Detektiv Brown mohl dát Míně a jejím přátelům jen pár hodin k dobru.

Jakmile se dívka druhého dne probrala, všichni se kolem ní slétli, nadšení, že je při vědomí. Slova úlevy a lítosti nad prožitým utrpením k ní však nepronikly. Mína byla jako duchem nepřítomná. Myslí neustále zabíhala k předcházející noci a k rozhovoru s Gabrielem. Nemusel u ní být, ale byl tam. A udělal pro ni mnohem víc, než přiznával.

„Míno?" Jonathanův hlas vytrhl dívku z jejího vlastního světa myšlenek.

Její přítel seděl na té samé židli, jako předešlé noci Gabriel. Držel ji za ruku a se strhaným výrazem se snažil alespoň předstírat, že má vše pod kontrolou. Doktor Seward rovněž zaujal stejné místo, jako předešlého večera, prozatím však mlčel. Otázky pokládal detektiv Brown, který stál u nohou postele s připraveným notýskem v rukou. Arthur postával kousek za ním a snažil se schovat před Míniným pohledem.

„Slyšela jsi, na co se tě detektiv ptal?" Jonathan jí stiskl ruku.

„Pardon, nevnímala jsem," Mína několikrát rychle zamrkala a opět zaostřila na detektiva. V podstatě si ani nepamatovala na to, že by přišel. Svět kolem ní se ztrácel a ona nebyla schopná do něj proniknout.

„Co všechno si pamatujete, slečno?" tentokrát Brown neútočil. Doktora Sewarda choval ve velké úctě a nikoho z přítomných nechtěl zbytečně týrat, ale ptát se musel.

„Vodu. A plameny," zamumlala Mína s pohledem upřeným do stěny za Brownovými zády.

S její odpovědí místnost naplnilo tísnivé ticho, narušované jen trhanými nádechy přítomných, kteří se tu hrozivou vizi snažili vyhnat z mysli.

„Jistě. A něco dalšího? Cokoliv nám pomůže, slečno. Viděla jste útočníka?" v detektivově hlase se po velmi dlouhé době ozval nějaký cit. Soucítil s rodinou svého dobrého přítele a nechtěl, aby znovu prožívali to utrpení. Nebylo však zbytí.

Mína si toho vybavovala dost na to, aby policii dokázala pomoci. Něco v ní jí ale bránilo. Místo toho podávala jen kusé informace: „Byla to Lucy. To ona mě napadla. A pak...pak jsem ji viděla...tam."

Vzpomínka na plameny stravující tělo člověka, kterého považovala za přítele, s ní otřásla. V uších jí stále zněl ten kvílivý zvuk, který bezpochyby vycházel z jejího hrdla. Mína opět ucítila, jak jí Jonathan stiskl ruku. Všichni se jen stěží smiřovali s tím, kdo byl zčásti zodpovědný za události posledních dní. V nádherné, zprvu neškodné blondýnce by nikdo nehledal tak krutého pachatele.

Brown si upravil límeček košile, jako kdyby jej škrtil. Musel se ptát dál: „Viděla jste ještě někoho?"

Mína pootočila hlavu a setkala se s jeho pohledem. V jeho tváři poznala soucit, ten ovšem zahaloval těžko skrývanou touhu po odpovědích, po pravdě. Možná mu to bylo líto, ale Mína mu to příliš nevěřila.

„Byl tam Kevin. Tedy...pan Fields. Ten co utekl," přiznala váhavě, „probrala jsem se a...on se nade mnou skláněl. Řekl, že jsem v bezpečí. Pak jsem se zase ztratila a...a byl tam Arthur. A Kevin pobíhal kolem ohně...radoval se."

Při zvuku svého jména Arthur zatnul ruce schované v kapsách v pěst. Opíral se zády o zeď tak, aby jej Mína přes svého otce nemohla vidět. Zíral z okna, kde se ve větru opět proháněly sněhové vločky. Necítil se užitečný, necítil se jako hrdina. Ve skutečnosti naprosto selhal.

Zato Brown cítil, že teď přišla jeho chvíle. Klíčový svědek dokázal mluvit a také se rozmluvil. Tohle byla jeho šance a on ji musel využít. S Míninou výpovědí se mu také dostalo nových informací, které mohly na případ vrhnout jiné světlo. Stejně tak jej ale mohly ještě více zamotat.

