Pro Gabriela byl pohled na bezvládně ležící Mínu mnohem horší, než pro všechny, kdo dosud dleli v tomto pokoji. Stejně jako Jonathan, i Gabriel vinil sám sebe z toho, co se stalo. Rozdíl oproti jeho lidskému protějšku tkvěl v tom, že to všechno skutečně byla Gabrielova vina.

S bolestí vepsanou ve tváři, usedl na prázdnou židli těsně vedle lůžka, která tam zbyla po Jonathanovi. Pohled na podlitiny v dívčině tváři byl vskutku zničující. Lucy si byla jistá sama sebou. Hrála si a bavila se, než aby Mínu přímo zabila. Byla přesvědčená o svém vítězství a nikam se nehnala. Stačila by ovšem chvíle a Gabriel mohl přijít pozdě. I tak ale nepřišel včas.

„Mrzí mě to," jeho chraplavý hlas zněl ve ztichlé místnosti jako třesknutí gongu, „je to má vina. Nic z toho by se nestalo, nebýt mne."

Hlas se mu zlomil a on nebyl schopen pokračovat. Tlumené světlo malé stolní lampy odhalilo osamělou slzu, která se mu vkradla do očí. Zatřepal víčky a sklopil hlavu. Na černé látce kalhot se vytvořila drobná mokrá skvrna, když si slanou kapku přitáhla země k sobě.

Neschopen dále hovořit Gabriel po chvíli vzhlédl a natáhl k Míně ruku. Na zdvíhající se hruď jí položil jedinou bílou lili. Rozevřený květ šířil nad pacientkou libou vůni. Mína nakrčila čelo a tiše zamručela. Gabriel ztuhl v půli pohybu a chvíli vyčkával. Nebyl připraven na její probuzení a ve skutečnosti se tomu vyhýbal. Ale musel ji vidět. Mína se ale záhy zase upokojila a Gabriel stáhl ruku zpět.

„Když jsem tě poprvé spatřil, celý jsem ti propadl," opět sklopil hlavu a konečky prstů přejížděl Míně po bledé paži, „ten výstřižek z novin mám stále schovaný. Stála jsi za svým otcem, nejspíš jsi ani netušila, že jej fotografují, možná jsi už byla zvyklá. Ale byla jsi tam. A když jsem tě viděl, bylo to jako vrátit se zpět v čase. Myslel jsem...ne, věřil jsem, že jsi ona. Že jsi Arya. Ale ty jsi někdo jiný. Někdo stejně výjimečný, jako byla ona. Nejsi ona, ale máš mnoho z ní."

Vzdálené hlasy na chodbě utnuly příval slov a Gabriel zpozorněl. Natočil hlavu ke dveřím a naslouchal. Hlasy se přibližovaly k pokoji. Rozeznal tři různé výšky a tóny. Dva muži a jedna žena. Patrně lékaři a zdravotní sestra. Přibližovali se. Jejich rozhovor se však týkal pacienta na pokoji, který byl až na druhém konci chodby. V okamžiku, kdy trojice procházela kolem dveří, byl Gabriel pro jistotu připraven zmizet, avšak dotyční bez povšimnutí prošli kolem a jejich hlasy se opět ztrácely v dálce. Gabriel se znovu obrátil k Míně.

„Má doba mne učila prosté víře ve věčný život duše," pokračoval ve své zpovědi, „smrt není konec, ne pro duši. Ta se jen odpoutá od svého smrtelného těla, přetvoří a stane se součástí jiného života. Střídáme život po životě, jeden za druhým a vzpomínky na dávno minulé si stále neseme s sebou. A možná si jednoho dne vzpomeneme na to, co jsme prožili před dávnými časy. Já si své vzpomínky nesu napříč staletími, jen já sám. Nepatří nikomu jinému. Jsem to, čím jsem býval, i když zároveň nejsem. Věřím, že ty jsi ona, alespoň svou malou částí. Ale nejsi má minulost. Ty jsi má budoucnost. Můžeš jí být, pokud sama budeš chtít. Ale jak tě mohu ochránit, když jsem to právě já, kdo tě ničí?"

