Jako kdyby snad sama příroda chtěla přidat na tíživosti nadcházející situace, začalo sněžit více. Přes bílou clonu chundelatých padáčků snášejících se z nebe bylo vidět jen na pár kroků. Sníh na zemi ulpíval mnohem snadněji a tvořil na slabých stéblech trávy nadýchané polštářky.

Za jiných okolností by se Arthur cítil jako v pohádce. Sněhové vločky se kolem něj snášely k zemi a když na ně pohlédl ve světle lamp, které lemovaly cestu parku, dýchla na něj poklidná vánoční atmosféra. Za takové sněhové nadílky si dovedl představit, jak se kolem něj prohání jeho vlastní děti, vyskakují do vzduchu a chytají chomáčky roztodivných tvarů i velikostí do prokřehlých dlaní. On sám by k sobě tiskl svou ženu, která by co chvíli kontrolovala nezbedné ratolesti, nakonec by se však oba upřímně rozesmáli nad dětskou nevinností.

Jenže tohle všechno bylo na hony vzdálené realitě. Arthur kráčel po asfaltu, který pokrývala tenounká bílá deka, zcela sám. S hlavou zaraženou mezi rameny, zvednutým límcem kabátu a rukama v kapsách pokračoval v cestě, která jej měla zavést do vzdálenější části parku, přímo k dětským houpačkám za malým hřištěm. Okolní chlad se mu vtíral pod kabát, on však kráčel dál a ostražitě se rozhlížel kolem. Snažil se zachytit každý zvuk, vnímat každý šelest a hledat v husté bílé cloně dívku v nesnázích.

Přestože Lucy zněla opravdu vyděšeně a Arthur by pro ni udělal první poslední, měl se na pozoru. Moc dobře věděl, že Lucy už není tou dívkou, kterou miloval. Snažil se na to neustále myslet, ale skrytá část jeho já mu neustále podsouvala myšlenku na to, že všechno byl jen klam. Tato jeho část viděla v Lucy pořád bezbrannou dívku, které zkrátka musel vyrazit na pomoc. Nebyla ničím jiným, než kráskou v nesnázích. Nikoliv krvežížnivá stvůra, ale nevinná lidská bytost.

Ve večerních hodinách se již návštěvníci parku vytratili. Arthur cestou minul jen milenecký pár a otce se dvěma dětmi. Všichni mířili z parku, zpět domů, zpět do tepla. On ovšem mířil opačným směrem.

Mezi vločkami snášejícími se k zemi v hustém závoji po chvíli konečně rozeznal dětskou skluzavku, která se již začínala ztrácet pod nánosem sněhu. Jen co došel blíž, vykoukla zpoza ní také páková houpačka. Nikde však nebylo ani živáčka. Jen vítr se proháněl mezi stromy a větve do sebe narážely, až by Arthur přísahal, že drží jakýsi ponurý rytmus. Náhlé zaskřípění mu div nepřivodilo infarkt. Obrátil se směrem, odkud zvuk vycházel, ale byla to jen visutá houpačka, jejíž sedačky zavěšené na tenkých řetězech sebou komíhaly ve větru.

Okolí zelo prázdnotou. Něčeho si ale Arthur všiml. V čerstvě napadaném sněhu se rýsovaly stopy, otisky bot. Podle tvaru šlo nejspíše o ženu, pata ukazovala na podpatek. Šlápoty se v neuspořádaném pohybu objevovaly jak kolem skluzavky, tak houpačky, jako kdyby dotyčná zběsile pobíhala kolem. Čerstvě napadaný sníh již začal stopy po cizí přítomnosti skrývat, avšak stále byly dobře patrné a když Arthur mapoval jejich směr, uvědomil si, že míří mezi stromy.

