„Nebojte se, pane starosto. Jistě se vše brzy vyřeší. Nesmíte hned myslet na nejhorší," Gabriel drtil sluchátko v pevném sevření, i když by mu jistě pomohlo, kdyby tak mohl sevřít masný krk toho vyžraného prasete.

Starosta Nash neustále hořekoval, že Anne Smithová není nikde k zastižení. Při všem, co se za poslední dobu ve městě dělo, se obával, že by se snad mohla přidat na seznam obětí neznámého vraha.

„Omluvám se, pane, ale mám ještě nějaké obchodní záležitosti. Radím vám dobře. Nezakročujte. Znáte přeci ženy. Jsou vrtkavé, nestálé. Slečna jistě popíjí někde v baru a užívá si pánskou pozornost. Přeci jen je to půvabná žena. Kdybych mohl, sám bych na nějakou dobu zmizel a jen si užíval volna. Buďte klidný. Nyní mne již omluvte. Na slyšenou," jen co během svého monologu několikrát převrátil oči v sloup, s posledním slovem praštil sluchátkem zpět na místo. Zapřel se dlaněmi o desku stolu a svěsil hlavu.

„Možná by bylo nejlepší, kdybychom do doby, než ji najdou, byli pryč," namítl Renfield, který po celou dobu seděl na druhé straně stolu a procházel obchodní spisy.

„A najdou?" Gabriel vzhlédl a postavil Renfielda před jasný úkol. Buď si bude věřit, nebo se shodí. Ukrytí těla byla přeci jeho práce.

„Tak či onak, jednou ji najdou," tohle Renfield neměl zapotřebí a jen pokrčil rameny. Nic nezůstane skryto navěky. I Gabriela jednou našli. „Jestli ne policie, tak ta žena by ji mohla najít určitě. Pokud se pustí do našich výdajů a bude pátrat stejně sveřepě, jako dosud, přijde i na finance ohledně náhrobku," s Gabrielovým naštvaným výrazem musel svou úvahu stejně rozvést.

Bylo to to poslední, co Gabriel pro Anne mohl udělat. Svým zvláštním způsobem ji měl rád a záleželo mu na ní. Odmítal ji nechat napospas přírodě a zahrabávat ji za město jako nějakého odpadlíka. Zařídit jí důstojné místo posledního odpočinku přímo na některém ze hřbitovů, alespoň to jí dlužil, když už zemřela jen kvůli němu.

„Slečna Ekby je pozoruhodná žena," Gabriel zaplašil bolestivé vzpomínky a opřel se bokem o stůl, „neřekl bych, že uvažuje čistě racionálně, aby popírala existenci něčeho vyššího."

„Chcete tím říct, že by ji nepřekvapilo, kdyby zjistila, kdo opravdu jste?" Renfield vzhlédl od papírů a neodpustil si menší úšklebek. Zase tolik té ženě nefandil.

„Je to pravděpodobné," na rozdíl od něj se Gabriel mezi lidmi pohyboval mnohem delší dobu, vyznal se v nich, „její život mě zajímá. Její reakce jsou klidné, pokud nezaútočím na její slabé místo, nerozhodím ji. Věří si. I po tom všem, co viděla v mé sbírce."

„Obchodujete se starožitnostmi, proč by ji měl znepokojovat pokoj plný starožitností?" Renfield zase uvažoval jedině prakticky. Gabrielova přítomnost na něj měla velký vliv. Neptat se, zbytečně moc nemluvit, dělat co se řekne a hlavně to udělat potichu, rychle a nikým neviděn. Proto tak také přemýšlel.

„Jsou to velmi specifické kusy," namítl Gabriel, „cítí, že v tom bude něco víc. Viděl jsem jí to v očích. Ale nezneklidňuje ji to. Spíše to vítá. Dračí řád je mimořádná organizace sdružující mimořádné lidi. Nic jim není svaté. Myslím, že pro ně ani nic není nemožné."

„Takže tady máme dalšího člověka, který by byl schopen akceptovat existenci upírů. Skvěle," zamručel si Renfield spíše pro sebe a zase se věnoval papírování. Pro Gabriela to možná byla výzva za výzvou, ale jeho to nebavilo. Neměl rád, když se jim někdo pletl do cesty.

„Nebuď hned tak nabručený," jeho skeptický postoj Gabriela spíše pobavil, než aby jej dráždil, „ještě neví, kdo jsem. Proto netuší, že o její přítomnosti vždy vím."

