Slabé sténání se v prázdném prostoru temného sklepení odráželo od stěn. Mladá dívka ležela schoulená na studené zemi v nejzazším rohu cely, kam nedopadala zář plápolajícího ohně z pochodně visící na stěně vedle mříží. Malá kobka, široká sotva na rozpětí paží, neposkytovala nebohé dívce nic víc, než chlad a tmu.

Jejími věrnými společníky se staly bolest a strach. Schvátila ji zimnice, celá se třásla a horečka den za dnem sílila. Místy se jí udělalo lépe, ale oproštění od bolesti nemělo dlouhého trvání. Její trápení vypuklo nanovo. Neměla tušení, co se to s ní děje. Střídavě ztrácela vědomí. Obklopovalo ji děsivé ticho, ale i tak měla občas pocit, že slyší hlasy otce a matky. Byla ale ještě natolik při smyslech, aby věděla, že je to všechno jen v její hlavě.

Rodiče tady nejsou. Na tom pustém, zapomenutém místě bez oken, kde ji nikdo neslyší. Nikdo jí nepřijde na pomoc. Zůstane ležet v horečkách na té studené zemi, dokud nezemře. Vyčerpáním, hlady, žízní...to bylo jedno. Každou chvíli očekávala konec, ale stále se držela naživu. Netušila, proč ji už nějaká vyšší moc nevysvobodila z toho utrpení. Byla na konci svých sil, toužila se poddat tomu, co mělo přijít, věřila, že již naposledy zavírá své kaštanově hnědé oči, které měla po otci, ale pokaždé je znovu otevřela a zírala na tu samou kamennou stěnu. Pořád žila, i když už chtěla zemřít.

První dny svého věznění toužila jen po svobodě. Chtěla opět spatřit rodiče, padnout jim do náruče a už nikdy se nepustit. Přála si opětovně se shledat s bratrem. Později chtěla utéct. Sama. Na vlastní pěst. Ať se snažila sebevíc, bránila se zuby nehty, nikdy neuspěla. Zahalila ji temnota a bolest, která se v ní šířila jako požár, jenž nelze uhasit. Ztratila vědomí a probudila se se vzpomínkou na krvavě rudé oči a tlumený, příjemný, leč děsivý hlas, ze kterého ji mrazilo.

Jak čas poskočil, vzdala se naděje, že ještě někdy spatří denní světlo. Netušila, jestli je den nebo noc, ráno nebo poledne. Čas pro ni už nic neznamenal. Vše kolem se slévalo do jednolité šmouhy připomínající chladný kámen, který ji obklopoval.

Dívka se schoulila do klubíčka a bolestně zasténala. Další vlna bolesti se jí prohnala tělem. Popelavá barva kůže a tmavé kruhy pod očima zahalily její tvář do masky smrti. Popraskané rty dávno ztratily svou jemnost. Husté havraní vlasy, dříve tak lesklé, jí zplihle padaly do propadlé tváře, ze které vystupovaly lícní kosti potažené kůží. Už se ani nenamáhala přehazovat si vlasy přes ramena. Nebylo to tak dávno, kdy jí v očích probleskovaly veselé jiskřičky, tváře měla opálené dorůžova díky pobytu v cizině a byla plná života a energie. Jí to ale přišlo jako celá věčnost. Zbyla z ní jen pohublá křehká kostra zhroucená na chladné zemi.

To pramálo chvil klidu, které jí bolest dopřála a stáhla se do ústraní, zaplnil strach. Občas měla pocit, že dříve umře hrůzou, než že se vzdá tělo. Bála se té nezměrné síly, která ji tady držela a způsobovala jí takovou bolest. Jen co sklopila víčka, uviděla před sebou ty rudé, chtivé oči, které zářily jako dva rubíny. Odmítala opustit tento svět s takovou děsivou vzpomínkou, ale nikdy se jí nedokázala ubránit.

V pochodni jednu chvíli zaprskalo. Oheň malým kruhem osvětloval jen mříže, kousek cely a poslední tři schody vzdálené asi dva kroky od jejího vězení. Dívka netušila, jestli se o pochodeň někdo stará, ale pokaždé, když procitla, oheň zlověstně plápolal. Nikdy nevyhasl. Schody se stáčely doleva, kam směřují, to dívka netušila.