A Mína to dobře věděla. Proto lhala. Kevin se nad ní neskláněl, to si pamatovala naprosto přesně. Jen co procitla a z hrdla se jí vyvalil proud vody, v mlze rozpoznala tvář svého zachránce. Odmítala však přiznat, že jí pomohl právě Gabriel, alespoň před policií jej zmiňovat nechtěla. Nebylo to správné, to věděla, ale sobecký hlásek v hlavě jí našeptával, aby to nedělala. Zmínit Gabrielovo jméno by nejspíše znamenalo přijít o něj a s tím se nehodlala smířit. Místo něj obětovala jiného.

„Nerad vám to říkám, slečno, zvláště pak teď, ale Kevin Fields byl nalezen mrtvý," nové skutečnosti Míně přetlumočil Brown a nezdálo se, že by z toho měl radost. Zejména z faktu, že mu dívka nepotvrdila přítomnost někoho dalšího.

„Cože?" Mína sebou trhla a pohledem se domáhala podpory. Tu však nehledala u svého otce nebo přítele, ale u Arthura. On tam byl, čelil tomu samému, jako ona. Potřebovala ho vidět.

„Jen klid, holčičko," doktor Seward se sklonil ke své dceři a snažil se ji udržet na místě. Zdálo se, že Mína je ochotná probít si cestu ven stůj co stůj.

„Jak? Proč?" dívka klesla zpátky na polštář. Dlaní si přejela po tváři, až sykla, když si podráždila bolavé místo pod okem.

„To nevíme. Doufal jsem, že tohle nám osvětlíte vy," Brown jen nerad přiznával, že ve většině případů stojí na mrtvém bodě, „neviděla jste tam nikoho jiného? Kohokoliv. Každá stopa se může hodit."

„Nikoho jiného jsem neviděla," vyjela Mína ostře, což mohlo přilákat nechtěnou pozornost, „řekla jsem vám všechno, co vím, co si pamatuju. Potkala jsem Lucy a ta mě chtěla...chtěla mi ublížit. Utíkala jsem. Strčila mě do jezera a poslední, co vím je, že jsem byla na břehu, kolem šlehaly plameny a Arthur se mě snažil dostat pryč. Jestli se něco stalo potom, s tím vám už nepomůžu. Znovu jsem se probrala až tady."

„Jistě, jistě, slečno, jen klid," chlácholil ji detektiv, což nebyl zrovna jeho obor, „jen dělám svou práci, nic víc."

„Pak ji můžete dělat i jinde," tentokrát to byl doktor Seward, kdo se proti Brownovi ostře ohradil, „má dcera si vytrpěla dost. Jestli se už nemáte na co zeptat, odejděte, prosím."

Brown zaklapl blok a schoval jej v kapse saka. „Rozumím," přikývl.

Nic z toho si nebral osobně. Chápal, že je to pro rodinu těžká situace a zvláště pak pro doktora Sewarda, pro něhož byla Mína tím nejcennějším na světě. Otec svou dceru vždy chrání a nejinak tomu bylo i v tomto případě.

„Odpočívejte, slečno. Kdybyste si přeci jen na něco vzpomněla, dejte mi vědět," s kývnutím na rozloučenou se potichu vytratil. U dveří však ještě kývl na Arthura, čímž mu chtěl dát najevo něco jako policejní sounáležitost, vědomí, že je s ním a že se to vyřeší.

Arthur však v jeho gestu nic nerozpoznal. Nedokázal se soustředit, a tak mu Brownovo kývání hlavou připomínalo jen pohyb maňásků s kývající se hlavičkou, kteří stojí na palubní desce auta a štvou ty, kterým to přijde otravné. Přeci jen ale pohyb zopakoval, ačkoliv to bylo zcela automatické a nic tím nemyslel.

„Proč jsi vůbec byla v parku?" jen co Brown zmizel, Jonathan se obrátil ke své přítelkyni a starost v jeho očích se mísila s podezíráním.

„Volala mi. Lucy," přiznala Mína neochotně, ale s provinilým výrazem pohlédla na svého otce.

„Míno," doktor Seward sklopil hlavu a zajel si vrásčitými prsty do bílých vlasů.

„Proč jsi mi to neřekla?" její jednání Jonathan příliš nechápal.

„Protože jsem věděla, že bys mi to zakázal a tvářil se přitom takhle," odsekla Mína a věnovala Jonathanovi jen letmý pohled. Neměla chuť dívat se na ten výraz, který čekala.

„Hej," z rohu pokoje se ozval Arthur. Tohle odmítal poslouchat. Jeho hlas naštěstí přilákal pozornost ostatních.

