Souboj nepoddajné vyšetřovatelky a charismatického muže vůdčího typu neměl jasného vítěze. Naima však záměrně předstírala naprosté vyčerpání a poddání se náruči Morfeově, čímž si zajistila Gabrielovu zdánlivou netečnost. Matrace se vedle ní prohnula pod váhou jeho těla, když si vedle ní lehl, jen co si jí přestal všímat. Drahnou chvíli ještě vyčkávala, než se obezřetně posadila.

Pohlédla na spícího muže vedle sebe. Hruď se mu v pravidelném rytmu zdvíhala, oči měl zavřené. Nehnul ani brvou. Zdálo se, že skutečně spí.

Naima spustila bosé nohy z postele a zkoumala každé prkno podlahy. Odhadovala, zda nějaké zavrže či nikoliv. Nakonec se zvedla a ohlédla se po Gabrielovi, zda jej její pohyb neprobral. Ten však dál klidně oddechoval. Pod dlaní skrýval část jizvy, která se mu táhla přes celou hruď. Její původ Naimu zajímal, stejně jako většina jizev, které zvrásnily chladnou kůži a uzamkly v sobě své vlastní příběhy. Na to však nebyl čas. Teď měla na starosti něco jiného.

Sehnula se pro bílou košili, kterou docela nedávno z Gabriela strhla. Oblékla si ji a zběžně zapnula několik knoflíčků. Přitom pohledem mapovala okolí, avšak ložnice se jí nezdála jako příhodné místo, kam by muž Gabrielova ražení skrýval cokoliv, co by jej mohlo usvědčit. Navíc ani neměla v plánu hledat něco konkrétního.

Po špičkách přeběhla ke svým kalhotám, ze kterých vylovila svůj mobil. Tiché odkašlání ji zastavilo v půli pohybu a ona se, pořád ohnutá, ohlédla po svém milenci. Stále však spal. Nebo si to měla Naima alespoň myslet.

Co nejtišeji přešla ke dveřím, které pro ni byly další překážkou. Domnívala se, že Gabriel by nevlastnil rozpadající se ruinu, kde vrže pomalu i vzduch, ale musela být obezřetná. Jakýkoliv zvuk ji mohl prozradit a to ji mohlo srazit na kolena. Klika však pod jejím dotekem ani nezanaříkala, stejně jako dveře, které otevřela jen na takovou škvíru, aby skrze ni mohla proklouznout.

V tmavé a tiché chodbě ji mohl překvapit jen Renfield. Vzhledem ke Gabrielovu postavení ale soudila, že svého asistenta poslal jinam a nařídil mu nevracet se, dokud nebude, jak se říká, čistý vzduch. To poslední, co by si Gabriel přál, bylo vyrušení v tu nejnevhodnější dobu, zatímco by se pokoušel získat nad Naimou převahu ve všech směrech. Něco takového mu však nehodlala dovolit.

I přesto, že to byl skutečně přitažlivý muž a skvělý milenec, se Naima nenechávala zlákat jeho zdánlivou dokonalostí. Stále to byl její protivník a na tom nemohly nic změnit ani společně strávené chvíle za zavřenými dveřmi ložnice.

Bylo třeba jít dál. Paměť Naimě našeptávala, že musí přes chodbu až do druhého křídla, kde měl Gabriel svou pracovnu. Ač ji více zajímaly dveře pokoje, který objevila při své první návštěvě zde, prozatím jej musela nechat být. Alespoň částečně. Domluvený hovor jí měl odkrýt tajemství předmětů, které onen záhadný pokoj skrýval.

Bez dalšího zbytečného vyčkávání Naima proběhla chodbou a kolem schodiště prolétla tak rychle, až skoro připomínala bílý přízrak, ze kterého by každý postřehl jen šmouhu. Zavřela za sebou těžké dveře a osaměla.

V rozlehlé pracovně jí společnost dělal slabý plamínek v krbu, který si klestil cestu skrze ohořelé zbytky dřeva. Syčel, kýchal a praskal, jak se snažil udržet při životě, ovšem jeho boj byl marný. Jakmile se z pootevřeného okna přihnal chladný noční vítr a rozvlnil závěsy v oknech, ledová ruka neviditelného pána se natáhla až ke krbu a jediným švihem uhasila dohořívající sloupek plamene. Do místnosti se vkradl chlad.

