Zatímco Renfield vyřizoval záležitosti, které mu byly uloženy, Jonathan si během odpoledne přeci jen našel chvíli, kdy se dostal také mimo nemocnici. Více než rozumné by bylo nečekaně získaný čas strávit s Mínou, ale Jonathan místo toho zamířil do parku. Potřeboval si promluvit s někým, kdo ho dozajista pochopí a podpoří.

Krátká pauza v jinak nabitém dni nutila Jonathana ke spěchu. Přes zelenou nemocniční halenu doplněnou o kalhoty ve stejné barvě si přehodil černou flísovou bundu. Měl jediné štěstí, že se ten den slunce vyhouplo nad mraky. Tenké nemocniční oblečení mu neposkytovalo dostatečnou ochranu před vtíravým chladem, ale sluneční paprsky, přestože slábly, jej nenechaly napospas podzimnímu počasí.

V přesně načasovaný okamžik přeběhl silnici mezi auty a vešel rovnou do parku. Odevšad se ozýval nadšený dětský jásot. Maminky uvítaly příjemnější počasí a bez váhání vyvedly své ratolesti ven. Jonathan děti miloval. Vždycky snil o velké rodině, což se příliš neslučovalo s jeho neúprosným pracovním nasazením. Zatím si to ale neuvědomoval, tak jako spoustu jiných věcí.

Mladý lékař spěchal alejí lemovanou stromy na místo setkání. Spadané listí mu šustilo pod nohama. Zničehonic mu na mysli vytanula vzpomínka na den, kdy se s Mínou procházel parkem a jeho drahá polovička se nechala unášet nádherou podzimní přírody. Se zakloněnou hlavou se točila dokola a dokola, až ztratila rovnováhu a málem by si natloukla, kdyby ji Jonathan nezachytil. Bezstarostné časy, kdy byla mladá láska v plném rozpuku, odvál čas. Okamžiky, které si společně užívaly plnými doušky, zmizely a nastala doba vytrvalého pracovního nasazení mladého lékaře, jehož přítelkyně se tomu přizpůsobila po svém. Ponořila se do studia a bez meškání posléze přijala stáž v Carfaxu.

Možná Jonathan kdesi v hloubi své duše tušil, že je něco špatně, ale doteď si to neuvědomoval. Zrnko pochybností v něm vyklíčilo teprve ve chvíli, kdy byl svědkem zvláštního spojení Gabriela a Míny. Cosi se v něm pohnulo a on věděl, že se někde stala chyba. Svou cestu za plným uvědoměním ale teprve začínal, proto viděl chyby všude, jen ne u sebe.

Náhle si Jonathan uvědomil, že měl na posledním rozcestí zabočit. Když si všiml postavy sedící na lavičce na opačné straně trávníku, ztěžka vzdychl. Prohrábl si vlasy a zakroutil hlavou nad svou nepozorností. Vkročil na trávník a rychlým krokem zdolával vzdálenost mezi ním a lavičkou.

Muž sedící zády k Jonathanovi zatím s kelímkem kávy v ruce sledoval dvě malé holčičky, jak se prohánějí v hromadách spadaného listí. Nepatrně se usmál. I on by chtěl děti, ne že ne. K možnému štěstí mu ale chyběl jediný krok, a sice říci své vyvolené, že ji miluje. Zabraný do svých úvah nezaregistroval šustění listí za jeho zády.

„Kdybych měl dostat libru vždycky, když se trefím, že přemýšlíš o Lucy, tak je ze mě za dva roky pracháč." Jonathan plácl svého přítele po rameni a se smíchem se posadil vedle něj.

„Pako," zkonstatoval naoko dotčeně Arthur, ale nemohl mu to mít za zlé. Byla to pravda. „To samé si asi říká Mína u tebe a tvých směn," oplatil mu stejnou mincí.

„Mína je spokojená." Jonathan si stále neuvědomoval svůj špatný přístup ke své přítelkyni. „Řekl bych, že se nám spíš ve městě objevil nový problém."

Arthur, který se bavil jejich špičkováním, zvážněl. Škublo mu ve tváři, jak zatnul zuby.

„Na," podal doktorovi druhý kelímek kávy, který dosud stál na lavičce vedle něj. Jonathan kývl hlavou jako poděkování a vděčně přijal ještě teplou kávu.