Náhle nad schody vrzla klika, dveře se se skřípotem otevřely a ztěžka se zabouchly. Dívka se pokusila zdvihnout hlavu, ale neměla dostatek sil. Jen poslouchala. Chvíli bylo ticho. Jako kdyby se všechno chtělo zase utišit, vrátit se do normálu, uklidnit dívku, načež by se ozval zlomyslný zvuk, který by ji naplnil děsem.

Žádný zvuk ale nemohl být horší, než tiché kroky scházející dolů k cele. Jen díky tomu, že dívku obklopovalo hrobové ticho, měla šanci příchozího zaslechnout. Pohyboval se takřka neslyšně, jako duch. Pomalu, schod za schodem, scházel dolů. Mučivě pomalu. Jako by slyšela šelmu tiše se plížící za svou kořistí.

Dívka, ležíc na břiše, jen lehce pohnula hlavou, aby viděla na poslední schod. Naslouchala přibližujícím se krokům, až se pojednou příchozí dostal na světlo. Nebohá oběť schoulená ve tmě maličké cely sledovala svého věznitele. Byl bosky, ale nezdálo se, že by mu ledový dotek kamene vadil. Její trýznitel přistoupil blíže, opět mučivě pomalu. Dívka pohledem stoupala k jeho tváři. Černé kalhoty vypadaly jako ty od obleku. Kolikrát se vydala s bratrem do obchodu, aby mu nějaké takové pořídila. Nikdy mu dlouho nevydržely. Spěšně zahnala bolestivé myšlenky na bratra. Byla přesvědčená, že jej už nikdy neuvidí. Znovu se zaměřila na svého věznitele. Bílá košile, do půl hrudi rozepnutá, letmo odhalovala vypracované tělo. Dívka zvedla oči ještě výš a pohledem se setkala s tím, kdo ji tak děsil.

Gabriel přistoupil co nejblíže k mřížím. Stará cela, která přežila věky podobně jako on, se ještě skládala z plochých kovových tyčí, mezi nimiž by drobná dívka snadno prostrčila obě ruce. Průzory mu poskytovaly ničím nerušený pohled do cely. Beze slova, bez výrazu ve tváři, si prohlížel ležící dívku.

Ten pohled měl rád. Rád sledoval, jak z jeho oběti vyprchává poslední doušek života. Buď zemře, až ukojí svou žízeň, nebo ji nechá znovu povstat, připojí se k němu a bok po boku budou kráčet dál věčností.

Ztrhaná dívka neměla ani ponětí o tom, co se s ní děje. S jejím tělem, s její duší. Netušila, že se má stát nevěstou. Nevěstou démona, nevěstou věčnosti.

Špinavé, potrhané triko na ní jen viselo, děravé kalhoty ji dostatečně nechránily před chladem kamenů. I tak se ve svém zbědovaném stavu rozhodla postavit Gabrielovi čelem. Ztěžka se vydrápala na všechny čtyři, nespouštěla jej z očí.

On jí pohled oplácel. Zálibně pozoroval, jak se dívka plazí po čtyřech až k mřížím. Natočil hlavu, jako by obdivoval nějaké veledílo. Také byl na to své právem hrdý. Čekal, co se s dívkou stane, zda to dokáže nebo se vzdá. Sledoval její lopocení.

Dívka se rukama chytila drsných mříží, na kterých ulpěla a zaschla špína dávných časů. Zůstala klečet na kolenou a divoce oddechovala. Každý pohyb ji stál příliš mnoho sil. Ani nepočítala s tím, že by ještě nějakou sílu měla, přesto se prala dál. Zapřela se nohou o zem a těžce šplhala po mřížích, přitahujíc se rukama. Klopýtla a snažila se najít rovnováhu. Jako zázrakem nakonec stanula tváří v tvář Gabrielovi, který stále mlčky čekal na konec vystoupení.

Očima bloudil po jejím těle. Prudce se zvedající hrudník, rozšiřující se nosní dírky, to všechno byly známky života, které tak miloval. Rád se díval, jak jeho oběť zhluboka nasává vzduch do plic. Stačilo mu jediné semknutí toho zuboženého těla v náruči, aby z něj všechen vzduch zase vymáčkl. Slyšel divoce bušící srdce. Slastný zvuk v něm probouzel touhu po krvi.