Naima se otřásla. Bavlněná košile byla jediným kusem šatstva, který halil její nahé tělo a v místnosti, kde již oheň dohořel a okno bylo pootevřené, jí nemohla poskytnout dostatečnou ochranu.

Na to však odhodlaná žena nedbala. Vydala se k mohutnému stolu a cestou jí tvář ozářil displej mobilu, který se probral k životu. Ostré světlo působilo v temné místnosti jako vábnička. Než Naima došla ke stolu, vytočila známé číslo a přitiskla si mobil k uchu. Mírný vánek si pohrával s prameny vlasů, které jí v malých prstýncích padaly do tváře.

„Naimo? Jsi to ty?" mužský hlas zněl i přes své zkreslení výše, než by se očekávalo.

„Domlouval sis snad na tuhle dobu hovor s někým jiným?" Naima nemohla mluvit nahlas, jen šeptala. Sedla si na kraj stolu a koutkem oka pozorovala dveře, stejně jako naslouchala okolním zvukům.

„Ne, jen se ujišťuju," podle frkání se muž na druhé straně zasmál.

„Tak povídej. Zjistil jsi něco, Einare?" Naima neměla času nazbyt. Její pomocník musel být stručný, jasný a výstižný. Vzhledem k tomu, co zjistil, to však nebylo možné.

Z mobilu se ozvalo šustění papíru, stránek, které se otáčely. V jedné chvíli ze sebe Einar začal chrlit slova nadšení: „Je to úžasné, Naimo. Kde jsi to viděla? Ty předměty jsou už stovky let považovány za nenávratně ztracené. Víš vůbec, na co jsi narazila, co jsi našla? Z toho se svět pomine!"

„Einare, tvoje zaujetí je sice úžasné, ale na to teď není čas. Co to je?" s pohledem upřeným na zavřené dveře Naima počítala sekundy, které se měnily v minuty. Nemohla být pryč moc dlouho.

„No, tobě to asi už tak úžasné připadat nebude," Einar se zadrhl v řeči. Věděl, jak jeho nadcházející slova na kamarádku zapůsobí.

„Proč? Co to je? Už to vyklop," vybízela jej, v hlase se jí odrážela naléhavost.

„Jsou to všechno předměty, které patřily Drákulovi. Prvnímu z upírů," nakonec to Einar musel říci a po jeho slovech se na lince rozhostilo hrobové ticho.

Naima civěla do prázdna a snažila se zpracovat, co se právě dozvěděla. Bylo to tak šílené, až se tomu jedna její část bránila.

Drákula. To jméno ji děsilo ve spánku už od dětství. První a nejvyšší upír, který dal neživot novému druhu, tomu, co terorizoval smrtelníky. Druhu, jehož příslušník jí učinil taková příkoří. Bez Drákuly mohla žít zcela jiný život, čekala by na ni jiná budoucnost, ale to všechno se rozpadlo jako domeček z karet s první prolitou kapkou krve jejího otce. Nebýt Drákuly, mohl by její otec žít. Nevinila ani tak jeho vraha, jako jeho stvořitele. Bez Drákuly by do jejich skromného domu nikdy nezavítala ta zhoubná temnota, které sebral lidství a neudělala by z ní osamělé dítě bez rodičů, jehož se ujala rázná teta, kterou skoro ani neznala.

„To není možné," zamumlala do prázdna.