„Taky bych řekl," přisvědčil mladý strážce zákona.

Poloprázdný kelímek v jeho rukou se začal lehce prohýbat, jak jej drtil v sevření. Přitáhl si kabát blíže k tělu a s nasupeným výrazem hleděl před sebe. Vzpomínka na včerejší večer jej štvala pokaždé, když na ples pomyslel. Což bylo v jeho případě prakticky pořád.

„Ne že bych chtěl zneužívat přítele poldu," Jonathan s nevinným výrazem koukl po svém příteli, „ale neuškodilo by si někoho takového proklepnout."

Arthur chvíli mlčel. Nemusel ale nic říkat, jeho napjatý výraz mluvil za vše.

„Už jsi to udělal," konstatoval Jonathan suše. Nepřekvapovalo jej to a upřímně...věděl, že to jeho kamarád udělá. Týkalo se to i Lucy a to ho nenechávalo chladným.

„Možná," zamumlal v odpověď. Raději v rychlosti dopil kávu a postavil kelímek vedle sebe.

Chvíli mezi oběma muži panovalo napjaté ticho. Jonathan cítil, jak to v Arthurovi vře a přemáhá se, aby ze sebe všechno zbrkle nevyklopil. Beze slova vyčkával, až jeho sebeovládání selže a pustí se do podrobné analýzy novice, který se v Londýně objevil. Nemusel čekat příliš dlouho.

„Viděl jsi, jak na ni koukal?" vyhrkl Arthur a natočil se na svého přítele. V očích se mu mísila bolest se vztekem. „Přijede si do města jako pán pomalu celého světa a myslí si, že mu tady všechno a všichni patří." Začal divoce rozhazovat rukama. „A jí se to ještě líbí. Co je na něm tak skvělého?"

„Má prachy?" přispěchal Jonathan s poměrně trefnou odpovědí.

Arthur po něm vrhl zlostný pohled. „To byla řečnická otázka," zavrčel. On možná neměl jmění, za které by si mohl koupit třeba i půl města, ale peníze přeci nikdy neznamenaly všechno. Ve jménu lásky ovšem zapomínal, že jeho době vládnou zejména peníze.

Jonathan si chvíli přendával kelímek s kávou z ruky do ruky. Dokonale svému příteli rozuměl.

„Jen klid," uklidňoval ho a poplácal jej po rameni, „vím, jak ti je. Taky se mi nelíbilo, jak se díval na Mínu. A ona na něj." Do hlasu se mu vkradl lehce ublížený tón.

„Ale tebe Mína miluje," odporoval Arthur, „jste spolu už dlouho, její táta tě zbožňuje, pochybuji, že by tohle všechno mohl ohrozit nějaký..." Zoufale rozhodil rukama, neschopen přijít na dostatečně vystihující slovo. „Šašek," doplnil vzápětí první, co jej napadlo.

Jonathan si posměšně odfrkl: „Jo, chová se, jak kdyby zaspal dobu. Jako staromódní pitomec. Nejhorší je, že mu to vychází." Ani on se nedokázal ubránit odporu, který se jej zmocnil při prvním setkání s Gabrielem. „Já mu to jeho divadlo nevěřím. Něco chce. Určitě." Čišela z něj rozhodnost, byl si svým podezřením jistý.

„A co by mohl chtít zrovna v Londýně, kromě očumování našich holek?" zamručel Arthur rozmrzele. Byl sice rád, že má v Jonathanovi oporu, ale momentálně v proudu jeho myšlenek nespatřoval žádnou logiku.

Odpověď na sebe nechala chvíli čekat. Jonathan si to nejdříve musel promyslet. Několikrát se napil kávy, zatímco zvažoval všechny možnosti. Pokud to byl obchodník, jak bylo z jeho slov na plese patrné, investic bylo ve městě značné množství.

„Lucy ale není tvoje holka," obrátil se nakonec na Arthura a koutky úst mu cukaly v potlačovaném smíchu, „jí může klidně nadbíhat, pokud ho tedy nepředběhneš ty. Což neuděláš, když jsi to za celý rok neudělal."