On rozdával věčnost, která ale nebyla ničím jiným, než smrtí oděnou v hávu života. Bylo to zatracení, prokletí, zhouba. Nikdy nestvořil bytost, která by se alespoň přiblížila člověku. Všechno byly pouhé bestie, ať už podléhaly svým pudům nebo se dokázaly ovládat. Nikdy však nestvořil nikoho dobrého, čistého. S Lucy to bylo stejné. Byl si dobře vědom, co se z půvabné blondýnky zrodí, ovšem nečekal, že ono stvoření nebude schopen zkrotit ani on. Lucy byla jeho největší chybou a málem za ni draze zaplatil. Stačilo málo a Mína by pro něj byla ztracená navždy.

Světlo lampy zablikalo. Gabriel sevřel Míninu ruku ve svých.

„Vždy jsem věřil, že láska překoná věčnost. Ale se všemi neúspěchy jsem již začínal pochybovat. A pak ses objevila ty a já byl...ztracený," lehce se sklonil a opatrně si přitáhl Míninu ruku ke rtům, místo polibku se však usmál a hleděl do tváře své vyvolené, „není to bláznivé? Po celé věky jsem byl ztracený a když jsem tě spatřil, zase jsem se našel, ale zároveň jsem se zase ztratil. Láska je bláznivá, Míno. Je to jako jízda na nikdy nekončící horské dráze. Jednou si dole, podruhé zase nahoře, chvíli cítíš, jak se ti svírají útroby a začínáš pochybovat, že přežiješ, ale poté si zase jen užíváš jízdu, všechny její zákruty a nikdy nevíš, co tě čeká dál. Vždy je něco dál, ta jízda nikdy nekončí. Protože láska, ta pravá láska, Míno, je věčná. Ani mne neopustila. Čekal jsem velmi dlouho, ale nakonec jsem tě přece jenom našel. A už tě neopustím. Vždy tady budu, ať se stane cokoliv."

S posledními slovy políbil dívce hřbet ruky a co nejšetrněji ji jí přitiskl k hrudi, přímo přes zelený stonek darované květiny. Zvedl se, připraven odejít. Naposledy se na Mínu podíval. Nemohl odejít jen tak, nemohl to neudělat. Sklonil se k dívce a políbil ji na čelo.

„Vždy, má nejdražší," zašeptal jí do vlasů. Poté se znovu napřímil a vydal se ke dveřím.

Stačil však udělat jen dva kroky, když zaslechl změnu v dívčině dechu. Hluboký nádech vystřídal prudký výdech, následovaný zastřeným hlasem: „Pane Morgensterne?"

Gabriel zůstal stát na místě jako přikovaný. Pevně sevřel víčka a v duchu proklínal sám sebe. Tady neměl být spatřen.

Míně chvíli trvalo, než jí došlo, kde vlastně je. V hlavě jí tepala otupující bolest a ač měkké světlo lampy nebylo ostré a bodavé, bolely ji z něj oči. Jistá si byla jen Gabrielovou přítomností.

„Co tady děláte?" zamumlala, ač její rty protestovaly.

„Doslechl jsem se, co se stalo. Jen jsem se na vás přišel podívat," odvětil Gabriel tlumeným hlasem, aniž by se na Mínu otočil.

Té však skrytý význam jeho slov neunikl, byť jí nebylo dobře. „Ne," pomalu zamrkala, „nemáte důvod tady být. Nejsme si ničím dlužní. Může vám to být jedno. Ale přesto tady jste. Proč se neotočíte?"

„Protože bych už měl odejít," jizva na hrudi o sobě dala znovu vědět a Gabriel jen stěží udržel nic neříkající výraz.

Její slova jej zasáhla. Až příliš si všímala a zdálo se, že nyní to již nechce nechat jen tak. Slyšel v jejím hlase zájem, touhu po pravdě a toho se děsil. Nechtěl, aby se ptala. Znamenalo to by to jeho upřímné odpovědi a následné odvržení, kterého se obával.

„A když vás požádám, abyste zůstal?" jeho váhání Mínu přimělo naléhat.

„Návštěvní hodiny už skončily," Gabriel papouškoval slova ošetřující lékařky jako svou jedinou spásu.

„Ale stejně tady jste. A já nechci být sama," v přítmí pokoje viděla Mína jen jeho záda, černou látku saka, která splývala s okolím.

