Jak čas poskočil, jasné počasí vzalo záhy za své. Slunce nedokázalo odolávat těžké dece hustých mraků příliš dlouho a bylo nuceno ustoupit. Nad střechami domů se vlády opět ujala hustá šedivá oblaka a na Londýn padl soumrak. Ponuré přítmí zahalující město bylo přesně to, v co Renfield doufal. Jakmile se den nachýlil k večeru, nastal čas splnit poslední Gabrielův rozkaz.

Bílá dodávka patřící chemickým závodům sjela z River Road a zamířila ke skladišti na nábřeží řeky Temže. Odlehlý kus Londýna, který člověk navštívil jen zřídkakdy, byl ideálním místem pro splnění úkolu. Na přední sklo auta sem tam dopadly první dešťové kapky. Zdálo se, že samo počasí chce, aby Gabrielovy činy zůstaly neodhaleny. Déšť smyje i poslední zbytky stop, které by někoho mohly dovést k pravdě.

Auto minulo hlavní budovu starého skladiště, jehož rekonstrukce byla teprve ve fázi jednání. Zamířilo ke shluku garáží tvořící několik uliček. Nikde nebylo ani živáčka. Štěrk pod koly vozu křupal. Vyjeté stopy se co nevidět opět zaplní splavenými kameny. Šedivé okolí bez jediného vzrostlého stromu umocňovalo ponurost celého místa.

Bylo nutné, aby Renfield odvezl mrtvé tělo co nejdál. Zajistil vše potřebné, aby jeho případný nález nebyl spojován s činností nebo samotnou osobou Gabriela Morgensterna. Za ta léta se jeho společník naučil dbát i na ty nejmenší detaily. Těla se po nějaké době vždy objevila. K ukončení vyšetřování to bylo potřeba. Než se tak ale stalo, i poslední zbytky stop z nebohé oběti a místa jejího nálezu zmizely. Sám Gabriel vodu nenáviděl, jeho temná strana ji nesnesla. Už jen proto do Londýna nakonec přiletěl soukromým letadlem. Pro Renfielda však byla voda věrným spojencem, který mu pomáhal uvrhnout těla do hlubin, které už patřily jen minulosti.

Dodávka zastavila na kraji poslední uličky, kousek od mola vybíhajícího do řeky. Tlumené bublání motoru ustalo. Renfield pohledem prohledával okolí a naposledy se ujišťoval, že je sám. Seděl nehnutě jako socha, obklopen tichem. Jen tu a tam se o kus dál ozvalo šplouchání řeky. Ruce v černých rukavicích pevně svíraly volant. Renfield neoplýval zbystřenými smysly jako jeho pán, ale naučil se vnímat každý zvuk, jakékoliv křupnutí nebo vrznutí. Pokaždé dlouhou chvíli pročesával pohledem okolí, než se pustil do práce.

Nakonec ale přeci jen vystoupil a těžké kroky obcházející dodávku prořízly neměnný klid v okolí. Renfield otevřel zadní dveře vozu. V nákladovém prostoru leželo jen nehybné tělo zabalené v černé látce.

Ten výjev mu nečekaně na mysl přivál vzpomínku na první tělo, kterého se měl zbavit. Bylo mu devatenáct a kromě hrozby smrti, která nad ním každý den visela, netušil, co by měl od mocného člověka, který jej vzal k sobě, čekat. První obětí, jakou Renfield zažil, byl indický mladík jen o pár let starší, než byl tehdy on sám. Pokusil se o něco, co se ještě žádnému člověku nepodařilo – obelstít Gabriela. Chtěl jej podvést a ke všemu také zostudit. Odměnou mu byla krutá, pomalá a bolestivá smrt. Z pohledu na zohavené tělo se mladému Renfieldovi udělalo zle. Připomínalo mu to pohled na mrtvé rodiče ležící v tratolišti krve.