Arthur soptil. Zhluboka oddechoval a propaloval Jonathana nenávistným pohledem. Tohle byla podpásovka dokonce i na jeho přítele. Zaútočil na příliš citlivé místo. Rudý hadr mu před očima vlál jako před rozzuřeným býkem.

„Já se tě na nic neptal," utrhl se na něj, „až se budu prosit o názor, řeknu si. Raději si hlídej Mínu, i na ni koukal stylem, že by si dal říct a ona má celkem solidní důvody pro to, aby se nechala strhnout. Láska neláska."

Vzájemné pochopení se zvrátilo ve vzájemnou nevraživost. Jonathan vzteky mrskl kelímkem o zem. Víčko odskočilo a tmavá tekutina se začala vpíjet do trávy. Oba muži se ve stejný okamžik prudce postavili a stáli naproti sobě jako dva naštvaní kohouti. Zpříma si hleděli do očí a vyměňovali si napjaté pohledy.

„Tohle už nikdy neříkej!" Jonathan naštvaně strčil Arthura do ramene. Ten se jen trochu zakymácel.

„Co nemám říkat? Že se svojí holce skoro nevěnuješ?" Arthur si nehodlal nechat kamarádovy posměšky líbit a vyrazil v protiútok. „Pořád jsi v práci, doma skoro nejsi a s Mínou trávíš čím dál méně času. I teď tady tvrdneš se mnou, místo abys byl s ní. Nediv se, až ti s někým zahne. Holce se musíš věnovat. S tvým přístupem se jí brzo začne věnovat někdo jiný a Mína tě klidně opustí, když tu pro ni nebudeš."

Ta slova bolela, ale více než pravdu v nich Jonathan spatřoval výsměch. Ještě si neuvědomoval, jak moc má jeho přítel pravdu.

Než vůbec Arthur stačil zmlknout, vylétla proti jeho bradě Jonathanova pěst a tvrdě se setkala se svým cílem. Reflexy smíchané s podrážděním způsobily, že Arthur bez váhání ránu vrátil. Oba zavrávorali a mnuli si postižená místa.

„Proč se tu mlátíme?" rozhodil Jonathan rukama do stran. Arthur pro něj byl skoro jako bratr. Měli společného nepřítele, nemuseli se štvát proti sobě.

„Protože jsme to přepískli?" hádal Arthur a sesunul se zpátky na lavičku. Prohrábl si vlasy a svěsil hlavu. Chovali se jako malí kluci.

„Hmmm," odtušil Jonathan a ztěžka dosedl vedle svého přítele. Na ruce mu ulpěla drobná šmouha od krve, když si otřel bradu. Arthurova rána byla zjevně ostřejší. „Raději se do sebe přestaneme navážet. Blbci jsme oba."

Prát se nechtěl, s ním už vůbec ne. Byl to policista, měl víc praxe. Jonathan věděl, jak někoho účelně zranit, jako lékař by si jistě poradil. Znal důsledky různých zranění. Oproti němu byl ale Arthur ve výhodě. Ve službě už si nějaké ty rvačky s podezřelými, kteří se odmítli vzdát bez boje, zažil.

„Ale ty větší," uchechtl se Arthur a s pobaveným šklebem zvedl zrak k příteli.

Jonathan do něj přátelsky drcl. Navázal ale tam, kde skončili, než se to zvrtlo.

„Co tedy víš o tom Morgensternovi?"

Doufal, že se od přítele doví něco, co by jej třeba uklidnilo. Možná byl ten chlap ženatý, to by se mu mohlo nějak připomenout, kdyby něco zkoušel. Nebo to byl zločinec, to by se Jonathanovi líbilo možná ještě víc. Zavřít ho do vězení a mít od něj svatý pokoj. Z Arthurova výrazu mu ale záhy došlo, že nic takového se nestane. Jeho zničený výraz mluvil za vše.

„Ten chlap je jako nedobytná pevnost," přiznal zkroušeně, „má tolik významných kontaktů, že i kdyby vyvraždil celé město, nikdo by na něj nemohl. K tomu je bohatý, to pak jde všechno lépe. Sbírá ty svoje staré cetky, prodává je nebo si je nechává. Financuje cokoliv, co se nějak týká umění nebo historie. A nejen to. Obchoduje prakticky s čímkoliv, co tě napadne. Akcie, společnosti, klidně i auta...prostě cokoliv. A všechno legálně. Na všechno má povolení, smlouvy, potvrzení. I na ty svoje vykopávky po celém světě." Zoufalství prostupovalo každou buňkou jeho těla. Nemohl se ho zbavit a to ho štvalo.

