Nepříliš daleko od místa, kde na Lucy narazil Arthur, zakřupal sníh pod nohama rusovlasé dívky. Mína se založenýma rukama kráčela po jedné ze stezek a s neskrývanými obavami ve tváři se rozhlížela kolem.

Jen co vstoupila do parku, došlo jí, že to nebyl nejlepší nápad. Podobně jako Arthura, i ji lákala vidina toho, že by mohla získat svou kamarádku zpátky. S pohledem na vysoké stromy vystupující z temnoty jí však došlo, že nic z toho už nebude možné. Ač chtěla Lucy zpátky, mnohem přesvědčenější byla o tom, že je nadobro ztracená. Horší byl ale ten pocit, který z toho měla.

Nemohla říci, že by jí to vadilo. Přestože Lucy milovala jako vlastní sestru, s každým rokem se jí Mína cítila vzdálenější. Byly jako oheň a voda. Tak rozdílné, až si toho musel všimnout každý. A od Gabrielova příchodu do města to s Lucy bylo ještě horší. Mína jen stěží dokázala vystát samu sebe. Měla Jonathana a mohlo jí být úplně jedno, co Lucy dělá a s kým. Jenže když šlo o Gabriela, ta nová, temná část jí samotné se bouřila. Mína nikdy příliš neřešila, jak moc si Lucy užívá, i když většinou litovala hlavně ty zlomené mladíky, se kterými si její kamarádka zahrávala. Šlo-li ale o Gabriela, tam nedokázala zůstat klidná. Vidina Lucy, kterak objímá toho tajemného, nepřístupně vyhlížejícího muže, ji sžírala.

Z nějakého důvodu však Mínu dosud nenapadlo, že by Gabriel mohl být v ohrožení. Z Lucy se stala upírka, nebezpečný tvor, který jí samotné vyhrožoval. Na plese ji však zachránil právě on, ale Míně nedocházelo, že se tím pádem krvelačný tvor motá i kolem něj. Na tohle zatím nepomyslela, ač by to znamenalo, že i sám Gabriel je v nebezpečí. Možná nebyl nevinný, ale Mína odmítala přijmout Arthurovo nařčení, že právě on je tím vrahem, kterého všichni hledají. Ona v něm viděla víc, než kdokoliv jiný. Jeho prudkou stránku nikdy nepoznala, vždy se k ní choval pozorně, se vší úctou. Neměla důvod jej podezřívat. Ani nechtěla.

Z chvilkového transu dívku vytrhlo pronikavé zakrákání. Trhla sebou a rozhlédla se kolem. Na nejnižší větvi blízkého stromu seděl černý havran. Drobná korálková očka dívku sledovala a ona by přísahala, že je v nich víc, než jen pouhý zájem. Pták se na ni díval takřka lidským pohledem, až jí z toho přeběhl mráz po zádech.

Havran znovu zakrákal a zamával křídly. Mína o krok odstoupila a zašustění spadaného listí, které tlelo na zemi a čerstvý sníh je skryl, ji probralo úplně. Došlo jí, že sešla z cesty. Místo toho, aby se držela ve světle lamp, nezabočila, když měla a vydala se trávou mezi stromy. Na vysokou lampu s černým sloupem dohlédla, ale její svit ji už nalézt nemohl. Místo toho ji zahalovaly černé stíny vzrostlých stromů.

„Myslela jsem, že to bude jiné," při zvuku dívčího hlasu doprovázeného lítostivým povzdechem se Mína úlekem obrátila.

Lucy se zády opírala o jeden ze stromů a hleděla kamsi do dáli. Po tváři se jí míhaly stíny, které jí dodávaly hrozivého vzezření. Nezdálo se, že by měla přátelské úmysly.

„Mohly jsme spolu být napořád. Jako sestry, víš? Jenže ty jsi moc...jak bych to řekla...křehká," Lucy otočila hlavu Míniným směrem a zachichotala se, „na tenhle život vůbec nejsi stavěná. A navíc, kdyby ses držela svého místa, mohlo to dopadnout jinak. Takhle se musíme rozloučit. Napořád. Chápeš, ne?"

Teprve v té chvíli si Mína všimla, že její kamarádka drží v ruce, která se dosud skrývala za cípem kabátu, zbraň.

„Ne, Lucy. Nechápu to. Vůbec," nedokázala odtrhnout zrak od smrtícího nástroje, „co s tím hodláš dělat?"