Gabriel se neubránil váhání. Toužil zůstat, ale věděl, že by neměl. Bojoval sám se sebou a za celá staletí byl sám sobě nejhorším protivníkem.

Než se však obrátil, zaslechl hluboký nádech. Mína si uvědomila, že jí pod rukou na hrudi něco leží. S poznáním, že je to bílá lilie, postřehla také jemnou vůni. Přičichla ke květu a pro sebe se usmála.

„Měla byste odpočívat," Gabriel se po chvíli přemlouvání otočil, ruce schoval v kapsách, kde si drtil pěsti v děsivém sevření.

„Já vím, co bych měla," Mína byla ostřejší, než zamýšlela, ale to poslední, co by chtěla, bylo poslouchat další naučené lékařské fráze. „Neposadíte se?" jen kmitla prstem, naznačujíc židli. Bála se otočit hlavou, aby ji nezasáhla prudší a ostřejší bolest.

Z jejího pohledu Gabriel vyčetl, že dívka nemíní ustoupit. Dosti zdráhavě usedl zpět na židli a hleděl do bílé přikrývky, aby nemusel čelit jejímu pohledu.

„Je krásná," rozpínající se ticho přerušila Mína, „ta květina. Proč právě lilie?"

„Je známo, že lilie jsou symbolem čistoty. Dávno jsem přestal věřit, že je lidstvo dobré, dokud jsem nepotkal vás. Čistou, světem nezkaženou duši," Gabriel odpovídal, aniž by k ní vzhlédl, „ale v tom jediném bílém květu je toho mnohem víc. Lilie bývala symbolem budoucnosti."

„A také symbolem smrti," přerušila jej Mína, „na hrobech symbolizuje věčnou, i po smrti trvající lásku." Visela na něm pohledem a snažila se jej přimět, aby na ni rovněž pohlédl.

„Jak je vám?" její pobídky však Gabriel ignoroval, stejně jako její slova. Odmítal přiznat, že jej odhalila.

Mína svírala květ v ruce a bříšky prstů přejížděla po jemných okvětních plátcích. Při své odpovědi se však od Gabriela odtrhla pohledem: „Má nejlepší kamarádka se mě pokusila utopit a sama je teď mrtvá. Není mi zrovna dvakrát hej."

„Omlouvám se, slečno," Gabriel stále držel hlavu sklopenou.

„Pořád se za něco omlouváte. Proč?" dívka zaútočila. Pořád se motala mezi bděním a sněním, vědoma si toho, že nejspíše brzy opět usne.

„Jsem jen zdvořilý," odtušil Gabriel.

„Tak se na mě podívejte," vybídla jej, „to je přeci zdvořilé, ne? Hledět při rozhovoru druhému do očí."

Teď už Gabriel neměl kam couvnout. Chtě nechtě musel zvednout zrak a setkat se s pohledem jejích jasných, zelených očí. Nevydržel to však dlouho a záhy si opět prohlížel její podlitiny ve tváři.

„Byl jste tam," zamumlala Mína sotva zřetelně, ale Gabriel ta slova slyšel naprosto jasně. Zase uhnul pohledem.

„Jste v šoku, prožila jste těžký otřes. Slyšel jsem, že to bylo hrozné," opět zíral do bílého prostěradla.

„Ne," Mína se přeci jen odhodlala mírně zavrtět hlavou, až jí mezi rty proklouzl tichý sten, který si vyžádala bolest, „to nebyla žádná smyšlenka. Byl jste tam. Vytáhl jste mě z té vody. Vždycky, když vás potřebuju, tak tam jste. Nevím, jak to děláte, ale je to tak."

„Plete se vám realita s vizemi," Gabriel začínal být nervózní. Mnul si ruce a těkal pohledem ke dveřím. Začínal si přát, aby se ta trojice vrátila a tentokrát nahlédla do pokoje.

„Já vím, co jsem viděla. A byl jste to vy. Vím to. Cítila jsem to," Míně do očí vhrkly slzy, aniž by přesně věděla proč.

„Přestaňte, Míno," zachroptěl Gabriel a obočí se mu stáhlo. Netušil, co mu způsobuje větší muka. Zda její domáhání se pravdy nebo jeho neschopnost přiznat se. Nemohl to však učinit. Ne teď. Ještě nepřišel ten správný čas. Začínal se ale obávat, že ten správný čas ani nikdy nenadejde.