„Všichni jsme udělali chybu. Nemáme si navzájem co vyčítat," konečně se odpoutal od stěny a přešel k nohám postele, kde se rukama zapřel o kovový rám, „naletěli jsme všichni. Někteří možná víc, než jiní. Tak či tak, jsme v tom společně. Vyřešíme to. Najdeme toho, kdo ničí nejen tohle město, ale i nás."

Doktor Seward se spolu s Jonathanem dívali bokem, každý na jinou stranu. Jen Mína hleděla Arthurovi přímo do očí a jako vždy, i teď z jeho hlasu dokázala vyčíst něco víc.

„Co chceš říct tím, že to vyřešíme?" v jeho slovech se skrývalo víc a moc dobře to věděla. Zároveň se toho ale bála. Něco jí říkalo, že tohle bude špatné.

„Nejsme v tom sami. Máme profesora Van Helsinga a...a ještě jsem kontaktoval někoho," před svými přáteli měl Arthur jen nerad tajnosti. Ani teď nemohl říct všechno, ale chtěl se alespoň částečně přiznat.

„Jak to myslíš?" Mína se vzepřela na jednom lokti, ač jí to stálo nemalé úsilí. Znepokojovalo ji to.

„Nemůžu vám říct všechno," Arthur odmítavě zavrtěl hlavou, „jen chci, abyste věděli, že v tom nejsme sami. Mám někoho, kdo nám pomáhá a věřím mu. Věřím mu, že to zvládne. Tohle sahá dál, než bychom my dokázali zvládnout. Potřebujeme pomoc a tu máme. Na obou frontách. Nejsme lovci. Ještě před měsícem nikdo z nás na upíry nevěřil a podívejte se teď. Rozkládá nás to. Nechci, aby nás to i zabilo."

„Na to už je pozdě, nemyslíš?" Jonathan odsunul židli, div se nepřevrhla a prudce se postavil, „jestli sis nevšiml, Lucy je mrtvá. A ať to udělal kdokoliv, vyhrává. Pořád. A od doby, co známe alespoň část té šílené pravdy, se nám nic nepodařilo udělat. A dopadlo to tak, jak to dopadlo. Mínu to málem připravilo o život a Lucy je mrtvá."

„Já to moc dobře vím!" vyjel po něm Arthur, nepotřeboval pořád dokola poslouchat, jak selhal, „jestli sis ty zase náhodou nevšiml, já tam byl. Snažil jsem se aspoň něco udělat! To ty se pořád jen směješ a odmítáš se podívat pravdě do očí. To musela Lucy zemřít a málem ti zabít holku, aby ti to konečně došlo? Tohle není žádná fantazie, tohle je realita. A ať už je neskutečnější, prostě je to tak. Děje se to."

„Pánové," do jejich hlučné slovní přestřelky se vložil doktor Seward, ale nemělo to žádný účinek. Sám nebyl dostatečně schopný racionálně uvažovat, natož aby udobřovat dva rozkmotřené přátele, kteří byli oba tvrdohlaví mezci.

„Byl jsi tam a stejně to k ničemu nebylo!" Jonathan se nemínil nechat zahnat do kouta a slova šířící kolem sebe bolest se mu drala z úst.

„Tak už dost!" vyjela po nich Mína a byla to teprve ona, kdo je dokázal zastavit. Oba muži na dívku pohlédli a její divoký výraz říkal jediné – vypadněte.

„Nejdu nevhod?" Van Helsingův hlas všechny vytrhl z jejich roztahující se bubliny vzteku a výčitek. Ohlédli se a ve dveřích skutečně stál profesor. Naučeným pohybem sňal klobouk z hlavy a všechny do jednoho si prohlížel.

„Ne, už jsou na odchodu," zahučela Mína v odpověď. Ač se tvářila vztekle, uvnitř sebe byla za Van Helsingův zásah ráda.

„Jděte," zasyčela, když se po ní Jonathan ohlédl a nadechoval se k protestu. Pro ni jejich rozhovor skončil.

„To poslední, co Mína potřebuje, jsou vaše hádky," doktor Seward přispěchal své dceři na pomoc. Oběma mužům pokynul, aby jej následovali a osobně je vyprovodil z pokoje. Ve dveřích se na Mínu ještě usmál, ovšem o povzbuzení nemohla být ani řeč. Sám měl co dělat, aby si zachoval čistou mysl.