Nové informace na nadšení nepřidaly ani Jonathanovi. S nabubřelým výrazem civěl před sebe a v duchu proklínal letadlo, loď nebo cokoliv, co toho chlapa dopravilo na ostrovy.

„Tak jestli se honí po světě za těmi cetkami, třeba brzo vypadne," nadhodil s nepatrnou nadějí v hlase. Tudy by cesta vést mohla. „Proč je vůbec v Londýně, kromě té dobročinné aukce?" S očekáváním se podíval na Arthura.

„Se ho zeptej," odbyl ho ironicky. „Já můžu projet nějaké záznamy, nevidím mu do hlavy. Myslíš, že si někde na netu vede blog, kam píše své záměry?" Arthur se zase začínal topit ve vzteku znásobeném sebelítostí ze své vlastní neschopnosti. „Mí drazí čtenáři, zítra vyrážím do Londýna, chci tam totiž všem ukázat, jaký jsem to ale pašák a při jednom rovnou sbalím všechny holky, které po mně budou zase chtivě koukat. Držte mi palečky." Jeho chabá imitace dávala jasně na odiv, jak moc mu Gabriel leží v žaludku. Po jednom večeru. Na jinak společenského a přátelského Arthura to byl skutečně výkon.

Během toho zvláštního výstupu si Jonathan tu naštvanou hromádku neštěstí vedle sebe měřil starostlivým pohledem. Možná by se měl po pokoji v Carfaxu poohlédnout i pro něj. Na jazyk se mu opět připletla jízlivá poznámka na jeho účet, ale než ji mohl vyřknout, ozvalo se splašené pípání jeho pageru.

„A je po pauze," nadhodil Arthur. Vše se opět mělo vrátit do zajetých kolejí neustálého honu za kariérou.

Jonathan si znaveně promnul tvář. Stejně ale vytáhl malý přístroj z kapsy, aby jej zkontroloval.

„No jo, volají mě," zamumlal. Nezdálo se, že by se mu kdovíjak chtělo zpět do práce. I kdyby se sebevíc bránil, nakonec by jej stejně přemohla jeho odpovědnost vůči pacientům a všechno by s přehledem a bez řečí zvládl.

„Musím jít," Jonathan vstal a už by se rozběhl směrem k nemocnici, ale ještě se obrátil na Arthura. „Řekni konečně Lucy, co cítíš. Možná máš poslední možnost." Tušil, že mu ta poznámka nejspíš vyslouží další ránu, ale neodolal.

A měl pravdu. Tohle byl tvrdý úder vůči Arthurovým citům. Ten se hned vymrštil na nohy s cílem svého přítele ještě preventivně zmlátit, ale Jonathan už se takticky rozběhl do práce.

„Odskáčeš si to příště!" zavolal ještě za mizejícím doktorem.

„No jasně!" mávl Jonathan rukou do vzduchu, aniž by se otočil. Proběhl hromadou spadaného listí a zmizel za stromy, kterým už ze svých hustých korun zbývala sotva polovina.

Oba přátele štvalo, že po prvotních informacích na Gabriela nic nemají. Vše se zdálo být v pořádku. Jim se na něm ale přesto něco nelíbilo. Netušili co a nic je ani nenapadalo. Zkrátka si tak jen omlouvali vlastní prohřešky. Dosud žili poměrně spokojené životy a příchod bohatého obchodníka jim za jediný večer stačil ukázat, že ne všechno je tak růžové, jak se domnívali.

Gabrielova přítomnost ale zejména ukázala na chyby, kterých se Jonathan s Arthurem dopouštěli. Neschopnost přiznat dívce své city. Nedostačující pozornost vůči milované ženě. Oba muži si odmítali připustit pochybení u sebe samých. Mnohem snadnější bylo svést všechno na toho, kdo tyto chyby odkryl. Bylo snadnější nenávidět Gabriela, než si přiznat vlastní selhání.