„Já vím, taky jsem tomu zprvu nemohl uvěřit, ale ty fotky, cos mi poslala, jsem zkoumal celé dny a prošel jsem stohy záznamů a spisů," podle zvuků v pozadí se Einar zjevně něčím prohrabával, „je tam všechno. Cetky, dávno ztracené knihy, ta zbroj, dokonce i jeho meč. Když jsem ho viděl, myslel jsem, že se mi to jen zdá. Ten meč se hledá tak dlouho, až to historici a archeologové pomalu vzdávají. A tys ho našla v nějaké soukromé sbírce. Neuvěřitelné. A ty knihy. Bez nejmenších pochybností jsem si jistý, že jsou to spisy, které údajně shořely při požáru transylvánského knížecího hradu a jeho vyvraždění. Některé jsou dokonce z Argesu, pevnosti Vlada Tepeše. To, co jsem mohl, jsem ukázal Mathiasovi. Potvrdil mi dataci - přelom čtrnáctého a patnáctého století, je to tedy starší, než Drákula. A podle historických záznamů jsem si jistý, že ta zbroj, kterou jsi našla ty, je skutečně jeho."

„To je šílené," Naima tomu pořád nemohla uvěřit. Myšlenky jí hlavou vířily jako zběsilé, okolní svět vymizel.

Einarovo nadšení vyprchalo. „Jsi...jsi v pořádku?" ujišťoval se s jasnou starostí ve hlase, „tedy...vím, že upíři jsou pro tebe citlivé téma. Zvládáš to?"

Tím si Naima nebyla tolik jistá, ale hrát uměla přesvědčivě. „Jo, zvládám," odkašlala si, aby nalezla ztracené jistoty, „jen mě to zaskočilo, nic víc. Trochu jsem doufala, že už na ty parazity nenarazím. Dvakrát mi to bohatě stačilo."

„To celkem chápu," zamručel si Einar pod vousy, „co myslíš, že to znamená?"

„Nevím," Naima jen bezradně pokrčila rameny, „ Drákula je přece mrtvý, ne? Možná nějaký jeho věrný přisluhovač nebo taky obdivovatel."

„Naimo," Einarovi se chvěl hlas, když si uvědomil, co to znamená, „tys to všechno našla u někoho, že? U toho, koho máš dostat. To znamená, že vyšetřuješ buď upíra, nebo nějakého šíleného lidského fanatika."

„Co ten Drákula?" o své bezpečnosti se Naima odmítala bavit. Svou práci dělala, ať už s sebou přinášela jakákoliv rizika.

„Jo, měl by být mrtvý," Einar na druhé straně pokýval hlavou, nemínil se však vzdát, „hele, nechci, abys skončila jako tvůj táta. Sice se věnujeme kde čemu, ale tohle už je prostě moc. Na to nemá zkušenosti a prostředky ani Dračí řád. Na boj s upíry kvalifikaci nemáme. Vím, že jdeme přes mrtvoly, ale já bych nerad v dohledné době pohřbíval tvou mrtvolu. Pusť to, nech ten případ být."

Naima seskočila ze stolu a volnou rukou se o něj zapřela. Naklonila se, jako kdyby Einar seděl na druhé straně v židli. „Laskavě mi neříkej, co mám dělat," zasyčela natolik hlasitě, jak jen mohla, „já od práce neutíkám, nenechávám ji nedokončenou. Jestli je tady upír nebo nějaký jejich obdivovatel, zjistím to a udělám, co bude třeba. Ale nenechám nějakého vraha, aby mu všechno prošlo, ať je kdo je. A mého otce do toho netahej. Už je to dávno."

„Jo, dávno. Ale jestli je něco, čeho se bojíš, tak jsou to upíři," tón Einarova hlasu zhrubl.

„Moje emoce laskavě přenechej mně," odbyla jej Naima suše, „zjisti mi co nejvíc a pošli mi to, jasné?"

„Jasné," odpovědí bylo jen zahučení, které neznělo příliš přesvědčivě.

„Dávej na sebe pozor, ano?" vybídla jej Naima.

Einar se konečně trochu uvolnil a zasmál se: „Já? To spíš ty. Já možná po žádném upírovi nejdu."

„Na blbosti jsi expert. Už musím končit. Měj se," bez vyčkání na odpověď Naima zavěsila a zahleděla se na zařící displej mobilu.

Jen vteřinu poté, co světlo vyprchalo a v pokoji již nevládl ani ždibec světla, se za okny ozvalo hlasité zakrákání. Naima, která v tiché noci nic podobného neočekávala, sebou trhla a obrátila se k oknu. Kolem se prohnal černý stín a pták dosedl na parapet, na jehož povrchu vydávaly zahnuté pařáty zvuky, z nichž mrazilo v zádech.