„Možná se to nezdá, ale vašim přátelům na vás záleží," Van Helsing promluvil až poté, co se za trojicí zavřely dveře. Odložil si svůj kabát a klobouk na židli blíže k oknu a sám ztěžka dosedl na tu u Mínina lůžka.

„Mrzí mě, co se stalo," jeho slova zněla skutečně upřímně, nemluvil jen tak do větru.

Mína se přetočila na bok a podložila si hlavu rukou. „Je to zvláštní, profesore. Člověk si maluje vlastní budoucnost, plánuje, jak bude žít a jak do toho zapadá jeho nejlepší přítel, ale nakonec je to právě on, kdo se vám snaží žádnou budoucnost nedat," tón jejího hlasu by kdekoho vyděsil, ne však Van Helsinga.

Mínin hlas postrádal jakoukoliv barvu či emoci. Žádné procítění, nic. Jen pustá prázdnota, apatie a nezájem. Jako když přednášející na univerzitě monotónně předříkává naučené fráze o vymezeném tématu, ale svým studentům nepřidává nic navíc. Výklad postrádá dynamiku a studenti zájem. Podobně zněla i Mína.

„Není to snadné, slečno, ale jednou ta bolest zmizí. U člověka, který vás upřímně neměl rád, je to snadnější," Van Helsing svým klidným hlasem a vzezřením dodával svému okolí naději. Ač na to Mína nevypadala, uklidňovalo ji to.

„Závisí nějak proměna na tom, jaký člověk vlastně je?" snad kdyby to byla pravda, spalo by se Míně lépe. Vědomí, že proměna jen prohloubila černotu Lucyiny duše, by bylo útěchou.

„Není tomu tak vždy, ale za ta léta studia bych řekl, že ano," přisvědčil profesor, „když je člověk vnitru zkažený, proměna to jen prohloubí. Upír je stvoření temnoty, podněcuje ve své oběti to špatné. To ale neznamená, že je to pravidlo. Dobrého člověka proměna zláká dělat špatné věci, ale rozsah jeho činů je menší, než u špatného člověka. Upír sám může vůči sobě cítit nenávist za to, co dělá, ale ať to zní sebevíc hrozně, vraždit je jeho přirozeností. Jako pro jakéhokoliv jiného predátora. I přesto ale zvířata nezabíjejí pro potěšení, jen pro potravu. Protože je upír svým způsobem stále lidská bytost, jeho touha je mnohem mocnější. Někdo zabíjí jen pro potravu, jiný také pro potěchu. Jako vždy ale záleží na jednotlivci, co si vybere. Zda bude bojovat nebo se poddá svým pudům."

„Vy už jste nějaké takové stvoření potkal?" Míně se při hovoru skutečně ulevovalo, ač stále v hloubi duše cítila bolest, „víte toho o nich hodně, ale nikdy jsem se vlastně nezeptala, jestli jste zažil i nějaké osobní setkání."

„Bez praxe by to možná ani nešlo," Van Helsing se usmál. Sálala z něj vřelost, neboť mu na mysl vytanuly zejména vzpomínky na své dětství, které prožil pod ochranou právě takové bytosti.

„Zabil jste někdy nějakého?" Mína s vážnou tváří pohlédla na svého společníka.

Stále myslela na Drákulu. Zabít Lucy bylo nezbytné, ať už to znělo, jak špatně chtělo. Byla zlá a usilovala jí o život ne kvůli potravě, ale jen z pouhého rozmaru. Drákula pro ni ale představoval něco jiného. I on zabíjel pro potěchu, ale v jeho příběhu Mína spatřovala mnohem víc. Svou bolest překrýval pomstou a sám se přesvědčoval, že hromadné vraždění je správné. Mína si ale byla jistá, že se za to ve skutečnosti nenáviděl. Ubližování jiným bylo jen prostředkem potlačení vlastní bolesti a zoufalství. Drákula neměl nic. V jistém směru bylo jeho jednání pochopitelné. Zabít právě jeho jí nepřišlo správné, protože v něm neviděla darebáka, který je zlý jen proto, že může.

„Ano," úsměv z Van Helsingovy tváře zmizel stejně rychle, jako se objevil. Vzhledem k tomu, kdo byl jeho zachráncem a nejbližší rodinou, na své činy mnohdy hrdý nebyl. „Nejsem lovec, to věru ne a nezabil jsem každého, na kterého jsem narazil. Ale několik ano. Když je v ohrožení váš vlastní život, bojujete, abyste si jej zachoval," přiznal se sklopenou hlavou.