„Prosím," dívce se z hrdla vydrala sípavá prosba. Příval naděje ji strhl s sebou a ona se zoufale snažila vyprosit si svobodu. V zakalených očích blýskla jiskřička naděje, která se mohla změnit v požár, kdyby mu to bylo umožněno.

Tohle škemrání se Gabrielovi líbilo. Prosby o smilování jej přímo královsky bavily. Nedával to ale na sobě znát. Neustále si držel kamenný výraz, stejně chladný, jako okolní zdi. Zvedl ruku k tváři a přitiskl si prst na rty.

„Ššš."

To jediné gesto pohřbilo veškeré dívčiny naděje. Po tváři jí začaly kanout slzy. V zoufalství protáhla paži mezi mřížemi a chytila se Gabriela za ruku, kterou stále držel u svých rtů.

„Pusťte mě," žadonila.

Gabriel sjel pohledem k dívčině ruce. Obrátil k ní dlaň a její prsty po ní sklouzly. Než se paže stačila svěsit podél mříží, zachytil ji. Pohrával si s konečky jejích prstů, pohledem zkoumal každou žílu a letmo je opisoval. Náhle, zcela bez varování, prudce uchopil dívku za zápěstí. Ta vyděšeně vyjekla. On se jen usmál. Přitáhl si její zápěstí blíž k tváři a přičichl k němu. Zhluboka nasál vůni její kůže. Užíval si to. Cítil krev proudící v žilách pod kůží. Slastně přivřel oči. Stejně jako měl rád krev, měl rád také hry. Hrál si se svou obětí, dokud ji neuštval nebo strachy a zoufalstvím nedohnal na pokraj sil.

„Má drahá Jane," vydechl jí do dlaně. Víc ale neřekl. Jestli v ní vyklíčila naděje, že by přeci jen mohla uspět a přemluvit ho, svým následným mlčením ji zase zadupal do země. To byla jeho hra.

Jane se roztřásla brada zadržovanými vzlyky. Šílela z toho. Slyšela své jméno, jak jej vyslovil s takovou něhou, kterou by mu uvěřila každá. Ona ale znala i jeho odvrácenou tvář. Temnou, prohnilou stránku jeho osobnosti. Při prvním setkání tehdy na ulici poznala šarmantního gentlemana, který ji svými komplimenty uváděl do rozpaků. Jako lusknutím prstů ji ale zahalila temnota a když procitla, poznala jen bolest, strach a zoufalství, které umocňoval ten ďábel, který ji prve tak okouzlil.

„Mí rodiče..." pokusila se jej obměkčit, i když věděla, že nemá šanci uspět.

Gabriel pustil její ruku a jemně vzal její tvář do dlaní.

„Už tě dávno pohřbili," dokončil za ni měkce větu a palcem jí přejížděl po rozpraskaných rtech. Věděl, že tahle mladá dívka s havraními vlasy bude po procitnutí vskutku půvabnou nevěstou. Chybělo už tak málo.

Po jeho slovech Jane vzlykala ještě víc. Příval slz ale ustal. Už jí nezbyla žádná slaná kapka, kterou by mohla uronit. Dívala se Gabrielovi přímo do očí. Viděla v nich jen neproniknutelnou temnotu, která každého pohltí a už nikdy nepropustí.

„Prosím," zajíkla se, „já chci ven."

Zničehonic ji Gabriel pustil a zlostně prásk dlaněmi o kovové mříže. Jane od něj vyděšeně uskočila. Prudký pohyb nebyla schopna ustát, zavrávorala a spadla na studenou zem. V očích se jí zračila nepopsatelná hrůza. Nikdy se nesetkala s někým tak děsivým.

Nejhorší byl pro Jane jeho klid. V záchvatu zoufalství se jej několikrát pokusila vyprovokovat, aby zkrátil její utrpení, aby jí konečně přivodil smrt. Ani jednou se jí to nepodařilo. Gabriel klidně vzdoroval jejím výlevům, skoro nemluvil a když už, slova pronášel tlumeným, podmanivým hlasem, který ji děsil, ale zároveň uklidňoval. Ve chvíli, kdy upustila od záměru dohnat ho do krajnosti, vždycky nečekaně vyletěl, většinou práskl rukama o chladné mříže, až se zachvěly. Takový prudký výlev v Jane opět roznítil plamen strachu, který s jeho apatií pomalu uhasínal. Takhle si s ní hrál. Dával jí pocítit klid, že ji už nic špatného nečeká, ale svým prudkým vzplanutím v ní zase zažehl nejistotu, která ji mučila.

