhaly pobrat kapky, kterých se během vteřiny na skle rozprsklo nespočet.
Rozbor ovšem pokračoval: „Jonathan je tak zaměstnaný svou prací, že bych se u něj nevěry neobávala. Toho snad více uspokojuje rozřezávaní lidí. Řekněme, že se v klidu u sebe sejdete tak třikrát týdně a to vám ještě fandím. Dvakrát se pohádáte, no a napotřetí si spolu užijete. Ale to je moc přehnané. Spíš bych dala setkání tak třikrát do měsíce. To znamená, že svoje potřeby uspokojíš jednou měsíčně a Míno, tohle by nezvládla žádná ženská v našem věku."

„Ježiši, už dost!" vyjela Mína a hlas jí přeskočil. Bála se podívat do zpětného zrcátka. Jistě by se dívala na studem rudé rajče.

Lucy se spokojeně zavrtěla na sedadle a sama pro sebe se vítězně usmívala.

„Tak vidíš," potvrdila si sama svou pravdu. „A aby bylo jasno, zdravotní sestry na pohotovosti si na takového doktora jistě brousí zuby. Být tebou, něco s tím udělám nebo ti jednou Jonathan zahne, aniž by to sám chtěl. Prostě podlehne," Lucy ze sebe v rychlosti vysypala poslední poznámku k tématu, než by ji stihla zarazit.

„Tohle už bylo vážně moc!" ohradila se Mína ostře. Propalovala svou kamarádku nenávistným pohledem. Tentokrát Lucy překročila hranici víc, než by bylo přípustné.

„Pravda bolí," pokrčila Lucy nezúčastněně rameny.

„Pěstí do nosu taky bolí," kontrovala Mína vztekle. Její kamarádka sice byla svéhlavý cvok, ale něco takového nečekala, ani kdyby byla Lucy opilá.

„Hele, prostě si to vyřešte a to rychle, jinak toho budete oba litovat," šermovala jednou rukou kolem, aby svým slovům dodala na důrazu. Auto nadskočilo, když se nestačilo vyhnout díře na silnici, kterou už stihla dešťová voda naplnit po okraj.

„Na někoho, kdo se nechce vázat, toho máš nějak moc co říct, nemyslíš?" Mína si založila ruce na hrudi. S výrazem, kterým říkala, že jí došlo, co za tím vězí, vypadala jako matka kárající své neposlušné dítě.

„Pozorování," odpověděla Lucy prostě, „kolem mě se to všechno páruje. Děláte, jako kdyby to byl nějaký trend. Potom se všichni jen přehlížejí, pak jsou na sebe naštvaní, uražení, potom každý brečí nebo si stěžuje. Někdy se někdo prostřídá v cizí posteli, přijde další ublížení, další hádka a nakonec, v tom lepším případě, rozchod. V tom horším k sobě ty hrdličky najdou cestu a celý ten děsný kolotoč začne nanovo. Jsem sice nezadaná, ale nejsem slepá."

Na Lucy šlo poznat, jak ji vztahová politika jejích přátel nudí. Malé tajemství si ale nechávala pro sebe. Pokud by se jí poštěstilo a zabodovala by u Gabriela a jejich náklonnost se prohlubovala, rozhodně o tom nechtěla nikomu říkat. A své nejlepší kamarádce už vůbec ne.

„Proč ty se vůbec tak staráš? Vztahy ti jsou přeci jedno," Mína se rozhodla vrhnout do protiútoku. Nebyla žádná hračka na analyzování. Za Lucyiným zájmem něco vězelo a ona to nehodlala nechat jen tak.

„To je trochu kruté od nejlepší kamarádky." Tohle byla pro Lucy dostačující odpověď, nejlepší přítelkyně si přeci pomáhají a zajímají se o své životy. Navíc cítila, že tohle je tenký led a ona se nechtěla případným prořeknutím probořit do ledové vody.

„Stejně jako tvá analýza mých postelových aktivit," odbyla ji v rychlosti Mína. Nehodlala se jen tak vzdát. „Nikdy ses v tom tak neangažovala. Vlastně mi přišlo, že pro tebe je Jonathan přítěž," mluvila na rovinu, jako ona. Bude tlačit, dokud Lucy nepovolí.

Ovšem ani ta nehodlala jen tak ustoupit. Své tajemství neměla v plánu vyjevit už teď.

„A divíš se? Kdyby byl co k čemu, vyzvedl by tě on, jak taky správně měl. Místo toho ale vzal další službu a ty jsi celá zoufalá volala mně." Nedala na sobě znát, že by měla ke svému nabádání i jiné důvody.