„Ten levandulový parfém?" upřesnil Renfield, aniž by vzhlédl. Kontrola finančního zajištění jednoho z projektů mu přišla mnohem zajímavější.

I když jej jeho společník nemohl vidět, Gabriel zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu: „Není to parfém, jak jsem předpokládal. Je to šampon. Vždy, když si prohrábne vlasy, ona vůně jí ulpí na rukou. Proto jsem ji cítil při schůzce s ředitelem Carfaxu. Když se s ním setkala, logicky si potřásli rukou a ta vůně mu ulpěla na dlani."

Renfield v jeho hlase vnímal to vzrušení z nadcházejícího lovu, alespoň v podobě svedení další ženy. Někdy se mu zdálo, že to Gabriel přehání. Zahrával si. Naima představovala hrozbu, ale Gabriela to neznepokojovalo. Možná to dokonce vítal. Měl rád výzvy. Renfield naopak zastával jasný a účinný postoj – jakmile někdo začne ohrožovat jejich plány, je třeba jej odklidit z cesty. V tomto se s Gabrielem lišili. Ovšem prastarý upír po všech staletích vítal jakékoliv rozptýlení. Možná balancoval nad propastí, ale necítil se ohrožený natolik, aby radikálně zakročil. Místo toho se bavil.

Než však Gabrielova slova stačila odeznít a stát se minulostí, dveře pracovny se rozrazily a dovnitř vpadl Van Helsing.

„Máme problém," ještě zadýchaný ze zdolávání schodů zastavil v půli cesty mezi dveřmi a stolem a sledoval oba muže, kteří se na něj s neskrývaným překvapením obrátili.

„Tohle je riskantní, chodit sem takto bez rozmyslu," s přihlédnutím k tomu, že právě mluvili o Naimě, Gabriela jako první napadlo, že by ji taková neuváženost mohla přivést rovnou k odhalení jejich spojenectví.

„Já vím a nedělal bych to, kdybych nemusel. Ale mám k tomu vážné důvody," Van Helsing uznával svou unáhlenost, ale měl-li Gabriel zakročit, pak o tom musel vědět.

„Co se děje?" Renfield se zvedl ze svého místa a na chvíli přebral iniciativu.

„Jde o Lucy," jméno Van Helsingovi uniklo ze rtů spolu s kašlem, který se bezúspěšně pokusil skrýt. I tak na něj ale nedbal a pokračoval: „Arthur byl u mě, zjišťoval další informace o upírech. Volala mu Lucy. Byla vyděšená a chtěla se setkat. Myslím, že v parku. Mluvila dost nahlas, vzlykala a zněla opravdu vyděšeně."

„Lucy a vyděšená?" Renfield neskrýval pochyby. Tohle mu k té ženě nesedělo. K něčemu takovému by se nesnížila. Ledaže by měla důvod.

Oba muži se zahleděli na Gabriela, který stál stále na svém místě a nehnul ani brvou. Van Helsing si povšiml, že ani nedýchá. Kyslík již dávno nepotřeboval, ale ve společnosti lidí se mu vždy zdvíhal hrudník. Profesor v tom později neviděl jen kamufláž, nýbrž také připomínku. Gabriel si tak připomínal, že i on býval člověkem a byť mu kyslík již nic neříkal, stále jej nasával do plic. Alespoň takto se mohl přiblížit tomu stínu člověka, kterým býval.

V jednu chvíli Gabriel jen trhl hlavou, čímž dal Renfieldovi znamení, aby se šel porozhlédnout po domě. Dotyčný ihned pochopil a vytratil se.

„Co se děje?" jen co osaměli, Gabriel si přeměřil Van Helsinga podezíravým pohledem, „a nepokoušej se mi lhát. Slyším tvůj dech. Sotva ti stačí."

„Jen už nemám věk na běhání po schodech, to je všechno," profesor nemínil řešit svůj zdravotní stav právě v této chvíli. Něco mu říkalo, že tohle všechno bude mít mnohem vážnější následky, než by čekali.

„Nelži mi, Abrahame," Gabriel zjihl, když vyslovil jeho jméno, „stejně jako ty jsi jediný, kdo mě skutečně zná, já jsem zase jediný, kdo skutečně zná tebe."

„Máme důležitější věci na práci, Gabrieli," Van Helsing se nenechal dotlačit k přiznání ani vlídností svého ochránce.

