„Bude v pořádku," hlas postarší lékařky měl přinášet úlevu, ale nikdo se nenechal jen tak obalamutit, „prožila otřes, ale fyzicky je na tom dobře. Kromě několika oděrek a lehkého podchlazení je v pořádku. Měla štěstí. Zůstat v té studené vodě o chvíli déle, mohlo to dopadnout hůř. Zotaví se."

Ošetřující lékařka stála u Mínina lůžka spolu s jejím otcem, Jonathanem a Arthurem. Její vlídný pohled se snažil vnést do všech rozbouřených duší alespoň trochu pokoje, ale nedařilo se. Pozornost tří mužů se upínala pouze na Mínu a ty nejhorší scénáře, jaké mohly nastat.

Jonathan seděl u lůžka své přítelkyně a držel její drobnou, pobledlou ruku mezi svými. Polohlasem neustále opakoval, že to všechno byla jeho vina. Vinil sám sebe a nikoho jiného. Snad kdyby nezašel tak daleko a věnoval by se jí, všiml by si všech náznaků, které se kolem něj hromadily. Odhadl by Lucy podobně, jako Arthur a sám mohl Míně zabránit v odchodu. Kdyby byl všímavější, neušlo by mu, že se při odchodu Mína na moment zadrhla. Jasný důkaz toho, že si odpověď musela během vteřiny vymyslet. Lhala a kdyby se pořádně díval, poznal by to. A mohl jí zabránit ve schůzce s Lucy. Všechno to však byla jen samá kdyby.

Jen stěží by někdo mohl určit, kdo z přítomných mužů na tom byl hůř. Doktor Seward stál na druhé straně lůžka hned vedle doktorky, ale její slova příliš nevnímal. Jeho mysl vytěsnila všechny medicínské postupy, termíny a opatření do pozadí. Soudní patolog a lékař zmizel, zůstal jen otec, který se strachuje o život své dcery a podobně, jako její přítel si i on vyčítá, že nebyl tam, kde měl být. Pro doktora Sewarda byla Mína tím největším pokladem jeho života. Málem o ni přišel a jako otce jej zcela pohltil strach o své jediné dítě.

Ani Arthur na tom nebyl o poznání lépe. Postával bokem od ostatních, hleděl z okna a stín, který halil jeho tvář, zakrýval také stopy po ošetřených ranách, které utržil v parku. Už kvůli oběma mužům se snažil zůstat tím silným, ale uvnitř jej stravovaly obavy. Pro něj byl předešlý večer mnohem horší, než pro Jonathana nebo doktora Sewarda. On byl svědkem toho všeho, viděl to na vlastní oči a nedokázal nic udělat. Nadával si za to, jak snadno se nechal zmámit. Lucy už nebyla člověkem, ale i tak jej její ztráta ranila. Obraz hořícího altánu se mu stále zjevoval před očima a v uších mu zněl ženský jekot. Ještě než se pokusil Mínu odtáhnout do bezpečí, věděl, že to pískání nebylo sténající dřevo stravované plameny, ale člověk, kterého miloval a nebylo tomu tak dávno. Ztratil ji a zároveň před ní nedokázal ochránit svou nejlepší kamarádku.

„Měli byste si odpočinout. Návštěvní hodiny brzo končí. Můžete přijít zítra," doktorka Hillová položila Míninu otci ruku na rameno a pohledem jej vybízela k odchodu. Doktor Seward však sledoval jen svou dceru.

V bílých peřinách nemocničního lůžka spočívala až děsivě nehybná dívka. Jediným důkazem, že v ní stále dlí život, byla její hruď zdvíhající se v pravidelném rytmu. Rusé vlasy jí splývaly přes jedno rameno, oči měla zavřené. Na první pohled působila klidně. Napuchlý ret a naběhlá tvář vybarvující se snad všemi barvami však byly neklamnou připomínkou prožitého otřesu.

„Měla by se už probudit," Jonathanův hlas vyskočil do nepřirozené výšky. Rty se mu roztáhly v křivém úsměvu, když vzhlédl k doktorce. Byl to šílený úsměv zoufalství.

„Člověk někdy zkrátka nechce čelit pravdě," odpověděla mu měkce, „potřebuje čas. Až se probudí, bude se muset vypořádat s prožitými skutečnostmi a jejich důsledky. Jen jí dejte čas. Až bude připravená, probudí se."

„Na tohle nebude připravená nikdy," zahučel od okna Arthur, aniž by se odtrhl od nespočtu světel, která ozařovala Londýn pod příkrovem noci.