Cosi zachrastilo a Gabriel z kapsy kalhot vytáhl malý svazek klíčů. Odemkl dveře a vešel k Jane do cely. Čišela z něj nezměrná sebejistota. Věděl, že dívku ochromoval strach a nebyla by schopna mu utéct. I kdyby chtěla, nepodařilo by se jí to. Dostihl by ji dřív, než by se její noha dotkla prvního schodu.

Jane jeho počínání obezřetně sledovala. Věděla, co bude následovat. Palčivá bolest následovaná temnotou, kterou protnou jen zářivě rudé oči. I tak se ale s nadějí v očích zaměřila na dveře své cely, které zůstaly pootevřené. Nezamkl je, nezavřel, nic. Jen je zahrazoval vlastním tělem, zálibně si prohlížeje svou kořist. Nepřeprala by ho, to bylo Jane jasné. Jeho síle se nemohla rovnat, ani kdyby byla zdravá, natož teď, kdy balancovala nad propastí smrti a čekala na jediné drobné zavrávorání, které by neustála a tma by se za ní zavřela už navěky.

Gabriel se k ní přiblížil. Ona, stále sedíc na zemi, od něj pozpátku couvla. Po tváři se mu mihl zlověstný úšklebek. Zase se k ní přiblížil a ona opět couvla. Jeho jistota ji děsila a spěšně se nazad plazila dál, pryč od něj, dokud zády nenarazila na chladnou zeď. Srdce jí bušilo stále rychleji. Stačilo málo a hrůzou by jí vyletělo z hrudi.

Podobné pocity zažíval i Gabriel. Miloval takové hry, to napjaté očekávání, protahování toho okamžiku před tím, než popadne svou oběť, čímž v ní umocňoval strach. Zároveň byl ale vyprahlý a to jej tlačilo kupředu, aby vše urychlil. Na plese se musel hlídat jako nikdy předtím. Ještě nepotkal dívku, která by jej tolik přitahovala, po jejíž věčné společnosti by tolik dychtil. Toužil po lovu, po pronásledování a brutální hostině, ale nemohl jen tak vyjít do ulic a vybrat si kořist. Musel se spokojit s Jane, kterou nechtěl zabít. Měla se stát jednou z jeho družek, které by jej provázely věčností, ale kdesi v hloubi jeho prohnilé duše se ozvaly pochyby. Vyhlédl si mnohem lepší oběť. Jane mohl s klidným svědomím zabít a ukojit tak svůj chtíč. Ta možnost jej lákala, ale ještě jí vzdoroval.

Jane se přitiskla co nejvíce k ledovému kameni, když Gabriel přistoupil až k ní a dřepl si. Snažila se uhnout před jeho natahující se rukou, ale neměla kam utéct. Prstem jí lehce nadzdvihl bradu a pohlédl jí do strhané tváře.

„Malá Jane Whitmore," vyřkl něžně její jméno, „chtěla bys ven?"

Dívce se hrůzou rozšířily zorničky, když z jeho úst zaslechla své jméno. Ta otázka v ní ale opět rozdmýchala naději. Jedna její část věděla, jak je to bláhové, protože to byla jen jeho další hra. Jenže ta část, která zoufale chtěla ven, byla silnější. Jane přikývla. Ano, chtěla by ven.

Gabriela její naivita pobavila a usmál se. Přiblížil se tváří až k ní, cítil na kůži její přerývaný dech. Jane se ani nehnula, připomínala vytesanou sochu, jejíž autor chtěl zachytit lidský děs a utrpení.

„Denní světlo už nikdy nespatříš," vydechl tak tiše, že jej mohla slyšet jen ona.

Byť si myslela, že to již není možné, tvář jí opět začaly smáčet perly slaných slz.

„Prosím," žadonila. Prosím a pomoc, jediná slova, která dokázala vyřknout.