Lucy následovala směr jejího pohledu. Zdvihla si zbraň blíže, aby si ji mohla prohlédnout. „Jen to, co bude nezbytné," vzhlédla k Míně a v očích se jí zlověstně zalesklo.

„Odkud to máš?" Mína polkla a sevřela ruce v pěst. Mrzla, ale na místě ji nepřikoval chlad, nýbrž strach.

„Od našeho nevyzrálého kamaráda," způsob, jakým ta slova Lucy pronesla, Míně naháněl hrůzu. Skrývala v sobě více, než se zdálo. Ona tomu však rozuměla až příliš dobře.

„Kde je Arthur?" rozhlédla se kolem, jako by si chtěla odpovědět sama.

„O toho se nemusíš starat. Je na řadě hned po tobě," Lucyina ruka se pomalu začínala zdvíhat.

Mína nehodlala stát na místě, aby zjistila, jaké to je, dívat se do hlavně zbraně. Odvrátila se od Lucy a dala se na útěk. Kulce utéct nemohla, ale kličkovat mezi stromy, kde by bylo těžší na ni namířit, to ano. Nepočítala s tím, že by Lucy uměla střílet. Obě viděly zbraně v akci jen ve filmech. Ani Arthura nikdy neviděly, že by ji proti někomu namířil.

„Jak lidské," utrousila Lucy, když se její oběť rozběhla pryč. Stála nehnutě na místě a sledovala ztrácející se postavu. Nemusela se za ní zběsile hnát. Měla výhodu. Byla lovcem.

Havran, který doteď všechno bedlivě sledoval ze svého místa na stromě, vzlétl a zamířil za Mínou. Dívka úlekem vyjekla, když se jí těsně nad hlavou prohnalo černé tělo opeřence. V první chvíli si myslela, že ji už Lucy dostihla. Havran kolem dívky dvakrát zakroužil. Poté zamířil směrem, kterým Mína matně tušila jezírko s altánkem na jeho břehu. Ani netušila, proč tak učinila, ale následovala svého společníka, který vířil vzduch svými širokými křídly.

Zadýchané se jí nakonec podařilo doběhnout k malému jezírku, jehož hladina odrážela měsíční svit, když zpoza temných oblak vykoukl stříbrný kotouč. Dívka nepochybovala, že voda bude ledová. Zastavila pár kroků od altánku a vydýchávala se. Havran se mezitím usadil na špičce dřevěné stavby, jejíž ručně vyřezávané zábradlí lemovalo kruhový půdorys na vyvýšeném podstavci.

Mína se snažila uklidnit rozbouřený dech. Rozhlížela se kolem v marné snaze přijít s řešením, jak z takové svízelné situace ven. Šlo jí o život. Sotva kdy mohla vědět, jak by v takové situaci reagovala. Nyní, když to prožívala, jí mozek vypovídal službu. Nápady se nedostavovaly, pouze nejrůznější verze scénářů, jak toho večera skončí její život. Přesto se jí ale podařilo vydolovat z kapsy kabátu mobil. Ostré světlo jí podráždilo oči, avšak na to dívka nedbala. Horečně se jej snažila odemknout, aby mohla dát někomu vědět, ale ruce se jí třásly a ona nebyla schopna zprovoznit tu pitomou věc.

Lucyin hlas ji vyděsil, až upustila mobil do sněhu: „Někoho sháníš?"

Mína civěla před sebe na altánek, neodvažovala se otočit. „Byly jsme kamarádky, Lucy. Proč tohle všechno děláš?" ani se nepokoušela zastavit slzy, které jí začaly stékat po tváři.

„Sama sis odpověděla," ač to Mína nemohla vidět, Lucy pokrčila rameny, její skuhrání ji vůbec nedojímalo, „byly jsme kamarádky. To už je ale dávno pryč. Je mi jasné, že víš, kdo teď jsem. Viděla jsem ti to na očích. Slyším to ve tvém dechu i ve tvém srdci. Jsi hrozně čitelná, Míno. Ve všem. Stejně jako když šlo o Gabriela. I naprostý pitomec by si všiml, že ses do něj zakoukala."

Jindy by se Mína na místě sesypala, neboť jí Lucy právě potvrdila, že všechno, co se za poslední dny dověděla, byla pravda. Skutečně se z ní stal upír a takové stvoření opravdu existovalo. Když však Lucy stočila rozhovor ke Gabrielovi, krve by se v ní nedořezal. Částí sebe sama se bála přiznat si, že i toto je pravda, na druhou stranu ji však štvalo, když o ní tohle říkal někdo jiný. I kdyby to byla Lucy, její nejlepší kamarádka, která už ale nepatřila do jejího lidského světa.