Doktorka Hillová si povzdechla: „Musíte si odpočinout. Všichni. Ještě vás nechám, ale jen chvíli."

S posledním povzbudivým pohledem, kterého si stejně žádný z mužů nevšímal, se od lůžka odvrátila. U dveří se ještě zastavila a chvíli studovala Arthura. Duchem nepřítomný policista si ničeho nevšiml. Utápěl se ve svých myšlenkách.

Nakonec ale doktorka Hillová odešla. Jen co ovšem otevřela dveře, málem vrazila do menšího muže s holou hlavou.

„Omlouvám se," detektiv Brown ustoupil z cesty.

„Návštěvní hodiny za chvíli končí," zpražila jej doktorka stroze a z jejího výrazu zmizel veškerý soucit. Pro rodinu svého pacienta byla přítelem, ovšem pro cizí návštěvníky zdí, přes kterou nebylo možno se dostat.

To už se ale za doktorkou zjevil také Arthur a bez výrazu hleděl na svého nadřízeného. „To je v pořádku," zahučel, „půjdeme na chodbu."

Doktorka Hillová jen přikývla a odešla. Arthur vyšel z pokoje hned za ní a tiše za sebou zavřel dveře. Přešel na protější stranu a opřel se zády o zeď. Civěl do stropu a nejraději by se v té chvíli propadl do země.

„Jak je jí?" Brown se postavil naproti němu a zastrčil si ruce do kapes.

„Zvládne to," odvětil Arthur, aniž by se na detektiva podíval.

Brown mlaskl. Věděl, že je to těžká situace, ale musel se ptát. Vyhasly další životy a ke všemu se to týkalo přímo jeho svěřence.

„Dostal jste zprávu?" začal zlehka.

Arthur beze slov přikývl.

„Víte moc dobře, že se vás musím ptát," nebylo zbytí a ač se to Brownovi v hloubi duše příčilo, musel to udělat.

„Vím," Arthur vzal konečně Browna na vědomí také pohledem a podíval se na něj. Jeho výraz připomínal spíše člověka na konci životní cesty. Kruhy pod očima, rány ve tváři a prázdný pohled jen podtrhovaly to, jak se cítil. Bezmocně.

„To všechno Lucy, ale to už jsem vám říkal. Chtěla...chtěla...však vy víte," vzdychl, neschopný vyslovit nahlas to, že jeho milovaná usilovala o život jeho nejlepší kamarádce, „pak už jsem tam viděl jen toho cvoka. Pobíhal kolem jako smyslů zbavený a vypadal celkem nadšeně."

„A kde jste byl celou dobu vy?" Brownovi příliš nešlo na rozum, jak mohla Arthura vyřadit ze hry obyčejná dívka.

Mladík ale neměl chuť zasvěcovat svého nadřízeného do tajů existence upírů a už vůbec ne do toho, že Lucy byla jedním z nich.

„Byla mazaná. To je vše," pokrčil rameny, „než jsem ji našel, všechno se to semlelo."

„To vy jste doktorovu dceru vytáhl z vody?" pokračoval Brown ve výslechu.

Arthur zavrtěl hlavou: „Ne. Když jsem se tam dostal, byla už venku. Ale ten cvok ji měl celkem rád. Asi to byl on."

Detektiv si už vytáhl zápisník, kde si vše zaznamenával, ovšem při této odpovědi se jeho propiska zastavila a on zvedl zrak. „Jeho tělo ale mokré nebylo. Ve vodě zcela jistě nebyl," informoval jej.

To Arthura zaujalo. „Chcete tím říct, že tam byl ještě někdo?" tvářil se zmateně, ale jeho mozek jej začal předbíhat a mnohem rychleji si uvědomoval, kdo by tím záhadným zachráncem mohl být.

„Podle toho, co říkáte, je to pravděpodobné," přikývl Brown, „ale nedává to smysl. Jestli slečnu Westenra zabil Fields a ten ve vodě zcela jistě nebyl, Mínu musel vytáhnout na břeh někdo jiný. A buď to byl Fieldsův vrah, nebo ještě někdo čtvrtý. Verzí je několik."

„Fields. V jakém stavu bylo jeho tělo?" Arthur civěl do země a střílel otázky tak, aby jej dovedly přesně tam, kam potřeboval.

Brown zalistoval v bloku: „Řekněme, že ve stejném, jako většina těch, co máme."