Renfield prudce zavrtěl hlavou, aby zahnal špatné vzpomínky. Za celých třináct let v Gabrielových službách už toho viděl tolik, že jím už mohlo otřást jen máloco. Tehdy mu zbědované tělo naivního mladíka přišlo jako to nejhorší, co od smrti rodičů viděl. Gabriel mu ale s postupem času ukázal, že za sebou umí nechávat ještě mnohem zbědovanější těla, než to, které Renfield viděl prvně.

Nad městem se ozvalo tlumené, zlověstné zahřmění. Bouřka se nezadržitelně blížila. Renfield si musel pospíšit. Přitáhl tělo ke kraji dodávky a vyzdvihl jej na ramena. Na smrt vyhublá dívka skoro nic nevážila. Bez větších potíží přenesl mrtvolu k molu. Dřevěná prkna už nějaký čas stravovala hniloba, místy úplně chyběla. Renfield se musel pohybovat nanejvýš obezřetně. Dřevo pod jeho kroky bolestně vrzalo. V okolním tichu se to někomu, kdo nechtěl být přistižen, zdálo jako ten nejhlasitější zvuk na světě, který má dotyčného každou chvíli prozradit.

Došel až na samotný okraj mola. Hladinu pod ním čeřil slabý vánek, který postupně sílil. Ve vzduchu byla cítit bouřka; zvláštní vůně, která prosytila okolí vždy těsně předtím, než se na nebesích rozpoutalo zuřivé peklo. Kalná voda Temže nedovolovala pozorovatelům rozkrýt svá tajemství, kterých za celá staletí ukryla nespočet.

Renfield byl stále člověk. Služba temnému démonu v něm ale zahubila všechnu lidskost. Bývaly doby, kdy se mu vnitřnosti svíraly odporem ke Gabrielovým hrůzným činům. Bez něj by ale Renfield patrně nikdy nedospěl k hlubšímu poznání, které s sebou život po jeho boku přinášel. Gabriel mu ukázal, že každé lidské jednání je sobecké. Lidé vždy dělali cokoliv jen proto, aby z toho sami těžili. I ten nejpokornější člověk, který činil vše pro to, aby pomohl druhým, se nakonec projevil jako zkažený, sobecký červ, který si tak jen získával to nejlepší pro sebe. To vše dokázal Gabriel odhalit. Pokaždé v člověku našel to špatné. To, co každého nakonec přivedlo ke zkáze.

Proto už Renfield s oběťmi svého pána nedokázal soucítit. Necítil bolest z toho, co je potkalo. Za svůj hrůzný konec si přeci jen mohli sami. Gabriel mu ukázal, že žádné spasení člověka nečeká. Pokud mu on sám nedá věčný život, přijde prázdnota. Nekonečná, duší nevnímaná. Není z ní návratu. To všechno lidé kdesi hluboko ve svém nitru tušili. Aby se zbavili sžíravého strachu z temnoty, upínali se k víře.

I Renfield se narodil do rodiny věřících. Nebyl však křesťan, nýbrž hinduista. Rád naslouchal matčiným příběhům, tak barvitým, až jej hřály u srdce. Jenže to bylo v době, kdy byl šťastným dítětem. Po smrti rodičů byla víra to poslední, čím by se zabýval a s příchodem Gabriela víra v něco lepšího zmizela v hlubinách zapomnění.

Staré zvyky ale nezmizely, pouze se schovaly v nejzazším koutě mysli. Kousek dávné minulosti si našel cestu ven z Renfieldova nitra. Položil zabalené tělo na rozpadající se prkna. Dřepl si vedle něj a chvíli jej nehnutě pozoroval. Natáhl se po černé látce a kousek jí odkryl.

Prohlížel si bledou, propadlou tvář s tmavými kruhy pod očima. Z popraskaných, nepatrně pootevřených rtů nevyšel žádný sten. Ke konci svého krátkého života si musela drobná Jane Whitmore projít utrpením, jakého byl schopen jen Gabriel. Zaměřil se na jiný cíl a nebohou Jane odvrhl. S poslední kapkou krve z ní vysál všechen život, ale dívka se neměla navrátit jako nevěsta. Zemřela v chladném sklepení, trýzněna stvůrou, která neznala slitování.