„Je to dar," Gabriel jí jemně odstranil potem slepené vlasy z tváře a zastrčil jí je za ucho, „věčnost je krásná. Lidé si ji nezaslouží, ale přeci jen někomu mohu svůj dar propůjčit. Ty, má drahá Jane, máš tu výsadu." Konečky prstů jí přejížděl po hrdle. Poslední kapky lahodné krve mu proudily přímo pod rukama.

„Chci domů," dívce z hrdla vyšel skřípavý hlásek, který ihned zanikl v dávivém kašli.

Gabriel počkal, až se dívka upokojí, poté vzal její tvář do dlaní.

„Teď jsi doma tady," sklonil se k ní a něžně ji políbil.

V Jane hrklo, něco takového nečekala. Bojovala sama se sebou. Jedna její část se zoufale bránila, hnusilo se jí, co ta stvůra dělá. Zároveň si to ale ve skrytu duše užívala. Nikdo ji takhle ještě nepolíbil, ne jako on. V tom jediném polibku se skrývala snad všechna dravost světa. Bylo to příjemné, ale i tak cítila sílu a moc svého věznitele.

Gabriel naopak cítil její vnitřní souboj. Bránila se podlehnutí, ale věděl, že to už moc dlouho trvat nebude. Odtáhl se od ní. Vpíjela se mu do očí, hypnotizovaná jeho pohledem. Přehodil jí vlasy přes jedno rameno. Na dívčině bělostném krku se odhalily dvě tenké ranky připomínající dírky po vpichu jehly.

Jane se zachytila jeho paží, lehce se předklonila a zajíkavě se opět dožadovala milosti: „Prosím...prosím, nechtě mě. Nic...já nic...neřeknu. Prosím."

Nebylo cesty zpět. Gabriel odmítal ustoupit. Neznal slitování, milost, něhu. Jestli v něm kdy bylo něco dobrého, dávno to zmizelo v hlubinách minulosti. Lidstvo si nezasloužilo milost. Pouze pár vyvoleným byl ochoten poskytnout spásu a nechat je zaujmout místo v temnotě spolu s ním.

Jednou paží ji zachytil kolem pasu a lehce, jako by nic nevážila, si ji přitiskl co nejblíž k tělu a nadzvedl ji ze země. Palcem druhé ruky putoval po její čelisti k bradě, odkud pak sjel po jejím hrdle až ke klíční kosti.

Dívka se chvěla strachy. Připravila se na žár, který opět schvátí její útroby, i když moc dobře věděla, že na takovou bolest se nedá připravit. Víčka se jí zatřepotala, ale než zavřela oči, opět spatřila ten hrůzostrašný výjev doprovázený jeho slovy.

„Neřekneš," zašeptal.

Jeho modré oči postupně pohltila temnota. Na vteřinu ztmavly, ale čas konečně nadešel a pod vlivem palčivé žízně se oči zbarvily do ruda, až připomínaly dvě hluboké studny po okraj naplněné krví. Poslední, co Jane spatřila, byl jeho úsměv. Úsměv samotného ďábla, který odhalil dva dlouhé, dokonale ostré špičáky.

Dívka ucítila, jak se jí jeho dlaň přitiskla zezadu na krk. Sklonil se nad ní, celou ji zahaloval svým tělem. Konečně nadešla jeho chvíle. Nastal čas uhasit mučivou žízeň.

Tesáky ostré jako břitva bez jakéhokoliv odporu projely jemnou kůží dívčina krku. Tělo, které Gabriel pevně svíral, sebou škublo. Z hrdla oběti se vydralo tlumené zasténání. Špičáky snadno projely živým masem. Stačilo málo a Gabriel lačně sevřel bezvládné tělo ještě pevněji. Krev, po které tolik dychtil, mu zaplnila hrdlo a mučivý pocit žízně pomalu ustupoval.

V temném koutě sklepní cely, kam nedosáhlo ani světlo pochodně, natož sluneční paprsky, to děsivé monstrum, potomek temnoty, hodovalo na své další oběti. Z těla sotva dospělé Jane Whitmore, po které pátralo celé město, s každou kapkou krve pomalu vyprchával život. Nikdo si nedokázal ani představit, jaká hrůza se pod nohama nic netušících obyvatel té noci odehrávala. Nezvěstná dívka už nikdy neměla spatřit své rodné město lidskýma očima.