Mína si jej prohlížela. Všechno kolem toho muže ji zajímalo a všechno ji k němu také táhlo. Její mysl, která se stále ještě ztrácela v mlze, vnímala jasně zejména to, že on tady byl. Přestože by neměl. Návštěvní hodiny skončily, on neměl důvod tady být, přesto však seděl u jejího lůžka navzdory všemu. Takovou vytrvalost by očekávala od svého přítele. Místo něj jí to všechno nabízel cizí muž, se kterým se cítila být spojená víc, než s kýmkoliv jiným na světě.

„Proč tady doopravdy jste? A nepřemýšlejte nad vhodnou odpovědí, prostě řekněte pravdu. Slíbil jste to," viděla, jak přemýšlí, proto raději hned zaútočila, aby jí nemohl lhát.

„Neměla byste se ptát na takové otázky, slečno. Mohou být nebezpečné," Gabriel se pohledem stále věnoval bílé přikrývce. Působil jako malý školák, kterého nachytali při nějaké lumpárně. Přistižený, odhalený.

„Jestli něco vím, pak to, že od vás mi nebezpečí nehrozí," Míně se po tváři skutálela první slza. Opravdu toužila po jeho upřímné odpovědi, chtěla to slyšet. Alespoň doufala, že uslyší přesně to, co sama chtěla.

„To se mýlíte, slečno," Gabriel na ni konečně pohlédl, právě ve chvíli, kdy se dívce po tváři spustily tenké potůčky slz, „nejlépe uděláte, když se ode mne budete držet dál. Nejsem ten, za koho mne máte. Jsem špatný člověk a nepomůžou mi ani vaše metody, které praktikujete na pacientech. Tvrdíte, že je třeba vyprávět dosud nepoznaný příběh člověka, který spáchal něco špatného. Já spáchal tolik věcí, slečno, že by vás můj příběh vyděsil a vzdala byste se všech svých principů. Můj příběh by se neměl vyprávět. Je v něm víc bolesti, než si umíte představit. Žádné naslouchání mi nepomůže a nic mne už nezachrání. Vás ale může zachránit to, že se již nikdy nesetkáme. Věřte mi, slečno, že to pro mne bude těžké. Ale mám-li udělat alespoň něco dobrého, pak je to jedině to, že vás ochráním. Před vašimi špatnými volbami, před sebou samým."

Rozhodnut odejít Gabriel vstal, nedbaje na hlučný, skřípavý zvuk židle, která drhla o podlahu. Než se však stačil vzdálit, Mína se napřímila do sedu. Semkla rty a přiměla se k prudkému pohybu, který ji vysiloval. Natáhla se po jeho ruce, chytila ji a donutila jej zastavit.

„Mýlíte se," zašeptala, ale než mohla pokračovat, prohrála svůj boj s bolestí.

Obrazy kolem se rozmazaly a slily se v barevné šmouhy. Cítila, že padá nazad, její ruka však stále svírala tu jeho. Než mohla nekontrolovaně dopadnout zpět na polštář, ucítila paži, která ji podepřela. Místo pádu byla jemně uložena zpět na lůžko a na tváři ucítila chladný dotek dlaně.

„Jste příliš zbrklá, slečno," Gabrielův hlas byl to jediné, co vnímala jasně a zřetelně. Nemohla jej však spatřit. Všechno kolem potemnělo a dívka záhy upadla do bezvědomí.

Gabriel se nad ní skláněl a sledoval její drobnou ruku, svírající tu jeho.

„Máte pravdu, slečno. Mýlím se. Bez vás jsem ztracen a jsem příliš sobecký, než abych se vás vzdal," pustil ji a shýbl se k zemi. Zvedl osamělou květinu a položil ji na noční stolek vedle postele.

Naposledy se na Mínu podíval a sotva postřehnutelně jí hřbetem prstů přejel po tváři. Bezbranná dívka však jeho dotek ucítila a spokojeně zamručela. Se slabým úsměvem se od ní Gabriel odvrátil a vytratil se.

Chladný závan z pootevřeného okna se stal poslední připomínkou přítomnosti muže, který v nemocnici neměl co pohledávat. Bílá lilie na nočním stolku však byla nezvratným důkazem jeho oddanosti k dívce, jež miloval.