Poháněná vztekem se prudce otočila a přitom získala dostatečnou razanci na to, aby Lucy uhodila. Rána však více bolela právě Mínu. Jako kdyby praštila kámen. Lucy jen nachýlila hlavu do strany, zato Míně brněla celá ruka.

Na nic z toho však nedbala, až příliš zuřila a zasypávala Lucy výčitkami: „Tohle bylo pěkně sprosté. Možná už nejsi ta Lucy, jakou jsem znala, ale pořád jsi stejný hulvát, jako jsi vždycky bývala. Nikdy jsi mi nedokázala říct nic pěkného, aniž by ses mi přitom nevysmála. Já hloupá jsem za tebou vždycky stála, ale ty jsi myslela pořád jen na sebe. Neustále shazuješ mě, Jonathana i Arthura. To, čím teď jsi, se hodí k tvé prohnilé duši. Nikdy jsem nevěřila, že existují zlí lidé, jejichž krutost vychází čistě z jejich podstaty. Ale ty jsi mi můj názor vyvrátila. Nemáš důvod chovat se tak, jak se chováš. Nikdy se ti nestalo nic špatného. Chceš mě zabít? Fajn, posluž si. Alespoň jsem ti to stačila říct. Mýlíš se, Lucy. Vždycky ses mýlila. A nejvíc ve mně."

Mína zprudka oddechovala a adrenalin jí proudil žilami. Musela to ze sebe dostat a jestli měla zemřít právě tady a teď, tohle si do hrobu vzít nechtěla.

Zdálo se, že její výlev Lucy na chvíli zarazil. Ale nepřekvapil ji. Jen pobavil. Z hrdla se jí vydral pisklavý smích. Netrvalo to ale příliš dlouho.

„Jsi vtipná, Míno. Ale hrozně hloupá," zaševelila a vrátila kamarádce ránu. Její však byla mnohem prudší a ráznější. Hřbetem ruky udeřila Mínu do tváře. Drobná dívka náraz neustála a zhroutila se k zemi.

V ústech ucítila pachuť krve a tvář jí pulzovala bolestí. Mrkala ve snaze zaostřit, ale ztrácela se. Kromě Lucyiny rány schytala také druhou od země při pádu a jen stěží se dokázala udržet při vědomí. Celý svět odezníval, ač se jej zoufale snažila vnímat.

Zaregistrovala však fialovou skvrnu, kterak se k ní sklání. Jen co byla blíže, rozeznala obličej své kamarádky. Novorozená si k ní klekla a odhrnula jí rusé vlasy z tváře.

„Jak jsem řekla. Všechno mohlo být jinak," ledový tón jejího hlasu mrazil více, než chladná zem a vločky snášející se z nebe.

Lucy palcem obkreslila Mínin ret, ze kterého se po kapkách řinula krev. Dívka se pokusila přetočit na bok a třeba se odplazit z dosahu útočníka, avšak na to byla příliš slabá. Její již tak chabou pozornost však upoutal pohyb ruky, když si Lucy zdvihla zakrvácený prst k ústům a špičkou jazyka slízla rudé kapky. Pravou tvář své ztracené kamarádky ovšem zaregistrovala zcela jasně. Hrůzou vytřeštila oči, když se Lucy zpod rtů vydraly ostré špičáky. Upírka bažící po krvi se usmála a v rudých očích se jí zalesklo. V té chvíli se Míně z hrdla vydral přidušený výkřik.

Ozvěnou se mu stal tenký, tichý hlásek, hledající právě ji: „Paní. Paní moje. Kdepak jste? Paní."

Lucy se s nesouhlasným mručením od Míny odvrátila a pátrala ve tmě po narušiteli. Záhy na to zpoza altánku vystoupil Kevin. Snažil se našlapovat co nejtišeji, k čemuž mu zjevně měly dopomáhat mírně nadzvednuté paže. Došlapoval skoro jen na špičky a rozhlížel se kolem v naději, že najde to, co hledal.

To už se ze své vyhlídky na špičce altánu ozval také černý opeřenec a jeho hlasité zakrákání mělo přivábit to skutečné nebezpečí. V ohrožení však byla Lucy, ač to sama ještě netušila.

„Tady jsi!" Kevin s nadšením ve tváři vyjekl, ovšem jeho radost směřovala k havranovi, stejně jako jeho pohled.