S uvědoměním, že je to jen neškodný pták, se Naima upokojila. Sama pro sebe se usmála, pobavila ji vlastní paranoia. Obrátila se ke dveřím, ale až příliš pozdě si všimla, že v místnosti již není sama. Vrazila do stojícího těla a z hrdla se jí vydralo polekané zaúpění.

„Neodkladný hovor?" Gabrielův hlas k ní promlouval ze tmy, výhružný a děsivý. Jediným krokem vstoupil do měsíční záře, která do pracovny dopadala skrze okno.

„Nečekal jste snad, že mě najdete vedle sebe, že ne?" Naima rychle nabyla ztracené jistoty a opět vyhlížela suverénně, nepoddajně.

„Nikoliv. Jen jsem odhadoval, že vám to potrvá déle, než se vytratíte. Nebuďte příliš ukvapená," odpověděl jí. V jeho hlase se odrážel vítězný úsměv, tvář se mu však odmítala poddat a dál bez jediného cuknutí svalů Naimu pozorovala.

Ta se nenechala rozhodit: „Možná na vás dokážu vyzrát lépe, než si myslíte."

Její srdce však bylo dostačujícím důkazem toho, že klidná rozhodně není. Gabriel jeho tlukot slyšel tak jasně, jako se v dávných dobách rozléhal zvuk kostelního zvonu celou vsí. Stačil by jediný prudký pohyb a ona tlukoucí pumpa by si probila přes hrudní koš cestu ven.

Místo toho k ní Gabriel s klidem přistoupil, sklonil se k ní, ale než ji mohl políbit, obešel ji. Až když mu nemohla vidět do tváře, usmál se. Všiml si, jak se k němu natáhla. Toužila po tom, aby ji znovu hýčkal a laskal, ač by to nikdy nepřiznala nahlas.

„Nebo je to přesně naopak," odvětil a přitáhl si ji za boky zase k sobě.

Naimě s úsměvem vystřelily ruce vzhůru a prsty mu zajela do vlasů. Zaklonila hlavu a nechala jeho rty beztrestně putovat po svém krku. Nebyla ovšem tak klidná, jako prve a Gabriel to dobře cítil. Ještě netušila, zda je ten muž upír či jen jejich lidský přívrženec, ale jistá spojitost zde byla a to Naimu zneklidňovalo. Gabriel náhle získal zcela jiné obrysy. Od počátku jej viděla jako člověka, ale tentokrát mohl být něco víc. Stvoření mnohem nebezpečnější, než se na první pohled zdálo.

„To máte pracovnu jenom k tomuhle? Jsme zase na začátku," i přes to všechno si Naima jeho doteky užívala a dráždila ho.

Gabriel ji trhnutím otočil čelem k sobě. „Sluší vám," pohledem ji sjel od hlavy k patě a konečky prstů odhrnul límeček košile z jejího hrdla.

„Bez ní by se vám to možná líbilo víc," jako už několikrát za onu noc, kdy se na ni takhle díval, si Naima skousla ret. Vytáhla se na špičky a rukama opisovala jeho obnažená ramena a paže.

„Nejsem vybíravý," zamručel jí do vlasů, jejichž vůni zhluboka nasál. Známý odér levandule pro něj představoval jistotu, že tu ženu má vždy pod kontrolou, ať je kdekoliv.

Jen co jeho ruce vyhrnuly košili výš, než by bylo zdrávo, Naima se mu se smíchem vysmekla a zamířila zpět ke dveřím. Cestou se ještě ohlédla a věnovala Gabrielovi jasnou výzvu vepsanou ve tváři. Ochotně, s vlastními záměry, ji následoval.

S novými informacemi, které Naima získala, nebezpečí vzrostlo. Pro tuto chvíli jej však odložila na vedlejší kolej a ještě naposledy se rozhodla užít si. Alespoň tím u svého protějšku podnítí víru v jeho vlastní vítězství. O tom, kým skutečně je, se přesvědčí teprve tehdy, až si u něj zajistí silnější pozici.

A k tomu vychytralá seveřanka neměla daleko.