„Takže vrah, kterého hledáme, byl v parku," ono prozření vyburcovalo Arthura z jeho apatie a v očích se mu opět zalesklo, „otázkou zůstává, co ho tam dovedlo, proč tam byl a jaké jsou jeho záměry."

„Mohl na toho magora narazit náhodou a vybrat si jej za oběť," Brown nastínil první teorie, „taky ale mohl všechno zosnovat. Možná byl strůjcem, Fields prostředkem, ale nakonec bylo třeba se jej zbavit. Možná v tom naopak prsty neměl, ale zachránil doktorovu dceru a Fieldse poté zabil. Tady se to zase rozchází. Důvodů pro takové jednání může být několik."

Arthura napadl jen jeden jediný důvod a dal by ruku do ohně za to, že je to také pravda. Vrahem byl upír, který se podle Van Helsingova mínění zaměřuje na jeden určitý druh lidí. A někdo, kdo tomuto profilu odpovídal, byla právě Mína. Onen hledaný upír byl v parku, zabil Kevina Fieldse, ale neměl pro to nějaký dobrý důvod. Do parku přišel s jasným cílem – zachránit Mínu. Tím pádem mohl zřejmě také za smrt Lucy, která se jí snažila ublížit.

„Godalmingu? Přišel jste na něco?" detektiv si všiml zadumaného výrazu svého svěřence.

„Co?" Arthur prudce zdvihl hlavu, „ne, na nic, jen jsem si...zase jsem si vybavil tu...tu noc." Nemusel ani předstírat rozhození.

To se však již otevřely dveře nemocničního pokoje a doktor Seward spolu s Jonathanem opustili místnost. Slabá zář stolní lampy zmizela za zavřenými dveřmi.

„Jak to zvládáte, Johne?" Brown se s upřímným zájmem přesunul k Míninu otci.

„Jak jen to jde," vzdychl lékař a pohledem sjel ke svému rameni, které povzbudivě stiskla Brownova ruka, „půjdeme. Vrátíme se ráno."

„Najdeme ho, Johne, nebojte se," detektiv nenechal oba muže jen tak odejít a zastoupil jim cestu. Jeho výraz říkal jediné: udělá pro to vše.

„Útočník je mrtvý. A i to byl přítel," Jonathanovi se v očích leskly slzy, ovšem na Lucyin účet měl jen výraz nejvyššího opovržení.

Doktor Seward při jeho slovech zavřel oči a promnul si čelo. Nechtěl to poslouchat. Jen stěží mohl uvěřit tomu, že Míně o život usilovala její nejlepší kamarádka. Dívka, kterou znal a která pro něj byla součástí rodiny. A ke všemu se z ní stalo stvoření stejně nicotné, jako ten vrah, kterého se marně snažili dopadnout.

Brown se snažil všechny uklidnit: „Ano, to jistě, ale i tak musíme prošetři-"

Do řeči mu ale skočil doktor Seward: „To stačí. My půjdeme domů a budeme se snažit dělat svou práci. Detektive Browne, vy zase můžete dělat svou."

Bez dalších zbytečných řečí společně s Jonathanem obešli malého detektiva a vydali se chodbou pryč. Jonathan ještě Brownovi stačil věnovat znechucený výraz. Nevěřil, že by policie mohla uspět. Ne v jejich případě.

„Měl bych na ně dohlédnout," Arthur trhl hlavou směrem, kterým zmizeli jeho přátelé.

„Ano, to udělejte," přikývl Brown, „dám jim čas, ale jednou budou muset stejně všichni mluvit. I doktorova dcera. Je možné, že toho vraha viděla. Není jen oběť, ale také svědek. Její výpověď bude klíčová."

„Jistě," Arthur bez jakéhokoliv odmlouvání přikývl. Moc dobře věděl, že s Brownem nemá cenu se hádat.

„Odpočiňte si, Godalmingu," detektiv jej poplácal po paži a sám se vydal ke schodům vedoucím do přízemí.

Arthur ještě chvíli stál na místě a propaloval pohledem dveře Mínina pokoje. Jen aby sám sebe ujistil, že je prozatím vše v pořádku, nakoukl dovnitř. Mína však stále nehybně ležela na lůžku, oči zavřené. V pokoji ale byla sama. Arthur za sebou znovu zavřel a s hlavou plnou zběsile vířících myšlenek následoval své kolegy.

Jen co však zašel za roh, klika dveří cvakla a do Mínina pokoje proklouzla nikým nespatřená návštěva. Ač by mohl být přistižen, dívčin zachránce svou vyvolenou musel spatřit.

Děj se co děj.