Kevinova přítomnost Lucy poněkud rozhodila. Nechápala, kde se tady ten pomatenec vzal. Mezitím se Míně podařilo natočit hlavu tak, aby viděla za sebe. Kevina znala dost dobře na to, aby jej poznala také za tmavého večera. V té chvíli zapomněla na sebe samou a vnímala jen to, že v nebezpečí je také její pacient.

„Kevine, uteč," snažila se jej varovat, ale vydala ze sebe sotva slyšitelný chrapot.

„Mlč," spražila ji Lucy a věnovala jí další prudkou ránu hřbetem ruky do tváře. Náraz zvrátil dívce hlavu a před očima se jí roztančila jasná světýlka. Kdyby mohla, natáhla by se po nich.

„Copak jsi zač?" Lucy se postavila a vydala se ke Kevinovi. Vidina velkého množství krve ze dvou obětí se jí zamlouvala.

Kevin ještě chvíli hleděl vzhůru k havranovi a tiskl si dlaně ke tvářím, než se na Lucy obrátil.

„Přišel jsem pomoct paní," odpověděl zvesela. Očima zatěkal od Lucy někam za ni a to byl pro upírku neklamný důkaz přítomnosti někoho dalšího.

„Udělej to a to jediné, co tím získáš, bude tvá vlastní smrt," Gabrielův tlumený hlas slyšela Lucy přímo za sebou.

Bez bázně se obrátila a stanula tváří v tvář svému stvořiteli. „Vždycky jsi chtěl jenom ji, že?" měřila si jej pohrdavým výrazem a do svých slov dávala všechen odpor světa.

„Budiž ti útěchou, že jsem neměl v plánu zabít tě stejně, jako jsem zabil jinou. Nedáváš mi však jinou možnost," přímé odpovědi se Gabriel vyhýbal. Mína možná nebyla zcela při smyslech, ale v záblescích vědomí mohla pořád cokoliv zaslechnout.

Lucy se ohlédla po té, jejíž život jí nedovoloval získat to, po čem nejvíce toužila. Mína ležela na zádech, hlavu odvrácenou od nich. Bílé vločky jí ulpívaly na kabátě jako nový vzor šatstva. Slyšela její oddechování i splašené srdce, které poháněl strach.

„Nikdy ji nezískáš," s posměšným úšklebkem se Lucy vrátila pohledem zpět ke Gabrielovi.

„Možná," přisvědčil, „ale nedovolím ti jí ublížit."

„Vsadíš se?" s ďábelským úsměvem Lucy opět odhalila dlouhé tesáky a v okamžiku se mrštně protáhla kolem Gabriela.

Na vteřinu se ovšem zastavila, když postřehla, že Mína již neleží v místě, kde ji viděla ještě před chvílí. Omráčené dívce se podařilo vrávoravým krokem odbelhat o kus dál. Sípavým hlasem se domáhala pomoci, ale více se soustředila na své nohy, které se snažila přimět k pohybu. Několikrát však upadla a pokaždé se jí zdálo, že tentokrát už se nepostaví. Směr jejího pohybu ale Lucy vyhovoval.

„Uvidíme, jak si s tím poradíš," zasmála se a jen co se dostala k Míně, strčila do ní.

Dívka, která se dostala k břehu jezírka, neměla šanci prudký nápor ustát. Kolena se jí podlomila a padala nazad. Přímo do ledové vody. Než okolí pročíslo hlasité šplouchnutí a hladina se nad ní uzavřela, zaslechla jen výkřik formující se do jediného slova: ne.

Ostré ledové jehlice se Míně zabodly do těla a ze všech stran ji obklopovala síla, která se ji snažila rozdrtit. Instinktivně zadržela dech, avšak stěží dokázala ovládat vlastní tělo, natož pak vydržet něco takového. Několikrát rukama rozrazila ledovou bariéru ve snaze dostat se ke hladině, ale všechna snaha byla marná. Pod kůži se jí zažral příšerný chlad, kterému se nemohly vyrovnat ani mrazivé zimy v horách, kam s otcem jezdívala na prázdniny. Cítila, jak jí svaly tuhnou a přestávají ji poslouchat. Nakonec to vzdala také její vůle. Víčka jí klesla a Mína se nechala pohltit ledovou masou vody.