Stál na místě a civěl na holé větvě listnatých strážců, mezi kterými znemožňovaly výhled porosty jehličnanů. Ty se oděly do jemného bílého závoje a oproti svým holým, hrozivě vyhlížejícím druhům působily takřka křehce. Arthurovi se na tom však něco nezdálo. Jít jen tak mezi stromy do nejvzdálenější části parku, kde už nevedla žádná stezka, to se zdálo příliš bláznivé i jemu. Podle všeho ale Lucy zamířila právě tam a on nemohl jen stát na místě a nic nedělat. Kdyby se skutečně něco stalo, už navždy by si to vyčítal. Hlubokým nádechem do plic nasál chladný vzduch a vydal se po stopách Míniny přítelkyně.

Šelest větví a stromů narušovaly jen vzdálené zvuky dopravy. Arthur pátral mezi stromy, všímal si světla zářícího v dáli, které tu a tam zachytil, když se přiblížil k nějaké stezce.

Po chvíli, která se mu zdála jako věčnost, už ani nedoufal, že by mohl přijít úspěch, když tu za stromem zahlédl schoulenou postavu. Seděla ve sněhu a třásla se zimou. Alespoň to si Arthur myslel. Když však zaslechl tlumené vzlyky, uvědomil si, že se ta postava nechvěje zimou. Plakala. O krok ustoupil do strany, aby lépe viděl. Tu ženu by poznal kdekoliv na světě.

Lucy se choulila u kmene stromu, hlavu sklopenou a plakala. Fialový kabát jí sklouzával z ramen. Dívka si tiskla kolena k hrudi a nevnímala okolí. Alespoň tak to mělo vypadat.

Arthur sotva mohl najít hlas, ale nakonec ji s trhaným nádechem oslovil: „Lucy?"

Než dívka prudce zdvihla hlavu, po rtech se jí prohnal vítězný úsměv.

Arthurovi však již do tváře hleděla vyděšená dívka, které v očích probleskla úleva, když si uvědomila, kdo za ní stojí.

„Arthure," hlesla přidušeně a pokusila se vyškrábat na nohy. Opírala se rukama o kmen, ale i přesto klopýtla.

To už však mladý policista nelenil, přiskočil k ní a podepřel ji. Jen co ji držel v náruči, veškeré obavy ohledně její proměny mu zmizely z mysli. Nedbal na chlad jejích dlaní, jeho srdcem poblouzněný rozum vše přikládal studenému vzduchu, který se kolem nich proháněl.

„Lucy, co se stalo?" Arthur dívce odhrnul prameny světlých vlasů z tváře a pohlédl jí zpříma do očí.

Dívka mu zaryla nehty do paže a držela se jej jako klíště, jako kdyby byl její jediná opora na celém světě.

Brada se jí chvěla, když mluvila: „Jsi tady. Já věděla, že mě v tom nenecháš."

Bez zaváhání jej objala a silně se k němu přimkla.

„Zněla jsi vyděšeně, co se stalo?" Arthur se domáhal nějakých odpovědí. Opravdu se o ni bál a její telefonát nehodlal jen tak přejít.

Lucy však měla jiné plány. Tulila se k němu, lísala, otírala svou tvář o jeho, až se mu znenadání přisála na rty a ve chvíli, kdy to bylo nejnepravděpodobnější, Arthur dosáhl toho, po čem tak dlouho bažil.

„Vždycky mi pomůžeš," zamručela mu spokojeně do rtů a špičkou nehtu opisovala jeho čelist.

„Já...Lucy...děje se...děje se něco?" Arthur jen stěží nalézal slova. Půvabná blondýnka si jej svou náklonností podmaňovala.

„Pomůžeš mi? Vždycky?" Lucy na jeho pobídky nedbala.

Než se Arthur nadál, přesunula jeho promrzlou paži na svůj bok a přitiskla se k němu ještě více. Nevěda, že si jej záměrně podmaňuje, nechával se poblázněný mladík svést. Až příliš dlouho toužil po nádherné dívce, která jím opovrhovala. Nyní, když se mu sama podbízela, jeho srdce převzalo vládu nad rozumem a on si jen užíval tu náklonnost. Kousek duše se v něm bránil, ovšem dlouholetá tajná přání řídila jeho počínání a bez námitek přijímala nabízené.