Častokrát cítil jistou křivdu, když mu Gabriel ani jednou nevyčinil, ani jednou se na něj nenaštval, když zabil někoho jeho druhu. Měl právo se vztekat, ale vůči svému svěřenci nikdy nezasáhl. Vždy byl jen rád, že přežil. To pro něj bylo podstatné. Ač v jeho očích Van Helsing vídal jistou lítost, možná i zlobu, Gabriel nic z toho nedal najevo. Po několik dnů toho sice moc nenamluvil a všeho se stranil, ale záhy jej to přešlo a dál dělal, že se nic nestalo. Někdy jej za to Van Helsing nesnášel. Na druhou stranu si uvědomoval tu výsadu, jaké se mu dostalo – sám kníže temnot si svého lidského svěřence vážil více, než příslušníků svého vlastního druhu.

Jeho slova o přežití donutila Mínu přemýšlet: „Myslím, že kdybych měla víc času, asi bych taky bojovala. Já jen...viděla jsem ji. Její tvář. Ty oči a ostré špičáky. Bylo to...hrozné. Zdřevěněla jsem. Poprvé jsem...viděla jsem to poprvé, víte? A ještě k tomu...ještě k tomu to byla má kamarádka. Člověk, kterého jsem znala tak dlouho a věřila mu, se na mě díval těma rudýma očima a chtěl mě zabít. Prostě jsem dovolila šoku a strachu, aby mě ovládly. A tak jsem nebojovala."

„Nemáte si co vyčítat, slečno," Van Helsing jí stiskl ruku, „ani já jsem při svém prvním setkání nebyl zcela suverénní. To nemůže být nikdo. Zcela to popírá zásady moderní vědy a všech poznatků. Když něco takového uvidíte na vlastní oči, ochromí vás to. A když je to navíc sama vaše nejlepší přítelkyně, je to o to horší."

„Někdy si připadám až moc bezmocná," zamumlala Mína a sledovala vystouplé žíly na jeho vrásčité ruce, „už tak jsem podle všech na velký svět moc křehká. A teď zjistím, že v něm žijí i jiná stvoření, mnohem silnější a nebezpečnější. Jaké mám potom šance?"

Jak rád by jí jen Van Helsing řekl, že oproti celému světu má šance nejvyšší. Ochranou ruku nad ní držel sám první z upírů, ba co víc, miloval ji. I přes všechny překážky byla Mína v podstatě tím nejstřeženějším člověkem na světě. Gabriel by nikdy nedovolil, aby se jí něco stalo. To jí však profesor říci nemohl. Ne teď.

„Tu největší šanci máte, když vás první setkání nezlomí," byla to ta nejprostší odpověď, jakou jí mohl dát. Pokud se teď zhroutí, šance bude nulová. V opačném případě bude na nejlepší cestě zvládnout cokoliv.

„Na tom asi něco bude," dívka se mdle usmála a zamžourala do světla. Příval dalších slov však přeťalo dlouhé zívnutí.

„Naberte sil, slečno," profesor ji jemně poplácal po ruce a vstal, „máte kolem sebe hodně lidí, kteří vás chtějí bránit. Někdy jsou možná dosti svéhlaví, ale když se na to podíváte z jejich pohledu, pochopíte je."

Míně již klesla víčka a Van Helsinga vnímala spíše z dálky. Zaslechla vzdalující se kroky a cvaknutí kliky dveří. Než osaměla, ještě zamumlala: „Možná nechci, aby někoho lovili." Poté ji opět přemohl spánek.

Van Helsing si ji ještě chvíli prohlížel a jen co se obrátil a dveře za ním zaklaply, rty se mu roztáhly v úsměv. Nepochyboval o tom, že svou poslední větu si dívka již nebude pamatovat, on ji však slyšel. Byla to slova naděje.

Pro Gabriela představovala paprsek světla v temnotě. Sic Mína ještě netušila, že upír řádící ve městě touží po její náklonnosti, v jistém směru se mu jí nyní dostalo. Stejně jako u každého člověka, který spáchal něco špatného, i u něj si byla vědoma, že se za jeho chováním skrývá dosud nevyprávěný příběh.

Nemohla jej odsuzovat za jeho činy, dokud nevěděla, co jej k nim vedlo. Nemohla jej nenávidět, dokud nebylo za co. A nechtěla, aby se za jeho zničením hnali její přátelé.