Přesto však ještě kouskem mysli vnímala. Cosi neznámého ji sevřelo paži a Mína by přísahala, že stoupá. Přičítala to poslednímu záchvěvu naděje, kdy se jí její mysl snažila ulehčit odchod. Nebyl to však klam. Během chvíle se okolní svět zase ozval a tentokráte jej naplnilo hrozivé praskání a něčí skřehotavý jásot.

Gabriel vytáhl promrzlou dívku na břeh a padl na kolena vedle ní. „No tak, Míno, dýchejte," vybízel ji s obavami v hlase.

„Musíme jít. Musíme to nechat na něm. Už se blíží," Renfield přiběhl ke svému pánovi a s rukou na jeho rameni se jej snažil odtáhnout.

„Ne!" vyjel Gabriel vztekle a ohnal se po něm. Vzápětí se zase sklonil nad Mínu.

Na tohle ale Renfield neměl čas ani náladu. Normálně by si něco takového nedovolil, ale nyní bylo v sázce jejich odhalení. Popadl Gabriela za promočené klopy jeho saka a smýkl s ním k sobě.

„Už přichází, copak to neslyšíte? Musíme zmizet," přidušeně mu řval do tváře. Rád by mu to vysvětlil pěkně nahlas, ovšem nemohl riskovat, že jej dotyčný zaslechne.

Než se mohl Gabriel v afektu na Renfielda vrhnout, skutečně zaslechl Arthurovo volání: „Míno!"

V té chvíli dívka zatřepala víčky a rozkašlala se. Voda, které se podařilo proniknout jí do hrdla, vyšplíchla ven. Ta stejná síla, která ji vytáhla na břeh, jí pomohla otočit se na bok, aby jí tekutina opět nezacpala hrdlo. Zamžourala a konečně pochopila, čemu náleží praskání naplňující okolí děsivým pískotem.

Dřevěný altánek stravovaly plameny. Šlehaly vysoko nad jeho špičku, na níž dříve seděl černý havran. Rudé plameny olizovaly střechu, zábradlí i podpěrné sloupy. V jedné chvíli je rozrazil dlouhý stín následovaný pištěním, které se Míně zažíralo až do morku kostí. Kolem té děsivé scenérie pobíhal v dostatečné vzdálenosti Kevin, ruce zdvižené nad hlavou. Skřehotavě se smál, hlas mu přeskakoval a jeho splašené pobíhání občas narušovalo jen nadšené vyskakování do vzduchu.

„Paní je v bezpečí, paní je v bezpečí," vykřikoval a párkrát se ohlédl po Míně. V jeho výrazu dívka četla nadšení ze spáchaného činu, stejně jako očekávání pochvaly.

„Míno! Míno, jsi v pořádku?" to už se k ležící dívce přihnal Arthur a svezl s k ní. Jen co si však všiml toho děsivé divadla, přitáhl si ji k sobě a s vytřeštěnýma očima sledoval tu hrůzu.

„Lucy," Míně se do očí nahrnuly slzy. Sevřela Arthurovi paže a pohledem hypnotizovala zmítající se stíny uprostřed altánu.

Nezkrotná upírka podcenila sílu lidí a přecenila i tu svou. Jakmile se za Mínou do ledové vody vrhl Gabriel, proti ní stanul sám Renfield. Byl však mazanější, než předpokládala a záhy na to jí v hrudi explodovala palčivá bolest. Improvizovaný dřevěný kůl ale minul srdce. To však bylo Renfieldovým záměrem. Lucy, která se marně snažila vytáhnout si tu proklatou věc z těla, aby mohla znovu zaútočit, dotáhl do altánku, z jehož dřeva již čpěl odporný pach benzinu. Kanystr skončil na dně jezera a stačilo málo, aby celá stavba vzplála společně s upírkou, která se nedokázala smířit se svým postavením. Chtěla nemožné a právě to ji přivedlo až do chřtánu smrti, ze kterého však již nebylo návratu.

Arthurův hlas přivábil také Kevinovu pozornost. Dalšího člověka nečekal, ale dobře věděl, že by neměl být spatřen. To už mu nad hlavou přelétl tmavý stín a Kevin se ihned jal následovat svého opeřeného přítele. Arthur si však bláznovy přítomnosti stačil všimnout. Sám byl sice ještě omráčený, ovšem strach o Mínu jej hnal kupředu.

Nechal Kevina být a vytáhl Mínu na nohy, ač mohla dívka sotva stát. „No tak, musíme pryč," vybízel ji a společnými silami se snažili dostat z dosahu spalujícího žáru.