„Víš, že ano," odpověděl, hlas se mu třásl.

To Lucy stačilo. Po tváři se jí opět mihl úsměv, tentokráte však Arthura chytila za paže a trhla s ním, aby ji vnímal.

„Musíš mi pomoct. Je tady někdo, kvůli komu bych mohla přijít o všechno," vpíjela se mu do očí a na slova, která vyřkla, jako kdyby dopadla tíha celého světa.

Arthur přesunul ruce k dívčině tváři. Sevřel ji v dlaních a sklonil se k ní. „Pomůžu ti. Jen mi řekni, co se děje," vybízel ji měkce.

V jeho hlase však Lucy postřehla poslední záchvěv rozumu. Toho se musela zbavit. Potřebovala, aby jí celý podlehl, aby byl připraven udělat i to, co by nikdy v životě neudělal. Pohladila jej po tváři a smutně se usmála.

„Já vím, že pomůžeš. Vždycky jsi tu byl. A já to neviděla. Musíš si myslet, že jsem pitomá husa," s proviněním vepsaným ve tváři sklopila hlavu. Návnada zafungovala dokonale.

„Nic takového si o tobě nemyslím," odsekl Arthur rázně a přitáhl si ji blíž k sobě, „nic si nevyčítej, ano? No tak, koukni na mě."

Snad poprvé Lucy poslechla a pohlédla mu do tváře. Kdyby byla jiná, dokázala by jej milovat. To by však musela být nejen jinou ženou, ale také člověkem.

„Dobře," s bázní v očích přikývla, ač v duchu proklínala lásku. Ten hloupý cit jí znemožňoval přejít rovnou k věci. Nebyla dostatečně trpělivá na to, aby mu dokázala neustále podlézat.

S přesvědčením, že utne tyhle nesmyslné řeči, se znovu vrhla na jeho rty. Do polibků dávala všechnu naléhavou něhu, která by jí mohla pomoci. A k jejímu potěšení se Arthur chytil. Lucy si byla dobře vědoma té moci, jakou nad ním má, ale k tomu všemu měla výhodu svého upířího já, které si dokázalo podmaňovat davy, zachtělo-li by se jí. Prozatím jí stačil Arthur. Jen díky tomu, že opět uspěla v tom, co si umanula, dokázala snášet jeho doteky a prudký chtíč. Arthur snadno podlehl svodům přitažlivé blondýnky, zvláště pak, poháněla-li ji divokost, jakou nedokázal zkrotit ani Gabriel.

„Musíš pro mě něco udělat," zamumlala mezi polibky.

„Stačí říct," Arthurova vůle zcela kapitulovala.

Lucy mu prohrabávala vlasy. Odpoutala se od jeho rtů a tiše, vábivě jako mýtická Siréna, mu zašeptala do ucha: „Musíš zabít Mínu."

Ta tři slova opětovně zapnula Arthurův rozum. Chytil Lucy za zápěstí a stáhl ze sebe její ruce. Na krok odstoupil, stále ji však držel. S nevěřícným výrazem se díval do lidské tváře, která skrývala démona.

„Lucy, co to povídáš?" překvapením se mu zadrhával hlas. V duchu se přesvědčoval, že se jen přeslechl a ona něco tak šíleného nikdy nevyslovila. Bohužel, slyšel dobře.

Dívka se nedala jen tak odmítnout. Vysmekla se z jeho sevření a opět se na něj pověsila.

„Udělej to a nic nám už nebude stát v cestě," vrněla sladce, „ona je to, co stojí mezi námi. Zbav se jí a cesta bude volná. Můžeme mít všechno. Stačí udělat jediné. A já vím, že to uděláš. Kvůli mně. Pro mě. Pro nás. Pro naši budoucnost. Ona je to poslední, co nám stojí v cestě."