Renfield položil dívce ruku na srdce a sklopil hlavu. „Asató Má Sat Gamajá, Tamasó Má Džjótir Gamajá, Mritjór Má Amritam Gamajá, Óm Šánti Šánti Šántihi, Šrí Gurubhjó Namahá Hari Óm," s pevně sevřenými víčky tiše přeříkal hinduistickou modlitbu. ( Veď mne od neskutečného ke skutečnému, veď mne od temnoty ke světlu, veď mne od pomíjivého k nesmrtelnosti. - pozn. autora) Na moment setrval s dlaní přitisknutou na těle, které již duše opustila.

Když si uvědomil, jak hloupě se vlastně chová, ucukl, jako by se spálil. Poškrábal se ve vlasech a kroutil hlavou nad svou chvilkovou slabostí. Ještě naposledy se podíval na tvář Jane Whitmore, načež ji opět překryl tmavou látkou. Ještě se pro jistotu rozhlédl, zda se někdo neblíží a hned poté strčil do těla.

Hladina se otevřela a vtáhla do hlubin dívku, která svou dobrotou a pečlivostí dělala rodičům vždy jen samou radost. Hlasité cákání vody se rozléhalo okolím, nikým nezaslechnuto. Renfield sledoval, jak poslední cíp černé látky zmizel v kalných vodách Temže. Hladina se za Jane nadobro zavřela. Zbyly po ní jen rozvířené vlny, které postupně slábly, dokud nezanikly.

Čas byl drahý, proto Renfield na nic nečekal. Napřímil se a aniž by se ohlédl, vracel se zpět k dodávce. Cestou zvedl zrak k obloze. První kapka dopadla na jeho tmavou kůži. Přímo pod oko. Našla si cestu po jeho tváři k zemi. Připomínala perlu slané slzy. Perlu patřící k náhrdelníku, který byl už dávno zpřetrhán. Renfield dešťovou kapku naštvaně setřel hřbetem ruky. Cítil se zvláštně. Netušil, proč si k němu právě dneska minulost našla tak snadno cestu.

Neuváženě práskl zadními dveřmi dodávky, ale zvuk zanikl v pronikavém zadunění hromu. Bouřka dorazila. Jakmile se za Renfieldem zavřely dveře a on seděl opět za volantem, z nebe se spustily husté provazce dešťových kapek. Kdyby pršelo celou noc, hladina řeky by stoupla a uchovala své tajemství o něco déle. Renfielda už ale zajímalo pouze to, že voda smyje veškeré stopy, které zanechal on i auto.

Otočil klíčkem v zapalování a motor se rozvrčel. Nebyl důvod dál zůstávat. Úkol splnil. Stačilo jen zavézt auto ke stanovišti dodávek chemického závodu, tiše vyklouznout a zpět do centra se svézt metrem.

Občas si Renfield říkal, jaké by to bylo dělat tuhle práci za dob, kdy přesun z místa na místo nebyl tak rychlý. Mohl by používat koně, ale cestou by jej jistě spatřilo hodně lidí. Takhle se jen stačilo vmísit do davu a bylo po starostech. Lidé byli až příliš zaujati sami sebou a svými problémy, než aby dávali pozor, odkud se vynoří snědý muž oblečený celý v černém. Škodolibý úsměv rozzářil Renfieldovu jinak vždy zamračenou tvář. Možnosti moderní doby jej těšily.

Dodávka se rozjela pryč od místa posledního odpočinku Jane Whitmore. Jakmile se ve zpětném zrcátku už neodrážela řeka, Renfield se uvolnil. Mysl měl zase čistou, nestravovanou vzpomínkami nebo opatrností. Poslední kroky byly tak snadné, že nad nimi ani nemusel přemýšlet. Sám sobě musel uznat, že pro Gabriela pracoval opravdu svědomitě. Vypracoval se tak, že už prakticky nechyboval. Dokázal si poradit s každým zádrhelem. I dnes obstál na výbornou.

Temné hlubiny Temže spolu s tělem mladé dívky pohltily také jakékoliv podezření, které by s jejím zmizením kohokoliv spojovalo.