Dobře věděl, že i Gabriel, který toho tolik přečkal, není a nikdy nebude připraven na jeho odchod. A zvláště ne tak brzy. Van Helsing však věděl, že před sebou již nemá mnoho let. Chřadl a dobře to cítil. Odmítal však dávat najevo, jak je pro něj každý den čím dál těžší. Měl své povinnosti, závazky a sliby, kterým hodlal dostát. A už vůbec nechtěl Gabriela ranit tím, že by mu přiznal, jak bídně na tom ve skutečnosti je. Ještě nebyl čas říci sbohem a už vůbec nebyl čas na obavy a strach z nevyhnutelného.

„Jde-li o tebe, nic není důležitější," namítl Gabriel a obešel stůl, až Van Helsingovi stanul tváří tvář.

„Ale Mína by pro tebe měla být důležitější. Představuje pro tebe spásu," na tohle profesor opravdu neměl čas. Byť jej jeho zájem těšil, nyní byla přednější Mína, ne on. Ona mohla s Gabrielem sdílet věčnost, zatímco jemu bylo dáno naplnit osud obyčejných smrtelníků.

„Co tím chceš říct?" Gabriel naklonil hlavu na stranu.

Než mohl Van Helsing odpovědět, vrátil se Renfield.

„Lucy nikde není," přiřítil se k mužům a v ruce držel kus tyrkysové látky, „v jejím pokoji jsem našel jen tohle."

Gabriel moc dobře věděl, co to je. Převzal svůj látkový kapesníček, přesně ten, kterým onehdy setřel Míně krev ze rtu, když se setkali v Carfaxu. Sevřel jej v ruce a vpíjel se pohledem do té rudé kapky, která se vsákla do látky. Byť již ztmavla, svou vůni si zachovala.

„Nejspíš si jde pro ni," ta slova se nahlas odvážil vyslovit až Renfield.

„Ale jak do toho spadá Godalming?" Gabriel svraštil obočí, ale nikoho nevzal pohledem na vědomí.

„Třeba ho chce taky zabít. Neměla ho ráda už předtím," uvažoval Renfield.

„I to by mohla udělat," přisvědčil Van Helsing, „dostal jsem zprávu od Míny. Lucy jí volala a chtěla se sejít v parku. Vzhledem k tomu, že tam mířil také Arthur, se dá předpokládat, že bude chtít srovnat účty. Neměli bychom otálet."

„Ty nikam nejdeš," Gabriel sebou trhl a konečně vzhlédl, „jestli se něco děje, musíme to udělat sami. Nehodlám riskovat tvé odhalení."

„A své snad ano?" namítl Van Helsing.

„Raději sebe, než tebe," pronesl Gabriel s plnou vážností v hlase, „já se s tím vypořádám, zvládl jsem i horší. Jestli se ale Lucy rozhodne jít proti mně, jsem jediný, kdo ji může zastavit. Ale je něco, co musíš zařídit. Dej zprávu našemu bláznovi. Něco mi říká, že se bude hodit."

„Proč zrovna on?" Renfieldovi se přítomnost toho cvoka za takové situace vůbec nezamlouvala. Nezamlouvala se mu nikdy, ale nyní dvakrát víc.

„Může to skončit jen dvěma způsoby," Gabrielova odpověď v sobě skrývala nový plán. Jestli byl někdo skvělým stratégem, pak bezpochyby právě on. Dokázal se přizpůsobit během chvíle a žádná změna jej nemohla překvapit. Ve všem našel výhodu zejména pro sebe a nyní se jedna taková ukázala.

„Jdeme," Gabriel odhodil kapesníček na stůl a rázným krokem zamířil ke dveřím. Renfield si ještě stačil s Van Helsingem vyměnit pokývnutí, kterým se vzájemně vybízeli k obezřetnosti. Poté se vytratil i Renfield.

Gabriel se mezitím stačil vyřítit ven do chladné noci. Nedbaje na počasí vyběhl ven bez kabátu, pouze v obleku. Neměl v plánu, aby jej zpozorovali. To mohla pouze Lucy, pro kterou bude jeho vzteklá tvář také tím posledním, co ve své bídné existence uvidí.

Ze stromu v zahradě slétl černý havran, který se vznesl k obloze a zakroužil Gabrielovi hlavou. Ponuré zakrákání mělo být předzvěstí nešťastných událostí, které měly skončit prolitou krví.