Ve skutečnosti Mína překážela pouze Lucy. Byla si vědoma Gabrielovy náklonnosti ke své kamarádce, nikoliv k ní samotné. Toužila jen po jeho podmanění, po jeho oddanosti, ale v cestě jí stála Mína. Jakmile našla ten bledě modrý kousek látky a ucítila pach krve, který patřil rusovlasé dívce, byla rozhodnuta odstranit ji z cesty stůj co stůj. Odmítala si připustit prohru. Zbaví se jí a cesta ke Gabrielovi bude volná. A on bude jen její.

Nebylo pochyb, že Lucyina nová podstata měla na Arthura silný vliv. Zuby nehty se bránil, ale kouzlo mladé upírky bylo příliš silné. Rád by se jí poddal a udělal, oč žádá, ale rozum zběsile bil na poplach. Chtěla po něm něco, co nebylo správné. Navíc to bylo něco, co by ta skutečná Lucy nikdy v životě nechtěla. Klíč tkvěl právě v tom, že již živá nebyla.

„Lucy, to je šílenství," Arthur se snažil o něco, co by snad normálně neudělal. Snažil se vyhnout jejím rtům. Stále mu visela kolem krku a pokoušela se jej zmámit.

„Jen tohle a všechno bude v pořádku," ševelila s úsměvem, když si zatím nepřiznávala prohru.

„Ne," Arthur ji ze sebe strhl a odstoupil od ní, „tohle v pořádku není. A nebude. Chápeš vůbec, co to po mně chceš?"

„Jsi snad chlap, ne?" Lucy vystrčila bradu dopředu, „myslíš, že jsem si nikdy nevšimla, jak za mnou běháš? Jako ubohé, malé, pitomé štěně. K pláči. Teď ti nabízím mnohem víc, než by sis dovedl kdy představit. Stačí jen udělat tohle a budu celá tvá. Po tom jsi přece toužil, ne? Vždycky."

V zoufalé snaze najít uvnitř té bytosti člověka k ní Arthur přistoupil a chytil ji za paže: „Tohle přeci nejsi ty, Lucy. Mína je tvá nejlepší kamarádka, znáte se už dlouho. Nechceš jí ublížit. Ani já ne. Nevíš, co říkáš. Tohle nejsi ty, tohle bys nikdy nechtěla. Mína je jako tvoje sestra, copak si na to nevzpomínáš? Lucy, kterou znám, by o tomhle nikdy nepřemýšlela, natož aby to chtěla po mně."

V jednu chvíli se zdálo, že snad jeho slova skutečně zabírají a v Lucy se probouzí dávno mrtvý člověk, kterého již v sobě pohřbilo i její nové já. Byl to však jen okamžik. Hned na to dívce výraz tváře ztvrdl a do očí se jí opět nahrnulo pohrdání a zloba.

„Já už ale nejsem ta Lucy, kterou jsi znal," odfrkla si s posměchem a rázně jej od sebe odstrčila. Praštila jej přitom do hrudi a ta síla Arthura na moment překvapila. Klopýtl, ale podařilo se mu udržet se na nohou.

„Jsi jen ufňukaný, malý skrček. Nejsi mi k ničemu. Vyřídím to sama," každým krokem mu Lucy byla blíže a jen co byla dostatečně blízko, chňapla po něm. Smýkla s ním a tentokrát jej odstrčila tak prudce, až jej skoro odhodila.

Arthur dopadl přímo na nejbližší strom. Hlavou narazil do promrzlého kmene, na kterém ulpělo pár kapek krve, když mu tvrdá kůra stromu sedřela tvář. Dopadl na zem, omráčený a zmatený. Sotva vnímal, co se kolem děje.

Mihotavý obrys Lucy sklánějící se nad ním však postřehl. Cítil také, jak mu sáhla k pasu.

„Šanci jsi měl. Ale propásl jsi ji. Budeš další na řadě," zastřený dívčí hlas vnímal jen zdálky, ovšem cvaknutí kohoutku slyšel naprosto zřetelně. Otřesený ovšem nedokázal ničemu zabránit.

Vzdalující se kroky s sebou odnášely také jeho zbraň a příslib brzké, nevyhnutelné smrti nejen pro něj, ale také pro jeho nejlepší kamarádku.