Mína vrávorala, nohy se jí pletly a na Arthurovi takřka visela. I tak ale přemlouvala každý sval, aby se ještě na chvíli vzchopil. S Arthurovou pomocí se krok za krokem posouvala dál.

Žal prozatím musel ustoupit do pozadí. Jako každý člověk, i Mína se jako první snažila zachránit svůj vlastní život. Truchlit nad ztrátou kamarádky mohla až později. Přesto si však na moment dovolila přemýšlet nad tím, zda vůbec má za kým truchlit. Ta osoba, se kterou se setkala v parku, už nebyla její nejlepší kamarádka. Byl to obyčejný zabiják, který se ji snažil připravit o život.

Záblesk takové myšlenky Míně sebral všechny síly. Okolní ruch vyšuměl do ztracena a dívka se Arthurovi v bezvědomí zhroutila do náruče. Poslední, co zaslechla, byl zvuk jejího jména, ovšem před očima se jí prohnala tvář jiného muže, kterému se ve tváři zračily obavy. Ona tvář patřila jejímu zachránci.

Tomu, který tam neměl co dělat, přesto tam však opět byl, když jej nejvíce potřebovala.

*

„Paní je v bezpečí, paní je v bezpečí," drmolil si Kevin sám pro sebe za běhu.

Byl na sebe hrdý. Ač si možná neuvědomoval, že v podstatě nic neudělal, cítil, že svým určitým dílem přispěl k záchraně své paní. A to pro něj bylo nejdůležitější.

Následoval havrana, který se držel těsně nad stromy, aby jej Kevin stále viděl. Praskání ohně již odeznělo v dáli a rudou záři nahradila temnota.

Po krátké chvíli Kevin vzhlédl přesně v okamžiku, kdy havran znovu zamířil mezi stromy. Prolétl nad ním a usadil se ve větvích stromu, jehož kmen skrýval vyryté iniciály R+M. Pro nějaké milence se onen strom stal nejspíše neuvadajícím symbolem jejich lásky.

Kevin se zastavil, když havran změnil směr, jakmile však zjistil, kam zamířil, s veselým brbláním se rozběhl za ním. Zarazil se na místě, když zpoza stromu vystoupil Gabriel.

S rukama v kapsách kalhot a s hlavou sklopenou v duchu proklínal sám sebe. Zážitky posledních minut jej rozhodily dostatečně na to, aby se znovu nenáviděl. Přesto však svůj vztek, stejně jako vždy, vrhal proti celému světu. A ten nyní zastupoval Kevin.

„Paní je v bezpečí," Kevin si sám pro sebe zatleskal. Měl z toho radost.

„Ano. Paní je v bezpečí," zopakoval po něm Gabriel, aniž by vzhlédl, „ale za jakou cenu. Další mého druhu padl kvůli mně. A obávám se, že jich ještě mnoho padne. A proč? Kvůli lásce k jedné ženě, jejíž srdce stále tluče a patří někomu jinému. Nebo snad ne? Je to pravda či jen pouhý klam? Mohla by někdy přijmout to, co nabízím? To prokletí?" Slova nebyla určena jinému člověku. Gabriel spíše rozmlouval sám se sebou a odpovědi na své otázky neznal.

Ani Kevin netušil, co by měl na tohle říci. Už dlouho byl jen obyčejným prosťáčkem, který se radoval i z maličkostí a jeho malý rozoumek potřeboval jen pár věcí. Těkal očima ze strany na stranu, nevěda, co si počít. Nakonec popošel až ke Gabrielovi a pohladil jej po rameni jako malé dítě.

„Zase bude dobře," zamumlal s úsměvem.

V té chvíli se Gabriel probral a ruka mu vystřelila ke Kevinově hrdlu. Zmáčkla jej a vytáhla do výše. Kevin jen hekl a s překvapením v očích shlížel na svého pána, neschopný se bránit. Neočekával, že by se jeho bezmezná oddanost mohla setkat s pánovou zlobou.

„Ano. Zase bude dobře. Již je to chvíle, co jsem naposledy pil. A ta žízeň je neuhasitelná," bestie s tváří démona se vrhla na svou další kořist.

Děsivý zvuk trhání masa narušilo jen zamávání křídel a hlasité zakrákání. Havran ze svého stanoviště sledoval hrůznou scenérii pod sebou.

Bílý sníh se zbarvil do ruda a zanechával tak na světě poslední stopy po přítomnosti poblouzněného sluhy.