Její zájem však pramenil z čisté sobeckosti. Když se Mínin vztah vyřeší, bude o konkurenci méně. Ne že by byla Mína pro Lucy konkurencí, ale stále měla v živé paměti, jak se Gabriel díval i na ni. Když ale Mína s Jonathanem svůj vztah obnoví, nebude proč zajímat se o šťastně zadanou dívku. Lucy sice od svého plánu nic nečekala, Jonathan byl na něco takového moc zabedněný, ale mohla aspoň doufat. Možná je v doktorovi nakonec víc, než se zdá.

„Já nebyla zoufalá," bránila se Mína, „jen se mi nechtělo vláčet se metrem v tomhle počasí. Jestli takhle bude pršet celou noc, z ulic budou potoky. Pak si to své autíčko přestav na loď."

„Byla bych hezký kapitán," uculila se Lucy. Pochybovala, že by se Mínina vize naplnila, ale snít mohla. Třeba i o záchraně v podobě Gabriela, který by ji spasil před valící se vodou.

„Nádherný," procedila Mína ironicky skrz zatnuté zuby. Snaha z Lucy něco dostat přišla vniveč. Bylo jí jasné, že její kamarádka se zase nechává unášet svými šílenými představami.

„Nechceš si zajít zítra do kina? Třeba na nějakou tu romanťárnu, kterým se vždycky smějeme," navrhla s přílišným očekáváním. Dámská jízda by jí prospěla, zvláště pak s Lucy. Ta ji vždycky dokázala přivést na jiné myšlenky.

Při Míniných slovech však Lucy sevřela volant pevněji, až jí zbělaly klouby. Jediné štěstí, že Mína dělala jakoby nic a nekoukala se na ni.

„Musím domalovat ten obraz pro profesora. Už měl být dávno hotový," zkusila štěstí s první výmluvou, která jí přišla na mysl.

„Jeden večer přece nic nezmění." Mína zkusila štěstí a prosebně se na kamarádku zahleděla.

„Jenže to by byl můj už asi stý jeden večer," namítla Lucy. I když se jí představa, jak Míně vmete do tváře, že ji Gabriel pozval na schůzku, zamlouvala, držela se, aby to neudělala.

Mína se široce usmála: „Aspoň to hezky zaokrouhlíš."

„Promiň, ale zítra to vážně nejde. Pozítří klidně, ale zítra vážně musím máknout." V Lucy skutečně dřímala duše umělce. Její herecké výkony by nemohla zpochybnit ani porota při udělování cen.

„Ale já chci do kina zítra, to mám čas." Mínu už tyhle řeči nudily a štvaly. Když chtěla někam Lucy, musela se vším seknout, ale když chtěla ona, tak to nešlo.

„Ne všichni máme čas," opáčila Lucy tvrdě. Hodlala se vykroutit stůj co stůj.

„Nechce se ti. Řekni to rovnou, bude to rychlejší." Nervy měla Mína na dranc. Každý ji posílal do háje. Jonathan, Lucy, doktor Wolf taky nebyl zrovna nejsdílnější...měla pocit, že jediný, kdo s ní chce trávit čas, je Kevin. Ten byl nadšený už jen z toho, že jí mohl ukázat nový přírůstek ve své muší sbírce.

„Panebože, Míno," Lucy otráveně dvakrát praštila hlavou o opěrku sedadla, „mám prostě práci. Ty se na to vymlouváš pořád, měla bys to chápat ze všech nejvíc."

Auto zastavilo v řadě na semaforu. Déšť neustával, naopak se zdálo, že je každou minutou silnější. Podél chodníků se do kanálů splavovaly zběsile proudící potůčky.

Tohle už bylo na Mínu příliš. Připadala si, jako když se na ni za poslední dobu všechno hroutí. Všechno dobré pomalu mizelo v nenávratnu.

Ohlédla se po Lucy, v očích se jí leskly slzy. „Jsem ráda, že jsem ti takovou přítěží."

Jen to dořekla, otevřela dveře a vylezla z auta. Práskla za sebou a rozběhla se přes silnici pryč. Proběhla pod kuželem světla z pouliční lampy a ztratila se ve tmě.

„Míno! Míno!" volala za ní Lucy, i když věděla, že je to marné. Ztěžka vzdychla a opřela si čelo o volant. Její kamarádka to někdy vážně přeháněla.

Nechtěla si ale kazit náladu. V myšlenkách okamžitě zabrousila k zítřejšímu večeru. Netušila, co by si měla obléknout. Něco formálního? Nebo ležérního? Měla to brát jako návštěvu nějaké významné galerie? Líbilo se jí, že muž, který se o ni zajímá, má v oblibě také umění. Nepochybovala, že si s Gabrielem budou mít co říct.